Tae-Hyung

Přijeli jsme ke kolejím a Joon opatrně vytáhl Kookieho z auta. „Tak dobrou, Tae...", řekl Jin. „Doufám, že se zase brzy uvidíme..." Usmál se. „Moc ti děkuju, hyungu!", usmál jsem se taky. „Musím tě seznámit s Jung-Kookem, nebo ne? Tak snad brzy...", mrkl jsem na něho. Dobrá příležitost, jak ukázat Kookiemu, že není k ničemu! Nadšený fanoušek se opravdu hodí! „Tak zatím, Joone..." Nam-Joon jenom kývl. Jin odjel zaparkovat a my se vydali do budovy kolejí. „Takhle tvrdě už někdy usnul?", zeptal se, když jsme jeli výtahem. „Ne...", přiznal jsem. „Taky začínám být dost nervózní, že ho ještě nic z toho co s ním děláme, neprobudilo... Ale vím, že by se moc zlobil, kdybych ho zavezl do nemocnice..." „Ale jestli mu něco je?!", pokrčil rameny Joon. „Třeba kdyby prodělal mrtvici, nebo tak..." „Prosím tě, nestraš!", poprosil jsem ho. „Jen spí!" „Když myslíš..."

Šli jsme rovnou ke mně do pokoje. Jimin ležel na posteli a něco četl. Když jsme vešli, překvapeně vzhlédl. Já jsem nasměroval Joona k mé posteli a on tam chlapce položil. „Ahoj, Jimine!", usmál se Nam-Joon. „Ahoj, Joone!", usmál se taky Jimin. „Koho jsi nám to tady přinesl?" „Tae-Hyungova kamaráda!", odpověděl blonďák. „Tak se ptej jeho! Já už musím..." Otočil se na mě: „zvládneš to tu?" „Snad jo...", usmál jsem se dost nejistě. „Můžu se tě ještě něco zeptat?" „Ptej se..." „Proč ses tak usmíval, když sis v parku prohlížel Kookieho tvář?", zajímal jsem se. „Protože..." Joon se poškrabal na zátylku a mrkl na mě šibalsky jedním okem. „Protože vím, že je to přesně tvůj typ..." „Aha..." Byl jsem maličko v rozpacích. „Tak jo... Dobrou noc, hyungu! A děkuji moc!" „Není za co, Tae!", usmál se. Dobrou, kluci!" Mrkl na nás na oba a odešel. „Dobrou...", řekl Jimin.

Za malou chvíli se do pokoje přiřítil Hobi. „Zdálo se mi, že slyším Nam-Joona...", zarazil se a udiveně se podíval na Jung-Kooka na posteli, pak na mě, na Jimina a zase na mě. „Tohle není Joon! Ale kde se tady vzal Kookie? On ZASE spí???" „Ty ho znáš?", divil se Jimin. „To je ten kluk co u nás byl o víkendu...", vysvětlil Hobi. „Aha..." Jimin už byl v obraze, protože mu kluci o Jung-Kookovi říkali. „Nam-Joon právě odešel...", vysvětlil jsem Hobimu. „Pomohl mi s Jung-Kookem..." „Chápu...", řekl Ho-Seok. „I když... moc vlastně nechápu..." „Zítra ti to vysvětlím!", řekl jsem a Hobi přikývl. „Mám jít spát vedle?" zeptal se Jimin. „Ne, Jiminie, klidně tu zůstaň! Já si lehnu s ním ve své posteli...", řekl jsem tónem jako bych s Kookiem spával v jedné posteli běžně... 

Oba se usmáli takovým způsobem, že jsem zrudnul a měl chuť na ně skočit. „Ne... takhle to není!", vyhrkl jsem. „Jen na něho musím dohlédnout! Nebylo mu dobře... prostě se o něho bojím!" Zase ty úsměvy. „Tae se nám zamiloval...", pošeptal Jimin do ucha Hobimu, ale já jsem to slyšel. Ho-Seok se jen víc usmál a mrkl na mě. Fakt jsou hrozní, oba!

„Jak to, že spí tak tvrdě?", zjišťoval Jimin. „Neměl by se na něho podívat doktor?" „Já nevím...", řekl jsem nervózně. „Vím, že by se na mě zlobil, kdybych ho tahal k doktorovi nebo do nemocnice a jemu by přitom nic nebylo, ale... já nevím..." Hobi si sedl na postel vedle Kookiho a vzal ho za ruku. „Je čistý, Joon už se díval!", řekl jsem. „Cože?", vzhlédl ke mně udiveně Hobi. „Aha... Ne... chci mu jen zkontrolovat tep...", usmál se, když mu došlo, o čem asi mluvím. „Aha...", usmál jsem se taky, ale trochu nervózně.

