Tae-Hyung

Byl jsem na svém oblíbeném místě, ale připadal jsem si hrozně osaměle. Bylo mi smutno. Chtěl jsem být sice sám, ale myslím, že to opravdu nebyl dobrý nápad sem chodit... Byl to spíš dost hloupý nápad! Věděl jsem moc dobře, že to tak bude a přesto jsem tady šel... Proč? Musím být asi dost hloupý! Měl jsem zůstat doma, bylo by to asi lepší, jenomže já jsem moc chtěl tady ještě jednou jít. Chtěl jsem to tady ještě jednou vidět, ale myslím, že už je to dnes opravdu naposledy... Už to nebude víc moje místo! Ach jo... 

Cítil jsem se fakt dost mizerně. Seděl jsem tam na zemi jako hromádka neštěstí a hlavou se mi honily ponuré myšlenky. Jak jsem mohl zase tak podlehnout Angelovi? Proč jsem s ním vlastně spal? Abych zapomněl na Jung-Kooka? Jasně, chtěl jsem se odreagovat s klukem, který mě fascinoval a ano, chtěl jsem zapomenout! To se mi ale stejně nepodařilo! Pořád jsem do Kookieho zamilovaný! Jsem do něho moc zamilovaný!

Jenže k čemu to je? K čemu je být do někoho zamilovaný, když je z toho jenom zlomené srdce? K ničemu! Láska je jenom trápení! Byl jsem zamilovaný do Irene, ale ona chtěla jenom sex, já jsem ji nezajímal... Byl jsem zamilovaný do Angela, ale pro něho jsem jenom hračka! Jsem zamilovaný do Jung-Kooka, ale on... Vykašlal se na mě! Pořád to ale nějak nechápu. Muselo to takhle dopadnout? Proč se na mě Kookie vlastně vykašlal? Proč mě už nechce vidět? Měl bych na něho přestat myslet. Nechci na něho už myslet! Jenomže mi Jung-Kook moc chybí! Jak mám na něho zapomenout? Co mám sakra dělat? Nevím... Rozhodl jsem se ale, že mu rozhodně nebudu znovu volat! Jasně mi přece řekl, že už mu volat nemám. Sice jsem mu nakonec volal, ale Kookie stejně nezavolal zpět přesto, že musel vidět zmeškaný hovor, takže... Je opravdu konec... Konec! A s tímhle místem taky! V duchu jsem se loučil s celým parkem. Jak bych sem mohl chodit a nemyslet při tom na Jung-Kooka? Bylo mi opravdu moc smutno. Ale tady bych se trápil mnohem víc!

Už jsem se chtěl zvednout k odchodu, když se najednou rozezněla známá melodie. Srdce mi vynechalo úder a já jsem zalapal po dechu. Fakt jsem to nečekal! Někdo totiž volal na můj mobil a ten někdo nebyl nikdo jiný než Jung-Kook! Byla to totiž melodie z písně 2U od Biebera. Jenom instrumental, protože Biebera jsem opravdu slyšet nepotřeboval, ale ta písnička... Byla to ta první, kterou jsem slyšel zpívat Kookieho tenkrát u nás ve sprše. Kookie zněl jako anděl, tak krásně a proto jsem si melodii té písně uložil jako vyzvánění a přiřadil ji k jeho jménu a teď jsem ji slyšel hrát. Opravdu mi volá Kookie??? Je to opravdu on? Srdce mi začalo prudce bít. Nevěděl jsem, jestli můžu být šťastný, že volá. Co mi asi chce říct?

