Jung-Kook

Hned po příjezdu domů jsme si dali rychlou sprchu a vlezli jsme do postele. Oba dva jsme byli dost unavení, přestože let byl mnohem míň únavný než naše plavba na Jeju. Ach Jeju... Po tom neslavném začátku byl náš pobyt jako sen. Bylo to naprosto nepopsatelně úžasné, ale já jsem se nebál, že všední život po boku mého miláčka bude úžasný o něco míň. Jen mi budou chybět všechny ty západy slunce nad oceánem... Ale Taeho úsměv... podíval jsem se do miláčkovy tváře a zrovna se na mě usmíval tím svým neodolatelným a naprosto dokonalým úsměvem... mi dokáže tu nádheru vynahradit! „Dobrou noc, miláčku!", zašeptal a přitiskl své heboučké polštářky na mé rty. „Dobrou noc, zlatíčko!", vydechl jsem láskyplně a pak jsem se přivinul ke svému dokonalému stvoření. Oči se mi už samy zavíraly a po chvíli jsem usnul v náručí svého manžela. Myslím, že on po chvíli usnul taky.

Ráno jsem se probudil otočený k Taemu zády, ale on pořád spal a tiskl se zezadu ke mně. Usmál jsem se a pohladil hřbet jeho ruky, která spočívala na mém břichu. Bože, jak moc já Taeho miluju! To se ani slovy popsat nedá! Opatrně jsem se otočil a pohlédl do jeho krásné tváře. Zulíbal bych ho, ale chtěl jsem aby si pořádně odpočinul, nechtěl jsem ho budit, tak jsem jen zlehka políbil jeho mírně pootevřené rty, pohladil jeho vlasy a pak jsem vstal. Měl jsem už obrovský hlad. Vyhlédl jsem z okna a skoro bych čekal, že uvidím pobřeží a do nekonečna táhnoucí se oceán, ale namísto toho jsem jen zahlédl stěny a okna našeho A5Blocku... Jsme doma! Doma... domov... s Tae-Hyungem... I to znělo tak krásně, když jsem si to pro sebe zašeptal. Pořád s dobrou náladou jsem sešel do kuchyňky a rozhodl se, že nám udělám na snídani lívance. Ani vůně té dobroty však mého anděla nevzbudila a tak jsem se s úsměvem obul a vyšel ven z bytu. Napadlo mě, že pozdravím kluky a vezmu domů našeho pejska.

Zazvonil jsem na Min-Kiho zvonek a uběhla jen maličká chvilka, než mi můj bráška otevřel a radostně se vrhl kolem mého krku. „Tak už jste zpátky!", radoval se a já se jen culil jako sluníčko. „Jasně že jo!",vydechl jsem do jeho krku. „Už jsi mi moc chyběl!", přiznal jsem a on mě víc stiskl. „Ty mě taky!", řekl něžně Ki. „Tae tady není?", podivil se, když mě přestal tisknout. „Ještě spinká!", usmál jsem se ještě víc při představě spícího miláčka a Ki se taky usmál. „Hyun taky ještě spí?", zajímal jsem se. „Nebo je snad s Yeontanem venku?" Bylo zvláštní, že se mi pejsek ještě nemotá pod nohama a taky, že jsem ještě nezaslechl typickou hlášku „kdo je to,miláčku?" „Máš chvíli čas?", zeptal se Ki a viditelně posmutněl. „Stalo se něco?", zarazil jsem se a hned jsem vklouzl do jeho bytu. „Myslím, že mám čas...Tak co se děje?" „Dáš si čaj, kafe, vodu a nebo kakao?" „Kakao...", vydechl jsem s nepříjemným pocitem, že se mému bráškovi něco stalo. „Dám si s tebou!", rozhodl a hned zamířil do kuchyňské části aby splnil úkol. „Kde je JR?", zeptal jsem se, když jsem se rozhlédl a uviděl našeho pejska spinkat v pelíšku. Posadil jsem se na pohovku v obývací části a čekal jsem až za mnou Ki přijde. 

