Tae-Hyung

„Ty jsi vážně pako, Tae-Hyungu!" Hobi nechápavě kroutil hlavou. „Dvakrát po sobě se takhle ztřískat... Zbláznil ses?" Seděl jsem rozvalený v kuchyni a snažil se zmizet pod mokrým ručníkem, který mi měl ulevit od příšerné bolesti hlavy. Už nikdy nebudu pít vodku!!! Hobi se na mě vážně podíval a pak přede mně postavil sklenici se šumivým aspirinem. „Díky...", vydechl jsem. Na nic víc jsem se nezmohl. „A ten Min-Ho...", pokračoval Hobi naštvaně. „Myslel bych, že student z posledního ročníku bude mít víc rozumu..." „Hele...", ohradil jsem se. Musel jsem přece bránit kamaráda! „Min-Ho za nic nemůže! Jen mě chtěl rozveselit!" „Takže jsi teď veselý, Tae?", ušklíbl se ironicky Ho-Seok. Co mu na tohle mám říct?

„Alespoň, že tě přivedl domů...", řekl trochu smířlivěji. „Takže jsem šel sám?", zjišťoval jsem. Popravdě jsem si vážně nic nepamatoval... „Ty jsi fakt něco!", ušklíbl se Hobi a dal mi pohlavek. „Jak to děláš, že jsi vždycky tak mimo??? Jo, šel jsi... jestli se tomu tvému plantání dá říct chůze... Přivedl tě Min-Ho a ještě jeden... zapomněl jsem jméno...", zamyslel se. „Jo... Hyung-Sik... Ten jako jediný z vás byl alespoň střízlivý... " „Hmmm...", povzdechl jsem si. Ach ta moje hlava... Au! Ten ručník vůbec nepomáhá a prášek ještě nezačal působit... Hodil jsem tu mokrou věc na lavici vedle sebe a smutně jsem se na Hobiho podíval. 

„Když... mě se stýská, Hobi!", řekl jsem nešťastně a chytl jsem si hlavu do dlaní. „Kookie se ti ještě neozval?", zeptal se starostlivě. „Napsal mi...", pokrčil jsem rameny. „Ale jenom tak... ze slušnosti..." „Co ti napsal?" Podal jsem mu mobil a Hobi si sms sám přečetl. „Hmmm..." „Hmmm co?", zjišťoval jsem... „Je to od něho pěkné, že se ti ozval, ale asi to není to, na co čekáš...myslím...", řekl Hobi. „Nemám mu zavolat?", zeptal jsem se. „Já nevím, Tae...", povzdechl si. „Myslím, že byl na tebe minule asi hodně naštvaný, počkal bych ještě být tebou..." „Ale Jimin říkal, že měl o mě starost?!", protestoval jsem. „To víš, že měl starost...", přikývl Hobi. „jinak by tady s tebou vůbec nešel! Jimin říkal, že tě dokonce přikryl jako malé děcko... Ale to neznamená, že se nezlobil... Raději na něho netlač. " Kookie mě přikryl? To je miláček! Ach jo... Netlačit na něho, to se lehko řekne! Neviděl jsem ho tři dny a už mi moc chybí! Jak dlouho mám čekat? To není fér!

„Co mám dělat???", zakňoural jsem. Hobi si sedl vedle mě a chytl mě kolem ramen. „Čekat...", řekl a konejšivě mě pohladil po tváři. „To bude dobré, Tae, věřím tomu!" „Vážně?" „Vážně!" „Slibuješ?" „Ale no tak...", rozcuchal mi vlasy. „Tohle ti přece nemůžu slíbit... Ale vážně tomu věřím! Pokud to zase nějak nepokazíš... Tae, dej se teď dohromady, nebo přijdeš pozdě do školy." „Dnes máme volno!" „Fakt?", podivil se. „Tak to jsi mohl ještě spát, ne?'" „Nemohl!", řekl jsem a podíval se mu do očí. „Protože jsem chtěl s tebou mluvit, Hobi" „Ach jo...", znovu si povzdechl a sevřel mě v náručí. „Co s tebou mám dělat?!" „To co teď!", špitl jsem a víc se k němu přitulil. Je tak fajn mít kamaráda jako je Hobi!!!

