Tae-Hyung

Chvíli jsem ho ještě držel v pevném objetí a čekal, až se úplně uklidní. Opíral se o mě a mlčel. Chtěl bych vědět, co se mu honí hlavou... kdybych tak uměl číst myšlenky... „Kookie?!", řekl jsem potichu. „Hmmm...?!" „Chtěl... chtěl by ses mi svěřit? Říct mi něco o sobě, o svém životě? Chtěl bych něco o tobě vědět... vlastně... chtěl bych vědět všechno!" Pořád mlčel. „Chci toho moc, že?", povzdechnul jsem si. „Ale... možná by ti to trochu pomohlo?! Vážně bych chtěl o tobě něco vědět..."

„Nevím, jestli mluvení k něčemu je...", řekl Kookie a z jeho hlasu zněla hořkost. „Na terapiích mě nutí mluvit pořád dokola a dokola o věcech, na které chci zapomenout... Vrtají se v tom, rozebírají... K ničemu to není! Jenom to způsobuje bolest! Ty jejich pitomé terapie a blbé prášky... udělaly ze mě ještě větší trosku než jakou bych musel být... Proto už nechodím na ty jejich stupidní terapie! Proto o sobě už nechci mluvit... Ani s tebou!" „Přestals chodit na terapie?", zeptal jsem se udiveně. „A to můžeš?" „Je mi to fuk! Mám toho plné zuby!" Odtáhl se ode mě. „Můžu se jít osprchovat?" Jen jsem přikývl. Kookie vstal a zamířil do koupelny. Ani se na mě nepodíval.

Seděl jsem a zíral před sebe. Tak to by bylo... Takže je jasné, že se o něm asi nikdy nic nedovím... Bylo mi to líto. Jenže co s ním mám dělat? Potřeboval jsem se uklidnit. Koupelna byla zabraná, tak jsem se rozhodl, že dnes se sprchovat nebudu a rovnou jsem se převlékl do domácího. Šel jsem pak do kuchyně, že si udělám kafe. Potřeboval jsem něco na povzbuzení... Nebo radši kakao? Nebo kafe s kakaem? Udělal jsem si tedy kávu a do ní přidal kakao.Přemýšlel jsem taky, co si dáme k snídani, protože jsem měl už hlad. Bylo totiž skoro jedenáct hodin... Když jsem si sedal ke stolu, všiml jsem si, že na něm leží dva talíře přikryté dalšíma dvěma talíři. U nich ležel lístek: 

Usmál jsem se. Hobi je opravdu zlatíčko! Ale jak to jako myslí, to „nezlobte"? Napil jsem se trochu mé kávovokakaové směsi a zhluboka jsem vydechl. Byl jsem unavený. Sice jsem v noci spal, i když jsem to neměl v plánu, ale vyspaný jsem vůbec nebyl. Navíc mě Jung-Kook dost psychicky vyčerpal. Neměl bych to vzdát? Neměl bych ho nechat opravdu být?

Za chvíli přišel do kuchyně, už oblečený ve svých džínách a v tričku. Smutně se na mě podíval. „Promiň...", řekl potichu. „Ty si nezasloužíš, abych s tebou takhle mluvil..." Sklonil hlavu. „Moc se omlouvám!" Ještě to s ním asi zkusím!!! Trochu smutně jsem se usmál. „Máš hlad?", mrkl jsem na něj. Podíval se na mě a taky se usmál, když viděl, že se usmívám. „Mám!", vydechl. „Dívej...", odkryl jsem oba talíře. „Hobi nám nachystal snídani, než odešel do školy..." „Ten je teda hodný!", radoval se Kookie. „Páni... kimchi! To miluju!!!"

Vidět ho jak se směje, mě naplnilo radostí. Stačí mu tak málo ke štěstí, tak proč se takhle nesměje pořád? „A dáš si kafe nebo kakao?", zeptal jsem se. „Kakao!", vyhrkl jako malé dítě a oči mu jiskřily. Vážně... Proč nemůže být pořád takový jako teď? Něco mi říkalo, že on takový opravdu je, jen schovaný někde hluboko uvnitř... Musím vytrvat a najít jeho pravé já... toto veselé a šťastné já a zničit to smutné, uplakané a nervózní! Jen ještě nevím jak na to... Ani nevím, jestli se mi to vůbec podaří...

Během chvíle byly oba talíře prázdné. Ho-Seok udělal skvělé sendviče a jeho máma umí to nejlepší kimchi co jsem kdy jedl! Musím mu to říct. „Podobné kimchi dělávala moje maminka...", řekl Kookie, upil z kakaa a podíval se na mě. Zase ten knír... „Chceš o tom mluvit?", zeptal jsem se opatrně. Nechtěl jsem mu pokazit náladu ani, aby se rozzlobil. „Nevím...", pokrčil rameny trochu smutně. „Kookie...",řekl jsem vážně a podíval se mu do očí. „Napadlo tě někdy, že svěřit se kamarádovi by mohlo být jiné, než nějaká terapie? Já tě mám rád! Záleží mi na tobě! Myslíš, že je to stejné jako mluvit s doktorem?" Chvíli se mi díval do očí a nic neříkal. Viděl jsem v nich ale slzy a nejistotu. „To nevím...",řekl potichu. 