Min-Ki přede mě položil hrnek s kakaem a taky se posadil. „Je v Knagnungu...", řekl potichu. „Už zase je jeho máma nemocná?", podivil jsem se. „Hmmmm..." „Je nemocná nějak často...", nechápal jsem. „To mi povídej!", řekl smutně Ki. „Myslím, že to jen hraje aby za ní musel Hyunie jet!" „Vážně si to myslíš?" Nepřestával jsem vycházet z úžasu. „A proč jsi nejel s ním? Vždyť škola ještě nezačala..." „Nechtěl jsem!", vyhrkl Ki a maličko se zamračil, ale pak znovu posmutněl. „Hyunie chtěl abych jel a já zase aby zůstal tady... Pohádali jsme se..." „Proč jsi nechtěl jet?", nechápal jsem. Oni dva jsou tak sladký pár a neuměl jsem si představit, že by Ki odmítl být se svým miláčkem. „Protože..." Min-Ki si podepřel hlavu a podíval se na mě. Bylo vidět, že zadržuje slzy.

„Protože...", vydechl. „mě nemá ráda!" Jedna neposedná slza si přece jen našla cestu po jeho tváři. Jen ji ledabyle setřel, zatím co já jsem na něho nechápavě civěl. Jak by mohl někdo nemít rád zlatíčko jakým je Min-Ki. „Jsi si jistý?" „Už jsem se s ní párkrát setkal...", vysvětlil. „Myslím s Jong-Hyunovou mámou... Neřekla to přímo, ale ty její pohledy... to prostě poznáš! A najednou je až moc často nemocná. Má ještě dvě dcery, ale ona k sobě volá jenom mého miláčka... Myslím, že ho chce ode mě odloudit. Chce ho zpracovat aby mě nechal a našel si nějakou holku..." „Ach... Min-Ki...", vydechl jsem smutně a brášku jsem si přitáhl do svého objetí. „Tak co kdybys ze sebe zase udělal Rena? Vypadal jsi jako dívka!", usmál jsem se maličko křečovitě. Vím, že jsem řekl blbost, ale chtěl jsem mu alespoň trochu zvednout náladu. „To je sice možné...", pousmál se smutně. „Ale ani tak bych jí nedal to co chce..." „A co chce?", zeptal jsem se, přestože jsem tušil odpověď. „Vnoučata!", povzdechl si. Co na tohle říct? „Proč jste se teda s Hyunem pohádali?", zjišťoval jsem. „A kdy se ti vrátí? Vrátí se, že?" „Protože jsem nechtěl jet s ním a protože jsem o jeho matce prohlásil, že je simulantka...", odpověděl s povzdechem. „Hyun se hrozně naštval, pak se sebral a odjel..." „Kdy?" „Už před týdnem... ani mi nezavolal!" Ki už nezastavil příval slz a v mém náručí se rozplakal. „Ale já nechci mluvit o sobě... Co vaše líbánky, Kookie? Bylo to krásné, viď?" Konejšivě jsem ho hladil po zádech a on smáčel mé rameno svýma slzama.