Proč mi volá??? Mám to zvednout? Podíval jsem se na mobil a ujistil jsem se, že jméno volajícího je opravdu Jung-Kookie. Opravdu mi volal ON! Ruce se mi chvěly a nebyl jsem schopný ten hovor přijmout. Myslel jsem, že to Kookie brzy položí, ale on to nepoložil. Mobil pořád hrál tu melodii! Zhluboka jsem se nadechl a než jsem si uvědomil, co vlastně dělám, hovor jsem přijal. „Jung-Kookie?!", vydechl jsem místo pozdravu. Ticho. „Sakra", pomyslel jsem si. „Proč se neozve?" Znovu jsem se podíval na display a bylo tam opravdu napsané Jung-Kookie, ale proč sakra nic neříká? Co to je zase za hru? „Haló!", řekl jsem rozechvěle. „Kookie, jsi tam?" Nic... Už jsem to chtěl naštvaně položit v domnění, že jde jenom o omyl a že Jung-Kook ani nemá tušení, že mi volá... mobil v kapse, který si dělá, co chce, jako třeba vytáčí čísla nebo se hlásí na internet... ale pak jsem se zaposlouchal a uslyšel něco, co mi sevřelo srdce. Kookie tam byl a plakal. Nevím, jestli mi chtěl volat, ale byl u telefonu a já jsem slyšel zřetelně, že opravdu pláče. 

„Jung-Kookie!", zavolal jsem do mobilu zoufale. „Kookie, haló, slyšíš mě?" Ten chlapec mě děsí! Co se sním zase děje? Proč pláče? Proč se neozývá? Že by mě neslyšel? Znovu jsem zakřičel do telefonu jeho jméno. „Tae?!", uslyšel jsem konečně tichý hlas. Zněl zlomeně a mě přejel mráz po těle. Kookie má zase krizi! Už zase má depresi! „Kookie!", zopakoval jsem. „Co se děje, jsi v pořádku?" Hloupá otázka, věděl jsem, že není, ale nějak jsem nevěděl co říct.

„Myslel jsem...", řekl Kookie rozechvěle. „myslel jsem, že... že už mi to ne... nezvedneš..." „Proč bych ti to neměl zvednout?", podivil jsem se. „Já jsem ti neřekl, abys už nikdy nevolal..." Kousl jsem se do jazyka, když jsem uslyšel vzlyk na druhé straně. Kookie je v háji a já ho ještě víc trápím... „Promiň!", vyhrkl jsem. „Já jsem to tak nemyslel! Promiň!" Chvíli bylo ticho a já jsem se pomalu hroutil strachy o něho. „Ne...", ozval se znovu smutně Kookie. „Ty mi promiň! Já... já jsem to... taky... nemyslel jsem to tak! Nezlob se, Tae... pro... prosím!" „Já se nezlobím!", řekl jsem prudce. Ještě před chvíli jsem byl smutný a taky jsem byl naštvaný, ale teď, v tomto okamžiku jsem se nezlobil ani trochu. Bál jsem se o něho! „Kookie...", řekl jsem a snažil jsem se znít co nejvíc vyrovnaně. „Neplač, prosím tě! Co se stalo? Můžu ti nějak pomoct?" „Tae...", zašeptal Kookie. „Já... já už ne... já už nemůžu..." „Cože? Co nemůžeš?", vydechl jsem. O čem to mluví? „Nevím... nevím, co mám dělat, Tae..." Kookie ignoroval mou otázku. „Je mi... já..." Ticho... Kookie se znovu odmlčel. Asi musel mobil přikrýt dlaní, protože tam bylo opravdu jen ticho. Tušil jsem, že na něho přišel další záchvat pláče a on prostě nechtěl, abych to slyšel. „Kookie!", znovu jsem zahulákal do telefonu a snažil se ho tak přilákat zpátky do konverzace. Musím zjistit, o čem to mluví! Nechce udělat žádnou blbost, že ne? Sakra, kdybych tak věděl kde Kookie bydlí... Ale nevím! :(

