Tae-Hyung

Snídaně proběhla v napjatém mlčení. Nepamatuju si, kdy naposledy to tak bylo. Bylo to tak někdy? Vůbec jsem neměl chuť k jídlu. „Takže, Tae...", řekla máma vážně. „Projdeme se!" „Jen běžte!", usmál se táta. „My si tady budeme s Eon hrát! Viď?", mrkl na sestřičku, která jediná byla v naprostém klidu. „Postavíme si domeček z lega!", navrhla bezstarostně. „Půjdete do obchodu, mami? Mohla bys mi koupit kokina?" Máma jen protočila oči v sloup. „Žádné kokina ti nekoupím, zkazí se ti zuby!" „Ach jo..." Vyšli jsme před dům. „Kam chceš jít?", zeptal jsem se opatrně. „Nevím...", pokrčila rameny. „Prostě někam. Nejde mi o procházku! Chci s tebou mluvit a chci na to mít klid!" „Já vím...", špitl jsem nervózně. Vážný rozhovor s mámou jsem měl naposledy jako puberťák. Z mámy šel strach, když začala mluvit vážně. Mám se teď bát? Co mi chce říct? Nakonec jsme se vydali směr Duryu park. Celou cestu jsme ale mlčeli. Máma si zřejmě připravovala řeč a já jsem trnul hrůzou co mi řekne. Věděl jsem, že to bude téma Kookie! Park byl docela daleko, ale nevadilo mi to. Tušil jsem, že si máma bude chtít v parku najít klidné místo a tam to na mě potom vybalí. Je trochu jako já, taky v parcích vyhledává odlehlé místa! Konečně jsme byli na místě. Konečně, protože už mě vážně bolely nohy. Posadili jsme se jen tak do trávy u jezírka, s výhledem na Woobang Tower. Bylo tam opravdu krásně a byl tam klid. 

Bylo už téměř po poledni a já jsem měl obrovský hlad. Snídaně jsem se totiž skoro nedotkl. Jako by to máma tušila, vytáhla z kabelky sendvič. Vděčně jsem si ho vzal, ale pořád jsem neměl moc chuť ho sníst. „Jez!", pobídla mě. „Netáhla jsem to tady s sebou pro kachny!" „Dě...děkuji", vysoukal jsem ze sebe. „Uklidni se, Tae!", řekla vážně a já se zachvěl. Znělo to skoro výhružně. „Já ti hlavu neurvu!", dodala a já čekal, kdy ještě řekne, že mě jen utopí tady v jezírku. Neřekla to. Poslušně jsem radši vybalil sendvič a začal jíst. Šlo to těžko s knedlíkem v krku, ale máma trpělivě čekala až bude celý sendvič ve mně. Zmuchlal jsem papír a ona ho dala zpátky do kabelky, abych ho snad jen tak nepohodil na zem. Jako bych já snad někdy něco takového dělal. Chvíli jsme mlčky sledovali hladinu jezírka. Byla tak klidná, pravý opak toho jak jsem se cítil já. Máma se trošku uvolnila, už nevypadala tak napjatě.

„Řekni mi něco o něm, Tae...", řekla najednou a já jsem jen překvapeně zamrkal. „Jaký je? Co o něm vlastně za tak krátkou dobu víš?" „Já...", nevěděl jsem kde začít. Maminka chce abych jí o něm něco řekl? Je to nějaký obrat, nebo jen chce informace o nepříteli? Co všechno mám mámě prozradit? Rozhodl jsem se, že řeknu jen to nejnutnější, nemusí vědět všechno! „Chodíme spolu týden...", řekl jsem trochu rozechvěle. „ale znám ho dýl, asi měsíc, myslím... Jmenuje se Jeon Jung-Kook a v září měl dvacet let. Studuje na stejné univerzitě, je ve druháku, ale má malířský obor. Pochází z Busanu a nemá už žádnou rodinu, protože se mu rodiče i bratr zabili v autě a babička na něho... na něho nemá čas, tak se moc nevídají. Nebo si nerozumí, to nevím jistě. Já jsem jeho první kluk..." Odmlčel jsem se a čekal co máma na to. „Vážně nemá žádnou rodinu?", řekla s lítostí. „Chudáček, to mě vážně mrzí!" Vděčně jsem se usmál. „Mě taky!", řekl jsem upřímně. „Takže studuje...", srovnávala si fakta. „To znamená, že není hloupý a taky není žádný flákač..." „Kookie je moc chytrý!", přizvukoval jsem. „Tak chytrý, že přeskočil ročník!" „Vážně?", podivila se máma. „Nemá už náhodou věk na to aby byl ve druháku? Co dělal do té doby?" Trochu jsem se zarazil. Neměl bych plácat bez rozmyslu. „Měl nějaké zdravotní problémy, ale už je to dobré! Tak prostě šel rovnou do druháku, protože je moc chytrý!" „Aha..." Byl jsem moc rád, že se nevyptává jaké problémy.