Kluci odešli do školy a já jsem si znovu vlezl do postele. Hlava mě už bolela trochu míň, ale byl jsem hrozně unavený. Když jsem se tak asi o půl jedné odpoledne probudil, cítil jsem se mnohem lépe. Rozhodl jsem se proto, že si zajdu někam do města na oběd. Nakonec jsem zamířil tam, kde jsme včera slavili s profesorem naši hru. Vaří tam opravdu skvěle! Rýže a tofu v pikantní omáčce a ledová tříšť s chutí lesních plodů... Mňam!    

A příště zase moje milované nudle... Opravdu příjemná restaurace. Jsem rád, že nás tady profesor včera zavedl, protože jsem ji předtím neznal. „Tady musím někdy vzít Kookieho!", napadlo mě. Tuším, co by mu asi chutnalo... Musel jsem se usmát při představě, jak by Kookiemu zářily oči při pohledu na tolik dobrot... Pak jsem ale posmutněl. 

Nevím kdy se mi Jung-Kook ozve. Možná že se mi už ani neozve... A já blbec na něho nedokážu chvíli zapomenout... Kam se poděla má nevázanost? Proč jsem se musel zamilovat zrovna do něho!? Trochu naštvaně jsem vyšel ven z restaurace. Chtěl jsem si schovat peněženku do kapsy, ale spadla mi na zem. Sehnul jsem se pro ni. Když jsem se zvedal, zahlédl jsem dlaň hned u mého obličeje. Co to...?! Zarazil jsem se a ztuhl. Kdo to je a co to dělá? Chce mi snad někdo dát facku? Zvedl jsem oči k osobě, která stála přede mnou. „Irene?", vydechl jsem překvapeně. Skoro dva roky jsem ji neviděl a teď tu najednou stála přede mnou a skoro se dotýkala mé tváře...

„Tae...", řekla něžně dívka a pohnula rukou tak, že se mě opravdu dotkla, ale to už jsem se trochu vzpamatoval, takže jsem se narovnal a její ruka se mě tedy dotkla jenom letmo. Pořád jsem ale zůstal stát a shlížel jsem jí do očí. Chtěl bych utéct, ale nějak to nešlo. „Dlouho jsme se neviděli, Tae!", švitořila Irene. „Jsi pořád tak zatraceně sexy! Víš, že jsem na tebe nikdy nepřestala myslet? Chyběl jsi mi, Tae, hrozně moc!" „Vážně?", vydechl jsem nevěřícně. „Zapomnělas, že jsi to byla ty, kdo mi dal kopačky? Kdybych ti chyběl... vědělas, kde mě najít! Prvních pár měsíců bych byl štěstím bez sebe, ale teď... Už mě to vůbec nezajímá! Ty mě už nezajímáš! Mimochodem... jsi pořád stejně krásná!" Chtěl jsem kolem ní projít, ale chytla mě za ruku. „No tak...", řekla svůdně. „Nebuď tak na mě zlý! Nemáš ani minutu pro svou bývalou lásku?"

„Minutu...", připustil jsem. „Vážně tě už nezajímám? Už jsi doopravdy zapomněl na naše milování? Na naše vášnivé..." „O co ti sakra jde?", zeptal jsem se prudce. Nelíbilo se mi, že tady vytahuje náš intimní život. Ano, sex s ní byl skvělý, ona byla krásná a žhavá, ale už je to pryč! Odkopla mě a zlomila mi srdce... „O co asi, zlato...", mrkla na mě. „Chtěla bych si znovu prožít tu vášeň, mít tě zase v sobě..." „Sakra!", přikryl jsem jí ústa. „Buď potichu!" Nebylo mi to příjemné, ale mé tělo už začalo reagovat. Všimla si toho a odtáhla mou ruku ze svých úst. „No tak, Tae...", mrkla na mě. „Nemusíš se ke mně vracet, nemusíš mě milovat, jen... pojďme někam a tam mě ošukej, ano?" „Ne!" Ach, sakra... Otřela se kolenem o můj vzdouvající se rozkrok a já jsem zavřel oči a prudce vydechl. 

