Tae-Hyung

Rozhodl jsem se, že se půjdu projít. Prostě jsem si řekl, že zůstávat celý den v posteli je hloupost. Navíc mám pod polštářem Angelův rolák... Už si ho sice netisknu na nos, ale nějak nevím co s ním. Nechat si ho a, nebo vyhodit? Že bych ho vrátil majiteli, nepřipadalo v úvahu! Po včerejšku už Angela nechci vidět! Myslí si, že jsem jeho hračka a klidně si mě označkoval... To neměl dělat! Přestože je fascinující a krásný, je to člověk, který působí bolest, ponižuje a dělá si neoprávněné nároky! Ať zapomene na to, že nebudu mít sex s nikým jiným! A zrovna budu! BUDU! Byl jsem fakt naštvaný! Kdyby mě alespoň políbil na rozloučenou tak jako poprvé... Ale ne, on si klidně zmizel a nechal mě tam samotného, ani se nerozloučil... Hajzl! Vážně už nechci Angela nikdy vidět a už vůbec s ním mít sex, protože já na tyhle jeho sado maso praktiky nejsem ani trochu zvědavý! Už ne! Tohle mu už nikdy nedovolím! NIKDY! Ale nechci ani myslet na Kookieho... Chci na něho zapomenout! Musím na něho zapomenout! Najednou jsem byl hrozně nervózní. Neměl jsem chuť na jídlo, jen jsem chtěl vypadnout ven. Hobimu se to sice moc nelíbilo, ale nakonec mě nechal být. Hobi je opravdový kamarád! Zamířil jsem přímo do Songdo na své oblíbené místo, přesto, že jsem si říkal, že tam už nikdy nepůjdu. Nečekal jsem, že tam potkám Jung-Kooka ani že se tam uklidním, ale nechtěl jsem, aby mě někdo otravoval, chtěl jsem být sám... A chtěl jsem být tam!

Jung-Kook

Pomalu jsem se probíral... zazvonil totiž můj telefon a probudil mě. Už jsem byl probuzený i dřív, ale znovu jsem usnul. Byl jsem tak hrozně moc unavený! Tentokrát to trvalo jen necelé tři dny, ale i tak... hrozně mě to vyčerpalo! Nevím, co jsem prováděl a je mi z toho zle. Už zase... Sáhl jsem si za levé ucho a nahmatal malý strup. „Au...", sykl jsem. Když to bylo úplně čerstvé, bolelo to sice mnohem víc, ale i tak je lepší na to nesahat. Měl bych si to něčím zalepit. Ale co to tam mám a jak se mi to stalo? Proč to tak moc bolí? Mám v hlavě prázdno, na nic si nevzpomínám! Vím, že jsem nebyl doma, ale nevím, kde jsem byl a taky cestu domů si pamatuju jako v mlze, vlastně skoro vůbec. Připadal jsem si jako opilý, v hlavě mi hučelo a pískalo mi v uších. Pak jsem se svlékl, něco schoval do krabičky a šel jsem si lehnout... Co jsem to schoval? Netuším, ale nebudu to zjišťovat... Radši to ani nechci vědět, už tak je to hrozně děsivé!

Rozhodl jsem se, že už nikdy nevysadím prášky... Jenže... asi se nikdy nedovím, co se vlastně semnou dělo... Kdo mi udělal tu ránu za uchem a proč? Chtělo se mi z toho zvracet, chtělo se mi křičet a chtělo se mi plakat... Jak můžu takhle dál žít? Co mám dělat??? Co když se to bude zase opakovat? Už se to stalo podruhé! Ale nemůžu to nikomu říct, asi by mě šoupli zpátky do blázince a to bych nepřežil! To bych se radši zabil! Konečně můj život není jen jako noční můra, mám školu, do které chodím rád a taky jsem poznal Taeho... Nemůžu o to všechno přijít! Nemůžu! Byl jsem opravdu zoufalý. Proč se mi tohle děje? Je to jako tenkrát, když jsem ublížil Dong-Minovi a ani jsem o tom nevěděl? Musí to být ono! Už zase... A můžu si za to sám, protože jsem si nevzal ten blbý prášek! Měl jsem si vzít ten blbý prášek a nedopustit aby se to opakovalo! Za tak krátkou dobu už dvakrát, fakt hrůza! Měl jsem zůstat ve tmě, neměl jsem se už nikdy probrat...

Chtěl jsem spát a na nic nemyslet, ale teď mě probudil ten telefon. Zdálo se mi to, nebo mi někdo opravdu volal? Ale kdo by to mohl být? Nikdo mi přece nevolává... Že by to byl Tae??? Nedal jsem si na něho žádné speciální vyzvánění, protože jsem se nemohl rozhodnout, co by se k němu vlastně hodilo, takže to mohl být on, ale také nemusel. Po té hnusné sms, kterou jsem mu poslal, jsem ani nedoufal, že by to mohl být on. Telefon jsem zapnul sice až ráno, a ano, měl jsem od Taeho zmeškaný hovor snad z pátku, ale pak už se neozval a já zatím nejsem ve stavu, abych s ním mohl mluvit... Moc bych ho chtěl slyšet, potřebuju ho slyšet, ale je mi tak mizerně, že nemám sílu vzít telefon a zkusit mu volat... Mám chuť to všechno skončit, propadnout se do tmy a už tam zůstat... Nechal jsem teda mobil ležet a schoval jsem se zpátky pod peřinu. Kdyby mě alespoň ta hlava tolik nebolela... Převaloval jsem se asi půl hodiny, ale už jsem neusnul. Chvílemi jsem tesknil po Tae-Hyungovi, chvílemi jsem se trápil svými obavami o mé duševní zdraví, litoval jsem se a brečel jako malé děcko. Vím, že bych měl jít na terapii a řešit to, ale... Ne... já už nechci chodit na terapie! Ale chci vidět Taeho, s ním se vždycky cítím líp! Musím mu zavolat! Pomalu jsem vylezl z postele a skenoval mobil pohledem. Co když to ale nebyl on? 