„Dobře... Jaký teda je?", zeptala se a já nevěděl na co přesně se ptá. Jaký je kde? V posteli? Ne, na tohle se určitě máma neptá! „Krásně maluje!", řekl jsem. „Bezva.", řekla trochu ironicky. „To mě nepřekvapuje, když studuje tento obor na univerzitě, ale jaký je člověk?" „Krásný!", řekl jsem zasněně a představil si při tom jeho rozkošnou tvář. Máma se na mě chvíli mlčky dívala. „Myslela jsem jakou má povahu.", řekla a maličko se usmála. „Aha...", trochu jsem se začervenal. Ale když je to pravda! Kookie je nejkrásnější kluk na světě! „Je moc milý!", řekl jsem. „Je trochu plachý, ale moc hodný a milý! Je prostě...", Znovu jsem se zasnil. „miláček!" Až pak jsem si uvědomil, že jsem to řekl před mámou. Nebude zase naštvaná? „Vážně?", řekla a neznělo to naštvaně. „A on tě taky miluje? Myslím opravdu miluje?" „Myslím, že ano.", řekl jsem trochu nejistě. Nezabije mámu tolik upřímnosti?

„Ale, mami, nemyslíš, že se to pozná až časem, jestli ty city jsou opravdové? Já upřímně věřím, že mě miluje, stejně tak upřímně věřím, že miluju já jeho. Uvidíme jak to dopadne, ale zatím jsem s ním hrozně moc šťastný a taky se mi po něm strašně moc stýská." Máma se na mě dívala tak zvláštně a já jsem nevěděl co si mám myslet. „Už jsi konečně dospěl, Tae...", řekla potichu a dojatě si utřela slzu. „Je mi líto, že nemáš dívku, to se nezměnilo! Ale... Tae... Pokud budeš šťastný, pokud tě dělá Kookie šťastným... nebudu skákat radostí, ale budu to akceptovat. Toho chlapce budu akceptovat." „Vážně?", vydechl jsem skoro nevěřícně, ale hned na to jsem se jí šťastně vrhnul do náruče. „Maminečko, ty jsi tak skvělá! Děkuju ti moc, maminečko moje zlatá." Jen mě se smíchem objala. „Nemusíš mi děkovat, Tae.", řekla láskyplně a pohladila mě po tváři. „Byl to pro mě šok, ale já hlavně chci aby mé děti byly šťastné a spokojené. A pokud tě Kookie opravdu dělá šťastným, nemůžu tomu bránit!" „Ach, mami..." Znovu jsem ji objal. Je to ta nejlepší máma na světě! Jsem šťastný, že Kookieho  přijala!

 „A co táta?", zeptal jsem se nejistě. „Táta to vidí stejně jako já", ujistila mě. Nemohl jsem uvěřit, že to dopadlo takhle dobře. „Vážně?" „Nevěříš mi?", podivila se. „Včera jsme o tom spolu mluvili... popravdě, i díky němu jsem trochu změnila názor. Ne že bych nechtěla abys byl šťastný, jen jsem si myslela, že s dívkou a tak... že bys byl šťastnější... no, tak jsme to probrali a já se rozhodla, že dám Kookiemu šanci... Takže tak." „Jste oba úžasní!", řekl jsem šťastně a zasypal mamku hromadou pusinek. Jen se smála a odstrkovala mě od sebe.

Jung-Kook

Byl jsem skoro na dně, ale už jsem nebrečel. Pil jsem kakao a snažil se nemyslet na to co jsme provedli. „Děláš dobré kakao!", usmál se Min-Ki. „A máš knír." Ukázal pobaveně nad můj horní ret. „To by se líbilo mému miláčkovi", napadlo mě a radši jsem si knír rychle setřel rukou, než třeba udělá můj nový kamarád nějakou další hloupost. Vím, že slíbil, že už mě nepolíbí, ale co já vím...?! Po očku mě sledoval, ale nijak to nekomentoval. On se tak rychle vzpamatoval, ale nedivím se... Z nás dvou jsem to já, kdo podvedl svého kluka! Prosím, já už na to nechci myslet! Nenápadně jsem zapil další prášek...

