Tae-Hyung

Sotva jsem popadal dech a chvěl se nervozitou. Jeho byt jsem nemohl najít... Sakra! Pak jsem ho ale našel. Konečně jsem stál u jeho dveří a na zvonku bylo opravdu napsané jeho jméno: Jeon Jung-Kook.. Světle hnědé dveře s klikou a bezpečnostním zámkem... Dveře, za kterými je Jung-Kook, chlapec kterého nejspíš miluju... Snažil jsem se dýchat a po pár vteřinách jsem zazvonil. Nic... „No tak, otevři mi, Kookie!", řekl jsem nervózně a znovu jsem zazvonil. Nikdo ale nepřišel. Zkusil jsem tedy sáhnout na kliku a dveře se k mému překvapení otevřely. Jak je možné, že se nezamyká, když má jen kliku? Na co tam má ten bezpečnostní zámek? Ale momentálně jsem byl rád, že není zamčeno. Už zase jsem se bál. Proč mi nepřišel Kookie otevřít? Neslyšel zvonek? Kde je? Opatrně jsem nakoukl dovnitř a ocitl se přímo v bytě. Vypadalo to, že není až tak velký... Kuchyň byla jakoby v předsíni a byla spojená s obývacím pokojem. Nahoru vedly schody nejspíš k ložnici... Útulný loft laděný do světlých barev. 

Nevím, do jaké míry si to zařizoval Jung-Kookie, ale myslím, že většinu asi vybavila jeho babička podle toho, co říkal. Bylo to ale i tak útulné místo a měl jsem pocit, že to voní po něm. Prostě jsem tam cítil jeho vůni! Ale kde je ten kluk? Kam se poděl? S tlukoucím srdcem jsem pomalu prošel loftem. Bylo tam takové ticho... Na stole v obývací části ležel jeho notebook, ale jinak se nikde nic nepovalovalo. Měl to tam perfektně uklizené! Tak srovnané a čisté... Ale kam uklidil sebe?!!? „Kookie?!", zavolal jsem. Nikdo mi však neodpověděl. Nakoukl jsem i nahoru, kde měl postel, ale ani tam nebyl. Postel nebyla sice tak dokonale ustlaná, ale ani tak nemohla soupeřit s mým pelechem! Nevím, co bych dělal bez Jimina... Ale kde je Kookie? Až pak jsem si všiml otevřených dveří na balkón.

Aha, tak z tama táhla taková zima! Ale proč je Jung-Kook venku? Že by mě vyhlížel a proto neslyšel zvonek? Přišel jsem až k balkónovým dveřím a vykoukl jsem ven. Byl to prostorný balkón s krásným výhledem, ale mě víc zajímalo kde sakra je ten Kookie? Rozhlédl jsem se a pak jsem ho konečně uviděl. Jung-Kookie! Zůstal jsem zírat. Už bylo dost chladno, ale on seděl na nějakém sedátku úplně v rohu a na sobě měl jenom tričko s krátkými rukávy a kraťasy jako by bylo léto a ne podzim! Vypadalo to, že spí. Zbláznil se? Sakra, jak je možné, že je tak nezodpovědný? Proč tohle dělá? Rychle jsem se k němu přemístil a pak jsem zalapal po dechu. Myslel jsem, že dostanu infarkt! Chlapec tam totiž seděl se zavřenýma očima a přes zápěstí levé ruky se mu táhla rudá rýha! On se pořezal! 

„Pane Bože, Kookie!", zaúpěl jsem a rychle jsem se k němu sklonil. Žije? Tolik moc krve tam nebylo, takže snad nevykrvácel... Ale co je mu? Jak moc je to vážné? Dýchá? Dýchá... Takže žije! Ale byl celý promrzlý a ta rána na zápěstí se mi taky vůbec nelíbila! Jak to mohl udělat? Proč? Slíbil přece, že už si nijak neublíží, tak jak mohl ten slib porušit? Sakra, co s ním mám dělat??? Ach, Kookie... Pohled na něho mě opravdu bolel! Rychle jsem vytáhl kapesník a zápěstí jsem mu obvázal. Bylo to sice jen provizorní řešení, ale lepší než nic... 

Kookie měl oči pořád zavřené. On mě prostě nepřestane děsit, že? Už jsem se víc nezdržoval, popadl jsem chlapce do náručí a odnesl ho do pokoje. Byl lehký jako pírko. „Tae?!", vydechl potichu Kookie. „Už... už jsi tady?" Víc se ke mně přitulil, ale oči neotevřel. „Jsem tady!", řekl jsem mu potichu do ucha. „Jsem u tebe, Jung-Kookie!" Chtělo se mi smát, že na mě promluvil, že reaguje, ale taky se mi chtělo brečet po tom šoku.

