Tae-Hyung

Zkoušel jsem se Kookiemu dovolat, ale nezvedal mi to. Nejsem si jistý, že to byl opravdu on, ale sakra... moc doufám, že ne! Kéž by mi to tak zvednul... Kéž by mi řekl, že je ve škole... „Prosím, Kookie...", přemlouval jsem ho na dálku. „no tak... zvedni to!" Nic... Za chvíli mi přišla sms. Netrpělivě jsem rozklik ikonku „message". Je to sms od Kookieho! Rychle jsem ji otevřel a v tu ránu jako by mě někdo praštil po hlavě! Stálo tam:

„(ㆆ_ㆆ) Nech mě na pokoji, Tae! Už mi nikdy nevolej! ( ˘︹˘ )"

Chvíli jsem se na mobil nevěřícně díval. Vážně mi Kookie napsal tohle? Opravdu? Ještě párkrát jsem si tu sms přečetl a doufal jsem, že narazím na nějaký skrytý význam, který mi zprvu unikl... Ale ne, nic takového tam není! Žádný skrytý význam, ta sms je jasná až moc! Nemám mu už nikdy volat... takže... to znamená, že je konec? Vážně??? Srdce mi vynechalo pár úderů. „Proč, Kookie?", vydechl jsem.„Co jsem udělal tak hrozného? Proč???" 

Chtěl bych brečet, ale v tu chvíli to nešlo. Byl jsem z toho v šoku, nedokázal jsem nijak reagovat. Teď, když mi dal jasně najevo, že už se nikdy neuvidíme, že o mě nestojí... jsem to nějak nedokázal pobrat, přijmout to ani na to reagovat. Byl jsem otupělý...

Ani nevím, jak jsem se dostal domů... Pomalu jsem se svlékl, osprchoval jsem se a pak si vlezl do postele. Pořád mi to nějak nedocházelo, ale tlak na mém hrudníku mi dával znát, že něco není v pořádku... Že to i tak moc bolí! „Kookie mě opustil!", vykřikl jsem, až jsem se lekl svého hlasu. A pak mi to došlo naplno! Opravdu je konec! Už se neuvidíme! Už ho neobejmu! Už ho nepohladím! Už mu nikdy neřeknu, že ho miluju! Tolik moc to bolí! „Kookie!?!", vzlykl jsem. Nechal jsem slzy stékat a ani jsem neřešil, že jsem jako nějaký slaboch... On mě vážně opustil! Jung-Kook se na mě vykašlal! Tak moc to bolelo! Tak hrozně moc! Brečel jsem jako malý a bylo mi jedno, jestli mě někdo uslyší nebo uvidí... i kdyby přišli kluci, no a? Ať se mi klidně smějí, protože než tohle už nic víc bolet nemůže! Takhle jsem naposledy brečel, když mě opustila ona... Sakra... proč on? Proč mi to Kookie udělal??? Nikdy už nepřestanu brečet...

Už nikdy nevylezu z postele! Co budu dělat??? Už nikdy nechci nikoho milovat!!!

„Tae?!" Překvapeně jsem zvedl oči a uviděl nad sebou stát všechny tři mé spolubydlící. „Co se ti proboha stalo?", zeptal se vyděšeně Jimin. „Někdo ti něco provedl?" „Kookie...", vzlykl jsem. To už vedle mě z jedné strany seděl Jimin a zdruhé strany Hobi. Oba mě chytli a přitulili se ke mně. Gi si sedl na postel v mých nohách. „Co ti udělal?", zeptal se potichu Jimin. „Mluvili jste spolu?", zeptal se Hobi. Jen jsem zavrtěl hlavou. Ukázal jsem na mobil, který jsem pohodil na noční stolek. „Napsal mi...", vydechl jsem nešťastně a hned na to jsem vzlykl. Hobi se pro mobil natáhl, protože byl blíž. Oba se nad něho naklonili a pak přečetli nahlas sms. „Nech mě na pokoji, Tae! Už mi nikdy nevolej!" Překvapeně se na sebe podívali a já jsem se znovu hlasitě rozbrečel. „Ale no tak, Tae!", snažili se mě utěšit. „Neplakej! To určitě nebude tak horké, jak to vypadá! No tak... To se určitě spraví!" „Nespraví!", hádal jsem se mezi vzlyky. „Vy... vy nic nevíte! On už mě nechce... nechce nikdy vidět! To se nespraví!" „Mám s ním promluvit?", zeptal se Yoon-Gi. Taky vypadal zaraženě. „Ne!", vyhrkl jsem. „Já mám svou hrdost! Jak... jaky by to vypadalo, kdyby... kdyby... však víte..." „Jak by vypadalo, že za tebe orodujeme?", povzdechl si Gi. „Jo...", přikývl jsem. Podařilo se mi trochu uklidnit, alespoň tak abych mohl mluvit. „Já vím, že to myslíš dobře, Gi, ale neříkej mu nic, jo?" „Dobře...", přikývl trochu neochotně. 

