Jung-Kook

Ležel jsem schoulený, snažil se dýchat, ale nemohl jsem zadržet pláč. Byl jsem hrozně vyděšený z toho, co se právě stalo. Proč jen jsem musel říkat své obavy nahlas? Proč se situace musela tak vyhrotit? Nechtěl jsem Tae-Hyunga ztratit, ale zároveň jsem se hrozně bál, že ho zklamu! Že se na mě stejně nakonec vykašle, až zjistí jaký doopravdy jsem... To bych nepřežil! Tentokrát bych se ale postaral o to, aby to opravdu vyšlo!

Tae klečel u mě a vypadal vyděšeně. Pořád dokola se ptal co mi je, ale já jsem mu nemohl odpovědět. Ještě chvíli... „No tak, prášečku, zaber!", myslel jsem si zoufale. Dnes to trvá nějak dlouho?! Celý jsem se chvěl a brečel jak malé děcko. Takový trapas! Proč se pořád musím ztrapňovat před klukem, kterého miluju? A navíc... Dnes už se z toho nevyvleču... Musím mu něco o sobě říct... Až zjistí, jak hrozný jsem, stejně nakonec uteče! Bolelo mě z toho u srdce. Zbývala ale ještě jen nepatrná naděje, že on takový není, že mě jen tak neopustí... Konečně začal prášek působit a já se začal pomaličku uklidňovat. Cítil jsem, jak se uvolňují mé svaly, srdce zklidňovalo svůj tlukot a můj dech se taky zpomalil.

Vzlyknul jsem a utřel si slzy. Nejistě jsem se na Taeho podíval. Jak se tváří? Co si o mně myslí? Pohrdá mnou? Pořád u mě klečel. Jeho výraz byl unavený, plný obav a neklidu. Opravdu se o mě bojí? Nepohrdá mnou? Výraz opovržení znám moc dobře, ale ten Tae ve tváři rozhodně neměl! „Už je to dobré...", zašeptal jsem a on se sklonil k mé tváři jako by mě neslyšel. „Nic mi není...", řekl jsem ještě dost rozechvěle. „Nemusíš se bát..."

Zprudka vydechl a posadil se vedle mě. „Proč, Kookie? Proč mi to děláš?", řekl vyčítavě. V jeho hlase jsem zaslechl bolest. Ne, Tae... Já tě nechci trápit! „Proč mě musíš pokaždé tak vyděsit a vystresovat?" Trochu ztuhle jsem se posadil vedle něj. Ach jo... Má právo vědět, že nejsem normální, že nejsem v pořádku... Jak mu to ale mám říct? Nervózně jsem se na něj podíval, ale Tae se nepřítomně díval před sebe. Třeba bych se z toho nakonec mohl ještě nějak vykroutit, třeba to doopravdy slyšet nechce?! Najednou se otočil a podíval se mi do očí. „Tak mluv!", řekl přísně. Na sucho jsem polkl. „Máš ještě trochu toho čaje?", zeptal jsem se potichu. Nechtěl jsem mou zpověď oddalovat, ale měl jsem tak sucho v krku a v puse, že by se mi fakt špatně něco říkalo. Přikývl, nalil mi čaj a vyčkávavě se na mě díval. Ne, vážně se tomu nevyhnu! Opatrně jsem se napil, abych se zase nepobryndal. Samé trapasy! 

Pak jsem pomalu vydechl a sklonil hlavu. Snažil jsem se přijít na to, jakými slovy mám začít. On to ale nejspíš pochopil tak, že prostě nechci mluvit. Prudce mě chytl za bradu a zvedl mi hlavu, až jsem se lekl.„Mluv!", řekl výhružně a skoro tvrdě se mi podíval do očí. „Už konečně vysyp, jaký máš problém, nebo přísahám... že...", najednou nevěděl jak svou výhružku dokončit. „...nebo toho budeš litovat!", řekl nakonec.

