Jung-Kook

Konečně mi můj miláček zavolal! S tlukoucím srdcem jsem přijal videohovor, ale Taeho jsem viděl tak dvě vteřiny, když do záběru vtrhla nějaká holčička s čepicí. Věděl jsem, že to musí být Eon-Jin, ale i tak mě to překvapilo. Ještě víc mě ale překvapilo, když vykřikla, že jsem krásný! Jako fakt? Co jí o mě Tae řekl? Není na to ještě moc malá? Proč říká, že jsem krásný? Začal jsem se červenat. „Gratuluju, Jeone...", řekl jsem si v duchu. „Teď už rudneš i před malou holkou... opravdu, velká gratulace!" Usmál jsem se do telefonu. „Děkuji!", řekl jsem a snažil se neznít jako pedofil. „Ty jsi Eon-Jin, že? Ahoj. Ty jsi taky moc krásná, víš to?" „Vím!", řekla upřímně. Musel jsem se tomu zasmát. Jaké sebevědomí... to mé není ani poloviční proti tomu jejímu... „Je tam pořád tvůj bráška?" zjišťoval jsem. Ach, jak jsem toužil ho vidět. „Jsem tady!", řekl Tae a nastavil telefon tak, aby byli oba v záběru. Tak hrozně moc mi tady chybí! Utřel jsem si slzu, která mi stekla po tváři a snažil se být statečný. Nemůžu přece brečet před tím děckem! Ani před ním nechci! Je tak daleko... Láskyplně jsem pohladil jeho tvář ve svém mobilu.

Chtěl bych mu říct, že ho miluju, že mi chybí, ale můžu před ní? „Miluju tě, Kookie", řekl ale Tae. „Škoda že nemůžeš být tady!" Ach... „Taky tě miluju!",vydechl jsem nejistě. Opravdu můžeme takhle mluvit, když je tam ta malá? Tak jo... Tae snad ví co dělá... Srdce mi prudce tlouklo. Jak je krásné poslouchat tahle slova „miluju tě" z jeho úst. Já se jich snad nikdy nenabažím! Tak jako se nikdy nenabažím jeho! „Proč jsi nezavolal už dřív, Tae?", zeptal jsem se, i když jsem dlouho před tím přesvědčoval sám sebe, že až mi můj miláček zavolá, nebudu mu tuhle otázku klást. Co když se naštve? Jenže jsem blbý a zeptal jsem se. „Promiň, Kookie...", řekl Tae a naštěstí to nevypadalo, že by se zlobil na svou malou stíhačku. „Nějak to dřív nevyšlo, ale příště už tě nenechám tak dlouho čekat! Slibuju!" Usmál jsem se na něj. „Dobře... Chápu...", řekl jsem pokorně. Copak bych se na něj mohl zlobit, když mi tak hrozně chybí? Věřím, že zavolal nejdřív jak mohl. Hlavně že se nevybourali!

„Co děláš, Kookie?", zjišťoval Tae. „Jak se máš?" „Chybíš mi!", řekl jsem, i když to nebyla vůbec odpověď na jeho otázku. Nebo byla? Možná byl stesk má jediná činnost... „Kookie...", zakroutil na de mnou hlavou můj miláček. „Pracuješ? Říkal jsi, že máš hodně práce do školy... Pokud se jen poflakuješ, měl jsi jet se mnou!" Znělo to trochu jako výčitka.„Měl jsem jet s tebou!", řekl jsem lítostivě. „Jenže já mám opravdu moc práce a netušil jsem, že mi budeš chybět až tak moc!" Utřel jsem si nenápadně slzu. „Motám se tu po bytě a nejsem schopný začít... je mi hrozně moc smutno!", postěžoval jsem si. „Neplač, Kookie!", řekla Eon-Jin. Celou dobu mlčela a zaujatě nás poslouchala. Teď se ale rozhodla začlenit do rozhovoru. „Já nepláču!", ohradil jsem se. „Nevěř mu!", řekl s úsměvem Tae. „Pláče!" Oba se usmáli. Byli oba tak jiní... Tae-Hyung a malá Eon-Jin... a při tom tak stejní! Jak roztomilé! Je poznat, že jsou sourozenci! Jak já mu závidím!

