Tae-Hyung

Po chvíli se mi podařilo uklidnit, ale byl jsem fakt unavený. Netušil jsem, co bude dál a nechtělo se mi na to myslet. Nechtěl jsem myslet na nic... Opřel jsem si lokty o kolena a položil si na ně hlavu. Asi bych té vodky měl vypít víc!

„Nevím čí to je...", zaslechl jsem nad sebou tichý hlas. „ale měl by ses taky převléct!" Překvapeně jsem vzhlédl a uviděl Jung-Kookieho. Stál nade mnou a chvějící se rukou mi podával Hobiho župan. Všiml jsem si, že mě poslechl a oblékl si ten můj.  „No, aspoň něco...", pomyslel jsem si. „Díky!", řekl jsem a vzal si to od něho. Odvrátil se, když jsem se převlékal. Odnesl jsem mokré věci do koupelny a pak jsem se vrátil za ním do pokoje. Kookie seděl na mé posteli. „Došlo kakao!", řekl. Smutně se na mě podíval. „Došlo kakao?", nechápal jsem. „Aha...", pousmál jsem se, když jsem si uvědomil, o čem mluví a šel jsem to napravit. Pak jsem si sedl vedle něho na postel. Kookie nervózně žmoulal lem županu a zíral do země. „Nepotřebuješ prášek?", zeptal jsem se. To napětí mezi námi se mi nelíbilo. „Už jsem si vzal..." „Aha... Kolik?"

„Kolik čeho?", zeptal se nechápavě. „Kolik těch prášků sis teď vzal?" „Jeden!", řekl Kookie rázně a trochu vyčítavě se na mě podíval. Chtěl vstát, ale chytnul jsem ho za ruku. „Nemůžeš se na mě zlobit za to, že se ptám!", řekl jsem vážně. „Ty nevíš, jak jsem se o tebe bál, když jsi tak tvrdě spal... Když teď vím, že jsi byl předávkovaný... Prostě si tě musím pohlídat, protože nechci, aby se to opakovalo!" Sklonil hlavu. „Já se nezlobím...", řekl smutně. „Ale... ty... zlobíš se..." „Já na tebe?", divil jsem se. „Proč bych se měl zlobit?" „Protože... nevím... ale zlobíš se... Křičíš na mě..." 

„Kookie...", vydechl jsem. Držel jsem ho pořád za ruku a tak jsem si ho za ni rovnou přitáhl k sobě. „Ty jsi mě neslyšel? Já se nezlobím na tebe, ale na ty hajzly z Busanu! Křičel jsem, ano... a moc se ti omlouvám... ale bylo to kvůli nim, ne kvůli tobě! Nemám proč se na tebe zlobit!" Podíval se mi do očí. „Vážně?", zeptal se nejistě. „Vážně se nezlobíš na mě? Nemyslíš si, že jsem ubožák?" „Už nikdy neříkej ubožák ve vztahu k sobě!", řekl jsem prudce a Kookie sebou cukl. Pohladil jsem ho omluvně po rameni. „Já jsem si nikdy nic takového o tobě nemyslel a nemyslím si to ani teď! Nemůžeš za to, co se ti stalo! Nemohl jsi s tím nic dělat a ani to není tvoje vina!!! Pro mě jsi moc milý a inteligentní kluk! Tak se měj rád aspoň trochu, já tě mám rád moc!", řekl jsem a on se ke mně přitulil. „Děkuji...", zašeptal. „Nevím, co bych dělal, kdybych tě nepotkal... Taky tě mám moc rád!"

Rozcuchal jsem chlapci vlasy a ještě víc ho zmáčkl. Napětí ze mě opadlo a cítil jsem se mnohem líp. Ne že by mě už netrápilo všechno, co mi Jung-Kook řekl... to jak mu ubližovali... To že ho někdo znásilnil... Sakra, zrovna jemu museli udělat takovou prasárnu... Takovému křehkému a milému človíčkovi... Zabil bych je! Opravdu bych je nejradši zabil! Ale pro tuto chvíli jsem to chtěl vypustit a nemyslet na to.