„Já...", začal jsem vyplašeně a oči se mi samy zalily slzami. Takhle ne! Takhle to nepůjde, když se na mě tak škaredě dívá... „Pusť mě, prosím...", vydechl jsem a on mě pustil. „Nikdy mi to neřekneš!", povzdechl si rezignovaně. „Vážně se asi nemůžu považovat za tvého kamaráda..." Pomalu se začal zvedat a já jsem myslel, že se mi zastaví srdce. „Já ti to řeknu!", vyhrkl jsem a on se zarazil. Zůstal sedět a znovu se na mě vyčkávavě podíval. Já jsem ale odvrátil pohled a začal si nervózně hrát s lemem mé mikiny. „Mám takový... psychický problém..." Utřel jsem si oči snad posté tento den. „Víc mi k tomu neřekneš?" „Řeknu! Já...", lezlo to ze mě jak z chlupaté deky. Má právo to vědět! Rozhodl jsem se, ale že mu neřeknu úplně všechno! O tom, co mě děsilo mnohem víc, než moje deprese, mu prostě říct nemůžu! Nemůžu o tom mluvit! Ne... ještě ne! Pomalu jsem se nadechl a snažil se zůstat v klidu.

„Já... prostě... nejsem v pořádku... myslím psychicky... Mívám těžké deprese a... a mívám taky záchvaty úzkosti a paniky... Někdy stačí málo a já se z toho hroutím. Někdy je to moc těžké, někdy je to lepší... Mám nařízené terapie a musím brát antidepresiva... Víš, byl jsem v psychiatrické léčebně... po tom co... co jsem se pokusil zabít, mě zavřeli... byl jsem tam asi rok.", řekl jsem chvějícím se hlasem a vyčerpalo mě to tak, jako bych běžel sprintem kolem celého parku... Vlastně ten běh by mě vyčerpal mnohem míň!

„Pokusil ses o sebevraždu?", hleděl na mě vyjeveně. Jen jsem lehce kývnul. „Proč?" „Bylo mi hrozně zle... už se to nedalo vydržet!" „A... jak?" „Pořezal jsem si žíly, ale... našli mě..." Na důkaz jsem mu ukázal obě moje zápěstí. Díval se na mé jizvy, jako by tomu nemohl uvěřit. „To je hrozné!", vydechl Tae. „Vím!", řekl jsem. Připadal jsem si tak prázdný, jako by někdo z pneumatiky vypustil všechen vzduch. Tak, teď mě odsoudí a zavrhne... „Jsem ubožák!", sklonil jsem hlavu a slzy se zase draly ven. Dnes trhnu rekord! „Jsem ten největší ubožák na světě! Jenom brečím a... jsem k ničemu!" Schoval jsem si tvář do dlaní. Ještě je tady nebo už se chystá odejít?

Najednou jsem na sobě ucítil jeho ruce. Chytl mě za ramena a přitáhnul si mě k sobě, takže jsem se zády opíral o jeho hrudník. Překvapeně jsem vydechl a ztuhl jsem, ale pak jsem si přece jen položil hlavu na jeho levé rameno. Jeho tvář byla hned vedle té mé a dotýkal se mě líčkem. Rukama mě pevně sevřel kolem pasu. „Už takhle NIKDY nemluv!", řekl mi do ucha. „NEJSI žádný ubožák! Jestli tohle ještě někdy řekneš, asi ti jednu vrazím! Hrozné je, že jsi byl tak nešťastný, že ses pokusil zabít! Jak se ti to stalo? Z čeho máš ty deprese? Jak dlouho? A co terapie? Na nic nepřišli? Nebo... Funguje to? Je ti líp? Nechceš už znovu... Už to nebudeš zkoušet, že ne?" Tolik otázek... A ta jeho blízkost... Zavřel jsem oči. Srdce mi znovu zběsile tlouklo, ale tentokrát jen kvůli němu. Po tváři mi tekly slzy...

„Uklidni se...", zašeptal Tae. „Já se omlouvám, že jsem na tebe byl tak tvrdý... Ale pochop mě... Musel jsem to z tebe nějak vytáhnout! Jak jinak bych tě mohl pochopit? Nebo se ti pokusit pomoct? Pořád nechápeš... Nebo nevěříš, že mi na tobě záleží?" Nebyl jsem schopný mu odpovědět. Slzy mi zase tekly proudem. Nemám říkat, že jsem ubožák? Tak co potom jsem? Jak já se nenávidím! „Odpustíš mi?", zašeptal znovu Tae. Jen jsem ho pohladil po ruce a trošku přikývl.