 „Kookie!!!", zahulákal jsem znovu. Pořád se neozýval a já jsem měl pocit, že mi brzy srdce vyskočí z hrudníku. Proč mi tohle zase dělá? Volá mi jenom proto, aby mě děsil? „Tae?!", zašeptal konečně. Zněl hrozně unaveně a zlomeně. Sakra, to je zlé! „Ano, Kookie?", řekl jsem smutně. „Jsem tady! Kookie, chci ti pomoct!", dodal jsem naléhavě. „Kde jsi? Jsi doma?" „Jsem doma..." Ach, konečně normální odpověď, ale kde to jeho doma vlastně je? „Tae?!" „Ano, Kookie?" „Při... přijdeš za mnou?" Jestli přijdu za ním? Hned!!! Ale kam? „Kookie!", vyhrkl jsem. „Přijdu za tebou, ale nevím kam! Kde bydlíš?" „Já...", vzlykl. „V Gangnam dis... district..." „V Gangnamu? Ale Kookie... Musíš mi říct adresu, Gangnam je dost velký!" Člověk aby s ním měl svatou trpělivost, někdy je to s tím klukem fakt hrůza! „Chci za tebou jet, ale musíš mi říct kam přesně!" „Je to... je to Gangnam distrikt A5 block...", řekl Kookie rozechvěle.

„A5block?", podivil jsem se. „O tom jsem už slyšel... fakt bydlíš tam? A číslo domu?" „631..." „Dobře...", řekl jsem a snažil jsem se uklidnit. „A číslo vchodu?"„631B..." „Dobře..." Srdce mi splašeně bilo. Měl jsem o něho strach, ale taky jsem měl radost, že se mi ozval a že chce, abych za ním přišel. Jupíííí!!! Já půjdu k Jung-Kookovi domů? Konečně! Jenomže jsem to nechtěl takto! „Kookie?!",řekl jsem vážně. „Zavolám si taxi a přijedu za tebou! Nedělej žádné hlouposti, jasné? Ve kterém patře bydlíš?" „V pátém..." „Dobře!" „Tae?!" „Ano?" „Nenech... nenech mě prosím dlou... dlouho čekat, ano?" „Nenechám!", slíbil jsem a on to položil.

Dobře tedy... Vydal jsem se k nejbližšímu místu, kde bych si mohl vzít taxi a za chvíli už jsem byl na cestě. „Za jak dlouho tam budeme?", zeptal jsem se trochu netrpělivě taxikáře. „V tomhle provozu tak za půl hodiny...", pokrčil rameny ten chlap. Záviděl jsem mu jeho klid. Půl hodiny? To je tak dlouho! Děsil jsem se představy, co všechno může Kookie doma vyvádět. Dodrží slovo a neublíží si? Co když si něco udělá? Jak zle na tom opravdu je? Ať už jsme tam... Nemohl jsem se dočkat, až budu u Jung-Kooka. Konečně... Kdybych neseděl vedle řidiče, začal bych asi skákat radostí na sedadle jako malé dítě, když se před námi, víc jak po půlhodině objevil A5 block...

„Takže kde vám mám zastavit?", zeptal se taxikář. „Nevím...", přiznal jsem. „Nikdy jsem tu nebyl! Ale hledám dům číslo 631..." Muž se usmál a přikývl. „Asi vím kde!", řekl a pak zastavil u jednoho z bloků. „Mělo by to bý tady!", kývl hlavou. Poděkoval jsem mu, zaplatil a pak jsem vystoupil a s úklonou jsem se rozloučil. Rozhlédl jsem se. Vůbec jsem netušil, kam mám jít. Naštěstí jsem ale potkal nějaké lidi a ti mě nasměrovali. Musel jsem vejít dovnitř, mezi bloky, vchody byly jen z tama... 

Bylo to tam dost hezké, asi by se mi líbilo na takovém místě bydlet, ale já jsem víc než to řešil, kde vlastně právě teď je Kookie... Nečekal moc dlouho? Kde je ten dům 631 a vchod 631B? Než jsem to našel, uplynulo dalších deset minut. Zrovna někdo vycházel, tak jsem vklouzl dovnitř a pak jsem už vyběhl po schodech do pátého patra. Nechtěl jsem čekat na výtah, i když vím, že jezdí rychle. Kde je jeho byt?