Tae-Hyung

Byl čtvrtek brzy ráno a nastal čas rozloučit se s mým miláčkem. Měl jsem asi hodinu na to abych si zabalil věci na kolejích a stihl vlak. Rozhodl jsem se pro cestu vlakem, protože mi to přišlo mnohem pohodlnější než autobus. Navíc tam jel přímý spoj! Měl jsem jet Subway a cesta měla i tak trvat skoro tři hodiny.

Obyčejným vlakem by to bylo o půl hodiny dýl a autobusem taky tak. Kookie mě chtěl doprovodit, ale já jsem nesouhlasil. Bude to hoňka a není důvod ho stresovat! Stejně bychom si to neužili a na co protahovat loučení? Kookie byl smutný. Snažil se sice tvářit statečně, ale každou chvíli smrkal a nenápadně si utíral slzy. „Bojím se o tebe...", řekl ztrápeně. „Když jedeš tak daleko sám!" Usmál jsem se na něho a rozcuchal mu vlasy. „Není to tak daleko, Kookie!", chlácholil jsem ho. „A nejedu takhle poprvé!" Vytáhl jsem mobil a ukázal mu svou cestu v aplikaci mapy.

„Vidíš? Nastoupím v Seoulu a vystoupím až v Daegu! Za tři a půl hodiny už budu u našich v obýváku jíst nějakou máminu dobrotu! Je to mnohem blíž než třeba do Busanu!", ukázal jsem mu. Popotáhl a usmál se na mě. „Dobře...", řekl rozechvěle. „Budu doufat, že ten vlak nevykolejí..." Zasmál jsem se a sevřel ho v náruči. „Ty jsi takové tele, Kookie!", řekl jsem něžně a začal ho líbat. Líbal jsem ho co nejdéle to šlo, abych měl zásobu i na cestu a abych to alespoň chvíli vydržel bez něj, až budu daleko. Jako by jeho polibky byly kyslík v potápěčově kyslíkové bombě a já byl ten potápěč! Bude mi hrozně moc chybět, ale vím, že to uteče a v neděli pozdě večer už zase budu zpátky!

„Budu ti každý den volat a v neděli pak nepojedu na koleje, ale za tebou, ano?", řekl jsem s úsměvem. „Pojedeš za mnou?", vydechl šťastně a trochu se usmál. „Myslíš, že bych to bez tebe vydržel o chvíli dýl než je nutné?", zeptal jsem se. Znovu se maličko usmál. „Uteče to rychle, miláčku!", mrkl jsem na něho. „A pak už se od tebe nehnu ani na krok!" „Miluju tě!", zašeptal mi do ucha. „Já tebe víc!", řekl jsem a snažil se zůstat v klidu, protože už teď se mi po něm začínalo stýskat. „Užij si to tam, Tae!", řekl smutně, oči plné slz. „Neplač, Kookie!" Utřel jsem mu slzy a ještě jednou ho dlouze políbil na jeho krásné rty. „Neplač, nebo nikam opravdu neodjedu!"

„Já nepláču!", ohradil se, ale popotáhl a po tváři mu už tekla další slza. Jen jsem se pousmál. „Běž už, Tae... nebo to nestihneš!", řekl rozhodně Kookie. „Dávej tady na sebe pozor, Jung-Kookie, slyšíš?!", pohrozil jsem mu prstem. Jen přikývl. „Vážně, slibuješ?", dodal jsem a podíval se do jeho smutných očí. „Budu...", řekl a znovu popotáhl. „Slibuju, že neudělám žádnou hloupost, protože vím, že se mi vrátíš!" Ještě jeden polibek. Pak jsem vyšel na chodbu. „Už abys byl zpátky, miláčku...", řekl ještě potichu Kookie. „Budu!", slíbil jsem. Pak už přijel výtah.

Jung-Kook

Ještě chvíli jsem stál ve dveřích a díval se za ním. Odjel a já už jsem ho neviděl, ale pořád jsem ještě cítil jeho rty na těch mých. Bože, jak hrozně mi už teď chybí! Od soboty jsme byli v podstatě pořád spolu (škola se nepočítá) a najednou jsem tu byl zase sám. Vím, že se vrátí! Ale... Chtěl bych být pořád s ním! Teď už jsem se nemusel ovládat a usedavě jsem se rozplakal. Jako malé dítě! Zavřel jsem za sebou pomalu dveře a šel si sednout na pohovku. Půjdu do školy, ale mám ještě čas. Ještě se tu můžu povalovat a brečet! Co jiného se tu dá dělat, když Tae, moje láska, tu není se mnou? Chvíli jsem se teda válel na pohovce a zaléval ji svýma slzama. Po půl hodině jsem se trochu uklidnil, udělal si kakao a vzal si prášek. Bylo to maličko lepší. Vzal jsem mobil a podíval se na jeho číslo. Mám mu zavolat, kde zrovna je? V kolik mu to vlastně jede? Stíhá všechno jak má? Potlačil jsem nutkání mu volat... Až budu vědět, že už v klidu sedí ve vlaku... Nebudu ho teď rušit, třeba by mi to ani nevzal a já bych se tím jen zbytečně stresoval. Zavolám mu až potom!

Dnes se mi do školy vůbec nechtělo! Ne, když nebyl se mnou a nedržel mě za ruku! Ne, že bych potřeboval aby mě někdo vodil do školy za ručičku, ale za ty tři dny mi to přišlo tak samozřejmé... Tak přirozené! Ráno vstát, nasnídat se a pak vyrazit ruku v ruce na metro. Polibek na rozloučenou... Ve škole to ale bylo něco jiného. Každý jsme studovali na jiné fakultě, ale byl tam, blízko! Mohl jsem ho vidět, potkat se s ním o pauze, když jsme měli čas... Ale teď tu není! Nakonec jsem se konečně vyhrabal z bytu.