Nejradši bych mu jednu vrazil! „Však počkej, Kookie, i na to možná dojde, protože já mám jenom jedny nervy a ty mi je dost ničíš!", pomyslel jsem si vyčerpaně. Chtěl jsem ho položit na pohovku, ale Kookie se ke mně víc přitiskl. „Drž mě, prosím!", řekl nešťastně. „Nepouštěj mě, Tae... Prosím, drž mě!" Chvěl se zimou a možná i strachy, že ho pustím. Bál se, že snad odejdu a jeho tam nechám samotného? Tak to ani kdyby mě prosil, nikam neodejdu!!! „Neboj se!". Zašeptal jsem a vtiskl mu motýlí polibek na líčko. „Položím tě na chvíli tady na pohovku a svléknu se, ano? Hned se k tobě vrátím!" On ale prudce zavrtěl hlavou. Tak ne no... Povzdechl jsem si, ale stejně jsem ho položil na pohovku. Snažil jsem se vysléct z bundy tak abych nepřerušil kontakt s ním a když se mi to nakonec podařilo, jen jsem bundu odhodil na zem. Pak jsem si sedl a přitáhl si chlapce k sobě. Byl jako kus ledu. „Kookie", řekl jsem vážně. „Nemůžu tě držet, protože takhle nemůžeš zůstat! Musíš se obléct a zahřát se! Udělám ti čaj a najdu nějakou deku... Kookie, slibuju že ti nikam neuteču a hned jak budeš zaopatřený tě budu mačkat tak, že ti to ani nebude příjemné!" Maličko jsem se usmál. Kookie konečně otevřel oči a podíval se na mě. Tvářil se ale nejistě. „Už zase mi nevěříš?", zamračil jsem se. „Nechci ti utéct!" „Věřím ti...", vydechl rozechvěle a pak se stočil do klubíčka. Znovu jsem si povzdechl a vydal se na misi abych ho zaopatřil jak jsem slíbil.

Chvíli mi trvalo než jsem našel skříň s oblečením a deku jsem vzal z postele nahoře. První jsem Kookieho přikryl a pak jsem šel do kuchyňky udělat čaj. Všiml jsem si, že tam jsou ještě další troje dveře... koupelna, záchod a? No, nebudu slídit, není čas! Udělal jsem teda čaj a vrátil jsem se za chlapcem. „Obleč se...", řekl jsem a ukázal jsem na hromádku oblečení. Postavil jsem čaj na stůl. Kookie se mezitím posadil, pořád zabalený v dece. „Děkuju, Tae!", řekl smutně a podíval se mi do očí. „Děkuju, že jsi přišel!" Já jsem se utápěl v jeho pohledu a nebyl jsem schopen slova. Opravdu má moc krásné oči! Pokaždé, když se do nich podívám, mám pocit, že se utopím... „Přece sis nemyslel, že bych nepřišel?!", řekl jsem po chvíli nervózně a sedl jsem si vedle něho. Chytl jsem ho za ruce. „Tak co se děje, Kookie?", zeptal jsem se vážně. „Někdo ti zase ublížil? Nebo o co jde?" Jung-Kook ale jenom sklonil hlavu. Hmmm, tak dobře, nebudu na něho tlačit! Chtěl abych ho nechal dýchat, tak počkám co mi řekne, už se nebudu ptát! Ale asi se z něho brzy zblázním!

„Dobře...", řekl jsem. „Nechceš mi to říct? Tak fajn..." Pomalu jsem se zvedl. Všiml jsem si totiž, že kapesníkem prosakuje krev... Musím najít lékárničku, úplně jsem zapomněl na to jeho zápěstí! Ale Kookie mě vyděšeně chytl za ruku. „Tae!", vyhrkl zoufale. „Už zase? Zase to budeš ze mě páčit násilím? Už zase odcházíš?" Do očí mu vyhrkly slzy a začaly stékat dolů po jeho tváři. Vůbec mě nenapadlo, že si to může špatně vyložit,ale ano chápu... 

