Tae-Hyung

„Kookie mě miluje už tak dlouho? Proč jsem to nevěděl? Proč jsem byl tak blbý? Proč mi nic neřekl? Vážně mě miluje?", honilo se mi hlavou. Řekl jsem, že už nemůžu být jeho kamarád a myslel jsem to vážně! Ale on to nepochopil. „Chápu tě...", řekl sice, ale tvářil se jako by mu pukalo srdce. Ne, to ne! „Nechápeš!", řekl jsem s úsměvem, ale srdce mi tlouklo až v krku. Políbil jsem ho jak nejněžněji jsem uměl. „Nic nechápeš!" A jeho rozšířené oči mi dávaly za pravdu. Ani on netuší co k němu cítím! Začal jsem ho líbat, protože jsem nemohl štěstím mluvit. ON MĚ MILUJE!!! Pak jsem se od něj odtrhl a podíval se mu do očí. „Já tě taky miluju, Kookie!", řekl jsem upřímně. „Taky tě miluju a už proto nechci být tvůj kamarád! Chtěl bych být víc! Tvůj kluk, partner... chceš taky?"

Překvapeně zamrkal. Vypadalo to, že nechápe význam mých slov. „Ty... ty..." Oči se mu ještě víc rozšířily. Vypadal jako by viděl zjevení. „Miluju tě!", řekl jsem. „Opravdu tě miluju!" Znovu zamrkal, ale příval slz se mu nepodařilo zastavit. „Ty mě miluješ? Vážně? Vážně?" „Vážně!" „Ach, Tae!", vydechl a stulil se mi do náruče. „Já... já tomu ne..." Plakal. Já jsem ho konejšivě hladil po vlasech. „Já tomu nemůžu uvěřit! Vážně?" Podíval se na mě, oči plné slz a stékaly mu také po tváři, takže byl celý mokrý. „Vážně!" Kookie se ke mně znovu přitulil a nemohl přestat plakat. Trpělivě jsem ho hladil po vlasech a líbal zlehka na ouško. I pro mě to bylo docela překvapení, ale asi ne tak velké jako pro něj. Nechal jsem ho aby tu informaci zpracoval.

„Ale...", podíval se na mě trochu nedůvěřivě, když už se uklidnil na tolik, aby neplakal. „Já jsem myslel, že miluješ někoho jiného!" Ztuhl jsem. Koho si sakra myslel, že miluju??? Kdo mu co řekl? Ho-Seok by mě přece nezradil, nebo jo? „O čem to mluvíš?", zeptal jsem se nervózně. „O tom...", začal nejistě. Zakroutil se taky nervózně, ale zjevně potřeboval mít ve věcech jasno a tak pokračoval: „O Angelovi!" Zbledl jsem. On ví, že jsem byl zamilovaný a ví že existuje Angel??? Jak to sakra může vědět? Co mu mám říct? Co všechno ví??? Bezděky jsem si sáhl za ucho a odvrátil jsem od chlapce pohled. Nesmí se dozvědět, že jsem s ním byl teprve včera... Nesmí! Ach ty výčitky svědomí... Ale já jsem přece Jung-Kooka nepodvedl! On mě nechtěl vidět a já jsem neměl ani tušení co ke mně cítí! Proč se teda cítím tak hrozně? „Tae?!" Jeho hlas zněl rozechvěle a nejistě. Co mu mám říct? Dobře, řeknu mu pravdu o Angelovi, ale včerejšek zamlčím! To se vážně nesmí nikdy dozvědět! Já jsem ale takový pitomec!!!

„Jak víš o Angelovi?", zeptal jsem se. Můj hlas zněl možná trochu tvrdě, protože jsem se v duchu zlobil na Hobiho. Musel mě zradit,nic jiného mě nenapadalo. „Já...", řekl potichu. Znovu jsem se na něj podíval.„Slyšel jsem vás, jak si povídáte s Hobim!" Celý zrudl a otočil hlavu abych mu neviděl do tváře. „Cože?", vykulil jsem oči. Nějak jsem to nechápal. Kdy? Jak? Pak mi to došlo... „Ty... Ty jsi nespal?", vykoktal jsem překvapeně. Byl jsem si jistý, že spí! A on nás při tom špehoval? „Já jsem spal!", řekl Kookie tónem jako by se bránil proti obvinění ze špionážě. „Ale vy jste mě probudili! Nechtěl jsem vás rušit a taky jsem byl zvědavý... A když jste pak začali mluvit o něm..." Odmlčel se a jako by hledal správný výraz, ale nakonec nic nevymyslel... „byl jsem moc smutný a nechtěl jsem abys to věděl!" Takže mě Hobi nezradil, jupííí! Ulevilo se mi. Ale i tak jsem byl v šoku. On mě oklamal? Já jsem nepoznal ani to že už nespí? Jak můžu být tak mimo? Smutně se na mě podíval. „Vím že bys mi nelhal, Tae... nelhal bys mi, že ne?" „V čem myslíš?", zeptal jsem se. „Jistě že nelhal, v ničem!" „Tak jak to je, Tae? Co se změnilo a proč? Proč mě miluješ?"

