Jung-Kook

Sotva jsem vyšel ven, už jsem začal trochu litovat, že jsem odešel... Myslím ale, že bude opravdu lepší, když teď budu chvíli sám... Musím si srovnat myšlenky a uklidnit se. Byl to moc náročný den! Ta zpověď, karaoke... Ach... Já jsem vážně zpíval a nikdo se na mě za to nezlobil!? Bylo to tak zvláštní znovu zpívat nahlas! Ale klukům se to líbilo! Tae-Hyungovi se to líbilo! Měl jsem radost, ale byl jsem fakt hrozně moc unavený! Všechny ty pocity... Nevím, proč jsem vybral zrovna ty písně?! Asi jsem chtěl vidět, jak bude Tae reagovat, ale nevím, co jsem čekal...?! Jako že se mi vrhne kolem krku a vyzná mi lásku? Že mi řekne, že jsme my, já a on... Taková blbost! Měl bych zapomenout na to, co k němu cítím... Měl bych to brát tak jak to je. Jsme jenom kamarádi, ale i to je víc, než dost!

Už abych byl doma... Pomalu jsem se loudal na metro, sluchátka v uších, ale muziku jsem skoro nevnímal. Stanice „Seocho-gu" Je tady Shinbundang Line?! Bezva, nebudu muset přestupovat! Tak za půl hodiny už snad budu v posteli... Co dělá Tae? Spí už? Sáhl jsem si do kapsy od mikiny a nahmatal papír... aha... zapomněl jsem na to, že je tam. Zmuchlal jsem ho a hodil do koše. Začnu kreslit znovu, ale až zítra. Přijelo metro, i v tuto hodinu docela plné. Přemýšlel jsem, kam asi jedou všichni ti lidé. Asi domů jako já. Za chvíli bude „Gangnam"... 

Tae-Hyung

Jimin opravdu nepřišel, kluci spali a já jsem si připadal najednou hrozně sám. Škoda, že tu Kookie nechtěl zůstat... Rychle jsem se osprchoval a doufal, že brzy usnu, ale nešlo to, pořád jsem musel myslet na něho, na Jung-Kookieho...

Ráno jsem vstával brzy, asi v šest. Ani nevím, kdy jsem usnul, ale připadal jsem si docela vyspaný, v rámci možností... Kdyby bylo ale po mém, válel bych se v posteli minimálně do deseti! Ho-Seok už byl taky vzhůru a chystal snídani. Krásně to vonělo! Ten kluk je opravdu miláček! „Dobré ráno!", usmál se. Sršel energií. To já jsem na tom až tak dobře nebyl... „Dáš si kafe?", zeptal se. „Zrovna jsem tě chtěl poprosit...", pousmál jsem se. Hobi je kamarád k nezaplacení! Postavil přede mě hrnek a talířek. „Udělal jsem smaženici se šunkou, ale nevím, jestli máš chuť..." „Snědl bych i koně!", usmál jsem se. „Dám si, jestli to byla nabídka..." Hobi se jen usmál a naložil mi štědrou porci. K tomu přidal pečivo, které asi koupili včera. „Díky!", usmál jsem se vděčně. „Proč tady Kookie nezůstal?", zeptal se Hobi. Pokrčil jsem rameny. „Nevím...", řekl jsem s plnou pusou. Mňam! „Asi chtěl spát ve své posteli..." „Aha..."

Hobi si taky udělal kafe, ale jídlo si nevzal. Hrál si se svým hrnkem a díval se jak jím. Za chvíli se přiloudal Gi. Byl už převlečený, ale vlasy mu trčely do všech stran. Unaveně si promnul rukou oči a zavětřil. „To tak krásně voní, Hobi!", zaradoval se a najednou vypadal míň ospale. „Vem si kolik chceš!", usmíval se Ho-Seok a Yoon-Gi ho bez váhání poslechl. Co zbylo si pak vzal Hobi. Když jsme pojedli, poklidili nádobí, sbalili jsme si věci a kolem sedmé jsme vyrazili do školy. „Zavolám ti, Tae, až budu mít ty omluvenky!", řek Gi, když jsme se na půdě university loučili. „Dáš ji pak Kookiemu?" „Jasně že jo...", usmál jsem se. „Díky, Gi!" „Za málo!", mrkl na mě. Pak kluci odešli a já se vydal do své učebny...