„Můžeme o tom ještě mluvit?", zeptal se. „Chci vědět všechno!" Všechno? Ne, všechno NE! Maličko jsem zase přikývl. V jeho náruči jsem se pomalu uvolnil. Chtělo se mi tak strašně spát. Ach... kdyby mě takhle mohl držet navždy...

Tae-Hyung

Držel jsem Jung-Kooka v náruči jako by byl křehký poklad. „Ten kluk je mnohem zranitelnější než jsem si myslel...", napadlo mě. Věděl jsem, že má nějaký problém, ale nikdy by mě nenapadlo, že to je tak vážné...

Opravdu chtěl zemřít? Je na tom už líp? Byl opravdu na všechno sám? Jak to? Bylo mi z toho smutno. Tak moc, až se mi lítostí svíralo srdce.

Vnímal jsem jeho blízkost... Jeho tvář se dotýkala mé a měl ji hebkou a jemnou... Vnímal jsem jeho něžnou vůni... Ale momentálně jsem neměl žádné touhy ohledně jeho těla, které bezvládně spočívalo v mém náručí. Ani jsem netoužil ho líbat! Připadal mi až moc křehký, jako by ho jeden neopatrný dotek mohl rozbít na tisíc kousků! Měl jsem jen touhu ho držet, aby věděl, že mě má, že jsem tady pro něho a že už zůstanu! Chtěl jsem ho chránit! Mrzelo mě, že jsem mu já teď ublížil, ale přece to nešlo jinak... Potřeboval jsem to vědět! Ale můžu mu vlastně nějak pomoct? Co mám dělat?

Chtěl bych, aby mi řekl o všem, co se mu kdy v životě stalo, a doufal jsem, že Kookie se mi bude chtít svěřit. Musím ale na něho jít opatrně, radši už po dobrém, protože sledovat jeho psychické zhroucení bylo jako noční můra! Už nechci, aby se to opakovalo! Až po nějaké chvíli, kdy jsem byl zabraný do svých myšlenek, jsem si uvědomil, že je v klidu nějak moc. Maličko jsem se odtáhl a podíval se mu do obličeje. Spí... Vypadal klidně a uvolněně, jakoby před chvílí neprodělal žádné psychické zhroucení. Jemně jsem ho pohladil po líčku. Sakra, ale co teď? Budit se mi ho nechtělo. Nechat ho tady nemůžu a nevím, kde bydlí... Ale jak ho dostanu k nám na koleje? Sám ho neodnesu... 

Přemýšlel jsem, komu bych zavolal a jediný kdo připadal v úvahu byl Seok-Jin. Bydlí na stejných kolejích a má auto. Mohl by pro nás přijet? Vytáhl jsem mobil a našel ho v kontaktech. Chvíli to zvonilo... „Haló?!", ozval se trochu rozmrzele na druhé straně Jin. „Ahoj, hyungu", řekl jsem trochu nejistě. „Ahoj, Tae!" Jeho tón se rázem změnil. „To je doba co jsem s tebou mluvil naposledy! Potřebuješ něco?"  

Kim Seok-Jin... Studuje stejný obor tak jako Jung-Kook, ale tento rok už bude končit. Je o tři roky starší než já, ale nikdy se nepovyšoval a je moc hodný! Seznámili jsme se úplně náhodou v kampusu hned, když jsem nastoupil do prvního ročníku a od té doby jsme kamarádi. Nevím, čím jsem si zasloužil tolik štěstí, že jsem narazil na takové kamarády?! Trochu mě ale hryzalo svědomí, protože v poslední době jsem na něho moc času neměl. A teď mu volám, že potřebuju službu... „Vlastně ano", špitl jsem. „Mohl bys pro mě přijet do parku?" „Stalo se něco?" „Ne, ne... Ale mám tu menší problém s kamarádem..." „Někdo ti něco dělá??? Máme ho zmlátit???" Jako vždy trochu hrrr, ale je to od něho milé, že se tak stará! „Ne, Jinie!", oslovil jsem ho důvěrněji. „Nemusíte nikoho mlátit! Potřebuju ho jen odvést k nám... Nebylo mu dobře a usnul a já ho nechci budit... tak..."