Vybavila se mi vzpomínka na sex s ní. Nikdy neměla dost! Byla jako nespoutaná řeka a nejraději byla nahoře, kdy si sama určovala tempo a doslova si mě osedlala... Její dokonalé tělo, ňadra, její vlhkost, její teplo, její mušlička... Ach... Jednou rukou mě chytla za zadek a druhou mi vklouzla pod tričko, zatímco se kolenem stále tiskla na můj rozkrok. „Do prdele, tohle mi nedělej, Irene, nebo tě ojedu hned a tady!", vydechl jsem a vzrušeně se jí podíval do očí. Má tak krásné oči! Ona je tak krásná! Jen se zasmála. Z mého zadku přesměrovala ruku na můj krk a přitáhla si mě k sobě. Vzápětí přitiskla své rty na mé a já jsem poslušně otevřel ústa, aby její mrštný jazýček mohl vklouznout dovnitř. Vždycky to měla takhle ráda, vždycky chtěla být ona ta dominantní... a já jsem jí vyhověl. Své ruce jsem položil na její sexy zadeček. Znovu jsem zavřel oči a nechal se líbat. Jako bych se vrátil v čase, kdy jsme byli pár... Její ústa byla pořád tak sladká, její jazýček tak šikovný... Co on všechno uměl i na jiných částech mého těla... Ale já jsem se taky musel snažit na oplátku. Moc se mi líbilo mapovat si její nádherné tělo svým jazykem. Moc se mi líbilo, jak líbá! Nikdy by mě ale nenapadlo, že se tohle někdy stane, že ji takhle potkám... Líbala pořád tak nádherně! Ach... Na chvíli jsem otevřel oči a zdálo se mi, že mám snad halucinace. Ten kluk pár metrů od nás... není to Jung-Kook? Ne... to nemůže být Kookie, co by tady dělal? Přece ještě neskončila škola?! Ne... nemůže to být on!!!

Najednou jsem se ale probral... Bože, co to dělám? Tohle přece nesmím!!! Nechci do toho zase spadnout, ne! Navíc jsem přece zamilovaný do Kookieho, ona je už minulost! Prudce jsem od sebe dívku odstrčil. „Promiň, Irene!", vyhrkl jsem. „Ale já nemůžu! Nechci!" Rychle jsem se vydal pryč a ani jsem se neotočil. „To jako vážně? Necháš mě tu takhle??? Tak běž do prdele, Tae-Hyungu!", vykřikla za mnou vztekle Iren, ale nešla za mnou, díky bohu... „Už tě nikdy nechci vidět! Nikdy!!!" Bylo mi to jedno! Já jsem myslel jenom na Kookieho. Sakra, snad to nebyl opravdu on? Viděl mě, jak se s ní líbám? Kde je ten kluk??? Ale už jsem ho nikde neviděl... Někam zmizel...

Jung-Kook

Nebylo mi dobře, proto jsem dnes odešel ze školy dřív. Popravdě, byl jsem hrozně nevyspaný, protože i když jsem Tae-Hyungovi tvrdil, že ho nějakou dobu nechci vidět, hrozně moc mi chyběl! Nemohl jsem v noci spát... Pořád jsem na něho musel myslet a přemýšlel jsem, co mám dělat... Nechci být jeho kamarád! Teda... chtěl bych být něco víc... Pokud se s ním mám vídat, mělo by se něco změnit! Já to takhle prostě nezvládnu! A to jeho chování... Ach jo... Co mám dělat? Už jsem to nevydržel a napsal jsem mu alespoň sms po té hře, aby věděl, že jsem tam byl... Kdyby mi zavolal, asi bych mu to vzal... asi bych se s ním sešel... Ale on nezavolal ani neodpověděl... Nezlobil jsem se na něho, vždyť tohle jsem po něm přece chtěl, ne? Je to od Taeho moc milé, že se snaží respektovat mé přání! To já bych mu měl zavolat! Tak proč to neudělám??? Protože se bojím!!! Nechci, aby to zůstalo tak jak to je, ale nejsem schopný mu říct pravdu... Nejsem schopný mu říct, co k němu cítím! Říct mu, že ho miluju! Jsem hrozný zbabělec, já vím. Místo spaní jsem po nocích přemýšlel a maloval. Takže dnes jsem to prostě nezvládl a málem jsem zkolaboval a profesorka mě poslala domů... Přesvědčil jsem ji, že to zvládnu sám a ona mi nakonec vyhověla.