„Neplač, Kookie!", obrátil se Tae zase na mě. „Co už naděláme... Ale zkus to, miláčku vydržet, ano? Ještě tři dny a budu zase u tebe!" Něžně se na mě usmál. „Pokusím se!", řekl jsem a maličko jsem popotáhl. „Budu malovat... a taky máme nakreslit portrét... tužkou! Bude to dobré!" Věděl jsem, že přesvědčuju hlavně sám sebe, ale chtěl jsem, aby se o mě Tae zbytečně nebál! Jak by si to jinak mohl doma užít? Nechci být takový sobec!!! „To je dobře!", přikývl Tae. „Bude to dobré, to zvládneš, já vím!" Znovu se usmál. „Máme pro tebe novinku, zlato!" Podíval se na sestřičku: „můžu?" Jen přikývla. „Novinku?", podivil jsem se. „Jakou novinku?" Tae už otvíral pusu, ale dřív promluvila ta malá potvůrka. „Ode dneška jsi můj starší bráška, Kookie!", vyhrkla šťastně. „Cože jsem?" zeptal jsem se nechápavě. Ona se zatvářila jako bych byl spadlý z višně a hodila divný pohled i na svého bratra. „Myslíš, že je aspoň trochu tak chytrý jako je krásný?" Co to má být? Vyjeveně jsem hleděl na ty dva. No... asi nejsem tak chytrý, když nechápu o čem je řeč... A ona vážně myslí, že jsem krásný? No to mě podrž... Taková malá žába! „Právě si tě adoptovala!", řekl s úsměvem Tae. „Takže vítej do rodiny, Jung-Kookie!" Eon-Jin se na mě podívala a vycenila zuby, přesně tak jak to dělá Tae a jak to na něm miluju! „Já jsem teď tvůj bratr?", zeptal jsem se rozechvěle. Taková blbost a mě se z toho rozbušilo srdce. Ta malá mě chce za svého bratra? Jako fakt? Do očí mi vyhrkly slzy dojetí. Je to možné?

„Tae...", zarazila se Eon-Jin. „On už zase pláče... znamená to že je smutný a nechce být můj bráška?" „Ne...", usmál se Tae. „To znamená, že je moc šťastný, že může být tvůj bráška! Kookie pláče, když je moc šťastný..." „A co dělá, když je smutný?" Malá to moc nechápala a já se musel usmát. Je tak rozkošná! „To nic, Eon-Jin!", řekl jsem a snažil se uklidnit. „Tae má pravdu, já brečím pořád! Ale teď jsem vážně šťastný, sestřičko!" „Řekl mi sestřičko!" „Já vím" „Bráško!", obrátila se zase na mě a mě vyhrkly nové slzy. Byl to zvláštní pocit mít něco jako rodinu, i když to bylo jen jako. Byl to krásný pocit! „Miluju, tě, Kookie!", řekl Tae. „Zavolám ti ještě večer, ano?" „Dobře, miláčku", přikývl jsem. „Tak ahoj!" „Ahoj, bráško!", zahulákala Eon-Jin. „Ahoj, sestřičko! Ahoj, miláčku!" Konec hovoru.

Tae-Hyung

Musel jsem se zeptat, protože mi to pořád vrtalo hlavou. Když jsme ukončili hovor s Kookiem, podíval jsem se na malou. „Poslyš...", řekl jsem trochu nervózně. „Co vlastně ta tvoje kamarádka viděla?" „Co myslíš?", divila se Eon-Jin. „Myslím jak viděla svého bratra s tím kamarádem jak..." „Šukají?", vypískla na celou čtvrť. „Nekřič!", napomenul jsem ji. Nevím co by si kdo myslel, kdyby ji slyšel hulákat zrovna tohle slovo. „No... ona viděla tohle!", řekla důležitě a začala si dávat pusínky na svou ruku. Jako že se líbali??? „Eon-Jin... dávali si pusu na pusu?" „Vždyť ti to ukazuju!", nafoukla tvářičky. „Dělali tohle!" A znovu si slíbala ruku. Musel jsem se zasmát. Prý že šukali.. „Eon...", řekl jsem s úsměvem. „Tomu se říká líbání!" „Vážně?", vykulila oči. „Kamarádka říkala, že to je..." Zakryl jsem jí pusínku rukou. „Je to líbání a už to druhé neříkej, jasné?" „Jasné!", souhlasila. „Ale, Tae...", vykulila na mě očka. „Ty jsi už líbal Kookieho?" Zblázním se z ní! „Líbal!", pošeptal jsem jí do ouška. „Ale to je taky tajemství, jo?" „Jo!", přikývla a přitulila se ke mně. „Nikomu to neřeknu, ani medvídkovi!" :)