Hobi vyhrnul Jung-Kookovi rukáv a překvapeně se na mě podíval. Ale hned se obrátil zpět, chvíli mu držel prsty na zápěstí a potom přiložil ucho ke Kookieho tváři. Nakonec mu položil dlaň na čelo. „Tep má pravidelný, vypadá, že normální... Dýchá trochu mělce, ale taky v normě... Zvýšenou teplotu taky nemá! Myslím, že bude rozumnější počkat do rána... Měl by se probudit. Možná byl jen moc vyčerpaný?!", řekl nakonec Ho-Seok. „Teda...", kroutil hlavou Jimin. „Nevěděl jsem, že jsi doktor, Hobi!" „Ani já ne...", přidal jsem se. „Prý doktor", usmíval se Ho-Seok. „Jen mám kurz první pomoci, to je všechno..." „Tak už vím, za kým půjdu, když si pořežu prst...", kýval uznale hlavou Jimin. „Já jsem pořezaný pořád..." „Protože myslíš na slečínky a ne na to co děláš!", rýpl si do něho Hobi. „To není pravda!" „Ale je!" „Není!" „Je to pravda!" „Není!"

„Hele, kluci...", přerušil jsem je. „Mám ho nechat tak jak je?" „Měl bys ho svléknout!", mrkl na mě Jimin. „Takhle to pro něho nebude moc pohodlné..." „Nech toho...", šťouchl jsem ho. Podíval jsem se na Hobiho. „Tak snad jen boty, tu mikinu a kalhoty?", pokrčil rameny. To znělo rozumně. Vzpomněl jsem si, jak se Kookie styděl, když se posledně převlékal a já jsem na něho při tom civěl... Nejraději bych ho teď převléknul do pyžama, ale to abych se pak modlil, aby se už vážně neprobudil, jinak by mě určitě zabil! Ne... musí se probudit!

Podíval jsem se na něho. Působil ještě mnohem křehčí, když tak ležel na mé posteli. „Chceš pomoct, Tae?", zeptal se Hobi. „Ne, to je dobré!", usmál jsem se. „Běž už spát... jenom...", napadlo mě. „Mohl bys říct Yoon-Gimu jestli by nesehnal pro mě a pro Jung-Kooka na zítra omluvenku? Chtěl bych ho nechat vyspat a pořádně si odpočinout..." „Jasně, řeknu mu...", přikývl Hobi. „Tak dobrou, běžte už oba taky do postele..." „Dobrou, Hobi!", řekli jsme dvojhlasně. Sundal jsem Kookiemu boty a odnesl je do předsíně. Pak jsem mu začal opatrně svlékat mikinu. Šlo to těžko, měl ji totiž přes hlavu bez zapínání. Nakonec mi musel Jimin přece jenom pomoct a chlapce mi trochu podržet, abych mohl převléct tu věc přes jeho hlavu. „Je vážně moc pěkný!", řekl potichu Jimin, když se Kookiemu vyhrnulo i tričko, které měl pod mikinou. „Já myslel, že jsi na holky?!", nadhodil jsem. „To jsem...", nenechal se vyvézt z míry. „Ale mám oči..." Usmál se. „Sladká tvářička, krásné tělo... Neříkej mi, že v tom nejsi až po uši?!" „A kdybych byl...?!" 

„Takže co, chodíte spolu?", vyzvídal Jimin. „Ne, jsme jenom kamarádi!", zamračil jsem se. „Vážně?", divil se. „On má někoho jiného?" „Můžeš toho nechat?", zlobil jsem se. „Na tohle vážně teď nemám náladu!" „Tak jo... promiň", zvednul obě ruce Jimin. „Já jenom, že by to bylo fajn, kdyby sis taky konečně našel normální vztah..." „Normální, jo?", ušklíbnul jsem se. „A ty máš normální vztah?" „No... nechci to zakřiknout, ale snad jo... Je fakt skvělá! Zítra ti ukážu fotku... mám totiž vybitý mobil..." Jimin zněl nadšeně. Já mu to moc přeju, že se zamiloval do skvělé dívky, ale mě teď zajímal jenom kluk na mé posteli. „Budu se těšit!", řekl jsem přesto.

