Tae-Hyung

Nějakou dobu jsme pak leželi mlčky. „Nemáš hlad?", zeptal jsem se později starostlivě. Z toho oběda v něm moc nezůstalo, MUSEL mít hlad. Jen zavrtěl hlavou. „Nemám na nic chuť...", řekl unaveně. „Zůstaneš tady se mnou?" „Zůstanu!", přikývl jsem. „Myslíš, že můžeš jít zítra do školy? Zvládneš to?" „Já nejsem nemocný, Tae..." Trochu jsem pochyboval. Ok, uvidíme jak na tom bude ráno. „Nejraději bych tam zítra nešel...", přemýšlel jsem nahlas. „ale..." Do háje! „Nemůžu se uvolnit...", vzpomněl jsem si. „protože taky ve čtvrtek a v pátek tam nebudu!" Udiveně se na mě podíval. „Kde budeš?" „Musím jet k našim...", řekl jsem trochu neochotně. „Úplně jsem na to zapomněl, jenže už jim slibuju tu návštěvu hrozně dlouho..." „Ach...", vydechl Kookie zklamaně. „Nebudeš o víkendu se mnou?" „Tak pojeď do Daegu taky!", navrhl jsem. Byl by to fajn výlet, jen nevím jak bych to vysvětlil našim. „To nejde...", řekl smutně. „Máme toho do školy opravdu moc, zápočty se blíží a já jsem toho v poslední době moc neudělal..." „Hmmm...", vydechl jsem zklamaně. „Tak já tam nepojedu!" Usmál jsem se na něj, ale on nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Je to tvoje rodina, Tae!", řekl skoro přísně. „Važ si toho že je máš! Říkal jsi, že sestřička je nejkrásnější dítě na světě... chceš aby byla Eon-Jin smutná, že se na ni bráška vykašlal? A co by na to říkal Jeong-Gyu? A co mamka s taťkou? Jenom tam jeď, já to tady chvíli bez tebe vydržím!" Domlouval mi a snažil se tvářit statečně, ale bylo mi jasné, že až tak v klidu to nebere. Taky se od něj nechci odloučit sotva jsme spolu začali chodit! 

Ale má pravdu... Mám rodinu, kterou on už nemá, a měl bych si jich víc vážit... „Budeme si pořád volat, jo?", navrhl jsem. „Videohovory!", řekl vážně. „Chci tě vidět a chci abys mi ukázal něco z Daegu..." Usmál se trochu zasněně. „Nikdy jsem tam nebyl!" „Dobře..." Ulevilo se mi. „Někdy tě tam rozhodně vezmu!" Usmál se a v očích mu zajiskřilo. Tak nakonec to bere víc v klidu než jsem doufal. Stejně se mi ale od něj nechtělo. „Mohl bych u tebe zůstat až do čtvrtka?!", řekl jsem s nadějí. Na půl jsem mu to oznámil a napůl jsem se ptal.

„Pak bych se ráno u sebe sbalil a jel bych k našim... Co říkáš?" „Opravdu?", zaradoval se. „Budeš tady se mnou až do čtvrtka? Ano ano ano!" Vrhl se na mě a sevřel mě ve svém objetí. Vážil sice jako pírko, ale stisk měl silný. Sotva jsem popadal dech, ale nechal jsem ho. Něžně jsem ho políbil do vlasů. „Zítra půjdeme na rande!",oznámil jsem mu druhou novinku a Kookie se šťastně usmál. „To bude úžasné!", radoval se. „Zajdeme si někam na jídlo...", začal už plánovat. „Můžeme si půjčit v Songdo loďku... pokud ještě nezavřeli. A taky si dáme zmrzku... ne, na to už je zima... Ale třeba můžeme jít do kina nebo se jen tak pro..." Ach to ukecané tele! Zavřel jsem mu ústa vášnivým polibkem. Přestal ihned plánovat a krásně mi polibek opětoval. Je možné někoho milovat z hodiny na hodinu... co z minuty na minutu... víc a víc? Mám pocit, že se to právě děje! Jako by mé city byly balónek a ten se nafukoval víc a víc... Jejda, blbé přirovnání! Balónek může prasknout a co by pak zbylo z těch velkých citů? Jenom cáry... tak ne, balónek rozhodně NE!!! Líbali jsme se dlouho. Z vášně jsme kupodivu zvolnili a najednou to bylo tak něžné, až mi to rvalo srdce. Může člověka bolet srdce i z opětované lásky? Možná je toho někdy až tolik, že to ten sval už prostě nezvládá? Vím srdce je jen sval, ale přesto... lidé s infarktem se musí vyhýbat stresu... není láska taky jistý druh stresu? Tak ne... Filosof ze mě nikdy nebude! :)

Pak jsme si lehli vedle sebe. „Už je mi dobře!", řekl Kookie. Usmál se na mě. „Vážně?",podíval jsem se na něj s nadějí. „A nechceš si někam zajít na večeři?" Pohladil jsem si břicho. „Už mám zase docela hlad..." „Já taky!", přikývl horlivě. „Ty tvoje polibky, Tae... víš, že dělají zázraky?" Musel jsem se zasmát. Prý že zázraky... „Vážně!", usmál se na mě něžně a vlepil mi pusu na nos. „Přeháníš!", usmál jsem se pobaveně, ale měl jsem obrovskou radost, že se už cítí líp. „Takže půjdeme?", řekl a už se hrabal ven z postele. Táhl mě při tom za ruku. Se smíchem jsem teda vstal. „Musíš se ale obléct!", připomněl jsem mu. Udiveně se na mě podíval a až pak mu došlo, že na sobě nic nemá. Celý zrudl. „Do háje!", vypískl. Bál jsem se aby se nezabil jak rychle seběhl z těch schodků. Čekal jsem potom na něj v obývací části. Je snad holka, že mu to trvá tak dlouho? Jako by nevěděl co si obléct... Pobavilo mě to. Nakonec si oblékl obyčejné bílé tričko a džíny. K tomu tmavý kabátek se saténovou kapucí. Obyčejné oblečení, nic extra, ale on v tom vypadal nádherně! I když... on je nádherný ve všem a ještě víc když na sobě nic nemá... :P 

