Tae-Hyung

„Vážně tě nemám doprovodit domů?", zeptal jsem se, když už byl Jung-Kook na odchodu. „Ne, to je dobré, Tae!", usmál se. „Moc děkuju za všechno! A taky ještě jednou za mě poděkuj klukům!" „Vždyť jsi jim děkoval aspoň tak tisíckrát!", zakroutil jsem hlavou. „Ale fajn, vyřídím jim to!" „My se jdeme taky rozloučit!", zahulákal Gi. „Počkej, Jung-Kookie!" Přišli ke dveřím oba. Jimin se zatím doma neukázal...

„Tak se měj, brácho!", řekl vesele Yoon-Gi a poplácal ho po rameni. „Přijď zase brzy!" „Snad...", usmál se Kookie a červenal se. „Opatruj se!", řekl Hobi a jemně sevřel Kookieho do objetí. „Rád jsem tě poznal!" „Já tebe taky, Hobi!", zašeptal Kookie a trochu se k Ho-Seokovi přitulil. „Ahoj!"

Za chvíli jsme na chodbě zůstali zase jen my dva. „S tou omluvenkou to máš teda domluvené?", zeptal jsem se. „Zítra mi dojde kurýrem, s podpisem i razítkem!", usmál se. „Yoon-Giho máma se na nic neptala, když Gi řekl, že jsem jeho kamarád! Vážně... Potvrdí mi celé dva týdny!" „Dva týdny?", divil jsem se. „Ne tři?" „Dva...?!", podíval se na mě udiveně. „Jak jsi přišel na tři?" „Vlastně... ani nevím... Ale můžu se zeptat?" „Hmmmm....?" „Kdy jsi šel poprvé do parku? Myslím po nemoci..." Zamyslel se. „Nevím, myslím, že v sobotu odpoledne... Minulý týden... Proč?" „Jen tak...", usmál jsem se. Usmál se taky, ale trochu smutně. „Dobře... Tak já už půjdu!" „Zavoláme si!", připomněl jsem mu. Ukázal gesto, jakože volá a pak už mu přijel výtah. „Ahoj, Tae!", řekl potichu. Přiskočil jsem k němu a sevřel ho v náručí. „Akoj, Kookie!", zašeptal jsem mu do ucha. „Nezapomeň...." „Nezapomenu...", slíbil. Pak se ale ode mě odtáhl a zmizel ve výtahu.

Ještě chvíli jsem stál a díval se, jak jeho kabinka jede do nultého patra. Bylo to tak divné, že už Kookie není se mnou... Chvíli jsem ještě stál, když najednou kabinka zase vyjela nahoru. Že by Kookie něco zapomněl? Ne, byl to jen kurýr... „Dobrý den!", řekl mladý kluk. „Mám tu zásilku pro Jung Ho-Seoka, to jste vy?" „Nejsem...", zavrtěl jsem hlavou. „Hobi, zásilka!" Hned přiběhl a vesele si zásilku převzal. Byla to nějaká krabice. „To je dort pro Jimina!", usmál se spokojeně. Ty jo! Málem bych zapomněl, že měl včera Jimin narozeniny! „Ty jsi neuvěřitelný, Hobi!", plácl jsem ho po rameni. „Viď?", mrkl na mě. Yoon-Gi měl taky radost, že si Hobi vzpomněl. Přes týden dáme Jiminovi nějaký dárek, ještě musíme vymyslet co... ale dnes uděláme malou párty! Škoda, že už musel Kookie jít... Všechno jsme v kuchyni nachystali, zase díky Hobimu! Bude to skvělé! Jimin bude hledět, až přijde domů!