„Nepamatuju si, kdy jsem měl naposledy nějakého kamaráda..." „To mě mrzí!", řekl jsem upřímně. „Ale... nechceš to zkusit teď? Už přece máš kamaráda! Nebo ne?"

„Asi mám...", podíval se na mě nesměle. „Ale... pochop... je to pro mě nové. Znám tě jenom chvíli... a je to tak neuvěřitelné, tak zvláštní... Vážně mě máš rád? Vážně ti na mně záleží? Já... chci ti věřit... asi ti věřím..." zarazil se a odvrátil pohled. Chvíli se díval z okna a snažil se zůstat v klidu. Pak se na mě zase podíval. „Myslím, že ti vážně věřím...", pokračoval trochu rozechvěle. „Ale... musím si na to zvyknout... na to, že nejsem sám... že mám tebe... Říkal jsem ti, že se neumím svěřovat... terapie nemyslím, tam z člověka vytáhnou i to co nechce... ale svěřovat se někomu kdo není doktor... je tak těžké!" „Tak to neber jako svěřování, Kookie!", navrhl jsem. „Můžeš to přece brát tak, že tě chce kamarád poznat a ty že mu jen o sobě něco řekneš... vždyť to tak doopravdy je! Chci se o tobě něco dozvědět, abych tě znal... abych věděl, kdo jsi..." „No právě...", řekl vážně Jung-Kook. „Kdo jsem?! Nevím... jestli chci, abys to věděl..."

„Nebudu tě nutit!", řekl jsem smutně. „Ale... moc mě to mrzí!" „Je to vážně nutné, abys o mně něco věděl?", zeptal se rozechvěle. „Jinak nemůžeme být kamarádi?" Znovu jsem se mu podíval do očí. „Já nevím...", pokrčil jsem rameny. „Chtěl bych být tvůj kamarád, vážně... Ale Kookie, copak to jde kamarádit s někým, kdo má tajnosti a kdo nechce vůbec o sobě mluvit? Mohli bychom být tak maximálně lepší známí, ale... Já vážně chci být tvůj kamarád, nechci být jen lepší známý... Chci o tobě vědět všechno! A chci ti pomoct, být tu pro tebe! Vím, že tě nemůžu nutit... A máš pravdu, známe se jen krátce, ale i tak budu moc smutný, jestli o tebe přijdu!" Díval se na mě s rozšířenýma očima. „Budeš smutný?", vydechl. Pak sklonil hlavu a přemýšlel. „Nechci, abys byl smutný!", řekl potichu. „Co mám dělat?" „Mluv se mnou... prosím....", zkusil jsem to naposled. Pak... jestli to nevyjde, jestli se mnou ani tak nebude chtít mluvit, asi to opravdu vzdám a nebudu se už na nic ptát...

Díval jsem se do jeho skloněné tváře a doufal, že se v něm něco pohne, že alespoň trochu chce být můj kamarád! Byl jsem tak nervózní, co řekne... Co když nemá zájem, co když nebude chtít... Nevím, co doopravdy udělám... Asi bych ho nechtěl přestat vídat, ale to Kookie nemusí vědět! „Když... když ti já budu vyprávět o sobě...", podíval se mi do očí. „Budeš pak i ty vyprávět něco o sobě?" „Takže chceš o sobě mluvit?", zeptal jsem se překvapeně. „A ty?", ujišťoval se. „Jasně...", přikyvoval jsem horlivě a zazubil se na něho. „Klidně ti o sobě řeknu, co budeš chtít! Slibuju!" „Tak dobře...", přikývl nejistě. „Budu s tebou mluvit o sobě... řeknu ti to, co chceš slyšet, ale...", roztomile se začervenal. „Uděláš moc kakaa?" „Pro tebe všechno!", řekl jsem šťastně. 

Jung-Kook

Chvíli jsem se na něho nechápavě díval. To je vážně tak šťastný, že mu budu vyprávět o svém ubohém životě? Proč se tak zajímá zrovna o mě? Ne, že by mi to bylo úplně nepříjemné, ale... kdyby aspoň ke mně cítil něco jiného než „jen" kamarádství... 

Ne, měl bych být rád i za to, vždyť tak dlouho jsem byl úplně sám. Nechci o něho přijít! Vážně by se na mě vykašlal, kdybych odmítl o sobě mluvit? Nevím, co bych dělal... Vyděrač jeden! Ale možná je dobře, že mě donutil, abych mu o sobě něco řekl, možná to pak opravdu bude lepší... Ale nevím, jak se to dělá... Co mám říkat, jak mám začít? Nechci si připadat jako na terapiích, ty z celého srdce nenávidím!

