Jung-Kook

Dal jsem do polibku všechny své city. Tolik moc ho miluju! Tolik moc jsem mu chtěl věřit a nezdálo se, že by mi lhal. Věřím mu! Opravdu věřím, že mě miluje a že teď už budu jen já! Kéž by... Tae-Hyung mě miluje!!! Celou dobu jsem toužil po jeho lásce a teď, když ji mám... Najednou jsem nevěděl co mám dělat. Ano, byl jsem strašně moc šťastný ale... Pořád jsem to já! Já malý a ustrašený kluk, který si ani trochu nevěří! Jak dlouho jeho láska vydrží? Kdy mě bude mít dost? Uvědomil jsem si, že teď můžu ztratit mnohem víc než před tím! Co mám dělat??? Když mi to došlo, mé štěstí se rozplynulo jako obláček. Stavím si vzdušné zámky... To nemůže vydržet!

Vycítil změnu mé nálady a pomalu se ode mě odtáhl. „Co se děje, Jung-Kookie?", zeptal se starostlivě a pohladil mě po tváři. „Pořád máš pochybnosti?" Nevěděl jsem co mu mám říct. Mám pochybnosti a velké! „Tae...", zašeptal jsem smutně. „Já nemůžu být tvůj kluk..." „Cože?", vydechl udiveně. Zdálo se mi, že trochu zbledl. „Nejde to!", řekl jsem a do očí mi vyhrkly slzy. „Co to říkáš?", podíval se na mě nervózně Tae. „Ale... já to nechápu! Říkal jsi, že mě miluješ a že mi věříš! Tak co se zase stalo?" Viděl jsem, že se snaží ovládat, ale veškerá záře která ho obklopovala byla rázem pryč. Bodlo mě u srdce. Už zase mu ubližuju! A tomu říkám láska? Co mám do háje dělat? Mám zahodit pochybnosti a doufat, že to dobře dopadne a že mě to úplně nezničí? Mám doufat, že ho udělám šťastným třeba jen na chvíli? „Bojím se, Tae...", vydechl jsem ztrápeně. „Bojím se, že tě zklamu... že nebudu takový jakým mě chceš mít... bojím se, že mě opustíš..." Po tváři mi tekly slzy a já jsem se za sebe neskutečně styděl. Ubližuju mu a ještě brečím... Jsem pořád hrozný!

Chvíli se na mě mlčky díval, ale pak si mě přitáhl k sobě a sevřel ve svém náručí. „Miluješ mě?", zeptal se potichu a při tom mě tiskl k sobě. „Miluju!", řekl jsem bez zaváhání. „Já tě taky miluju!", zašeptal mi do ucha. Pak se maličko odtáhl, zlehka mě políbil na rty, setřel slzy, které smáčely mou tvář a zadíval se mi do očí. „Teď mě poslouchej!", řekl vážně. „Slyšíš? OPRAVDU mě poslouchej! Slibuješ?" „Dobře...", přikývl jsem. Vážně, proč nemůže nic být jednoduché? Na všem a ve všem najdu nějaký problém. Ale budu se snažit poslouchat, třeba se mu podaří zahnat můj strach. Chvíli se na mě mlčky díval a asi hledal vhodná slova. „Kookie...", začal nejistě. „Už jsem ti říkal, že neumím tak dobře mluvit, ale pokusím se... jo?" „Dobře...", přikývl jsem. „Já tě vážně budu poslouchat, Tae!"

Nervózně se usmál. Copak to chystá za proslov? Chce za náš vztah bojovat? Tolik mu záleží na tom abychom byli spolu? Opravdu? Cítil jsem jak jen ta představa mě dojímá. Ach, proč jen jsem takový blázen? „Kookie...", vydechl znovu Tae. „Já tě chápu, že se bojíš! Věř mi, že se bojím taky! Vážně... Láska, vztahy... Je to strašně komplikované a nikdo neví dopředu jak to dopadne! Já se nebojím, že mě zklameš, já se bojím abych nezklamal já tebe! Bojím se, že bych ti mohl ublížit! Bojím se, že mě přestaneš milovat..." „Ale potom...", skočil jsem mu do řeči rozechvěle. Hleděl jsem na něho s rozšířenýma očima a nic jsem nechápal. On tady mluví o strachu? „Jaký to má potom všechno význam???" Dal mi prst na rty a zlehka zavrtěl hlavou. Pochopil jsem, že ho nemám přerušovat a trochu jsem se začervenal rozpaky. Jak to, že jsem zase tak nezdvořilý? Maličko se usmál, ale pak zase zvážněl a nepřestával se mi dívat do očí.