Pomalu jsem se procházel centrem. Na čerstvém vzduchu se mi udělalo líp. Koupil jsem si kafe v kelímku a to mi taky dost pomohlo. Karamelové Macchiato! Popíjel jsem tu dobrotu a mířil jsem pomalu k metru. Možná bych si mohl koupit ještě něco k jídlu, protože doma nemám nic uvařené a vlastně se mi ani vařit nechce... Kousek odtud je přece „Jonny Dumpling", malá, ale skvělá restaurace! Dám si něco dobrého... třeba... Zarazil jsem se. Před restaurací stál nějaký žhavý páreček! Holka s dlouhými vlnitými vlasy v culíku se tiskla na nějakého kluka a vášnivě se spolu líbali... Byli tak sexy spolu! Tak krásný pár! Ten kluk je krásný! Podíval jsem se pořádně. Proboha... ale... vždyť to je... Kelímek mi vypadl z ruky. „Tae?!", vydechl jsem překvapeně.

Ten kluk co se líbá s tou holkou... není to Tae-Hyung??? V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, i srdce mi snad přestalo bít... Jak to... proč? S kým se to líbá? Neměl být zamilovaný do Angela? Kdo je ta holka??? A co já? Takže... to znamená, že já nemám žádnou šanci, že? To znamená... To je asi konec! Líbali se spolu tak vášnivě, vůbec nevnímali svět okolo. Chlapec na chvíli otevřel oči a podíval se na mě. Je to Tae, teď už jsem si byl naprosto jistý! Pár sekund jsem jeho pohled opětoval, ale pak jsem se otočil a utíkal co nejrychleji pryč. Ani jsem se nesnažil si utřít slzy. „Co je vlastně zač ten Tae-Hyung? Miluje Angela, líbá se s nějakou holkou, na mě je tak hodný... co vlastně po mě chce? Co je vlastně zač???", myslel jsem si zoufale. „Už ho nechci vidět! Nikdy!"

Utíkal jsem pryč a přestal jsem mít chuť na nějaké jídlo. Brečel jsem pak celou cestu metrem a bylo mi jedno, že se na mě lidi dívají. Vím, že na Taeho nemám žádný nárok, ale i tak to moc bolelo! Proč musím milovat zrovna jeho? Proč mi musel vtrhnout do života? Proč se musel líbat s tou holkou? Pravděpodobně to neskončí jen u toho... S kým ještě spí? S tím Angelem!? Nebo s kým ještě? Vlastně o Tae-Hyungovi nic nevím, vůbec ho neznám... Nevím, proč ho miluju, musím s tím nějak přestat! Musím na něho zapomenout! Ale srdce mi křičelo, že to jen tak nepůjde... 

Pomalu, jako bez života jsem přišel domů. Už zase mi zvonil telefon. „Do háje, dej mi pokoj, Tae!", vykřikl jsem nešťastně. Vyťukal jsem sms a pak jsem telefon vypl. Někam jsem ho pohodil. Bylo mi horko, tak jsem si svlékl bundu a sundal jsem si taky čepici. Nechal jsem to všechno ležet na zemi, protože jsem neměl sílu to oblečení uklízet. Nesnáším nepořádek, ale teď mi to bylo jedno! Všechno mi bylo fuk! Pořád mi bylo horko, ale taky mi běhal mráz po těle a celý jsem se chvěl. Srdce mi tak splašeně tlouklo a strašně rychle jsem dýchal... Točila se mi hlava. Musel jsem si sednout, abych neupadl a zavřel jsem oči. 

Do háje, už zase to na mě jde... Čert to ale vem, je mi jedno co se stane! Vzal jsem flaštičku s prášky a hodil ji do koše. Svezl jsem se pak na zem a stočil se do klubíčka. „Já tě nenávidím, Tae!", zašeptal jsem a znovu jsem se rozbrečel. „Ne, to sebe nenávidím víc!"