Můžu za to já! Tenkrát v parku to asi vypadalo stejně a pak jsem tvrdil, že když se mi nesvěří, že nemůžu být jeho kamarád... Až teď mi došlo jak moc velký jsem byl sobec! „Ne!", usmál jsem se na něho něžně a pohladil ho potváři a ty slzy jsem mu při tom setřel. „Nikam nejdu! Jen ti chci pořádně ošetřit to zápěstí!" Podíval jsem se na něho trochu vyčítavě. „Ach... Aha...", vydechl Kookie a maličko se začervenal. „... Tohle...", řekl potichu a sáhl si na svou poraněnou ruku. Trochu zahanbeně odvrátil pohled. „To je... já...", podíval se pak znovu na mě. „Nechtěl jsem porušit slib, já jsem jen chtěl... já..." „To nic, Kookie!", řekl jsem trochu s přemáháním. „Nejsem tady abych ti něco vyčítal, ani proto abych z tebe něco tahal! Jsem tady proto, že tě mám moc rád a nechci aby ses trápil, to je všechno! Takže... lékarnička je v koupelně?" Jenom přikývl a utřel si rukou nové slzy.

Ošetřil jsem Kookiemu ruku a zavázal mu ji obvazem. Trochu se mi chvěly ruce, když jsem se ho dotýkal... Jung-Kook se ani nepohnul, i když jsem mu ránu první vydezinfikoval, jen potichu sykl. Oba jsme ale mlčeli. Raději jsem se mu nepodíval do tváře a soustředil jsem se na jeho poranění. Při bližším pohledu jsem zjistil, že žíla byla jen trochu nařízlá, rána nebyla tak hluboká, takže se zřejmě nechtěl zabít... Pořádně jsem to obvázal a doufal jsem, že to opravdu nepotřebuje šití. Nechtěl se zabít! Spadl mi obrovský kámen ze srdce, protože myšlenka na to, že se možná znovu, sice dost nešikovně, pokusil o sebevraždu mě fakt moc děsila! Na druhou stranu ale, co já vím jak to udělal minule, když ho zachránili?! Třeba chce umřít, ale neumí to udělat pořádně... Co když to přece jenom byl pokus o sebevraždu? „Kookie?!", podíval jsem se na něho. Jako by mi četl myšlenky. „Nechtěl jsem se zabít!", řekl potichu a podíval se mi do očí. „Vážně... Pořezal bych se víc, kdybych chtěl umřít, navíc bych si pořezal obě ruce... Možná... možná bych skočil dolů, kdybych chtěl..." „Přestaň!", řekl jsem prudce a přikryl mu ústa dlaní. „Neříkej mi tyhle podrobnosti o páchání sebevraždy, ano? Věřím ti, že jsi nechtěl umřít a víc vědět nepotřebuju!"

„Dobře...", přikývl a znovu se mi smutně podíval do očí. „Já vím, že jsem ti slíbil, že si neublížím, ale... já... promiň, Tae... já se ti moc omlouvám za to, že ti jen přidělávám starosti... Odpustíš mi, prosím?" „Ale jdi...", usmál jsem se. „Ty a starosti?" Přitáhl jsem si ho blíž k sobě. „Ty mě jen jednou zabiješ!", řekl jsem napůl žertem a napůl vážně a něžně jsem si ho k sobě přitulil. S povzdechem si opřel hlavu o mé rameno. „Promiň, Tae..." „Odpuštěno!", usmál jsem se mu do vlasů. Voněl tak zvláštně, jinak... Ale nechtělo se mi o tom přemýšlet. Vážně už cítím Angela všude, to je fakt hrozné! Ale on je ten poslední člověk, na kterého teď chci myslet. Vůbec na něho nechci myslet!

Jsem u Jung-Kooka doma a budu myslet jen na něj, Angel ať táhne do pekla kam patří! Krásný padlý anděl... Jen... ach, Kookie se to o Angelovi nesmí nikdy dozvědět! Nesmí!!! Opatrně jsem se od chlapce odtáhl. Podal jsem mu hrnek a donutil jsem ho všechen čaj vypít. Už se zahřál a vypadal líp, ale pořád tam seděl jako hromádka neštěstí. Smutně jsem se na něj podíval. Proč nechce mluvit o tom co ho trápí? Říká, že mi věří, ale už zase nechce se mnou mluvit... Je to zase něco z jeho minulosti a nebo se stalo něco nového? Nebo je mu zle jenom tak? Nějaký záchvat deprese nebo tak něco? Jenže on se asi nesvěří... Myslím ale, že jsem se poučil a už na něho opravdu nebudu tlačit! Buď se svěří a nebo ne... Budu tady pro něj i tak!