Angel

Nechal jsem ho na zemi a šel se umýt. Ležel schoulený a lomcovaly jím vzlyky. Sakra, co já s tím??? Potřeboval jsem se od něj vzdálit, abych si mohl v hlavě všechno srovnat. Nechal jsem ho tam... Moc se mi to s ním líbilo, on se mi moc líbil! Přesto jsem ho považoval jen za objekt své touhy, rozhodně ne za někoho, na koho bych snad plýtval svými city! Jakými city??? Vlastně ani nevím, jestli umím někoho milovat... Ani sebe nemiluju! Někdy mám pocit, že jsem jenom nějaká věc bez duše a podle toho jak vnímám sebe, chovám se pak i k ostatním! Je to hrozně deprimující, ale okamžiky jako s ním... Zachvěl jsem se a pustil na sebe proud horké vody. Tohle mě drží na živu! Tyhle okamžiky jako s ním!

Byl jsem si však jistý, že až bude po všem, prostě zmizí a já zapomenu, že kdy existoval! Tak to je vždycky a nechci to měnit!!! Nebo, snad... Zamračil jsem se... Možná bych si to s ním mohl někdy zopakovat, ne? Byl tak rozkošný... Žádné city, jenom sex! Byl tak sladký... Stejně, jenom SEX!!! Šel jsem se obléct a pak jsem si uvědomil, že on tam pořád leží... Do prdele, jsem fakt debil???

Ležel na zemi stále schoulený do klubíčka, ale už neplakal. Podle dechu jsem poznal, že usnul. Hmmm, to se fakt povedlo. Rozhlédl jsem se po jeho věcech. Sakra, co jsem mu to provedl s tím tričkem? Musel jsem se ale pousmát, když jsem si vzpomněl, jak jsem to z něho serval. Jenomže tohle už si nemůže obléct, z trička zbyly cáry...

Opatrně jsem mu rozvázal ruce a sundal šátek z obličeje. Opravdu spal a dost tvrdě, protože se vůbec neprobudil, když jsem s ním manipuloval. Potichu zakňoural jako malé dítě a spal si dál. Dobře tedy... Na chvíli jsem ztuhl. Co kdybych si ho vzal znovu hned? Na co čekat na nějaké příště? Co když žádné příště nebude? Ležel tady nahý a vydaný mi na milost, mohl jsem s ním dělat, co jsem chtěl! 

Mohl bych si ho znovu vzít, mohl bych ho klidně i zabít... Ta představa mě tak vzrušila, že jsem se musel zhluboka nadechnout a semknout rty abych nezasténal. Vzít si ho a zabít... Asi by si to zasloužil, proč tady se mnou šel? Ale něco ve mně křičelo, že to už vážně přeháním! Vážně bych byl schopen to udělat? Shlédl jsem na jeho klidnou tvář a zahryzl se do svého rtu. Cítil jsem, jak mi vytryskla krev, ale bylo mi to fuk. Vypadá opravdu tak nevinně... Do prdele! Setřel jsem si krev ze rtu a otočil se od něho. Nejsem přece žádný psychopat! Takže co teď?! Shodil jsem deku z válendy, zmuchlal ji a hodil do koše. Pak jsem se sklonil nad spícím Tae-Hyungem. Opatrně jsem zvedl jeho tělo a položil na válendu.

Nakonec se mi podařilo zaplašit všechny své temné myšlenky... Měl jsem tu nějaké své věci a tak jsem se rozhodl, že mu něco z toho obleču. Vzal jsem z kabely černý rolák. Ne ten, ve kterém jsem vystupoval, měl jsem jeden náhradní. Snažil jsem se co nejopatrněji, abych ho neprobudil, ale chlapce by snad nevzbudil ani výbuch granátu u jeho hlavy. Oblékl jsem mu zbytek jeho věcí. Vypadal jako malý andílek, když si tady tak klidně oddechoval. Na jeho tváři byly vidět stopy po slzách.

Nevím proč, ale najednou jsem měl chuť mu ty slzy z tváře slíbat. Sklonil jsem se nad ním. „Dal bych si facku, co mě to zase napadá?", nadával jsem si v duchu. Přesto jsem úplně zlehoučka přitiskl své rty na jeho líčko a zasypal ho drobnými polibky. Zopakoval jsem to i na druhém. Povzdechl si a já zahlédl malou slzičku, jak stéká po jeho tváři. Sakra, kde ta se tady vzala? Jemně jsem ji setřel prstem. Pak jsem prudce vyskočil a opravdu si jednu vrazil. Přeskočilo mi? Co to do prdele zase dělám? Žádné něžnosti, žádné city!!! Rozhlédl jsem se po pokoji, vzal jsem svoji mikinu a přikryl ho s ní. To není žádná něha, jen nechci, aby prochladnul... Znovu se schoulil do klubíčka. Ještě jsem mu věnoval jeden pohled, pak jsem zamknul dveře, aby ho tu nikdo nerušil a šel si na bar pro něco ostřejšího. Tohle musím spláchnout...

Tae-Huyng

Cítil jsem se ztuhlý a rozlámaný. „Sakra", napadlo mě. „Že já jsem zase usnul na gauči v obýváku?" Nikdy nevím, kdy jít do postele a pak mě celý den bolí záda. Co je za den? Kdy jsem vlastně jel k našim? Trochu jsem se pootočil do pohodlnější polohy, oči stále zavřené. Nechtělo se mi je otvírat, ani vstávat. Ale najednou jsem ucítil slabou bolest a ztuhnul jsem. SAKRA! Já nejsem u našich v obýváku! Já jsem přece byl... Já jsem... Co se stalo? Nemohl jsem se zorientovat, ale o to větší strach jsem měl otevřít oči.