Přemýšlel jsem, jestli by ho mé radostné blábolení o našem ráji přivedlo na jiné myšlenky a nebo ještě víc rozesmutnilo, ale než jsem stihl něco říct, ozval se zvonek. „Otevřu...", řekl potichu Ki, zatím co se z ohrádky začalo ozývat blafkání. Ki se jemně vyprostil z mého sevření a šel ke dveřím. Já jsem šel k ohrádce a vzal si to kňučící a blafkající stvoření do své náruče. Hned začal, za doprovodu vrtění ocáskem, radostně olizovat mou tvář a já jsem se přes úzkost, která se ve mně usídlila, vřele na to stvoření usmál. „Hodný pejsek...", řekl jsem a dál se nechal olizovat. „Tak tady jsi!", uslyšel jsem miláčkův hlas a za chvíli na to se kolem mě i Yeontana obmotaly Taeho ruce. Láskyplně se ke mně natiskl zezadu a ještě víc mě sevřel.. „To se dělá takhle utíkat z našeho pelíšku?" „Spal jsi...", usmál jsem se, protože jsem v jeho hlase nezaslechl ani náznak výčitek. „Už nespím...", zavrněl mi do ucha. V tu chvíli jsem zapomněl dýchat a vnímal jsem jen Taeho blízkost... Zapomněl jsem na pejska v náruči i na Min-Kiho. Uvědomil jsem si, že jsou pořád tady, když se Yeontan začal hrozně kroutit aby dosáhl pro změnu na Taeho obličej a Min-Ki se potichu posadil na sedačku s malým ruměncem ve tváři. Na stůl položil talíř lívanců, které Tae vzal sebou. „Min-Ki!", vydechl jsem a Tae se na něj udiveně podíval. „Stalo se něco?", zarazil se, když si až teď nejspíš všiml, že Ki není v pohodě. Ten jen pokrčil rameny a už zase vypadal hrozně smutně. Rychle jsem připravil kakao i pro miláčka. Ki mu všechno znovu vyprávěl, zatím co jsme se všichni tři cpali dobrotou, kterou jsem já vlastnoručně vytvořil. „To je mi líto!", řekl smutně Tae a přitáhl si Min-Kiho do konejšivého objetí. Vůbec jsem nežárlil, ani trochu! Něžně jsem se pousmál a přitiskl se na Min-Kiho z druhé strany. „Já jsem tak rád, že vás mám, kluci!", řekl dojatě Ki a vůbec neprotestoval, že ho dlachmáme jako nějakého plyšáka. Jen pejsek, kterého jsem položil na zem, poskakoval kolem a snažil se vetřít do naší přízně. Pobíhal kolem s vyplazeným jazýčkem a sem tam zakňučel a nebo zaštěkal.

„Můžu vědět, co se to tady děje?", ozvalo se najednou od dveří a my tři jsme jako na povel nadskočili. Dívali jsme se do Hyunovy tváře. Kde se tady vzal? Tvářil se docela zaraženě a mlčky čekal na naše vysvětlení.

První se vzpamatoval Min-Ki. „Hyunie!", vypískl radostně a hnal se ke své lásce jen aby se mu mohl vrhnout kolem krku. Hyun chvíli zaraženě civěl na mě a na Taeho, ale potom se jeho výraz uvolnil a on sevřel Min-Kiho ve své náruči. „Chyběl jsi mi!", vzlykal Ki a JR si zabořil tvář do jeho vlasů. „Promiň mi to, miláčku!", řekl smutně a Ki se od něho odtáhl, aby se mohl podívat do Hyunových očí. „Neměl jsem tam jezdit!", pokračoval JR. „Moc mě to mrzí! Už se s tebou nechci nikdy hádat!" „Já se nezlobím!", vydechl Ki. „Taky se už nechci hádat!" Já jsem vzal Taeho za ruku, Yeontana do náruče a potichu jsme proklouzli kolem těch dvou, zatím co se líbali. Ulevilo se mi. Hned za dveřmi se však na mě Tae vrhl a vášnivě slíbal můj kakaový knír o kterém jsem jen tušil, že ho tam mám. Pak jsme se smíchem seběhli do našeho patra, kde už u dveří postával Ho-Seok. Rozzářil se jako sluníčko když nás uviděl a namísto pozdravu vytvaroval z prstů symbol srdce.

„Ahoj, Hobi!", řekli jsme oba mírně překvapeně a on se usmál ještě zářivěji. „Chci to vědět z první ruky!", vyhrkl vesele aby tím vysvětlil svou neočekávanou přítomnost. „Tak co... udělali jste z Jeju Atlantidu? Nepřišlo tsunami z vaší vášně?" Já jsem se začervenal a Tae do kamaráda šťouchl. „Ne!", broukl s úsměvem. „Jeju je pořád na svém místě!" Vešli jsme do bytu s Hobim v patách. „Tak vyprávějte, miláčci! Jaké to bylo?" „Bylo to dokonalé!", vyhrkl jsem a Tae se na mě láskyplně usmál. „Ale Jeju nezaplavilo moře ani tam nevybuchla sopka?", zajímal se Hobi a v očím mu to šibalsky jiskřilo. „Tak divocí jsme zase nebyli...", ušklíbl se miláček pobaveně a já jsem se začervenal mnohem víc. Vlastně jsme tam toho sexu až tolik neměli, ale takové detaily snad Hobi vědět nemusí, ne? A o Sung-Oh vědět taky nemusí, zvlášť když se to vůbec nestalo! Udělal jsem mu kafe a pak jsme začali s miláčkem jeden přes druhého vyprávět o krásách Jeju, zatím co nás Hobi zaujatě poslouchal a při tom dlachmal našeho drobka. Ani mu nevadilo, že se pejsek zaměřil na jeho tvář a s velkou péčí a důkladností mu ji olízal.