„Vztah je i o strachu, ano...", řekl potichu. „Jenže ten strach si nesmíš připouštět! Záleží na tom co k sobě dva lidé cítí, jak si váží jeden druhého! Já tě moc miluju, Kookie! Je pravda, že jsem si to ze začátku nechtěl moc připustit, bál jsem se. Přiznávám! Bál jsem se, že mi ublížíš, bál jsem se, že já ublížím tobě... Strach je na houby, Kookie! Já už se nechci bát! Chci ti dát lásku a chci tu tvou! Říkáš, že mě miluješ, tak mě miluj a neboj se! Já tě miluju přesně takového jaký jsi... Miluju VŠECHNO co jsi! Možná to zní jako klišé, ale je to tak! Neřeš prosím jak to dopadne, ano? Já hci být s tebou a chci abys byl sám sebou, takový jaký jsi, jen trochu veselejší! To co cítím k tobě je jiné, než co jsem cítil doposud, opravdu! Je to silné... silnější než já a raději bych umřel, než abych tě vidě smutného! Miluju tě, slyšíš? Miluju tě strašně moc!!!" Odmlčel se. Tvář mu trochu zrudla rozrušením a dech se mu zadrhával nervozitou. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděl! Cítil jsem jak jihnu. Ach... takovou řeč jsem nečekal. Slyšel jsem každé slovo a zapisoval jsem si ho nejen do hlavy, ale také do srdce. Mám se přestat bát... nemám řešit co bude... Vždyť má pravdu! Můžeme tedy být spolu? Můžu se mu odevzdat a nic neřešit? Chvíli jsem nebyl schopen mluvit kvůli dojetí. Je to vážně pravda? Nezdá se mi to? On je tak úžasný!!!

Pořád se na mě mlčky díval a čekal co odpovím. Trochu jsem se už vzpamatoval. Bez váhání jsem mu obmotal ruce kolem ramen a přitiskl jsem se k němu. „Dobře...", řekl jsem a utřel si nos do jeho krku. „Budeme teda spolu chodit... Pokusím se nebát, ale měj se mnou trpělivost, ano? Slibuješ, že se na mě nebudeš zlobit, když budu divný?" „Slibuju...", vydechl s úlevou. „Ale asi mi z toho narostou křídla..." ušklíbl se a víc mě zmáčkl ve svém náručí. „Co bych si počal, kdy bys byl jiný?", škádlil mě. „Hmmm...", pousmál jsem se trochu křečovitě. Nesnáším když si mě někdo dobírá. „Takže... už dobré?" Znovu se mi podíval do očí a pohladil mě po tváři. „Jsme spolu jako pár?" Přikývl jsem. „Jsme..." „Takže tě můžu zase líbat?" Mrkl na mě a já si všiml, jak se záře kolem něj znovu rozsvěcí. Vážně ho dělá tak šťastným, že mu daruji své nicotné já??? Vážně mě miluje? Je to jako sen!!! „Proč mluvíš a neděláš to?", řekl jsem trochu provokativně. „Ach ty jeden...",vypískl a vrhl se na mě. Povalil mě na záda a naše rty se spojily. Zase jsem měl jeho jazýček ve svých ústech a umínil jsem si, že už ho tam chci navždy! :) Dlouho a dost divoce mě líbal. Cítil jsem stejnou vášeň a mé obavy se začaly vytrácet jako zlí duchové někam pryč do pekla. Pryč démoni, táhněte k čertu! Já už se nechci bát! „Vem si mě...", zašeptal jsem, když jsme se od sebe odtrhli abychom mohli popadnout dech. Vážně jsem to řekl? „Vem si mě celého! Ach, Tae...", zasténal jsem, když to bez řečí udělal. 