Nejsem zvyklý věci takhle rozebírat! Je v tom nedůvěra ke mně a nebo je to tím, že si je tak moc nejistý sám sebou? Jistě, Angel v téhle rovnici dělá zmatek... to chápu. Povzdechl jsem si. „Nevím co ti mám říct, Kookie...", řekl jsem potichu. Musím si srovnat myšlenky. „Ano, byl jsem zamilovaný do Angela a jistě víš, že jsem se s ním taky vyspal..." Přikývl a ve tváři se mu objevil ruměnec. „Ano... to všechno je pravda!", pokračoval jsem. „Ale zjistil jsem, že není takový jak jsem si myslel a už do něj zamilovaný nejsem! Vlastně, možná jsem si jen myslel, že jsem zamilovaný, ale bylo to jen okouzlení! Do tebe jsem se zamiloval ještě dřív, než jsem si to uvědomil o něm... Bojoval jsem s tím! Teď už ale s tím bojovat nechci! Miluju tě, Kookie..." Vzal jsem jeho bradu do své dlaně a políbil ho na rty. „Věř mi, teď už jsi jen ty! Teď když vím, že mě taky miluješ... I já jsem si uvědomil, že už nejsem jen zamilovaný, že tě miluju! Jsi ta nejkouzelnější bytost co znám! Miluju tě, věř mi!" Znovu jsem ho políbil, ale nezdálo se, že bych ho přesvědčil.

„A jak poznáš, že mě miluješ? Třeba taky nejsem takový jak si myslíš... Přestaneš mě milovat jenom tak jednoduše? Jak víš že mě miluješ?" Zaskočil mě. Jak vím, že ho miluju? Prostě to tak cítím, pořád na něj myslím! Já nevím! Jak se pozná láska??? Pomalu se posadil a odvrátil se ode mě. Díval jsem se na jeho záda a byl jsem celý nesvůj. Myslel jsem si, že teď už budu jen šťastný a ejhle, ono se to zase nějak komplikuje. On miluje mě, já miluju jeho, tak v čem je sakra problém??? „A jak to poznáš ty, Kookie?", zeptal jsem se na oplátku. Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo. „Nevím...", řekl nervózně a otočil se na mě. „Asi tak..." utřel si slzy. „Asi tak, že mi srdce buší, když na tebe myslím... Tak, že když nejsem s tebou, moc mi chybíš! Tak, že... kdyby se ti někdy něco stalo, myslím, že bych umřel! Tak, že bych radši dal svůj život za ten tvůj, kdyby..." Prudce jsem si ho přitáhl k sobě. „Já to neumím tak pěkně říct jako ty...", zašeptal jsem mu do ucha. „Ale mám to tak stejně! Věř mi! Vážně tě miluju!!!" „U Angela to bylo jiné?" „To si piš, že bylo!", přikývl jsem horlivě. „S ním bylo všechno jiné! A už o něm nemluvme, jo? Miluju tě a chci na něj zapomenout! Byl to jen omyl, ale ty ne! Chci myslet jen na tebe!!!" „Vážně mě miluješ?" „Vážně tě miluju!"

Začal jsem ho znovu líbat. Necítil jsem se dobře a potřeboval jsem se uklidnit. Nechci myslet na Angela už nikdy a chci aby mi Jung-Kook věřil. Vážně ho moc miluju! Vážně! Líbal se se mnou a už nic neříkal. Pak se ale zvedl a mlčky se na mě díval. Sedl si při tom na mé břicho. „Kookie?!" Z lehka mi položil prst na rty. Nelíbilo se mi, že jsem to já kdo je teď tak nejistý. Věří mi? Bude můj přítel? Pošle mě do háje, i když říká, že mě miluje? Kookie se ke mně sklonil. Myslel jsem, že mi chce něco pošeptat do ucha, ale on místo toho přitiskl své rty na můj krk. Překvapeně jsem vydechl. On zatím zasypával můj krk drobnými polibky a potom ho začal zlehka okusovat a sát. Kde se to sakra naučil? Zaklonil jsem hlavu a zavřel oči. Bylo to tak sladké! Slastně jsem vydechl. 

Ale... Kookie si chce hrát? Chce mě schválně nechat v nejistotě, nebo je tohle jeho odpověď??? Bylo to roztomile vzrušující. Jeho zoubky na mé kůži, jeho hebké rty a horký dech. Běhal mi mráz po zádech a cítil jsem, jak jsem zase vzrušený. Tak ať si hraje, potom si zase pohraju já!

Chlapci se zřejmě zalíbil můj krk, protože to vypadalo jako by se ho nemohl nabažit. Ale já jsem chtěl slyšet odpověď z jeho úst. Jasnou a srozumitelnou! Prudkým pohybem jsem ho přetočil pod sebe až zalapal po dechu. Vzal jsem jeho ruce a přitiskl mu je za hlavou k polštáři. „Takže věříš, že tě miluju?" Podíval jsem se mu z blízka do očí. Měl je plné jiskřiček a mě se sevřelo hrdlo. Tak zoufale moc ho miluju! Prosím, Kookie... No tak... Ale trochu se mi ulevilo. Když jsem viděl ty jiskry, tušil jsem, že je všechno v pořádku. „Věřím!", řekl něžně. Pořád se mi díval do očí a já v těch jeho viděl snad celou galaxii, takovou tam měl záři. Vypadalo to, že je šťastný. „Věřím, že mě miluješ! A já miluju tebe!", řekl potichu. „Chci být tvůj přítel, už taky nechci být jen kamarád!" Usmál jsem se. „Takže, odteď jsi můj kluk!", řekl jsem vesele. Měl jsem chuť skákat až do stropu, ale tady v patře byl dost nízko, takže bych si asi rozbil hlavu... „Já mám kluka...", řekl Kookie a zněl jako by tomu nemohl uvěřit. „Já taky!", šťouchl jsem ho. Pak jsem jej znovu políbil a dal jsem do toho polibku všechnu lásku, která ve mně byla. Zdálo se, že on udělal to stejné. Tenhle polibek byl najednou jiný, než ty před tím. Láska dělá divy! :)