„Dobré ráno!", zaslechl jsem tichý hlas u mého ucha. Byl mírně nachraplý, ale přesto tak jemný a mi se najednou všechno vybavilo. Ta noc s NÍM, sex s Angelem! Zalapal jsem po dechu a pak jsem konečně otevřel oči. Ležel jsem na nějaké pohovce a on seděl na zemi, tvář blízko té mé a pozoroval mě. Naše pohledy se tím pádem střetly, ale já jsem polekaně zamrkal a rychle se podíval jinam. Ty jeho oči! Nedokážu se do nich dívat... Nahání mi strach! Pak jsem si ale najednou něco uvědomil!

Já jsem vlastně vůbec neodešel domů?! Já jsem spal tady??? A ON tady byl celou dobu se mnou? On nikam nešel? Nenechal mě tady jen tak? Uvědomil jsem si taky, že nejsem nahý, takže mě musel obléct... Počkat, co to mám na sobě? To je... to je jeho rolák??? Až teď mi došlo, že ta vůně sice patří jemu, ale vychází z oblečení, které mám JÁ na sobě. Byl jsem z toho hrozně zmatený. Poslední okamžik, který jsem si vybavoval, byl ten, kdy jsem tady ležel sám, opuštěný a nešťastný. Rozhodně jsem byl na zemi, nahý a spoutaný! A teď jsem byl oblečený do jeho roláku a počkat... ležel jsem na pohovce a byl jsem přikrytý jeho mikinou??? Zmateně jsem zamrkal a do očí se mi zase začaly drát slzy. „Ale no tak", zaslechl jsem vedle sebe, až jsem sebou cukl. „Přece zase nebudeš brečet?!" Jeho tón sice zněl mile, ale byla z něj cítit netrpělivost. „Nebudu!", slíbil jsem a rychle si slzy setřel. „Rozhodně nebudu!!!" Prudce jsem se posadil.

Opatrně jsem se na něj podíval. „Já...", začal jsem nervózně. „Moc děkuju za ten rolák a tu mikinu, a žes mě tu nenechal samotného a... " „To nic!", skočil mi do řeči prudce a mračil se. „Nemusíš z toho dělat vědu!" „Já jen..." „Už bys měl jít!", řekl klidně. Překvapeně jsem se mu podíval do očí, ale neviděl jsem tam žádné emoce. „Jasně", vydechl jsem. „Já už půjdu..." „Dobře..."

„Takže teď se zvednu a prostě odejdu", navigoval jsem se v duchu. Ale pořád jsem seděl a zíral na něj. Opravdu to takhle skončí? Zvednu se a jen tak odejdu? Bylo mi z toho zvláštně. Ano, už jsem chtěl jít, ale... Mám opravdu JEN TAK odejít a nic víc? Chvíli se díval taky. Pak naklonil hlavu na stranu a znovu se zamračil. „Neodcházíš...", konstatoval a zakroutil hlavou jako by to byla ta nejmíň pochopitelná věc na světě. Trochu jsem se vzpamatoval. „Už jdu...", zamrmlal jsem spíš pro sebe a konečně se zvednul na nohy. Taky se postavil. Udělal jsem pár kroků ke dveřím a cítil v zádech jeho pohled. Už jsem je otevíral a najednou se přese mě Angel natáhl a ty dveře zavřel. Zůstal jsem tak uvězněný mezi dveřmi a jeho tělem. Překvapením jsem ztuhl a zalapal po dechu.

Cítil jsem jeho dech na svém krku a po těle mi začali běhat mravenci. Nenechá mě odejít? Chvíli jsem tak stál a čekal, co chce dělat, ale nedělal nic. Jen stál, opíral se o futra a dýchal mi na krk. Odvážil jsem se proto otočit a podívat se mu do očí. Sakra, chtěl bych vidět jeho oči bez těch čoček! Je pořád tak fascinující nebo to dělají jen ty čočky? V jeho očích se nedalo číst. Vypadal unaveně. Teď, v tuto chvíli jsem se nebál ani jsem necítil vzrušení. Cítil jsem něhu. Pomalu jsem zvednul ruku a jemně se dotknul jeho tváře. Nechal mě.

Zvednul jsem i druhou ruku a chytl jeho tvář do obou dlaní. Zdálo se mi to, nebo se jeho oči malinko zaleskly? Sebevědomý Angel odvrátil pohled, ale já ho něžně přinutil znovu se na mě podívat. Vždyť je to jen kluk, je to jen kluk a potřebuje taky lásku... Pomalu jsem přitiskl své rty na jeho ústa a políbil jej nejněžněji, jak jsem uměl. Cítil jsem tu jeho vůni a točila se mi hlava. Byl tak kouzelný! Teď mi připadal zase jako anděl, krásný a něžný! Jeho rty byly tak hebké! Nechal se líbat. Mírně pootevřel rty a dovolil mi prozkoumat jeho ústa mým jazykem. Připadalo mi, jako by to snad ani nebyl ten stejný člověk, který mě tak fascinoval, ale který mě také totálně paralyzoval a děsil. Jak může být tak sladký???

Já jsem se snad do něj opravdu zamiloval?! Líbal jsem ho pořád stejně něžně a přál si zůstat tak navždy! Sladce spolupracoval, ale pak se ode mě odtáhl. „Jsem hrozně unavený!", zašeptal. „Dej mi na sebe číslo a běž už, ano?" Byl jsem maličko zklamaný, ale přikývl jsem. „Nedáš mi své číslo?", zeptal jsem se. Jen zavrtěl hlavou. „Dej mi svoje... Já se ti pak ozvu..." Nadiktoval jsem mu tedy své číslo a on mě pak vystrčil za dveře. „Ahoj, zavolám!" A zavřel.