Jung-Kook

Šel jsem ze školy domů a byl jsem moc smutný. Bylo totiž už pozdní odpoledne, ale Tae ještě nezavolal. Docela se mě dotkla jeho narážka, proto jsem se rozhodl, že já mu rozhodně volat nebudu. On slíbil, že se ozve! Už musí být dávno u rodičů. Proč ještě nezavolal? Utěšoval jsem se, že přišel domů, všichni se na něj sesypali a on prostě neměl příležitost volat... Na druhou stranu jsem měl strach, že jeho taťka po cestě domů naboural s autem. Připadal jsem si jako paranoidní blázen, ale nemohl jsem si pomoct. Ne, nebudu mu volat!!! Ani nevím jak jsem se dostal metrem domů. Už jsem asi pochopil výraz „jako tělo bez duše". Já jsem měl pocit, jako by si Tae odvezl kus mé duše s sebou. Vím, že hrozně přeháním, ale potom co jsme spolu začali chodit... prostě po tom všem, jsem měl pocit, že už ani okamžik nedokážu být bez něho! Jako by nic nedávalo smysl, pokud zrovna není se mnou. Nic mě nebavilo! Mám doma sice hromadu práce, ale poprvé co jsem na této škole, jsem se moc netěšil až vezmu štětec do ruky. Ne, když Tae není tady se mnou... Pomalu jsem se loudal kolem dětského hřiště. Už jsem byl skoro u našeho domu, když jsem si ho všimnul. Nějaký tmavovlasý kluk seděl na zemi a pohrával si s basketbalovým míčem. Trochu jsem se zarazil. Není to ten kluk z rána? Ten co mě málem zabil na schodech? Co tady pořád dělá? Je možné, že tady bydlí? Ale to bych snad věděl, ne? Ani nevím, proč jsem nad ním tak přemýšlel... Možná jen proto, že mi přišel opravdu krásný a musím říct, že za těch pár měsíců, co tady bydlím, jsem tady moc pěkných kluků nepotkal. Prostě mě jen udivilo, kde se tady tak najednou vzal. Nikdy bych Taeho nepodvedl! Na to ho až moc miluju a taky si na to až moc málo věřím... Ale ten kluk mi přišel zajímavý! Po očku jsem ho sledoval. Venku na slunečním světle vypadal ještě přitažlivěji. Chvíli si ještě jen tak pohazoval s míčem, ale potom ho položil k pravé noze a zadíval se zamyšleně před sebe. A já jsem se díval na něho.

Nějak mimoděk mě napadlo, ani nevím proč, že by se ten neznámý chlapec určitě líbil Tae-Hyungovi... Asi mi opravdu přeskočilo z toho, že jsem tady zůstal sám. Najednou se podíval na mě a já jsem ztuhl. To je zase trapas! Stojím tady a civím na cizího kluka... Ale on se jen lehce pousmál, zvedl ruku na pozdrav a potom vzal míč a odcházel někam pryč. Taky jsem zvedl ruku, ale on už to neviděl. Díval jsem se za ním jak odchází. Aha... tak tady možná přece jen nebydlí... Ok, to je jedno! Tae, prosím, už mi zavolej! :'(

Tae-Hyung

Náš domek je v klidné části Seo-Gu. Pořád jsem se tam cítil jako doma, i když jsem z velké části přijal jako domov Seoul. Tady jsem ale vyrostl a chodil do školy... Přivítání bylo bouřlivé jak jen mohlo být a máma mě držela snad půl hodiny ve svém objetí. Taky Jeong-Gyu byl doma. Eon-Jin zase vyrostla, nebo se mi to jen zdálo? Přiběhla ke mně a láskyplně se ke mně přitulila. „Konečně jsi tady, Tae...", řekla šťastně. V tu chvíli jsem byl opravdu moc rád, že jsem doma. Chtěl jsem zavolat Kookiemu, ale mamka mi nachystala plný talíř nudlí a pak jsme seděli a povídali si. Musel jsem jim vyprávět o škole, jak se daří klukům a tak... Čas hrozně letěl a najednou bylo odpoledne. Píchlo mě u srdce. Co si asi Jung-Kookie myslí, když mu pořád nevolám? Na chvíli jsem se omluvil a rozhodl se jít na terasu, abych si mohl v klidu zavolat. Nechtěl jsem jim zatím říkat, že mám novou lásku. Ne že bych se za svého chlapce styděl, ale oni ještě tak úplně neví, že se mi líbí kluci. A já jsem se jim vlastně se svým intimním životem nikdy až tak nesvěřoval... Času dost. Až budeme s Kookiem spolu dýl... Řekl jsem jim, že se jdu přivítat s našim chlupáčem. Má svou boudu na zahradě a většinu času tráví tam, chudáček. Kdyby to záleželo na mě, běhal by volně a taky by spal se mnou v posteli! Zlatíčko moje chlupaté... Opravdu jsem šel nejdřív za ním. Ach, to bylo radosti! Bílá kulička chlupů mě div nesežrala samým štěstím a já jsem to naše psisko taky málem snědl. Ani jsem netušil, že mi Soonshim  tak moc chybí! Ale když se motal kolem mě s ocasem, který se vrtěl rychlostí tisíc zavrtění za sekundu, radostně kňučel a důkladně olizoval celou mou tvář, vzpomněl jsem si, že toho psa prostě miluju! :)