„Nechceš jít do pokoje?", zeptal se Tae. „Tam je to pohodlnější!" „Tak jo." Tae-Hyung udělal džbán kakaa a vzal ho s sebou. Nalil mi velký hrnek a posadili jsme se na jeho postel. Mile se na mě usmál. „Nedívej se na mě, ano?", poprosil jsem ho. „Cože?", nechápal. „Když... když budu mluvit...", vysvětloval jsem. „tak se na mě nedívej... ano?" Jenom přikývl a znovu se usmál. „Pojď sem!", řekl potichu a přitáhl si mě k sobě do náruče. „Chci, aby ses cítil dobře!", řekl něžně. „Chtěl bych, abys mi řekl všechno, ale pomalu... v klidu... tak jak ty budeš chtít! Ano? Hlavně se nestresuj! Já tě nechci vyslýchat ani tě rozebírat! Chci jen vědět, jak jsi žil, co se ti stalo... pochopit tě... Rozumíš mi? Jsem tady pro tebe! Takže se uvolni... Ty se chvěješ?"

Nevím, co mám dělat, ale když je na mě takto hodný, vždycky mě rozruší. Navíc jsem byl i tak dost nervózní z toho co mě čeká... Víc jsem se k němu přitiskl a doufal jsem, že ho nepoliju kakaem. Položil jsem si hlavu na jeho rameno a on mě pohladil po vlasech. „Nemůžu myslet na to, co k němu cítím!", poručil jsem si v duchu. „A nebudu brečet! Nebudu!!!" Přesto jsem měl oči plné slz. Vážně jsem hrozný ubožák! Proč by měl milovat někoho takového? Nevím ani proč mě má rád... nechápu to...

Taky pořád nechápu, jak se vlastně mohlo stát, že jsem ho potkal a že si mě tak přivlastnil... V podstatě to tak je... Viděl mě podruhé v životě a jen tak mě chytl za ruku a dotáhl k sobě domů a než jsem se nadál, stal se nějak součástí mého života a zjevně chce, abych já byl součástí toho jeho... A je tak neústupný! Z toho všeho se mi motala hlava a byl jsem opravdu vyděšený, ale ve skrytu srdce jsem byl taky šťastný. Tak moc mi chyběla něčí blízkost a tento kluk... tento kluk je tak hodný a něžný! Moc jsem se bál, že tak jak mi rychle vtrhl do života, že tak rychle zase z něho zmizí, jakmile mě trochu líp pozná... to bych nezvládl... ale pomalu začínám věřit, že on by to neudělal! Tae takový snad není... Myslím, že je jiný než všichni ostatní, že je výjimečný a vzácný člověk! A proto ho miluju! No vlastně taky proto, že je tak krásný, něžný a smyslný...

Držel mě tak dost dlouho a mně se jeho blízkost moc líbila. „Do háje...", pomyslel jsem si. „Vážně nechci myslet na to, že ho miluju! Nechci na to myslet... Nechci!" Nemůžu být u něho tak blízko! Pomalu jsem se od něho odtáhl. „Už je mi líp...", řekl jsem potichu. Neznělo to moc přesvědčivě, ale co už... Tak, měl bych začít... Fakt jsem nevěděl jak... Co všechno mu mám vlastně říct? „Nedívej se, ano?", připomněl jsem mu. Usmál se a přikývl. „Dobře..." Napil jsem se kakaa na kuráž a olízl si knír, který se mi vždycky udělá pokaždé, když jenom přiložím hrnek ke rtům. Je to tak otravné! Viděl jsem, jak se dívá, a začal jsem se červenat. Co znamená ten jeho pohled? Dívá se tak... 

Nevím jak to pojmenovat, ale znervózňuje mě! Žádostivě?! To je asi ten správný výraz! Ale ne... zase mám jen moc velkou představivost! Ale, proč se dívá? Nechci, aby se na mě díval! „Tae?!", řekl jsem nervózně. „Ty se díváš!" „Ale...", usmál se. „Ty ještě nic neříkáš..." „Aha..." Položil jsem hrnek na noční stolek. Chtěl bych se stočit do klubíčka a spát... „Kookie?!", řekl a chytl mě za ruku. „Můžeš začít tím, kde jsi vyrůstal, o rodičích... nebudu se na tebe dívat, neboj! Jenom, nebuď tak nervózní, mám pak pocit, že tě nějak týrám... Je to opravdu tak moc těžké?" „Je...", přikývl jsem. „Ale... netýráš mě... to je dobré..." zhluboka jsem se nadechl a pak vydechl... Tae se usmál. Ještě mě pohladil po ruce a pak se odvrátil. „Budeš v pořádku?", zeptal se ještě. „Možná bych tě neměl nutit... Možná to je chyba..." „Ne!", řekl jsem rázně. „Já to vlastně chci! Bojím se... ale chci o tom s tebou mluvit!" „Dobře..." Posunul jsem se na posteli a opřel se o svá kolena. Takže... Mám začít dětstvím? Tak jo... Snažil jsem se, aby se můj hlas nechvěl, ale moc mi to nešlo...