Kolem deváté mi volal Yoon-Gi, že už mu to přišlo. „Zavolej, Kookiemu ať přijde taky!", řekl. „Chtěl bych ho vidět..." „Hmmm... Dobře..." „Tak na nádvoří?! Za půl hodiny třeba? Nemáš přednášku, že?" „Zrovna ne...Zavolám Kookiemu..." „Dobře..." Telefon chvíli zvonil, než mi ho Kookie vzal. „Ahoj, Tae...", zněl unaveně. „Co potřebuješ?" „Gi má pro nás tu omluvenku", řekl jsem trochu nervózně. „Přijdeš za půl hodiny na nádvoří?" Chvíli bylo ticho. „Přijdu..." Položil. Díval jsem se na displej svého telefonu a až pak jsem si ho schoval do kapsy. Ach jo, Kookie zase není ve své kůži... Vydal jsem se pomalu na nádvoří. Nevadí, když tam budu dřív... Podzim byl příjemný, svítilo slunce, tak si v klidu posedím na čerstvém vzduchu.

Posadil jsem se na lavečku a čekal. „Ahoj, Tae!", uslyšel jsem známý hlas. Zvedl jsem hlavu. „Ahoj, hyungové!", vyskočil jsem radostně. Jin a Nam-Joon, jak to, že i oni se tady flákají?! „Na koho tady čekáš?", usmíval se Jin. „Nemyslel jsem si, že tě uvidím tak brzy!" „Čekám na kluky...", usmál jsem se. „A co vy tady? Že by se hyungové ulívali z přednášek?" „Jenom trochu...", zahihňal se Joon. „Nemáme teď nic zajímavého a oba máme dost kreditů, tak si to můžeme dovolit..." „Aha...", přikývl jsem s pochopením. Občas se ulít nikomu neuškodí! :) „Myslíš Hobiho, Gi a Jimina?", zajímal se Seok-Jin. „No... myslím, že přijde jenom Gi.", pokrčil jsem rameny. „ A taky Jung-Kook..." „Jung-Kook? Wow, tak to na něho počkáme, že?", obrátil se na Nam-Joona. „Jasně!", usmíval se Joon. „Říkal jsem Jinovi jak Kookie překrásně zpívá!" „Ty se máš...", šťouchl do něho Jin. „Škoda, že jsem tam nebyl taky..." Povzdechl si. „Takže on má přijít? Určitě? A seznámíš nás?" Musel jsem se usmát... „Seznámím."

Všichni jsme se posadili. Kluci měli ještě čas, museli jsme proto chvíli čekat. Jako první se objevil Yoon-Gi. Přišel sám. „Ahoj, kluci!", pozdravil nás všechny. „Kookie tady ještě není?" „Vidíš ho tu někde?", zamračil jsem se. Měl už zpoždění. „Ne...", pokrčil Gi rameny. Podal mi mou omluvenku a taky se posadil. „Počkám na něho...", vysvětlil. Jen jsem pokrčil rameny. Tak velký zájem je o Jung-Kooka? Zvláštní... Ne že by si to Kookie nezasloužil, ale do teď byl sám a najednou se kolem něho točí tolik lidí... Zvláštní!