Zavolám mu i tak? Bude se na mě moc zlobit? Zvedne mi to vůbec? Co budu dělat, když mi to nezvedne? Do háje, mám mu zavolat? Co mu mám říct?

Byl jsem tak nervózní, že jsem se z toho celý zpotil. Dobře, zavolám mu, ale až za chvíli. Musím se uklidnit! Musím si vyčistit hlavu... Jen tak, jak jsem byl v tričku a kraťasech na spaní, jsem vyšel ven na balkón. Bylo mi jedno, že už je dost chladno, a že by dokonce už měl brzy napadnout první sníh. Bylo mi takové horko, že jsem ten chlad ani nevnímal. Potřebuji se uklidnit a pak zavolám Taemu. Zavolám mu a on mi pomůže od temných myšlenek... On mi pomůže cítit se líp! Tae na mě byl vždycky tak hodný, on se na mě nevykašle, on mi odpustí, že jsem byl na něho zlý... On se na mě určitě nevykašle! Věřím mu a miluju ho! Miluju Tae-Hyunga! Ach, tak moc ho miluju! Zavolám mu, protože ho moc potřebuju! Musím mu zavolat... Musím!

Jenomže jsem byl čím dál víc napjatý a rozechvělý a pořád jsem neměl odvahu vzít mobil a opravdu mu zavolat. Snažil jsem se zhluboka dýchat a uklidnit se, ale moc to nešlo. Chvíli jsem seděl, chvíli jsem stál a odolával jsem nutkání skočit z balkónu dolů. Bylo by to zajímavé skočit dolů z pátého patra... Mám? Zabil bych se? Ale chtěl bych to opravdu takhle? Vlastně asi nechci umřít... Chci se jen cítit dobře, chci být v pohodě! Proč ale nemůžu být normální? Proč je mi pořád tak zle? Chci vidět Taeho, moc mi chybí! Proč ale nemám odvahu říct mu, že ho miluju? Třeba mám přece jen nějakou naději, i když asi spal s tou holkou, i když vím, že miluje toho Angela... Ale miluje ho pořád? Jak to vlastně je? Měl bych se zeptat? Jenomže co vlastně můžu Taemu nabídnout?! Nemám nic... Proč jsem tak ubohý? Proč jsem taková troska? Jsem k ničemu! Měl bych asi opravdu skočit...

Díval jsem se dolů na vzdálené hřiště a viděl jsem tam hrát si děti. Byly tak veselé a v klidu! Chtěl bych být jako ony... v pohodě a bezstarostně si hrát. Kdysi jsem byl taky takový, ale tenhle Jung-Kook už neexistuje! Tenhle Jung-Kook už dávno umřel... Možná bych měl skočit a vykašlat se na všechno... Nebo bych možná měl vzít ten zatracený mobil a zavolat svému andělovi a poprosit ho aby mi pomohl. Možná bych si taky mohl vzít něco ostrého a vypustit tu bolest z těla ven... nechat odtéct tu nejistotu a strach. I tu svou zatracenou zbabělost... Možná... Slzy mi zase tekly proudem a já jsem se za to tak moc nenáviděl! Jsem zbabělec, který vůbec nemá svůj život ve svých rukách... Možná bych měl umřít! Jsem fakt k ničemu! Jsem jenom ubožák a opravdu bych měl umřít! Proč bych to neměl skončit právě teď? Komu bych chyběl? Komu by vadilo, že nějaký Jung-Kook už neexistuje??? Možná bych chyběl Taemu?! Možná by to jemu vadilo?! Možná...

Pomalu jsem se vrátil do pokoje a vzal jsem mobil do ruky. Zmeškaný hovor... Takže, volal mi Tae-Hyung? Byl to on? 1,2...3 Zhluboka jsem se nadechl, odemkl display a podíval se, kdo mi to doopravdy volal. TAE! Srdce mi vynechalo úder a pak začalo bít rychle a splašeně. Můj miláček mi opravdu volal! Co mám teda dělat? Ruce se mi moc chvěly, tak jsem telefon na chvíli položil. V koši jsem našel své prášky a šel si napustit vodu do sklenice. „Tae mi volal!", opakoval jsem si pořád dokola. „Mám mu zavolat zpátky? Mám??? Tae mi volal!" Napil jsem se vody, ale po chvíli mi sklenice vypadla z dlaně a rozbila se. Pořád se mi moc chvěly ruce. Připadal jsem si hrozně, jako nějaká hysterka. Nakonec jsem ale znovu vzal mobil a šel zpátky na balkón. Sedl jsem si na malé sedátko. V jedné ruce jsem měl telefon a ve druhé střep z rozbité sklenice. Možná se mi uleví, když se jenom trochu říznu. Možná bude stačit říznout se jenom málo, a když ne, můžu se říznout víc... Bolí to, já vím, protože jsem se už jednou takhle pořezal, ale tenkrát jsem chtěl opravdu umřít, zatímco teď chci jenom vypustit ven tu bolest a strach... Připadalo mi mnohem snadnější se pořezat než zavolat Tae-Hyungovi. Mohl bych to zkusit... Připadalo mi to jako docela dobrý nápad, rozhodně mnohem lepší než skákat z balkónu... Asi to zkusím...