Ještě jsem Jung-kookovi svléknul kalhoty, ale to už jsem zvládnul sám. Oči mi sklouzly k tomu místu... rychle jsem se ale otočil. „Co to dělám?", napadlo mě. „Proč ho tak okukuju, když mám být jenom jeho kamarád? To nejde!" Všiml jsem si, že se Jimin taky dívá. „Ty!", zamračil jsem se. „Nečum!" Jen se usmál. „Já nečumím, jenom se dívám...", opravil mě a já po něm hodil polštář. „Tak se nedívej! To můžu jenom já!" Zrudnul jsem, když jsem si uvědomil, co jsem to právě řekl. Co to plácám? Jimin se smál, až spadl na postel. „Jenom ty? Prý kamarádi... jako ti s výhodami?" Že bych ho tím polštářem udusil? „Hahaha, to teda ne... žádné výhody nemám!" „Jak smutné...", smál se Jimin. „Ale dívat se teda můžeš, jo?" „Ty toho nenecháš?" Už jsem se skoro zlobil doopravdy.

Skočil jsem Jiminovi na břicho a přimáčkl ho do postele. „Vyber si... Jak chceš zemřít? Mám tě udusit peřinou, uškrtit a, nebo... ulechtat k smrti?" „Ani jedno...", bránil se a snažil se mě shodit dolů. Chytl jsem mu ale obě ruce, zvedl nad hlavu a přimáčknul k polštáři.

„Řekni, že se vzdáváš!", poručil jsem mu, přiblížil obličej k tomu jeho a z blízka se mu podíval do očí. „A pak tě možná ušetřím, ty jeden drzý kluku!" „Já...", usmál se Jimin. „Já se vzdávám... Ale ty jsi drzý kluk!" „Za takovou odpověď bych tě měl vážně uškrtit, ale jsem moc unavený... takže asi až někdy jindy..." Pustil jsem ho a slezl z postele. Jimin se posadil a chvíli se na mě mlčky díval. „Měli byste si spolu promluvit...", řekl vážně. „Hmmm...", pokrčil jsem rameny. „Promluvíme... Někdy... Možná... Zatím se to moc nehodí, jsou tu jiné problémy, které se musí řešit..." „Chápu...", pousmál se. „Moc bych ti přál, aby ti to vyšlo!" „Děkuji...", maličko jsem se pousmál. Věděl jsem, že to myslí upřímně.

Rychle jsem se převlékl do pyžama, na sprchu už jsem nějak neměl sílu. Jenom zuby... Když jsem si chtěl vlézt do postele za Kookiem, kterého jsem už pečlivě přikryl peřinou, všiml jsem si, že na zemi leží nějaký papír. Že by mu to vypadlo z kapsy? Vypadalo to na nějaký obrázek nakreslený tužkou. Vzpomněl jsem si, že říkal, že maluje mě... Opravdu? Nekecal? 

„To mám být já?", hleděl jsem na to udiveně. „A co tím jako chce říct? Pocity z blízké osoby... Vždyť tam vypadám jako nějaký démon! A vůbec mi to není podobné! To si ještě vyřídíme, Kookie!" Pohrozil jsem mu. Obrázek jsem dal kapsy od mikiny, zhasl světlo a pak jsem si vlezl do postele. „Dobrou, Jimine!", řekl jsem. „Dobrou...", zahuhňal zpod peřiny. Už asi skoro spal... Podíval jsem se na Jung-Kooka. Dýchal pravidelně, ale stejně jsem moc klidný nebyl. Spal tak moc tvrdě... On se snad ani nepohnul... Vážně mu nic není? Začal jsem mít opravdu velké obavy! Udělal jsem dobře, že jsem ho vzal sem a ne do nemocnice? Rozhodl jsem se, že nebudu spát a budu ho hlídat, jestli dýchá a je stále živý... Lehl jsem si k němu co nejblíž a položil si ruku na jeho hrudník. Tak aspoň ucítím, jestli se zvedá při nádechu a klesá při výdechu...

Prudce jsem otevřel oči. Už bylo světlo... Sakra, já jsem usnul? Polekaně jsem se podíval vedle sebe. Kookie pořád spal... „To snad ne...", zakňoural jsem a prudce se k němu přiblížil. „Dýchá?" „Co... co to děláš?", zeptal se vyplašeně. „Kookie?!" Překvapeně jsem se odtáhl a podíval se mu do tváře. „Jsi vzhůru?" „Asi jo..." Vypadal zmateně. „Já... já jsem spal?" Vydechl jsem si úlevou. „Spal, Kookie a pěkně tvrdě..." Rozhlédl se kolem a tvářil se ještě překvapeněji. „Co je dnes za den, Tae? Jak to, že jsem u tebe? Je neděle? Kolikátého je?" „Je středa...", řekl jsem. „Vyděsil jsi mě! Už zase!"