Měl jsem ho už od štěněte a byl to ten nejúžasnější pejsek na světě! Jak jsem mohl zapomenout a vůbec se o něm nezmínit před Kookiem? Nechápal jsem to. Nejradši bych si ho vzal s sebou do Seoulu. Vadil by Kookiemu pes v bytě? Nějak jsem se ve svých představách nastěhoval ke svému miláčkovi i se svou druhou láskou, Soonshim . :) KOOKIE! Uvědomil jsem si, že jsem mu šel volat. Ještě jsem pohladil chlupáče a přemístil se tedy na terasu, abych si tam mohl v klidu sednout a nemohl se dočkat, až ho uslyším. Docela mě překvapilo, že se ještě nepokusil zavolat mi sám. Nevěděl jsem, jestli si o něj nemám dělat obavy. Jak to tam zvládá? Měl by být zvyklý na samotu, na druhou stranu ale chápu, že se pro něj jisté věci změnily od chvíle co jsme spolu začali chodit... I mě se po něm moc stýská! Vytáhl jsem mobil, ale v tom ke mě přiběhla sestřička. „Komu budeš volat, Tae?", zajímala se. Vždycky byla hrozně moc zvědavá. Co jí mám říct? Usmál jsem se na ni a posadil si ji na klín. „Umíš udržet tajemství?", zeptal jsem se, i když jsem moc dobře věděl co odpoví. „Umím!", vyhrkla pyšně. „Kamarádka ve škole mi řekla, že se jí líbí jeden moc škaredý kluk a já jsem to ještě nikomu neřekla!" „Teď jsi to řekla mě!", usmál jsem se pobaveně. Vypískla a zakryla si pusínku ručkama. „Ale, Tae...", šťouchla do mě po chvilce pohoršeně. „Ty se přece nepočítáš!" „Oh...", vydechl jsem udiveně. „Jak jako se nepočítám?" „Ty nechodíš k nám do školy!", vysvětlila vážně. „Navíc ty jsi můj bráška, takže to je stejné jako bych to řekla třeba mému medvídkovi, taky to nikomu nepovíš!" Musel jsem se usmát nad její logikou, ale potěšilo mě, že mi tak věří. „Dobře, zlatíčko...", pohladil jsem ji po tváři a popotáhl jí čepici přes oči tak aby nic neviděla. Se smíchem si ji dala tak jak patří. „Řekni mi to tajemství!", řekla a přitulila se ke mně.