Výtah mi ujel před nosem, tak jsem neváhal a vběhl na schodiště. Málem jsem se ale přizabil. Nebyl jsem až takové nemehlo, jenže někdo seděl v mezipatře na schodech a nohy měl neopatrně natáhlé do cesty. Zakopl jsem a pohoršeně se otočil na osobu co to způsobila. Byl to mladý kluk, možná stejně starý jako já.

 „Promiň!", vyhrkl a zatvářil se kajícně. „Všichni jezdí výtahem...", řekl omluvně. „Tak jsem nečekal, že někdo poběží po schodech..." „Hmmm... aha...", pousmál jsem se shovívavě. „Ale dej si ty nohy radši pryč, nebo se tu někdo poláme jen kvůli tobě!" Prohlédl jsem si ho pozorněji. Kdo to je? Nikdy jsem ho tady nepotkal! Měl krásnou a něžnou tvář, tmavé vlasy a byl štíhlý... Byl vysoký asi jako já, podle délky nohou o které jsem zakopnul. Ale kdo to je??? „Tak už se nezlob!", špitl. „Nezlobím se!", usmál jsem se mile a podíval se mu do očí. Nepřekvapilo mě, že i oči má krásné. Tmavé jako noc a hluboké jako studny.Taky se maličko usmál. Ale pak už jsem musel jít dál, nebo bych to do školy opravdu nestihnul! Ještě jsem se ale za ním otočil. Pořád tam seděl, nohy natáhlé tak, že by se o ně vážně mohl někdo zabít a ve tváři nepřítomný výraz. Fakt nemožný! Ale kde se tady vzal tak krásný kluk? Proč tu posedává u nás na schodech? Opravdu zvláštní!

Stihl jsem to do školy včas! Ještě jsem ale zavolal svému miláčkovi. Tae to naštěstí zvednul hned. „Kookie?!", ozvalo se na druhé straně. Ach, jak moc bych ho chtěl mít tady! „Kde jsi teď, Tae?", zjišťoval jsem. „Pořád ještě ve vlaku!", odpověděl. Vlak mu jel v sedum, takže... jasně, kde jinde by byl? „Já ti zavolám, zlato, až budu tam... jo?", navrhl. „Cesta probíhá v pohodě, sedí se mi dobře, jen mi tady hrozně chybíš! Ale to zvládneme, že ano, Kookie?!" „Zvládneme!", popotáhnul jsem. Už zase se mi chtělo brečet.

Tae-Hyung

V deset jsem byl na místě. Sotva jsem vystoupil z vlaku, vzal jsem mobil a zavolal jsem Kookiemu. Vzal to hned. „Proč jsi nevolal tak dlouho?", zeptal se dětinsky. „Kookie...", vydechl jsem pobaveně. „Říkal jsem ti přece, že ti zavolám až budu v Daegu... tak už jsem právě přijel!" „Takže už jsi u vašich?", vyzvídal. „Ne..." Zakroutil jsem nad ním hlavou. „Teď jsem teprve vystoupil z vlaku!" „Ach... aha..." „Takže, zlato...", rozhodl jsem si do něj trochu rýpnout. „Neděs se, když ti třeba půl hodiny nezavolám, ano?!  Každou chvíli by tady měl být taťka... vezme mě autem. Až budu doma, zase ti zavolám!" Chvíli bylo v telefonu uražené ticho. Vážně je jako dítě! Miláček... „Dobře, Tae...", řekl Kookie potichu. „Tak mi pak zavolej... Miluju tě!" „Taky tě miluju! Ahoj!" Položil jsem a povzdechnul jsem si. Taky mi hrozně moc chybí, ale on to už zase přehání... Ach jo, vážně se z něho jednou zblázním! :) Za chvíli jsem uviděl známou tvář. „Tatííí!", vykřikl jsem radostně a už jsem mu běžel naproti. „Chlapče!", řekl vesele a pevně mě stiskl ve své náruči. Chvíli mě tak držel. Pak mě pustil a už mi tahal z ruky mou cestovní tašku. Současně si spravoval brýle, které měl po tom přivítání trochu šejdrem. „Jaká byla cesta?", zajímal se, zatím co mě vedl ven z nádraží. „V Seoulu něco nového?" „V pohodě...", odpověděl jsem. „Nového je dost, ale to ti řeknu až potom...", usmál jsem se. Hned se mi vybavila jeho tvář. Kookie, můj krásný miláček, je nejdůležitější novinka. Zatím ale nevím, jestli jim mám o něm říkat... „Mám pokažené auto...", řekl omluvně táta. „tak pojedeme nadzemkou. Nevadí?" „Vůbec ne!", usmál jsem se. Miluju cestování naší nadzemkou! 

Cesta proběhla v klidu a s taťkou jsme si povídali o všem možném. Vyprávěl mi co dělají a jak se mají a taky se zajímal co pořád dělám já a jak se mi daří ve škole. Jako by to chtěl všechno stihnout během cesty metrem... Copak se dnes vracím domů a nebude už čas? Ach... kdybych ale mohl, vrátil bych se hned do Seoulu za svým miláčkem! No... nejde to. Miluju jak nadzemka jede vysoko. Podíval jsem se z okna a naskytl se mi pohled na naši čtvrť... Seo-Gu. Nebyl jsem tam několik měsíců...