Jimin přišel až skoro večer. Ta jeho nová holka si ho teda pěkně přivlastňuje... Slyšeli jsme zavřít dveře, blikl si na chodbě a my tři jsme se krčili v kuchyni jako myšky po tmě. Potom vešel do kuchyně. „PŘEKVAPENÍ!", vykřikli jsme naráz a hned jsme se na Jimina všichni společně vrhli. Skupinové objetí! „Hodně štěstí zdraví, hodně štěstí zdraví..." Jimin se překvapeně usmíval. „Jé, kluci...", utřel si malou slzičku. „Vy jste si na mě vzpomněli? To je tak..." „Hezké?", usmál se Hobi. „To je jasné, že nezapomeneme na kamaráda...", nenápadně mrkl po mě s Yoon-Gim a my jsme oba jako na povel trochu zčervenali. „Zfoukni si svíčky na dortu!", usmál se Hobi na Jimina. „Já mám i dort?", radoval se Jimin. „Tak se podívej!" „Wow...", radoval se. „Miluju jahody! Ten je skvělý, kluci! Díky!!!" Jimin zfoukl svíčky a Hobi rozlil víno do skleniček. „Na tvé dvacáté druhé narozeniny, Jiminie!", řekl slavnostně. „Na Jimina!" Všichni jsme si připili. Udělal jsem si s Jiminem foto na památku a pak už mi nic nebránilo v tom, abych snědl půlku dortu... Mňam! Byla to moc pěkná oslava! Škoda jen, že tady nebyl taky Jung-Kook...

Uplynul týden a já jsem Kookieho vůbec neviděl. Nestavil se k nám ani nepřišel do parku. Když jsem mu volal, řekl že, se omlouvá, ale že má tolik práce, že neví co dřív... Kde bydlí, mi nechtěl říct. Nevím proč?! Klidně bych šel já za ním, když on nemá čas, ale co nadělám?! Možná je to tak nakonec lepší... Ve škole jsem měl taky moc práce. Za týden totiž předvedeme před celou universitou tu naši hru.

Jmenuje se „Hwarang" a mám v ní jednu z hlavních rolí. Dobře, přeháním, ale i tak je to dost těžké... ale hrozně mě to baví. Historické drama, kde mám za úkol chránit krále... Máme boží kostýmy. Ale vážně je to dost náročné se to všechno naučit... Navíc na představení bude určitě i Kookie a já se před ním nesmím ztrapnit! Takže jsem se soustředil na to, abych svou roli nastudoval co nejlíp! Možná je opravdu dobře, že mě Jung-Kook nerozptyluje... Myslím, že jsem se už trochu vnitřně srovnal! Rozhodl jsem se, že se pokusím zapomenout na Angela a s Kookiem se uvidí... Mám snad už své pocity i city pod kontrolou, zvlášť když on není vedle mě. Sice jsme si občas během týdne volali... jen tak se pozdravit, popřát si hezký den nebo dobrou noc, ale není to stejné, jako kdyby byl vedle mě...

A časem se to snad srovná úplně a budeme normální kamarádi, jako třeba s Hobim, Yoon-Gim a Jiminem. Je mám taky hrozně moc rád a při tom se netoužím s nimi vyspat, pokaždé když je vidím! Proč by to s Jung-Kookem nemohlo být stejné? Jasně že nešlo jen o touhu s ním mít sex, to vím, ale i zamilovanost se určitě dá potlačit a, nebo změnit na čistě přátelský cit, ne?! Chtěl jsem věřit, že to půjde... Po Angelovi jako by se slehla zem. Od té naší noci se už v klubu neukázal. Ale mě to trápilo míň a míň! Bylo úterý a já jsem zase po škole zamířil do parku. Měl jsem docela dobrou náladu. Dnes jsme měli ve škole zkoušku a profesorka mě pochválila. Navíc slunce svítilo, stromy se pomalu ale jistě začaly zabarvovat a... Prostě jsem se cítil fajn. Dnes jsem si vzal deku, protože přece jen už začínal podzim a zem byla studená. Chtěl jsem ještě dopilovat jednu pasáž, ve které pořád trochu plavu, ale jinak myslím, že už to umím! Překvapeně jsem se zarazil. „Kookie?!" Víc jak týden se tady neukázal, takže jsem ho nečekal ani dnes. „Ty jsi tady?" „Ahoj, Tae.", pousmál se a rychle schovával nějaký papír. „Ano, jsem tady..." „Ahoj!" Taky jsem ho konečně pozdravil. Jung-Kook se zvedal ze země. „Jdeš se učit?", řekl. „Nebudu tě rušit!" „Co zase blbneš?", zamračil jsem se.