„Já to nikomu nepovím! Opravdu." „Dobře, věřím ti.", mrkl jsem na ni. Jak jí to říct, aby alespoň trochu pochopila? „Mám v Seoulu jednoho kamaráda...", řekl jsem vážně. „To je všechno?", podivila se. „To je to tajemství?" Vypadala zklamaně. „Eon...", podíval jsem se na ni vážně. „Opravdu to nikomu neřekneš? Ani mámě s tátou nebo Gyu?" „Nemám jim říct, že máš kamaráda?", podivila se ještě víc. „Jenže ten kamarád není obyčejný.", řekl jsem. Jak vysvětlit malé holce můj vztah s Kookiem? „Umí kouzlit? Nebo má zlaté vlasy?" Nevím kam chodí na takové nápady. „Ne... má normální vlasy a asi neumí kouzlit ani létat! Ale... Pro mě je moc důležitý! Je víc důležitý než ostatní kamarádi. Je moc krásný a hodný!" Chvíli se na mě zamyšleně dívala. „Ty ho miluješ, Tae?", zeptala se klidně. Vykulil jsem na ni oči. Tohle bych nečekal od šestileté holky! „Je sexy?" „Cože?", vyhrkl jsem a málem mi zaskočila slina. „Jsi gay?" Tak... kdybych neseděl, asi by to se mnou švihlo. Je tohle možné? Jak ji to mohlo napadnout? Díval jsem se na ni vykuleně, ale ona se jen usmála. „Spolužačka má o hodně staršího bratra a ten si domů přivedl kamaráda a pak tam spolu šukali..." To už jsem jí zakryl pusu rukou. To už je fakt moc!!! Snažila se mi ruku sundat a mluvila dál. „Kamarádka je viděla... Taky jste..." Nebude mlčet!? „...šukali?" Plácl jsem ji po zadku. „Eon-Jin!", řekl jsem přísně. „Ví máma, že takhle mluvíš?" Sundal jsem jí ruku z obličeje. „Ví máma, že máš kamaráda?" Chvíli jsem se jí zaskočeně díval do očí. Malá a tak...tak... Kam ta mládež spěje? „Hele...", zpražil jsem ji drsným pohledem. „Nebudu ti říkat co jsme dělali a co ne... Ano, miluju ho! Je opravdu moc úžasný a ano, je taky sexy, když to chceš vědět." Vážně tohle říkám své malé sestřičce??? To snad není možné!

 „Tak to je dobře!", usmála se spokojeně. „Nechtěla bych aby se ti líbil nějaký škaredý kluk co ani není sexy..." Jen jsem protočil oči v sloup. „Takže ti nevadí, že se mi líbí kluk?" „Pche...", mávla rukou důležitě. „Holky se líbí skoro každému klukovi... to je nuda..." Ona je vážně vtipná! „Takové tajemství mě baví!", řekla s úsměvem. „Je to tajemství.", připomněl jsem jí. „Nikomu ani muk!" „Malíček na to.", souhlasila ochotně. Zpečetili jsme její slib a já si ji znovu přitulil k sobě. „Víš vůbec co to znamená slovo „šukat"?", zeptal jsem se. Byl jsem zvědavý jestli to ví. Zavrtěla hlavou. „Vím jen že to dělají dospělí..." Ulevilo se mi. „Ani to zatím nepotřebuješ vědět!", zatahal jsem ji za ouško. „Věř mi."

Znovu jsem vzal mobil. „Nechceš mu zavolat se mnou? Pozdravit ho?", zeptal jsem se. „Jůůů!", zajásala. „Můžu ho vidět? Dáš tam kameru?" „Vlastně... asi ano, dám..." Vzpomněl jsem si, že Kookie chtěl videohovor. Dobře, to nebude problém! „Ještě něco...", řekl jsem vážně. „On nemá žádnou rodinu a hrozně rád by měl sestřičku... Myslíš, že bys mohla být i jeho sestřička?" Chvíli zamračeně dumala. Vždycky se mračí, když usilovně přemýšlí, už snad od dvou let. :) „No...", řekla vážně. „To záleží na tom, jestli nekecáš a jestli je opravdu krásný! Nechci mít škaredého brášku! Ty a Jeong-Gyu jste krásní... kdyby on nebyl, kazil by to!" Tak nevím jestli mám být poctěný a nebo se bát. Vážně je tak povrchní, i když je ještě tak malá? Snad ne... Raději jsem se k tomu nevyjadřoval. „Jak se jmenuje?", zjišťovala Eon. „Kolik má roků?" „Jmenuje se Jung-Kook a má dvacet let.", odpověděl jsem. „Tak můžeme?" „Proč ještě nevoláš?", zeptala se nechápavě.

Vzal jsem ji za ruku a přesunuli jsme se na místo kde je lepší světlo. Ať nás Kookie dobře vidí. Bude mít radost, že mu volá i moje sestra? Čekali jsme na spojení. Zvonilo to, ale on hovor nepřijímal. Proč? Je uražený, nebo se mu něco stalo? Píchlo mě u srdce, že by třeba mohl vyvést nějakou hloupost. Co když na něj zase dolehla deprese??? Po chvíli ale hovor přijal a já jsem konečně uviděl jeho sladkou tvář. „Ahoj, Tae...", řekl potichu. „Ahoj, Kookie!", vypískla Eon-Jin a už se cpala do záběru. „Je opravdu moc krásný!!!", vykřikla radostně.