Tae-Hyung

„Vem si mě...", zašeptal. Zněl vzrušeně a mě jeho slova vzrušila taky. Už předtím mě sice požádal o sex, ale tohle bylo něco jiného! Odevzdával se mi... Prostě se mi daroval! Cítil jsem, že nemluví jen o svém těle, ale také o svém srdci, o svém já! Bylo to neskutečně vzrušující! Bylo to neskutečně dojemné, tak krásné! Tomuhle se žádný sex na jednu noc nemůže rovnat! Srdce mi splašeně tlouklo jak city k němu, tak touhou. Vrhl jsem se na něj jako hladová šelma. Jeho nádherného těla se nemůžu nikdy nabažit! A jeho snad nemůžu nikdy přestat milovat! Jak by se mohlo ztratit něco tak silného jako jsou mé city k němu? To nejde! To se nemůže stát! Upřímně jsem tomu věřil!

Kookie usnul. Byl vyčerpaný ze všeho toho sexování a hlavně ze všech těch citových výlevů. Nechal jsem ho v klidu spát a já se vydal do sprchy. Měl jsem hlad. Zjistil jsem, že už je skoro poledne, čas na oběd! Že bych něco uvařil? Ne-e... to radši nechám přinést pizzu! Rychle jsem se osprchoval a oblékl se do svých věcí. Hledal jsem svůj mobil. Nebo bychom mohli jít někam ven. V Songdo mají dobrou pizzu, mohli bychom si dát jednu obří! Ano, vezmu Kookieho na opravdové rande! Byl jsem tak šťastný! Pořádně se najíme a bude nám fajn! Jen tak spolu... Prostě jen tak... Nesmím si připouštět žádné obavy a vážné rozhovory raději necháme na jindy. Ale ty jeho stavy se musí řešit! Leda že by to přestalo, když jsme teď spolu... Ne, tak naivní nejsem! Vím, že to může být lepší, ale ten problém je mnohem hlouběji než jen v nešťastné lásce! Ne, nebudu na to myslet. Až vstane a umyje se, jen mu převážu jeho poraněné zápěstí a nebudu se na nic ptát a už vůbec mu cokoli vyčítat!

Jenže Kookie nějak nespěchal. Rozhodl jsem se tedy, že si zkrátím čekání tím, že prozkoumám jeho byt. V podstatě jsem už viděl všechno až na ty třetí dveře. Copak tam Kookie skrývá? Po chvíli jsem zjistil, že je to něco jako ateliér. Byla tam taková zvláštní vůně.S tlukoucím srdcem jsem si prohlížel jeho království. Tak tady tvoří? Kookie miluje malování! Tady teda tráví čas, když musí dělat úkoly do školy? Jestlipak si něco maluje jenom tak, pro radost? Mívá vůbec Kookie někdy radost??? Když je tady sám, v téhle místnosti... Jak se asi cítí? Pořádně jsem se rozhlédl. Byla to malá místnost s velkým oknem. Měl tam malířské stojany, skřínku s plátny, barvy, štětce a jiné malířské potřeby. Všechno bylo úhledně srovnané a všechno bylo na svém místě. Kdyby to byl můj ateliér, byl by tam takový chaos, že bych brzy nenašel ani to plátno! Přeháním, ale tak hezky uklizené by to rozhodně nebylo! Ok, já bych ateliér neměl, protože neumím malovat a kreslím jako děcko... :) Je ale dobře, že alespoň jeden z nás je pořádný, pro případ, že bychom spolu někdy začali žít... Ach, hodně předbíhám, ale když všechno půjde dobře, tak proč ne? Chtěl bych s ním později žít, nebo taky třeba brzy! :) Vrátil jsem se myšlenkama zpět do ateliéru. Pracuje teď na něčem? Ano, měl tam na jednom stojanu rozdělanou práci. Vypadalo to na nějakou krajinu...