„Můžu se tě něco zeptat?", řekl jsem po chvíli ticha, kdy jsem se oba trošku rozpačitě culili. „Můžeš...", pokrčil rameny. „Víš...", pokračoval jsem trochu nejistě. „je to osobní!" „Hmmm... co pak tě zajímá?" „Chtěl bych vědět, jestli nemáš kluka opravdu jen kvůli tomu, že nikomu nevěříš a nebo je to i proto, že se ti líbí samí zadaní kluci?" Překvapeně se na mě podíval. „Jak to myslíš? Počkat... ty myslíš, jako že běžně takhle líbám zadané kluky, nebo co?" Vypadal dotčeně. „Byla to ode mě blbost, ale stalo se mi to poprvé, opravdu!" „Nechtěl jsem tě urazit", sklonil jsem nervózně hlavu. „Jen mě to tak napadlo, promiň..." „To je dobré...", řekl, ale já jsem mu to moc nevěřil. Mlčeli jsme.„Chceš pravdu?", zeptal se po chvíli. „Pravdu...", přikývl jsem. „To že nikomu nevěřím je pravda, ale není to jediný důvod..." maličko si povzdechl a já jsem čekal až to dopoví. „Myslím... myslím, že tamtoho kluka ještě pořád miluju!" „Toho se kterým jsi spal?", ujišťoval jsem se. Neříkal náhodou, že už dřív nějakého kamaráda políbil? Aha, to byl ještě dítě, to se asi nepočítá. Ale stejně... „Vážně ho ještě miluješ?", zeptal jsem se udiveně. „Ale... vždyť jsi ho už dlouho neviděl, neměl by ses na něho už konečně vykašlat?" Že to říkám zrovna já, který bych na tom byl stejně...

„Měl.", souhlasil Ki smutně. „Jenže to nejde a nikdo jiný mě nepřesvědčil, že by to myslel vážně. Nechci jen sex! Jsem divný, já vím... on mě taky měl jen na sex... To je fuk, můžeme o tom už nemluvit? Prosím!" „Tak dobře", souhlasil jsem. „Já se omlouvám za to, že tak vyzvídám." „To je dobré, Kookie..." Zlehka mě pohladil po ruce. „To já se ti vážně ještě jednou omlouvám, za ten polibek. Já jsem tě nechtěl svádět, nebo tak něco..." Nervózně se pousmál. „Vím že jsi zadaný a myslím... upřímně... že my dva by jsme se k sobě ani nehodili! Jen... Když jsi byl tak blízko, najednou jsem zatoužil zjistit jaké by to bylo tě políbit. Už tak dlouho jsem nikoho nelíbal, chybí mi to.", přiznal. „A ty jsi opravdu krásný a tak přitažlivý... Navíc mi hrozně někoho připomínáš! Nějak jsem tomu podlehl. Vážně to už znovu neudělám, věř mi, ano?" Zaraženě jsem se na něho díval. Vážně mě takhle může někdo vnímat? Vím, že Tae mě tak vidí, ale to je můj miláček, můj kluk. Vůbec mě nenapadlo, že bych mohl být přitažlivý i pro někoho jiného. A koho mu připomínám? Nechtěl jsem se ho vyptávat a on už k tomu víc neřekl. Co s ním mám dělat? Co mám dělat? Ach jo... zkusím teda na to zapomenout kvůli nám všem.

Chvíli jsme zase mlčeli. „Tak už se uvolni", řekl trochu nervózně Ki. Jen jsem se maličko pousmál. Jak se můžu uklidnit? Kéž bych si ten polibek vážně nepamatoval... Ale pořád si ho pamatuju! „Hele... znám něco na zlepšení nálady.", mrknul na mě Min-Ki. „Co to je?", zeptal jsem se a doufal, že je to něco normálního. „Tadá!", usmál se a vytáhl z kapsy bublifuk. „Kdy jsi naposledy dělal bubliny?", zeptal se rozverně. „Když jsem byl dítě...", pokrčil jsem rameny. Tohle mě vážně má uklidnit? Je možné, že je Min-Ki ještě větší dítě než já? „Pojď na balkón!", řekl vesele. „A uděláme závod! Schválně, kdo udělá větší bubliny...?!" „ Já nevím..." „No tak pojď!", naléhal s úsměvem a už mě strkal k balkónovým dveřím. Současně vytáhl z kapsy druhý bublifuk a nacpal mi ho do dlaně. „Když to nezkusíš, neuvěříš! Určitě jsi už zapomněl jaká je to sranda." Pokrčil jsem rameny a vzdal to. Co vlastně můžu pokazit tím, že udělám pár bublin a radost potrhlému klukovi? Už na balkóně jsem s povzdechem vytáhl plastový kroužek na tvoření bublin a mohli jsme začít. Nakonec to byla větší legrace než jsem čekal. Bubliny se dařily větší i menší, někdy spojené dohromady. Oběma se nám stávalo, že nám bublina praskla nebo nám vletěla do vlasů. Plně jsem se soustředil na svůj výkon a úplně jsem přestal myslet na své svědomí. Jen jsem se bavil a už zase jsem se vedle něj cítil docela uvolněně a v klidu, skoro jako by se nic nestalo.