Prostě být tady pro něho, aby se cítil líp a ještě víc ho nestresovat. Držel jsem ho delší dobu v náručí. Mlčeli jsme, ale vypadalo to, že už se uklidnil. Kookie se ale maličko odtáhl. „Máš taky hlad?", zeptal se potichu. „No... trochu...", pokrčil jsem rameny a zazubil se na něho. Jung-Kookie a jídlo... už jsem si všiml, že jsou dost velcí kamarádi! Podíval jsem se na mobil. Bylo půl čtvrté. „Něco si uděláme...", mrkl jsem na něho. „Tak jo!", vyskočil radostně z postele. „Ale... co si oblečeme?" „No... Asi budeš muset zůstat takhle...", řekl jsem šibalsky. „Nechápu, že ses rozhodl zrovna dnes prát..." „Takhle?" „Něco pro tebe najdu.", usmál jsem se. „Tak dobře...", souhlasil. Našel jsem mu otrhané černé džíny a obyčejné černé tričko s dlouhým rukávem. Já jsem na sebe hodil něco podobného jen v bílé barvě.

„Tak, co si uděláme?", zeptal jsem se. „Mě je to jedno...", pokrčil rameny Kookie a usmál se. „Sním téměř cokoli... ale vařit umím jenom trochu...", přiznal se. „Umíš vařit?", podivil jsem se. „Jestli umíš vařit aspoň trochu, pak to umíš víc než já!" „Vážně?", usmíval se pobaveně. „Tak to mám radši udělat jenom já?" „Myslím...", zubil jsem se. „že to bude o devadesát procent větší šance, že se to bude dát jíst..." „Hmmm... tak to mi teda věříš...", usmál se a vycenil na mě zuby.

V tu chvíli byl opravdu kouzelný! Měl by se pořád takhle smát!!! Kookie otevřel lednici. „Na co máš chuť? A co tu vlastně máte?!" „Ty máš hlad, ty něco vymysli...", řekl jsem a rozložil se líně na sedačce u okna. Bavilo mě se na něho dívat, ale nechtělo se mi nic dělat... Pokrčil rameny. „Udělám něco, co dům dal..." Prohlížel lednici a tvářil se tak soustředěně, že jsem se musel usmát. Byl fakt moc roztomilý! „Moc toho tady není...", řekl trochu bezradně. „Kde máte brambory?" „Nevím, jestli máme..." „Aha..." Nakonec pár brambor našel a taky nějaké hřiby a cibuli. „Potřebuji zástěru!", řekl. Pak si všiml, že jedna visí vedle utěrek. To já jsem o ní neměl ani páru! Přetáhl si ji přes hlavu a zavázal kolem pasu jako nějaký profík a vypadal jako opravdový kuchař! „Sekne ti to!", zazubil jsem se na něho. Úsměv mě ale brzy přešel. „Tohle oškrab!", poručil mi Kookie a pokynul na hromádku brambor. Významně při tom zvedl škrabku. „Prosím...", dodal a sladce se usmál.

„Chlapec je nějaký drzý!", pomyslel jsem si pobaveně, ale poslušně jsem se zvedl a šel udělat to, o co mě požádal. On si mezitím nakrájel cibuli a nachystal hříbky. Asi to byly Schiitake, ale co já vím...?! Díval jsem se, jak pracuje s nožem. Bylo poznat, že má praxi... zřejmě si doma vaří sám! To já, pokud nevaří někdo z kluků, buď zajdu dolů do kantýny, nebo si udělám ramen, případně objednám čínu nebo pizzu... Ale Kookie byl šikovný! „Jak to budeš dělat?", zajímal jsem se. „Uvidíš...", usmál se a chystal pánev na sporák. Brambory už měl taky na kousky. „Olej, koření...", mrmlal si pod nosem a rychle si chystal na pracovní desku všechno, co mu přišlo zajímavé. Zapnul plyn. Stál jsem vedle a s úžasem sledoval Jung-Kooka v akci. Nechtěl jsem ho rušit, tak jsem mlčel. Byl jsem ale fakt zvědavý, co z toho vyleze... Brambory a hřiby... Chtělo by to kus masa, ale asi nebyl nikdo nakoupit... co už. Kookie opatrně míchal obsah pánve.

Vypadal teď uvolněně a v pohodě... i když se tvářil vážně a maximálně soustředěně. Chtěl bych, aby to tak zůstalo, aby už nikdy nemusel být smutný! „Za chvíli to bude hotové!", řekl Kookie a mrkl na mě. „To je super!", usmál jsem se. Vonělo to opravdu dobře a já jsem si uvědomil, že už mám taky velký hlad. Nachystal jsem talíře a sklenice na pití. V lednici byl pomerančový džus, tak jsem ho zrovna nalil. Kookie si sundal zástěru. „Snad ti to bude chutnat...", řekl trochu nervózně. „Jestli to chutná tak jak to voní, tak nepochybuj!", mrkl jsem na něho.