Jung-Kook

Sotva jsem odložil mobil a už mě zase přepadl stesk. Nikdy by mě nenapadlo, že se ze mě stane takový závislák! Ale bylo to krásné, že mi zavolali oba! Tae je takový miláček! A mám novou sestřičku. Je to moc roztomilé! Tae... Ach... já ho tak moc miluju! Bylo mi opravdu strašně moc smutno. Co mám dělat? Měl bych pracovat... Ano, začnu asi kreslit ten portrét. Nebo dodělám tu krajinu. Nebo co kdybych šel na chvíli ven? Jen tak se projít na čerstvém vzduchu... Nebo bych si mohl jít konečně nakoupit?! Pak si něco uvařím a budu pracovat. Přišlo mi to jako dobrý plán. Obchod naštěstí není daleko. Mají tam sice jen základní potraviny, ale já toho nepotřebuju moc.   

Škoda že tu není Tae! Zašli bychom do lepšího obchodu spolu a pak bych mu uvařil na co by měl chuť. Ale není tady... Ach jo... Vzal jsem si ještě prášek a zaběhl si na ten nákup. Pak jsem si uvařil jen jednoduché jídlo: rýži a zeleninu, a zavřel se ve svém malém ateliéru. Je to mé místo, kde můžu pracovat i relaxovat, ale i tady mi teď chybí on! Utřel jsem si malou slzičku a přemýšlel čím teda začnu. Ano... „Krajina při úplňku" potřebuje dokončit! Ponořil jsem se do malování a zapomněl jsem chvíli na můj stesk. Večer před spaním jsme si ještě zavolali s Tae-Hyungem a já jsem začal doufat, že už to nějak zvládnu. Už zbývají jen tři dny! 

Pátek ráno. Budík v mém mobilu zvonil jako o život, ale mě se vůbec nechtělo vstávat! Ne, když ještě zbývají celé dlouhé tři dny než se mi Tae vrátí! Nechtělo se mi vylézat z postele. Nakonec jsem se přece jen přemohl a vstal jsem. Krátká sprcha, něco na zub a mohl jsem jít. V domě byl ještě klid a obě hřiště před domem byla taky prázdná. Teda až na jedno... Zarazil jsem se. Zase ten kluk? Jak to, že na něj mám v poslední době takové štěstí? Co tu dělá? Popošel jsem blíž a se zájmem se na něj zadíval. Seděl zase jen tak na zemi a v uších měl sluchátka. Měl zavřené oči, ale myslím, že nespal, jen si vychutnával muziku. 

Omámeně jsem hleděl do jeho klidné tváře. Byl opravdu moc pěkný a roztomilý! Ale kdo to je? Už jsem chtěl jít, abych stihl metro, když v tom otevřel oči a podíval se na mě. Zase ty temné studny. 

Tvářil se pořád klidně, za to já jsem zrudnul jako růžička. Nesměle jsem se usmál a dá se říct, že jsem utekl pryč. Zase takový trapas! Ten kluk ale... Něco mě na něm dost fascinuje! Hodně se mi líbí! Není to tak, že by se mi líbil víc než Tae, ani po něm nějak netoužím, to ne, ale prostě mě hodně zaujal! Možná jen proto, že se z ničeho nic tak objevil v našem bloku a že ho tak často potkávám. A možná taky proto, že kromě Tae-Hyunga neznám nikoho tak krásného! Nedokážu to vysvětlit. Ve škole jsem ho ale pustil z hlavy a myslel jsem už jen na svého miláčka. Ještě nezavolal. Určitě se má dobře, ale stýská se mu taky? Myslí na mě alespoň trochu? V pauze na oběd jsem potkal Yoon-Giho a Ho-Seoka. Seděli v kampusu na trávě a cpali se svačinou. Hobi už neměl červené vlasy a Gi měl nějaký šílený účes v růžové a fialové barvě.