Bavilo nás to hodně dlouho. Vlastně jsme skončili až nám došla bublifuková kapalina. „Kdo vyhrál?", zeptal se Ki. „Vůbec nevím", usmál jsem se. „Ale to je jedno, byla to sranda!" „Já vím.", řekl hrdě. „Lidi si myslí, že je to jen pro malé děcka, ale bavit to může úplně každého! Tak co, je ti líp?" „Je!", přikývl jsem. „Tohle si musíme zopakovat!" „To teda musíme!" Oba jsme se na sebe usmáli.

 „Nemáš už hlad?", zeptal se Min-Ki. „Mám!", přiznal jsem. „Ale ještě jsem nic nevařil..." „Tak víš co?", usmál se. „Bratranec si odskočil ke kamarádům, ale máme navařené od včerejška... tak kdybys nepohrdnul, pozval bych tě k nám." „Já nevím...", zapochyboval jsem. „Hodí se to?"„Jak to myslíš?", nechápal. „Jsem tam doma tak jako on, můžu si zvát hosty! To mi připomíná... Příští týden budeme dělat kolaudačku pro kamarády, přijdeš? Bude to v sobotu. A můžeš vzít i toho svého miláčka." „Myslím, jestli se to hodí po tom líbání...", řekl jsem potichu. Mé svědomí se znovu ozvalo. „Prosím tě", řekl Ki a maličko se zamračil. „Tvrdil jsi, že můžeme být kamarádi i po tom polibku, tak nechceš na to už konečně zapomenout? Pojď se ke mně normálně najíst a pak vezmi svého kluka a přijďte příští týden na tu kolaudačku, prosím." „Tak dobře", přikývl jsem nakonec nejistě. „Bezva!", usmál se a už mě táhl za ruku ven z bytu.

„Na tu kolaudačku přijdete taky, že?", ujišťoval se ještě, když jsme šlapali po schodech. Pořád mě držel za ruku a já jsem z toho byl dost nervózní. Musím se vyhýbet jeho dotekům... Jen nevím jak, pokud se nechci vyhýbat jemu. A to nechci. Netuším proč, ale přišel mi tak důvěrně známý a blízký, jako bych ho znal už dlouho. Přesto si na něj musím dávat pozor! „Nevím, Ki...", řekl jsem popravdě. „Ještě to musím probrat s mým klukem... nevím jestli bude chtít jít." „Hmmm... Chápu. Ale zkus ho přemluvit, jo? Budou tam hlavně kamarádi od bratrance a já bych tam chtěl mít i svého kamaráda!" „A co kamarádi ze školy?" Jen nad tím mávl rukou. „Je vidím pořád, nechci je u nás doma." Moc jsem to nechápal, ale on už to nemínil víc rozebírat. Konečně jsme byli v jejich patře. Nemám rád chození po schodech. „Proč je tam nechceš?", zeptal jsem se. „To je jedno. Ale chci tam tebe.", řekl klidně. Trochu podezíravě jsem se na něj podíval. „Vždyť mě vůbec neznáš, tak proč tam chceš mít zrovna mě?" „Protože se s tebou cítím líp než s nimi, když to chceš tak moc vědět...", řekl aniž by se na mě podíval, zatímco otevíral dveře od jejich bytu. „Pojď dál.", řekl trochu zbytečně, protože pořád nějak zapomněl pustit mou ruku.