„Dobře!", přerušil mě Jin. „Už vyrážím! V kterém že to jsi parku?" „V centrálním..." „V Songdo? Ok, řeknu Joonovi a za chvíli jsme tam!" Usmál jsem se. Bylo jasné, koho myslí, když předtím použil množné číslo... Kim Nam-Joon je Jinův nejlepší kamarád! Ubytovali je spolu na pokoji, i když je Joon o dva roky mladší než Jin, tedy +- o rok starší než já...

Studuje tanec jako Hobi a Yoon-Gi... vlastně je s nimi v ročníku. Jsou kamarádi, i semnou Joon kamarádí... :) Uplynulo sotva patnáct minut a volal Nam-Joon, abych mu popsal, kde přesně v parku jsem. Dalších pět minut a dorazil až k mému místu. „Ahoj, Tae!", usmál se vyšší kluk. Měl na sobě delší černý kabát a krátce střižené vlasy si obarvil na blond. Vypadal elegantně. Nemění si barvu vlasů sice tak často jako Gi, ale také rád experimentuje... „Ahoj, Joone!" Dotkli jsme se pěstí a pak si stiskli ruku.

„Tak co se tady stalo?", zjišťoval. „Vlastně...", řekl jsem nejistě, protože jsem se najednou cítil trochu trapně, že kvůli takové blbosti otravuju své starší kamarády. „No, stalo se jen to, že kamarádovi nebylo dobře a nakonec tady usnul... nechtěl jsem ho budit! Zlobíš se?" „Proč bych se měl zlobit?", nechápal Joon. „Kdo to vlastně je? Myslím, že ho neznám..." „Já ho vlastně taky znám jenom týden... Jung-Kook se jmenuje..." „Aha?!", povytáhl trochu obočí. „A není to náhodou nějaký feťák?", zeptal se a v jeho hlase bylo slyšet opovržení. „Nesnáším feťáky! Nebere tenhle Jung-Kook náhodou drogy, že ne?"

Znejistěl jsem. „Já... já myslím, že nebere drogy!" Ale co já vlastně můžu vědět, že? Opravdu Jung-Kooka vůbec neznám! „Vyhrň mu rukávy!", poručil přísně Nam-Joon. „Proč???" „Chci vidět, jestli si něco nepíchá! Jestli jo, nechci s ním mít nic společného!" „Ale..." „No tak, vyhrň mu je!" Nam-Joon byl nekompromisní. Slyšel jsem, že někdo z jeho rodiny bral drogy a Joon teď takové lidi z celého srdce nenávidí! Doufal jsem, že si Kookie žádné drogy nepíchá... I tak jsem měl velké obavy, když jsem opatrně vyhrnoval rukávy od jeho mikiny. „Výš!", řekl Joon a sám se toho ujal. Pak si pečlivě prohlédl jednu chlapcovu paži po druhé. Musel si posvítit mobilem, aby vůbec něco viděl, protože se už dost sešeřilo. Seděl jsem jak zkoprnělý a čekal, co řekne. Je pravda, že jsem si Kookiho ruce nikdy tak neprohlížel a už vůbec by mě nenapadlo hledat na nich nějaké vpichy. Pomalu mu stáhl rukávy zase dolů a pokýval hlavou. Ještě si posvítil do Jung-Kookovy tváře, maličko se pousmál a pak schoval mobil do kapsy.

„Vypadá to, že je čistý...", řekl a usmál se. Ulevilo se mi. „Mohl by třeba něco čichat nebo brát nějaké prášky...", přemýšlel nahlas Nam-Joon. „Ale to se můžeme jenom domnívat, že? A já nemám ve zvyku myslet si o někom něco, na co nejsou žádné důkazy... Nic si nepíchá, na to důkaz snad je a nic jiného mě v tuto chvíli asi ani nezajímá... Jen mi to přišlo divné, že tak vytuhnul... Fakt to vypadalo na nějaké tvrdé drogy..." „Myslím, že vůbec žádné drogy nebere!", řekl jsem vážně. „Dobře...", znovu se usmál. „Tak snad abychom šli, ne? Posuň se trochu, já si od tebe převezmu toho tvého drobečka." Znělo to legračně, vzhledem k tomu, že Jung-Kook je jen o maličko nižší než Nam-Joon. Přikývl jsem. Joon si stoupl za mě a když jsem se trochu odtáhnul, zachytil Kookieho a zvedl ho, jako pírko do své náruče. Chlapec měl teď opřenou hlavu o blonďákovo levé rameno a pravá ruka mu bezvládně visela dolů. Rychle jsem vzal deku, batoh a vyrazili jsme k východu z parku.