 Byl jsem moc rád, že je vidím! Taky oni vypadali, že mají radost. „Tak je z tebe slaměný vdovec?!", usmíval se Gi a stáhl mě za ruku k sobě, takže mi nezbylo nic jiného, než si sednout vedle něho na zem. „Doufám, že nezlobíš, když je Tae pryč...", pokračoval Gi s plnou pusou. „Já?", zeptal jsem se udiveně. „Já přece nikdy nezlobím!" Smutně jsem si povzdechl. „Stýská se ti, viď?", řekl s pochopením Hobi. „Neboj, to uteče! Stejně tomu ale nemůžu uvěřit..." „Čemu?", podivil jsem se. „Tomu, že jste opravdu spolu! Je to tak úžasné!!!", odpověděl Hobi. „Díky...", začervenal jsem se. „Tae o tobě básnil už dlouho, ale nedal si říct, aby s tebou promluvil... Mysleli jsme, že se tohle snad nikdy nestane...", vysvětloval Hobi. „My vám moc fandíme!", mrknul na mě Gi. Už zase měl plnou pusu a přitom se culil. Vypadal dost legračně. „Ať ti nezaskočí!", drcl do něj Hobi a Yoon-Gimu v tu chvíli opravdu zaskočilo. Oba jsme se mu pak smáli, zatímco se chudáček málem udusil. Za to nás oba začal lechtat a pak jsme se málem udusili my dva... :) Hodně mi zlepšili náladu. Chvíli jsem nemyslel na to, že Tae za celý den vůbec nezavolal. Nechtěl jsem mu volat já, protože nevím co zrovna dělá a nechtěl jsem ho rušit. Musím počkat, ale to zvládnu! Musím! Po cestě domů jsem si skočil do Lote a udělal si pořádný nákup. V Lote rád nakupuju, mají tam fakt kvalitní suroviny! 

Taky tam nakupuju své oblečení a drogérku. Prostě skoro všechno. A dnes jsem toho nakoupil fakt dost, jako bych zapomněl, že jsem na to sám... Ach, Tae... Kde jsi, když tě potřebuju? Tašky jsem sotva unesl...

Nakonec jsem si musel zavolat taxi. Do domu jsem se dostal jen silou vůle a ruce mě dost bolely. V duchu jsem si škaredě nadával. Ale ještě že u nás jezdí výtah. Jenomže ani jsem do něho nestačil nastoupit a u dvou tašek se roztrhlo dno a moje poklady se rozkutálely všude po zemi. Leknutím jsem upustil zbylé dvě a ty se vysypaly taky. Zůstal jsem potom zoufale stát a zírat na tu spoušť. Tak to teda nevím, jak to dostanu domů. Možná bych se na to měl vykašlat a nechat to tady... Bylo mi skoro do pláče. Tolik námahy to sem dostat a pak se stane toto. Vztekle jsem kopl do jablka až se odkutálelo někam do háje. Chvíli jsem jen tak stál a zíral. „Není to náhodou tvoje?", uslyšel jsem za sebou. Ten dotyčný měl jemný a příjemný hlas. Když jsem se s leknutím otočil, málem jsem do něho vrazil.

Zase ten kluk! S úsměvem mi podával mé jablko. „Je...", přisvědčil jsem nervózně a vzal si od něj podávané ovoce. Chlapec se s údivem podíval na ten svinčík a jen zakroutil hlavou. „Nechápu, jak se ti to podařilo dotáhnout až sem..." „Ani já to nechápu!", přisvědčil jsem. Jen se usmál. „Počkej tady!", řekl. Ještě se znovu porozhlédl po mém nákupu a potom už běžel po schodech nahoru. „Počkám...", povzdechl jsem si. Za nějakou chvíli byl zpátky a nesl další tašky. Pak začal bez vybízení sbírat věci a dávat je do nich. Já jsem se ještě chviličku překvapeně díval, jak pilně pracuje, ale potom jsem se vzpamatoval a začal taky sbírat. Za chvíli byl nákup uklizený v taškách. „Pomůžu ti s tím k tobě domů...", nabídl se chlapec. „Teda jestli chceš..." Mám chtít? Mám pustit cizího kluka k sobě domů? Ale nakonec... Byl moc hodný a pomohl mi, nemůžu být tak nedůvěřivý! „Dobře", přikývl jsem vděčně. „Budeš moc hodný!" „Ok!", usmál se spokojeně. Donést věci až ke mně domů už nebyl žádný problém. Otevřel jsem dveře a chlapec se sám pozval dovnitř. „Můžeš jít dál...", zamumlal jsem si spíš pro sebe, ale on to uslyšel a otočil se. „Ach, promiň! Jsem hrozně nevychovaný, ale já jsem byl tak zvědavý, že jsem zapomněl na slušnost! Ještě jednou promiň!", vyhrkl a začervenal se. „To... to je v pohodě!", vykoktal jsem. On už se ale se zaujetím rozhlížel po loftu. „Malé ale pěkné!", řekl a usmál se na mě. „Bydlíš tady sám?" Jejda, ten je ale zvědavý. „No...", začal jsem nejistě. „Ne tak úplně..." Vzpomněl jsem si na svého miláčka a píchlo mě u srdce steskem. Škoda, že tady není! Proč pořád nevolá? 