Asi za dalších pět minut Kookie přiběhl celý udýchaný. „Promiňte, kluci... nestíhám!", snažil se popadnout dech. Až pak se zarazil, když si všiml Nam-Joona se Seok-Jinem. „Ahoj, Nam-Joone hyungu!", usmál se Kookie. „Ahoj, Gi, Tae..." Podíval se na Jina. „Ahoj..." „Já jsem Seok-Jin!", usmál se Jin a podal chlapci ruku. „Seok-Jin?", vydechl Kookie a jeho ruku pevně stiskl. „Já... já jsem Jung-Kook!" Tak se chlapci zvládli představit sami... „Já... znám tvoje práce!", řekl Kookie nadšeně. „Vlastně... miluju tvoje práce! Já... moc rád tě poznávám!" Jung-Kook zářil. Už vůbec nezněl unaveně, ani tak nevypadal. „Vážně?", vypískl Jin. „Já jsem zrovna chtěl říct to stejné! To není možné! Fakt?"  Hleděl na Kookieho s rozšířenýma očima. Sakra, byl to dobrý nápad, aby se seznámili? Co když Jin Kookieho sbalí? Počkat, je vůbec na kluky? Viděl jsem ho někdy s nějakou holkou? Jak to vlastně má??? Nebyl jsem si jistý.

Jin udělal Kookiemu místo na lavečce a on si vedle něho sedl. Začali si povídat, jako by tam už nikdo jiný nebyl... Trochu se mě to dotklo... Trochu víc se mě to dotklo! Uplynulo snad půl hodiny a oni dva se spolu bavili, jako by se znali už dlouho a nás si vůbec nevšímali. Nam-Joon seděl vedle a rozpačitě se usmíval. Vyměnili jsme si spolu i s Yoon-Gim pohledy a zakroutili svorně hlavou. „Tak já asi půjdu...", řekl Gi a maličko se pousmál. Asi se taky cítil dotčený... Jak může být Jung-Kook tak hrubý?! „Dej mu to...", podal mi Kookieho omluvenku. „Měj se, Joone... ahoj doma, Tae..." Ještě se usmál a vydal se zpátky do budovy. „Ahoj, Gi!", zamával jsem mu. „A díky!" „Gi už jde?", otočil se udiveně Kookie. „Ach... úplně jsem na něho zapomněl! To mě mrzí!" „To jsem si všiml...", ušklíbl jsem se. „Ale on nezapomněl... tady to máš!", podal jsem mu omluvenku.

„Poděkuj mu za mě, ano?", poprosil Kookie. „A že se omlouvám!" „Řekni mu to sám!", zamračil jsem se a taky se zvedl k odchodu. Zatracený Jung-Kook, ať si to tady užije s Jinem... „Mějte se...", mávl jsem rukou a už jsem se za nima neotáčel. Je mu to fuk, že odcházím, že? Jak jinak? Bylo mi to líto, ale zároveň jsem byl naštvaný. Proč mě tak ignoroval? Já jsem se na něj těšil a on mě úplně zasklil! Sakra! Žárlil jsem na Jina... Nemám přece nárok žárlit. Ale ani kamarádi se takto nechovají! To přece není normální všechny ignorovat a mluvit jen s jedním.

„Tae?!", chytl mě z ničehonic za ruku. Trhl jsem sebou, jak jsem se lekl. „Kookie?!", vydechl jsem překvapeně. „Proč nejsi s Jinem?", dodal jsem chladně. „Já...", díval se na mě udiveně. „No... kluci už šli... Já..." „Kookie, nemám čas!", řekl jsem a chtěl jít dál. „Zlobíš se na mě?", vydechl. „Promiň, já jsem nechtěl..." Zněl smutně. Nemínil jsem se ale nechat obměkčit. Hrotil jsem to zbytečně moc? Asi jo... ale vřelo ve mně hrozně moc pocitů! Toužil jsem ho obejmout a políbit a zároveň bych ho nejradši praštil... „No tak, Tae...", nevzdával se Kookie. „Neutíkej!" „Už tě přestal Jin bavit?", otočil jsem se na něj prudce. „Nebo ty jsi snad omrzel jeho? Tak teď ti jsem dobrý i já?" Kookie na mě hleděl s rozšířenýma očima a z obličeje mu zmizela všechna barva. „Už šli na přednášku...", vydechl. Pak se otočil a pomalým krokem se vydal někam pryč. Zůstal jsem zaraženě stát. Věděl jsem, že jsem to přehnal. „Jsem debil!", řekl jsem naštvaně. „Fakt debil!"