„Jen bychom mohli zjistit, co se stalo...", namítl Jimin. „Nemuseli bychom za tebe orodovat..." „A on by si hned myslel, že jsem vás poslal já!", namítl jsem. „No a? Co bys tím mohl ztratit?" „Hrdost!" „Ale no tak...", protestoval Hobi. „Co máš z hrdosti? Měl by sis s ním promluvit! Kdo říká, že to musíš nechat tak?" „A co mám dělat, Hobi?", podíval jsem se na něho ztrápeně. „Mám se mu vnucovat? Myslím, že Kookie lituje toho, že mě poznal... Já, asi jsem to hrozně moc pokazil, kluci! Donutil jsem ho, aby se mi svěřil a... Asi jsem na něj ve všem moc tlačil..." „V čem prosím tě?", podivil se Jimin. „Chtěl jsi s ním mít sex? Teda jako... osahávals ho, nebo tak něco?" „Ne!" „Řekl jsi mu, že ho miluješ?" „Ne..." „Tak v čem jsi na něj tlačil?", nechápal ani Yonn-Gi. „To se špatně vysvětluje...", povzdechl jsem si. „Já si myslím...", řekl Hobi. „že jste oba jako přerostlé děcka a hrozně všechno přeháníte!" „Taky myslím!", řekl vážně Jimin. „Ale Tae, proč ti to napsal zrovna dnes... to jako jenom tak?" „Chtěl jsem mu volat...", povzdechl jsem si. „A to ho to jako takhle naštvalo?", nechápali kluci. „No...", pokrčil jsem rameny sklesle. „vážně nevím!"

Mám jim říct o Irene? Radši ne... nemusí přece vědět všechno! Už jsem ji stejně pustil z hlavy, ona je vážně minulost! A proč by to mělo souviset s ní? Nakonec, i kdyby ten kluk přece jen byl Jung-Kook, tak co? Není můj partner, ani mi nijak nenaznačil, že by jím chtěl být... Tak proč by měl být na mě naštvaný? Vlastně ani nevím proč se tak moc naštval v pondělí, proč si chtěl dát tu pauzu. Vážně to moc nechápu a on mi ani nedal šanci to pochopit. Opravdu to musel všechno řešit takhle? Opravdu jsem mu nestál za víc??? Cítil jsem, jak smutek odeznívá a o slovo se hlásil vztek. Chtěl jsem tady být pro něho, chtěl jsem mu pomoct! A on se za to na mě vykašlal? Opravdu? Jdi do háje, Kookie! Jdi a už tam zůstaň! „Tae?!" Ach, trochu jsem se zamyslel... „Budu v pořádku...", řekl jsem a snažil jsem se usmát. „Máte pravdu... nějak se to vyřeší..." Hobi se na mě nedůvěřivě podíval. „Neplánuješ nějakou blbost, že ne?", zeptal se podezíravě. „Jakou blbost?", podivil jsem se. „Ne... o ničem nevím!" „Nebudeš ani pít?", zamračil se na mě Gi. „Myslím jako vodku nebo jiný alkohol..." „Ne, díky!", pousmál jsem se. „Nepotřebuju další bolení hlavy, stačí, že mě bolí srdce!" Jimin a Hobi se na mě znovu vrhli. Chvíli jsme tak zůstali v objetí a Yoon-Gi se na nás usmíval. „Hele...", řekl Jimin. „co takhle si pustit nějaký film?" „A objednat si pizzu?", navrhl Gi. „Skvělý nápad!", zaradoval se Hobi. „Co říkáš, Tae?" „Hmmm..." „Můžeš si vybrat film, který chceš!", mrkl na mě Jimin. „Fakt?", usmál jsem se. „Tak bezva!" To bude super! Ještě že je mám!!!

S klukama to bylo fajn. Objednali jsme pizzu pro každého a pustili si dva filmy... Na Kookieho jsem vůbec nemyslel. Ale pak přišel večer. „Myslíš, že usneš?", zeptal se mě starostlivě Hobi. Posadil se ke mně na postel a podal mi hrnek. Kakao! Vděčně jsem si hrnek vzal a usmál se na chlapce. „Děkuju, Hobi!" Jen mě pohladil po ruce. Znovu jsem se usmál a pak jsem se napil milovaného kakaa. „Pokusím se usnout...", řekl jsem potichu.

Jasně že jsem neusnul... Celou noc jsem se převaloval a myslel na to, co udělám. Nebudu Jung-Kookovi volat, to teda rozhodně ne! Ale mohl bych na něho někde počkat... mohl bych ho přitlačit do kouta a říct mu pěkně do očí co si o něm myslím! A pak ho tam nechat a hrdě si odkráčet... To znělo jako skvělý plán. Ve škole si ho najdu!