Podíval se na mě jako ve smyslu „sluší mi to?" a já jsem jen přikývl. Nemusel jsem nic říkat. Kookie se spokojeně usmál. „Tak jdeme?", mrknul na mě. „Kam půjdeme?", zeptal jsem se, když už jsme seděli v metru. „Buď můžeme jet až do Songdo...", pokrčil rameny. „A nebo vystoupit v centru a zajít někde tam..." „Tak pojďme do centra!", navrhnul jsem. „Skočil bych si potom k nám na koleje pro pár věcí a pak bychom se vrátili k tobě..." „Dobře...", usmál se. Seděli jsme vedle sebe a drželi se za ruce. Nevím jak jemu, ale mě bylo jedno jestli nás někdo uvidí a taky mi bylo jedno co si asi pomyslí... Jemu to ale nejspíš ani přes samé radostné pocity nedocházelo. Dva kluci co se drží za ruce... Vlepil jsem mu letmý polibek a on se jen usmál. Nedochází, to je dobře...

Nakonec jsme skončili v restauraci Ruan, která je blízko našich kolejí. 

Z Bangbaebon-dong to je k nám tak deset minut chůze... No, záleží taky na tom, jak rychle člověk jde... Bylo tam dost lidí, ale zase ne tak moc, abychom se neměli kam posadit. Překvapeně jsem však zjistil, že někdo právě odřekl rezervaci, tak proto nás tam vpustili. S výrazem „ti mladí vážně neví jak se obléct do slušné restaurace" nás zavedli k našemu stolu. Posadili jsme se naproti sebe a já jsem stiskl jeho ruku, kterou měl položenou na stole. Maličko se zavrtěl a pak svou ruku stáhl. „Tady ne...", řekl potichu. Už na něj trochu dolehla nervozita. No, možná to nebyla ta nejlepší volba restaurace. Vařili ale skvěle! Dal jsem si rýžové nudle s vepřovým masem, lososem a lilkem, posypané sezamovými semínky a kousíčky chilli. Moc zajímavé. 

Kookie si nakonec dal to stejné. Bylo na něm ale vidět, že není moc v pohodě. „Všichni se na nás dívají, Tae!", zamračil se na mě, když jsem se pokusil znovu ho pohladit. Rozhlédl jsem se. Nikdo se nedíval! Ach jo... Ok, budu respektovat, že na veřejnosti zatím ne... Snažil se uklidnit, ale ať dělal, co chtěl, nedokázal se dost uvolnit. V nudlích se jen rýpal a málem převrhl sklenici s vodou. „Ukážeš mi fotky své rodiny?", zeptal se rozechvěle. „Jasně!", usmál jsem se. Třeba mu to pomůže se trochu zklidnit. Našel jsem fotky a s úsměvem jsem mu podal svůj mobil. „Víš kam to posouvat, že?" „Vím..." Kookie se zadíval na display. „Na té první fotce jsem s mámou...", začal jsem prezentaci. „Na té druhé jsme i s tátou!" Usmál jsem se, když jsem si všiml, jak zaujatě si prohlíží mou rodinu. „Ten kluk je můj mladší bráška a ta holčička..." „Je tvoje sestřička...", dokončil větu za mě. „Máš krásnou rodinu, Tae!", řekl smutně. V jeho hlase jsem zaslechl náznak závisti. Ale já ho naprosto chápu! Nevím, co bych dělal bez rodičů a svých milovaných sourozenců... 

Znovu jsem ho konejšivě pohladil po hřbetu ruky a on se tentokrát nechal. Stále si s velkým zájmem prohlížel můj mobil. „Měl jsi pravdu, Tae!", řekl upřímně. „Vážně je to nejkrásnější dítě na světě!" Ukázal mi malou Eon-Jin. „Vždycky jsem chtěl mít malou sestru..." Utřel si slzu, která mu začala téct po tváři. „Ta by mi neubližovala..." Ach, Kookie...

Kývl jsem na číšníka. Slušně jsem odmítl aperitiv i dezert. „Zaplatíme...", řekl jsem prostě. Dostal jsem účet na zlatém tácku a snažil se nekřičet, když jsem zjistil kolik po mně chtějí. Já vůl jsem snad vzal Kookieho do jedné z nejdražších restaurací v Seoulu. S chvějící se rukou jsem podal číšníkovi kreditku a on si ji vzal s výrazem „ty debile, takže dýško nebude" a pak už jsme mohli jít. Musím svého chlapce nějak rozveselit! Hrozně moc jsem potřeboval Kookieho obejmout a políbit ho a tam to prostě nešlo... Nechci aby byl můj miláček smutný! . „Máš mě!", řekl jsem něžně a Kookie se na mě smutně usmál. „Miluju tě!", zašeptal jsem mu do ouška, když už jsme vycházeli ze dveří. Vzal jsem ho za ruku. „Taky tě miluju!", vydechl láskyplně a stiskl mou dlaň.