„Aha...?!", usmál se. „Chápu..." Pořád se rozhlížel. „Náš byt je větší, ale tady se mi taky líbí!", řekl upřímně. „Váš byt?", podivil jsem se. „Ach promiň..." Už zase se omlouval. Přistoupil ke mně a podával mi ruku. „Já jsem Choi Min-Ki a mám dvacet jedna let, ale brzy budu mít dvacet dva. Tento týden jsem se tady přistěhoval se svým bratrancem, máme byt o dvě patra výš, ale okna jsou na druhou stranu..." Stiskl jsem jeho ruku a podíval se mu do jeho krásných očí. Vypadal důvěryhodně. „Já jsem Jeon Jung-Kook, mám dvacet a bydlím tady od července.", představil jsem se taky. Slušnost je slušnost! „Ale teď tady bude se mnou žít i můj přítel!" Trochu jsem se začervenal při zmínce o příteli. Ale jeho oči se rozšířily a on se usmál. „Takže máš přítele? To je pěkné! Kde teď je?" „Na návštěvě u rodiny..." „Aha..." Pokýval hlavou. „Musí ti být smutno...", konstatoval. „To teda je!", přiznal jsem. „A moc!" „Kdy se vrátí?" „Už v neděli!", řekl jsem a snažil se neznít jako malé dítě, které teskní po cumlíku. V srdci mi to ale křičelo, že AŽ v neděli! „To uteče!", pousmál se chlapec. Ok... Takže se jmenuje Min-Ki. Nevypadalo to, že by spěchal. „Nezdržuju tě?", zeptal jsem se, když se zase začal rozhlížet. „Ne, ani v nejmenším!" Vypadalo to, že má dobrou náladu a jeho úsměv byl fakt roztomilý a hřejivý. 

„Tak dobře...", usmál jsem se taky. „Budu rád, když se u mě chvíli zdržíš!" Napadlo mě, že se s ním alespoň trochu zabavím a nebude mi tak moc smutno. Min-Ki vypadá jako milý kluk. Takže bydlí ve stejném domě. To je skvělé! Je možné, že budu mít nového kamaráda? Podíval se na mě a v očích mu to jiskřilo. „Jsem hrozný, že?", usmál se. „Nasáčkuju se ti do bytu a nevím kdy vypadnout... Já vím, fakt se omlouvám! Ale co jsme se s bratrancem nastěhovali, je tu hrozná nuda! Myslel jsem, že tu nenarazím na někoho jako jsi ty!" „Jak to myslíš?", vydechl jsem překvapeně. „Tak fajn kluka myslím...", vysvětlil. „V mém věku a takového milého... S nějakýma arogantníma hajzlíkama se nebavím!" „Já jsem milý?", podivil jsem se. „Jo!", přikývl. „Všiml jsem si toho hned, když ses na mě poprvé podíval... Byl jsi tak roztomilý! A nezlobil ses na mě... Jen jsem nedoufal, že tady bydlíš. To je fakt skvělé! Nemohli bychom být kamarádi? Co říkáš?" Hleděl jsem na něj jako spadlý z višně. Ten je teda ukecaný! Ale je fakt milý! Jistě že můžeme být kamarádi! Usmál jsem se a jen jsem zlehka přikývl. „Tak super!", zajásal a sevřel mě v objetí. „Takže od teď jsme kamarádi!" Musel jsem se usmát. Min-Ki je jako přerostlé dítě. „Hele...", napadlo mě. „Chtěl jsem si něco uvařit. Nechceš zůstat na večeři? Za to že jsi mi tak pomohl a když už jsme ti kamarádi..." „Chci!", přikývl nadšeně. „Tak moc děkuju!" „Za málo!" Bavila mě jeho upřímná radost a ta jeho veselost byla mírně nakažlivá.