„Neviděl jsem tě přes týden, proč by jsi měl rušit? Nikam nechoď!" Srdce mi ale bilo jako zvon. Sakra! Snažil jsem se tvářit jako by nic. „Tak jo...", vydechl a zůstal stát. Vytáhl jsem z batohu deku a rozložil ji na zem. „Pojď, sedni si vedle mě!", pobídl jsem ho. „Co jsi tady dělal?", zajímal jsem se, když se konečně posadil. „Nic zajímavého!", usmál se trochu křečovitě. „Je to jen úkol do školy..." „Můžu to vidět?" „Ne!", vyhrkl prudce a zarazil se. Plaše se na mě podíval. „Promiň, chovám se už zase jako blázen, že?" Jen jsem mlčky přikývl.

„Ještě to není hotové, je to jenom skica...", vysvětloval nervózně. „Máme zadání namalovat nějakou blízkou osobu, nebo někoho z rodiny... Má to být něco jako portrét, ale... ne klasický portrét, má to vyjadřovat pocity z té osoby... Ale nevím, jak to bude nakonec vypadat... Tohle je jen tužkou, musím to pak hodit na plátno!" „Takže nechceš, abych to viděl rozdělané?" „Hmmm..." „Ale koho maluješ, Kookie? Neříkal jsi, že jsi sám?" Tohle mě vážně zajímalo. „Já...", vydechl a sklonil hlavu celý rudý. „Vlastně... Maluju tebe!" „Mě?", vykulil jsem oči. Srdce se mi znovu splašeně rozbušilo. „To jako fakt?" „Jo!", zvednul hlavu a podíval se mi do očí. „Tebe! Ale jestli ti to vadí, tak..." „Ne!", vyhrkl jsem. „Nevadí! Vůbec mi to nevadí! Jen jsem překvapený... Vážně mě považuješ za blízkou osobu?" „Nemám?", zeptal se potichu. „Asi je to ode mě dost drzé, že? Roztrhám to..." „Opovaž se!", skoro jsem vykřikl. „Já jsem rád, Kookie, opravdu! Proč mě vůbec neposloucháš? Já tě přece taky považuju za blízkého kamaráda! Mám tě rád, Kookie, copak to nevíš?"

„Já tě mám taky rád, Tae... Ale... Možná bych tě neměl malovat! Možná by jsme se neměli ani vídat... Myslím, že nemůžeme být kamarádi...", řekl to skoro šeptem a já jsem měl pocit, že špatně slyším. Po těle mi přejel mráz. Co to říká? Díval jsem se na něho s rozšířenýma očima a čekal, co z něho vypadne dál. Já jsem pro tu chvíli ztratil řeč... To si ze mě dělá srandu? Mlčel. Díval se na své prsty,se kterými si nervózně hrál. „Cos to řekl?", zeptal jsem se po chvíli chvějícím se hlasem. „Já...", vydechl, ale už víc k tomu nedodal. „Kookie!", řekl jsem tvrději, než jsem chtěl a chytnul ho za bradu. Cítil jsem nepříjemný tlak na hrudníku... Já ho nechci ztratit! Já ho chci vídat! Proč říká takové věci??? „Co jsi to právě řekl?" Díval jsem se mu do očí a cítil jsem, že ty mé vlhnou. Sakra, budu tady brečet? Díval se na mě vyplašeně.„Neplač, Tae, ano?... Zapomeň na to, prosím! Jako bych nic neřekl... Tak neplač!" Až teď jsem si uvědomil, že mi po tváři tečou slzy. Prudce jsem vydechl, pustil jeho bradu a odvrátil jsem se. Začínal jsem toho mít dost... 

Chvíli seděl bez hnutí a mlčel. Já jsem byl stále odvrácený. Nechtěl jsem se na něho v tu chvíli dívat a nechtěl jsem, aby on takhle viděl mě. Ale taky jsem nechtěl, aby odešel a ani já jsem nechtěl odejít! „Tae?!", řekl potichu. „Odpusť mi to, prosím!" Přisunul se ke mně blíž a opřel si bradu o mé rameno. „Nechtěl jsem ti ublížit!" „Tak proč říkáš takové věci?", zeptal jsem se, ale nepodíval jsem se na něho. Ještě pořád jsem nemohl zastavit ty blbé slzy. „Protože... protože jsem si myslel, že... Že by ti beze mě bylo líp!" Teď už jsem se ale na něho prudce obrátil a tím ho nechťa odstrčil z mého ramene.