Ráno jsem vstal jako první, protože jsem vážně ani na minutu neusnul. Dal jsem si sprchu a pak udělal kafe pro kluky. Začal jsem chystat sendviče, když do kuchyně přišel rozespalý Ho-Seok. „Ahoj, Hobi!", usmál jsem se a on se na mě udiveně podíval. „Ahoj, Tae... Ty už jsi vzhůru?" Unaveně si sedl na židli. „Jsem!", usmíval jsem se a hrdě jsem před něj postavil hrnek s kávou. „Není tak výborná jak ji děláš ty, ale snad se mi aspoň trochu povedla..." Hobi ochutnal. „Je skvělá! Díky!", usmál se, ale pak se na mě podezíravě podíval. „Ale jak to... jsi tak v pohodě... a už jsi vzhůru...?" „Vůbec jsem nespal...", přiznal jsem. „Vypil jsem už dva hrnky kávy a taky jsem si dal sprchu! A že jsem v pohodě? Ne... to ani nejsem, ale nebudu přece pořád brečet..." Hobi se na mě pořád udiveně díval. „No, brečet pořád opravdu nemůžeš... to je pravda! Ale... zvládneš to ve škole, když jsi celou noc nespal?" „Pche...", mávl jsem rukou. „Při nejhorším nějakou přednášku prospím, to je fuk..." „Hmmm...", usmál se Hobi. „Tak jo..." „Chci jít za Jung-Kookem!", řekl jsem vážně. „Chci si s ním promluvit... Nebo... kdyby se mnou nechtěl mluvit, donutit ho, aby mě alespoň vyslechl..." „Vážně?", podíval se na mě Hobi trochu nejistě. „A co mu chceš říct?" „Ještě nevím...", pokrčil jsem rameny. „To se ještě uvidí..."

Ve škole, hned jak to bylo možné, jsem se vydal do Jung-Kookovy fakulty ho najít. Byl jsem připravený, že se na mě bude zlobit, že se mnou nebude chtít mluvit, ale... Nic z toho se nestalo! Jak jsem totiž zjistil od jeho spolužáků, Kookie vůbec nepřišel do školy. Hmm, skvělé! Tak to by bylo k mému plánu... Vzal jsem mobil a zkusil jsem mu volat... Nedostupný! „Fakt skvělé, Kookie!", zamračil jsem se. „Jak chceš..." Teď už jsem byl opravdu naštvaný. Chce se mě nadobro zbavit? Má to mít! Vztekle jsem vymazal Jung-Kookovo číslo a pak jsem schoval mobil do kapsy. „Kašlu na tebe, Jung-Kookie!" Už se mi nechtělo vracet na přednášky. Jen tak jsem potom bloumal po městě a zamířil jsem si to taky do mého oblíbeného parku. Chvíli jsem byl smutný a chvíli naštvaný...

Začal jsem litovat toho, že jsem smazal jeho číslo... Ale co nadělám? Jsem prostě horká hlava! Už to nezměním, stalo se. Na naše místo jsem nešel. Bylo mi jasné, že se tam Kookie neukáže... A kdyby ano? Stejně nevím, co bych mu řekl... Ať zmizí a už se tady neukazuje? Nebo bych se na něho vrhl a přiznal mu, že ho miluju? Nevím... Navíc se potřebuju uklidnit a zrovna tam se teď nemám šanci uklidnit... Myslím, že už tam asi nikdy nepůjdu, protože mi bude vždycky připomínat Kookieho a já na něho chci zapomenout! Potřebuji na něho zapomenout! Vydal jsem se tedy k altánku, který byl kupodivu prázdný. Krásné místečko, ale věčně okupované lidmi, bohužel... Měl jsem vážně štěstí, že tam zrovna nikdo nebyl!

Seděl jsem tam asi dvě hodiny a jen tak jsem zíral do vody. Vůbec se mi z tama nechtělo odejít... Semtam někdo přišel a přisedl si a pak zase odešel, ale vesměs jsem tam byl sám. Byl jsem rád, potřeboval jsem to... Bylo to příjemné místo a uklidňovalo mě, ale jak už jsem zmínil, většinou to tam nebývalo tak klidné...

Lekl jsem se, když mi začal zvonit telefon. „Hmmm...", podivil jsem se. „Neznámé číslo... Že by to byl Jung-Kookie?" Vypadalo to na pevnou linku. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem hovor přijal. „Haló?!", řekl jsem trochu rozechvěle. „To je Tae-Hyung?!", uslyšel jsem. Ach... Zůstal jsem zírat s otevřenou pusou. Ten hlas... Mírně nachraplý a přitom tak jemný...

Bože... to je ANGEL???