Krajina v noci zalitá měsíčním světlem, přestože měsíc byl z větší části zakrytý mraky. Hmmm... Pěkné! Temné... Tajemné! Už tam chybí jenom nějaký ten upír nebo strašidlo, ale to tam Kookie jistě ještě domaluje! Hned vedle ale stál jiný stojan. Udiveně jsem si prohlédl to dílo. Jedno plátno bylo na stojanu. Všiml jsem si, že ještě jedno je opřené na zemi za stojanem a na obou jsem byl já! Byly to portréty a oba byly hotové! Zíral jsem na to s otevřenou pusou. Tak takhle Kookie maluje?! Tohle jsem vážně já! Tady se poznávám! Ale... takhle mě vidí? Takhle... romanticky? Takhle temně? Jemně jsem se dotkl plátna jedním prstem, opatrně abych moc neznesvětil jeho práci. Netušil jsem, že by mě mohl rozrušit nějaký obraz (tu jeho práci do školy nepočítám! Ty pocity ze mě... pche...), ale když jsem viděl své portréty, dost mě to dojalo. Kookie mě asi opravdu miluje, když se rozhodl mě takhle krásně namalovat! Ne že bych mu nevěřil, ale tohle mi přišlo skoro jako důkaz... něco co jsem viděl a mohl si na to sáhnout...  

Představil jsem si ho, jak stojí před stojanem. V jedné ruce štětec a v druhé paletu s barvami. Ve tváři výraz soustředění jako když hledal suroviny v naší lednici. Ach, jak roztomilé!

„Tae?!", ozvalo se ode dveří. Kookie! Překvapeně jsem nadskočil, protože jsem myslel, že ještě pořád spí. Měl jsem pocit, jako by mě přistihl při něčem nekalém, když pominu fakt, že mu slídím po bytě... Ale, tohle přece není to samé jako kdybych mu hrabal ve skříni, ne? A tam už jsem mu přece hrabal, takže tohle by taky nemělo vadit... Najednou byl vedle mě a chvíli se mlčky díval na svá díla. Měl na sobě bílé tričko s šedým límečkem... „Tričko na doma...", usmál se nesměle, když jsem si ho prohlížel. A k tomu bílé tepláky. „Tak už jsi to viděl...", řekl a pokynul na stojan. „Je to nádherné!", řekl jsem dojatě. „Kdy jsi to maloval?" „Vlastně...", pokrčil rameny. „Tento týden... po nocích... Hrozně moc jsi mi totiž chyběl!" Smutně se na mě podíval. „Vážně se na mě už nezlobíš, že jsem byl na tebe tak hnusný?" Zavrtěl jsem hlavou. „Nezlobím!" Přitáhl jsem si ho do náruče. „Vlastně za to můžu i já, tak se ti taky moc omlouvám!" „To nemusíš...", vydechl. „Musím!", řekl jsem vážně. Přitulil se ke mně a já jsem ho zmáčkl jak nejvíc jsem mohl. „Rozmáčkneš mě!", vypískl Kookie, ale v jeho hlase zněl smích. Jak já miluju když se směje!

„Mám hlad!", oznámil mi věcně. Jaká změna tématu... Ale dobře že o tom mluví, já mám taky hrozný hlad! „Půjdeme někam ven?", zeptal jsem se. „Mohli bychom..." „Ne...", nesouhlasil. „Chtěl bych zůstat tady!" Odtáhl se ode mě a omluvně se usmál. „Nevadí, když zůstaneme tady? Mohli bychom si nechat něco přinést... Já jsem nebyl nakoupit, takže nemám z čeho vařit, ale... Mně se vážně nikam nechce! Nevadí ti to?" Mělo by mi vadit, že zůstaneme spolu jen my dva? To rozhodně ne! „Vůbec ne!", řekl jsem s úsměvem. „Objednej co chceš a najíme se tady! A pak...", mrkl jsem na něj. „Pak se můžeme věnovat jisté činnosti, která vyžaduje..." Se šibalským úsměvem jsem chytl lem jeho tepláků a mírně je stáhl dolů, takže vykoukl kousek jeho holého zadečku. „aby tohle oblečení bylo pryč..." Plácl mě po ruce a natáhl si tepláky zpět. „Ty jsi fakt hrozný!", zamračil se, ale poznal jsem, že se nezlobí. „Jsi hrozný... hrozný...", hledal správný výraz. „ hrozný nadrženec!" „To teda jsem!", prohlásil jsem hrdě a vycenil jsem na něj zuby. Jen zvedl oči v sloup. „Jdu něco objednat...", usmál se.