Vešli jsme do bytu a já jsem se nakonec opatrně vykroutil z jeho stisku. Omluvně se na mě usmál, ale nic neřekl. Taky jsem se trochu nervózně pousmál, ale potom už jsem se s úžasem rozhlížel po jejich bytě. Byl opravdu větší než ten můj. Už jen ta obývací část byla o dost větší! Zařízení bylo v moderním stylu a laděné do hnědé a šedé barvy. Na pohovce byly polštářky hnědé, ale i zelené. Kuchyňka byla součástí velkého pokoje, ale byla v bílé barvě a od obývací části ji odděloval barový pult. Hlavní dominantou byla okna přes celou stěnu a neměli balkón. Za to měli opravdu pěkný výhled. Mám rád, když se na ulici něco děje. Min-Ki mě nechal ať se v klidu porozhlédnu, zatímco on pro nás šel nachystat slíbené jídlo, a tak jsem toho využil a podíval jsem se všude kde jsem mohl. Páni, tady se jim musí dobře bydlet! A s uznáním jsem si taky všiml, jak krásně uklizené to tam mají! Nikde žádné zbytečné věci, nic tam neměli poroztahované a všechno bylo krásně čisté. Nebylo tam snad ani smítko prachu. 

Nakoukl jsem i do něčí ložnice. Byla laděna stejně jako obývací část, takže nevím kterého z těch dvou byla, zřejmě Min-Kiho bratrance...

„Pojď jíst!", zavolal po chvíli Ki. Měl nachystané dva talíře na barovém pultu. Mým uším to znělo jako rajská hudba, protože jsem začínal mít opravdu velký hlad. Skoro jsem už nemyslel na nic jiného než na jídlo. Věřím, že bych se upsal i ďáblovi, kdybych měl hlad a on přede mnou zamával třeba... „Ty jo...", vyhrkl jsem radostně. „To je kimchi polévka?" Jako by Ki neslyšel mé nadšení. „Snad nepohrdneš...", řekl nejistě. „Vařil jsem to už včera, ale je to pořád dobré... teda doufám, že ti to bude chutnat..." „Říkal jsi něco?", zeptal jsem se s plnou pusou. Min-Ki se jen usmál a posadil se vedle mě. Chvíli se pobaveně díval jak se cpu. „Jez taky!", řekl jsem trochu rozhozeně, když jsem si všiml, že místo toho aby taky snědl svou porci, jen na mě zírá. Nesnáším, když se na mě někdo dívá, když se takhle cpu. Začal jsem se mírně červenat. „Jsem rád, že ti chutná.", řekl Ki a vypadalo to, že má opravdu radost. „Je to výborné!", řekl jsem nadšeně a hned jsem si nacpal do pusy další kus čínského zelí a k tomu kousek hovězího masíčka. Dobře to chlapec uvařil. Musí mi dát recept! Napadlo mě, že bych to mohl zkusit uvařit pro svého miláčka. Jestlipak to má Tae taky rád? Vím, že má rád kimchi, ale chutnala by mu i tato polévka? Ach jo... Ještě že se nedá tesknit, když se člověk zrovna cpe tou nejlepší kimchi polévkou na světě... ani nejde litovat svých odporných činů... „Tak už jez!", zamračil jsem se. Musel jsem vypadat dost legračně, když jsem se mračil s plnou pusou. Min-Ki se znovu usmál a konečně potom taky začal jíst svou porci. „Chceš si přidat?", zeptal se, když viděl, jak se lítostivě dívám na svůj již prázdný talíř. Jen jsem přikývl a on pak přede mně postavil další porci své skvělé polévky.

Byl jsem najezený tak moc, až jsem myslel, že prasknu. Ale bylo mi dobře, což jsem si vůbec nezasloužil. „Ne, trápit se budu až vytrávím!", řekl jsem si a rozvalil se na jejich pohodlnou sedačku, protože jít domů se mi zatím nechtělo a Min-Ki mě poprosil, abych ještě zůstal. Věděl jsem, že až se vrátím domů, buď skočím z balkónu a nebo se zase pořežu...

„Je ti líp?", zeptal se Min-Ki starostlivě. „Trochu..." Maličko jsem se pousmál. Chvíli jsem se cítil líp, ale pak se zase hlásilo svědomí a já jsem měl chuť se zabít. Bylo to jako na horské dráze. „Nevím co mám dělat, aby ses cítil líp...", řekl smutně. „Já taky ne..." Dal jsem si hlavu do dlaní. Už zase jsme mlčeli. Když jsem hlavu po nějaké chvíli zvednul, uvědomil jsem si, že na mě Ki už zase zírá. V obličeji měl takový zvláštní výraz. „Do háje, co to má zase být?", pomyslel jsem si vyplašeně. Nedokázal jsem rozpoznat, co to je za výraz, ale měl bych raději zmizet, protože se mi zdálo, že nevěstí nic dobrého. Nechci s ním skončit v posteli!