Jin nás už netrpělivě vyhlížel ze svého auta. „Co se stalo?", zjišťoval. „Neměli bysme radši jet do nemocnice?" Vystoupil z auta a podíval se nervózně na Kookieho v Joonově náruči. „Ne...", zakroutil jsem hlavou. „Je jenom vyčerpaný, to bude dobré! Díky, že jsi přijel!", řekl jsem a objal ho. Jin mě taky sevřel ve svém náručí. „To nic!", usmál se. „Pro tebe všechno, Tae, však víš!" Šibalsky mrkl. „Ale vážně víš, co děláš?" Podíval se Kookiemu do tváře a sáhl mu na čelo. Zakroutil hlavou. „Myslím, že jo...", potvrdil jsem. „Tak ho dáme na zadní sedadlo...", přemýšlel Jin nahlas. „Ty si tam vlez první, Tae!", navigoval mě.

Sedl jsem si poslušně na zadní sedadlo a Nam-Joon opatrně položil Kookieho tak, že měl hlavu položenou na mém klíně. Něžně jsem ho pohladil po vlasech. Opravdu spí tak tvrdě... OPRAVDU JEN SPÍ? Trochu jsem znejistěl. No, uvidíme... Budu na něho dávat pozor, a kdyby se mi něco nezdálo, prostě zavolám sanitku!

Joon si sedl vedle Jina a vyrazili jsme. „Jak se vlastně jmenuje ten tvůj kamarád?", zajímal se Jin. „Jung-Kook... Jeon Jung-Kook...", řekl jsem skoro láskyplně a znovu pohladil chlapce spícího na mém klíně, tentokrát ale po tváři.

„Jeon Jung-Kook?", vykulil Seok-Jin oči do zpětného zrcátka. „Fakt? Jeon Jung-Kook?" „Ty ho znáš?", vykulil jsem oči také já. Nějak jsem to nechápal... Kdyby Jin Kookiho znal, přece by ho poznal, ne? „No... vlastně ho neznám...", přiznal. „Ale znám to jméno!" To mě dost zaujalo. „Z kama? Jak jako znáš jeho jméno?", nechápal jsem. „Ze školy! U nás se o něm dost mluví...", nadhodil Jin. „Je prý hodně chytrý a talentovaný... Představ si, že přeskočil první ročník a nastoupil rovnou do druháku..."

„Ale mě říkal, že je v prváku?!", divil jsem se. „Nevím, co ti říkal, ale je ve druháku! No a víš, jak nám vystavují semestrální práce, že? Tak jemu to vystavují hned, jak to dokončí! Sotva začal semestr a já už jsem viděl snad deset jeho prací a musím uznat, že ten kluk má opravdu talent! Má svůj osobitý, trochu temný styl, ale klobouk dolů... Líbí se mi jeho práce! Jen jsem ho ještě neviděl osobně... Takže, tohle je Jeon Jung-Kook? Počkej... říkal jsi, že je v prváku? Možná je to jen shoda jmen?! Jaký že to dělá obor?" Přemýšlel jsem. Říkal, že je v prváku, nebo ne? Musím se ho na to zeptat! „Malba a historie umění...", řekl jsem. „Tak to musí být on!" Jin zněl nadšeně. „Seznámíš mě s ním, že jo, Tae?" „Seznámím!", souhlasil jsem. 

Joon mlčel a jen se usmíval. Byl jsem hrozně překvapený. Jak je možné, že Jung-Kook, když je tak chytrý a talentovaný... tak moc, že kluk jako Jin ho považuje téměř za celebritu, o sobě mluví tak škaredě? Vybavila se mi Kookieho slova: „Jsem jen ubožák, jsem k ničemu!" Nějak tak podobně to říkal. Nechápal jsem to! Můžou deprese způsobit takovou averzi vůči sobě? Nebo jeho averze snad způsobila ty deprese? MUSÍM SE O NĚM DOVĚDĚT VÍC!!!