„To je pořád dokola!", řekl jsem naštvaně. „Kdy už ti sakra dojde, že tě opravdu může někdo mít rád? A že když tě někdo má rád, že mu asi nebude bez tebe líp? Co to je za hloupost, Kookie? Jak tě taková kravina vůbec mohla napadnout???"

V jeho očích se objevily slzy. „Právě proto, Tae...", vydechl ztrápeně. „Říkám a dělám jenom samé hlouposti! Jenom ti ubližuju! Měl bys mě nechat být... Já nebudu pro tebe dobrý kamarád!" Měl jsem chuť s ním pořádně zatřást. Chvíli mě tady prosí o odpuštění, že mám zapomenout, co řekl a za chvíli na to říká to stejné??? Utřel jsem si slzy a podíval jsem se na něho. „Jak chceš...", řekl jsem otupěle. „Půjdu teď pryč a už sem nikdy nepřijdu! Klidně si smaž mé číslo, nemusíš být můj kamarád..." Pomalu jsem se zvednul. Vážně, jestli teď odejdu, už ho nechci nikdy vidět! Chvíli jsem se na něho díval, ale dal si hlavu do dlaní a mlčel. „Fajn!", řekl jsem, vzal batoh a prostě jsem šel. Deku ať si nechá, bylo mi to fuk! Znovu ty zatracené slzy... a tak to byl hezký den! A on mi to musel takhle pokazit! Proč? Za co???

„Tae?!" Doběhl mě a prudce chytnul za ruku. „Tae, nikam nechoď! Prosím!" Pomalu jsem se k němu otočil a podíval se mu do očí. Plakal. Aspoň něco, když už je takový osel. Za tohle si může sám! „Co chceš?", zeptal jsem se rádoby chladně.

Neodpověděl, jen se mi vrhnul do náruče. Chvíli jsem zůstal zaraženě zírat, ale pak jsem ho nakonec taky objal. Kolem chodili lidé a civěli na nás, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Chvíli jsme tak zůstali. Pokynul jsem mu pak, že se vrátíme zpátky na naše místo. Vděčně se usmál a utřel si slzy. „Tohle mu ale jen tak neprojde!", říkal jsem si v duchu. Sedl jsem si na zem a doslova ho stáhnul za sebou. Snažil jsem se zhluboka dýchat a uklidnit se. „Dáš si čaj?", zeptal jsem se. Kookie vypadal, že se každou chvíli zhroutí.

Překvapeně zamrkal. „Čaj?" „Jo, čaj. Mám tu termosku s čajem... Aby se mi líp učilo...", ušklíbl jsem se. Už jsem se trochu uklidnil. „Tak dáš si?" Jen přikývnul. Nalil jsem mu do víčka můj oblíbený zelený čaj a podal mu ho. Chvěly se mu ruce. „Děkuju."

„Tak mluv!", pobídl jsem ho. „Co mám mluvit?", nechápal. Vyplašeně se na mě podíval. „Prostě mluv! Jestli chceš, abych ti věnoval svůj drahocenný čas, prostě mluv! Co máš za problém???" „Problém?" Celý zrudl a uhnul pohledem. Byl tak hrozně nervózní. Spíš vyděšený... Ale proč? „To nemá cenu..." Znovu jsem se chtěl zvednout, ale chytnul mě za ruku. „Dobře, Tae, já ti to řeknu! Nechoď prosím!" V jeho hlase byla slyšet panika. To opravdu nechce tak moc abych odešel? Čert se v něm vyznej!

„Já... dej mi chvilku... pak... pak ti to řeknu, ano? Prosím tě, hlavně nechoď... Počkej..." Celý se chvěl a začal něco hledat po kapsách. Nakonec vytáhl malou flaštičku, vysypal si něco do dlaně a dal si to do úst. Zapil to mým čajem, ale trochu se pobryndal. Pak si vyčerpaně lehl na deku a stočil se do klubíčka. Já jsem na něho zíral s otevřenou pusou. „Jsi v pořádku?", zeptal jsem se vyplašeně. „Co je ti? Co sis to vzal?"