„Co se stalo? Jak to že je středa? Co tu potom dělám?" „Nepamatuješ si, jak jsi včera usnul v parku?", zeptal jsem se. Kookie se tvářil opravdu vyděšeně. Posadil se a chytl se za hlavu. „Je opravdu středa?" Celý se chvěl a dech se mu zrychlil. „Jak to?" Taky jsem se posadil a chytl ho za ruku. „Včera v parku ses psychicky zhroutil a pak jsi prostě usnul... Vzpomeň si... Musel jsem tě odvést sem, protože nevím, kde bydlíš, ale to je jasné, že si to nepamatuješ... spal jsi moc tvrdě!"

Snažil se vzpomenout si a pak se na mě podíval. „Aha...", vydechl jakoby s úlevou a sklonil hlavu. „Už si vzpomínám..." Znovu si chytnul hlavu do dlaní a snažil se zhluboka dýchat. „Už vím... vzpomínám si..." Podíval se na mě a v očích měl slzy. „Já jsem se tak lekl, že nevím...", zarazil se. „Jenom ti přidělávám starosti..." „Přiděláváš...", souhlasil jsem. „Ale hlavně nezačínej říkat to stejné jako včera, nebo tě vážně zbiju!" Jung-Kook se na mě smutně podíval. „Nebudu..." Znovu sklonil hlavu a hrál si se svými prsty. Pak se na mě podíval ale, tentokrát udiveně. Maličko se červenal. „Jak jsi mě sem dostal?", zeptal se. „Kamarádi mi pomohli...", usmál jsem se. „Ale spíš ty mi řekni, jak je možné, že jsi spal tak tvrdě? Kamarád tě nesl v náručí, položili jsme tě do auta, vytáhli z auta, přenesli sem, svlékli ti věci..." „Cože jste?", lekl se Kookie. „To všechno..." „Jo... to všechno jsme s tebou dělali a ty ses neprobudil... Jak je to možné? Kamarádi tě chtěli vést do nemocnice..."

„Já nevím...", řekl Kookie a vypadal opravdu zmateně. „Já..." Podíval se na mě a pak se plácl rukou do čela. „Já už asi vím...", vydechl zahanbeně. „To musely být ty moje prášky... Já... asi jsem si nevzal jenom jeden..." „Jak jako sis ASI nevzal jenom jeden?", vykulil jsem na něho oči. „Kolik sis jich vzal?" Kookie vypadal jako by v duchu počítal. „Nevím...", řekl neochotně. „Byl jsem mimo... dva, nebo tři? Možná čtyři..." 

„Cože???" Nevěřil jsem vlastním uším. „Ty nevíš, jestli sis vzal dva, tři, nebo čtyři? A jsi normální?" „Já...fakt nevím...možná pět...?!" „Takže ses předávkoval? Mohls umřít?", zeptal jsem se vyděšeně. „Udělals to schválně???" „Ne!", řekl prudce. „Neudělal! Byl jsem tak rozčílený, že jsem si neuvědomil, že je jich víc..." „Neuvědomil?" Hleděl jsem na něho jako by se zbláznil. „Jak sis to mohl neuvědomit?" „Takže... teď na mě budeš křičet?", zeptal se potichu. Ani jsem si neuvědomil, že na něho křičím. Tolik mě naštval a vyděsil svou nezodpovědností... Zarazil jsem se. „Nebudu...", řekl jsem už klidněji. „Promiň..." Odvrátil se ode mě a po tváři mu tekly slzy. „Děkuji, že ses o mě postaral... Měl bych jít do školy..." Chtěl se zvednout, ale zadržel jsem ho. „Dnes máš volno...", řekl jsem a přitáhnul si ho k sobě, tak že měl hlavu na mém rameni. Nebránil se. „Už na tebe nebudu křičet ani ti nic vyčítat, promiň...", zašeptal jsem mu do ucha. „Jenom jsem se o tebe hrozně bál! Už to prosím víckrát nedělej!" Maličko přikývnul. „Na dnešek nám Gi zařídí omluvenku, tak se uklidni... potřebuješ si odpočinout a já taky..."