„Bylo to výborné!", řekl jsem upřímně, když jsem do sebe naházel svou porci. „Takhle upravené brambory jsem ještě nikdy nejedl!" „Nebylo to špatné...", pousmál se Kookie. „Nebylo to špatné?!", zopakoval jsem nechápavě. „Říkám, že to bylo výborné! Kde ses to naučil?" „Ani nevím...", pokrčil rameny. „Jen tak mě to napadlo..." „Máš skvělé nápady!", mrkl jsem na něho. „Díky...", celý se začervenal. 

Jung-Kook

Měl jsem radost, že Tae-Hyungovi chutnalo. Bál jsem se, že se mi to nepovede, ale nakonec to nebylo tak špatné... Nevím, jestli to bylo tak výborné, jak tvrdil Tae, ale potěšil mě. Teď, když jsem zahnal hlad, cítil jsem se mnohem líp. Hlavně s ním jsem se cítil mnohem líp! Vždycky po terapii, která by mi měla pomoct, jsem chtěl umřít, ale s ním... i když jsem mluvil o minulosti... o všem co mě trápilo... s ním jsem na to nemusel pořád myslet... S ním to nebolelo tak moc!

Ještě jsem ale neřekl všechno. Měl bych to dopovědět, když už jsem začal... abych se k tomu už nemusel vracet a kazit si tak chvíle s Tae-Hyungem... Ano, dnes to všechno dopovím a pak už o tom nechci nikdy mluvit! Nikdy! Podíval jsem se na chlapce vedle sebe. Tae se na mě díval a usmíval se. „Je ti dobře?", zeptal se, když si všiml, že jsem zvážněl. „Je...", pousmál jsem se. „Jen..."

Trochu jsem znejistěl. Mám mu to dopovědět? Vlastně nevím... Možná bych už o tom ani nemusel mluvit?! Možná bych to ani nemusel dokončit. Nebo radši měl? „Chtěl bys...", řekl jsem trochu nervózně, protože jsem nějak nevěděl, co vlastně chci. „Chtěl bys, abych ti to dopověděl?" Tae se na mě podíval trochu udiveně. „Chceš o tom ještě mluvit?", zeptal se. „Nevím...", pokrčil jsem rameny. „Ale... pokud tě to zajímá, chtěl bych to dopovědět radši ještě dnes a pak už se k tomu nevracet..." „Zajímá!", řekl Tae vážně. „Ale nechci, abys byl zase tak smutný! Vypadals teď tak... tak v pohodě! Nepokazí se to?" „Snad ne..." Nebyl jsem si jistý, ale doufal jsem, že ne... Myslím, že to nejhorší jsem už řekl... Už zbývá jenom pár maličkostí, jako třeba mé pořezané ruce... Bezděky jsem si sáhl na zápěstí. Všiml si toho a smutně se na mě podíval. „Tak dobře...", souhlasil trochu nejistě. „Říkal jsem, že chci vědět všechno a když to chceš i ty..." Jen jsem přikývl. „Tak běž do pokoje. Já zatím umyju nádobí a ty si odpočiň..." „Ale...", chtěl jsem protestovat, ale Tae mi dal prst na rty. „Ty si odpočiň...", pokračoval neoblomně. „A pak mi to dopovíš..." „Tak dobře...", souhlasil jsem nakonec. 

„Opravdu se už nebudeš hroutit?!", ujišťoval se ještě. „V pohodě...", ušklíbnul jsem se. „Když tak si vezmu pár prášků a..." nedořekl jsem, protože mě vší silou plácl po zadku, až jsem nadskočil. „Au...", třel jsem si postižené místo. „Co to bylo?" „Já ti dám pár prášků...", řekl naštvaně, ale usmál se. „Dostaneš tak maximálně pár na zadek, jestli budeš říkat takové blbosti!", pohrozil mi. Vyplázl jsem na něho jazyk a pak jsem utekl do pokoje. Prý pár na zadek... to určitě! Ale... musel mě plácnout tak moc? Docela dost to bolelo... Darebák jeden!