Šel pomalu, takže nebyl daleko, za chvíli jsem ho dohnal. Prudce jsem ho chytl za ramena, otočil ho a přitiskl na svou hruď. Kookie překvapeně zalapal po dechu. „Promiň ty...", řekl jsem a přitiskl si ho ještě víc. „Já se ti omlouvám..." Položil si hlavu na mé rameno. „To je dobré, Tae...", řekl potichu. „nechtěl jsem tě ignorovat..." Po chvíli se odtáhl a v očích měl slzy.„Když Jin... máme si toho tolik co říct...", podíval se na mě nejistě. „Nechápej to špatně, Tae... s tebou si mám taky co říct! Ale on studuje stejný obor, rozumí výtvarnému umění a je tolik napřed... Hrozně mě to všechno zajímá! Má takový přehled a...", zarazil se. „Vadí ti to?" „Nevadí!", pohladil jsem ho konejšivě po tváři. 

„Choval jsem se jako..." Jako žárlivý blb... „...jako idiot..." „Gi se taky urazil?", zeptal se Kookie nervózně. „Já jsem to tak vážně nemyslel..." „Gi je v pohodě!", usmál jsem se. „Tenhle kluk nic nehrotí!" Na rozdíl ode mě... Kookie se maličko usmál a utřel si slzy. „To je dobře..." „Máš ještě čas?", zeptal jsem se ho. „Vlastě mám...", podíval se na mobil. „Další přednášku mám až ve dvanáct... a ty?" „Taky tak! Máme ve dvanáct zkoušku Hwarangu!", pousmál jsem se. „Příští týden už budeme mít představení! Přijdeš?" „Myslím, že ano...", zamyslel se. „Bude to pro celou univerzitu, ne? Tak potom tam budu..." „A teď... nezajdeme si někam na oběd?", navrhl jsem. „Mám už docela hlad..." „Tak pojďme!", zaradoval se Kookie. Věděl jsem, že mu to zlepší náladu!

Odevzdali jsme omluvenky v kanceláři a pak zamířili do jedné z mnoha kantýn, které v prostorách univerzity máme. Pojedli jsme a šli se trochu projít. Povídali jsme si jen tak... o všem a o ničem... Bylo mi dobře. Kookie už taky nevypadal tak smutně.

Strávili jsme spolu celou tu dobu, než jsme se museli vrátit do učeben. „Zavoláme si...", pousmál se Kookie. „Nepřijdeš dnes k nám?", zeptal jsem se s nadějí v hlase. „Tae...", zakroutil hlavou. „Víš, že mám práci?!" „Aha...", řekl jsem zklamaně. „A kdy máš termín odevzdání?" „V pondělí!" „To ti to zabere tolik času?", divil jsem se. Kookie se usmál. „Tvářil ses, že rozumíš technice olejomalby, ale asi to tak není..." „Pche...", nafoukl jsem tváře. „Náhodou rozumím! Nemuselo by ti to tak trvat!" „No...", řekl pořád s úsměvem. „Vzhledem k tomu, že se to dělá na několik vrstev a každá ta vrstva musí zaschnout, tak... myslím, že muselo! Navíc... musím udělat novou skicu...", zamyslel se. „Nebo taky ne... Možná to udělám rovnou načisto..." „Co se stalo s tím mým portrétem?", zjišťoval jsem udiveně. „Ty jsi ho ztratil?" „Ne... vyhodil jsem ho!", podíval se na mě klidně. „A nebyl to portrét!" „Aha..."„Tak se měj!" Odešel a nechal mě tam zmateného. Jak jako vyhodil? Proč?