Čas hrozně letěl, ale nám bylo pořád dobře. Až poslední týden prázdnin se začal miláček chovat divně. „Musím si něco zařídit ve škole!", řekl hned dopoledne. „Nevadí, když si tam zaběhnu?" „Jasně že ne!", usmál jsem se a nechal ho jít. Já jsem se nenudil. Byl jsem s pejskem venku a taky jsem začal malovat. Tae se však vrátil až večer a nechtěl mi říct, co že si to byl zařídit. Před spaním se se mnou pomiloval a já jsem na to přestal myslet. Když to ale udělal i další dny, začalo mi to připadat divné. „Tae?!", řekl jsem potichu, když jsme po našem milování leželi v posteli. „Co se děje? Vždyť škola ještě nezačala, tak kam pořád chodíš? Nemůžu jít s tebou?" „No...", povzdechl si. „Potkal jsem ve škole kamarády... něco spolu řešíme, takže budu rád, když mě necháš jít samotného..." Tohle se mě docela dotklo. „Neboj... už jen dva dny, pak bude škola...", řekl klidně a já jsem se na něho zaraženě podíval. „Právě!", povzdechl jsem si frustrovaně. „Pak bude škola! Nechceš být se mnou, dokud máš tolik času?" „Jistě že chci!", usmál se konejšivě a přitáhl si mě zpět do své náruče. „Ale... Tohle je důležité, víš? No tak... nebuď takový!" „Jaký?", vydechl jsem. „Nevím... takový..." „Hmmm..." „Dobrou noc, miláčku!", řekl a políbil mě do vlasů. „Dobrou..." Když jsem se však ráno probudil, Tae byl na odchodu. „Vrátím se brzy!", slíbil a políbil něžně mé rty. „Tae...", řekl jsem smutně, ale on už za sebou zabouchl dveře. Po tváři mi stekl slza. Nechápal jsem, proč tohle dělá. Bylo nám spolu tak fajn a on najednou dává přednost svým kamarádům? Co to znamená? Kam spolu chodí? Co musí řešit tak naléhavého, že jsou spolu celé dny? Bez nálady jsem se nasnídal, nakrmil jsem pejska a když jsem ho vyvenčeného zavřel do ohrádky, kterou nám už kluci přinesli domů, schoval jsem se v ateliéru a se slzami v očích jsem maloval. Vrátil se zase až skoro večer a neměl moc dobrou náladu. Raději jsem nic neříkal a on se jen vděčně usmál. Někdo mu volal a Tae si šel přijmout hovor na balkón. Špicoval jsem uši jak jsem mohl, ale zaslechl jsem jen slovo „hyung". Odskočil jsem od dveří, když miláček vešel se zářivým úsměvem. „Kdo to byl?", vydechl jsem a on jen mávl rukou. „Ale nikdo...", usmál se a začal mě líbat. Byl jsem zmatený. Ještě víc zmatený jsem byl, když mě dostrkal do koupelny a tam se se mnou ve vaně pomiloval.

Jenže na druhý den zase odešel. Bolelo to! Nemohl jsem z něho dostat jak tráví celé dny. Jediné co mi odpověděl bylo, že s kamarády. Sem tam s někým mluvil po telefonu tak, abych to neslyšel a vždycky pak měl ve tváři ten připitomnělý úsměv. Už jsem měl všeho plné zuby! Když mě chtěl Tae políbit, vyškubl jsem se mu a se slzami v očích jsem za sebou zabouchl dveře od mého ateliéru. Maloval jsem... Co jiného bych taky mohl dělat? Už jsem měl hotové dva obrazy! Taeho na líbánkách... Miláčkův portrét vyjadřoval, pocity... to jak se na mě díval, jeho lásku! A taky jeden z mnoha krásných západů slunce, který mi utkvěl v hlavě. Byly to zase spíš jen mé pocity než konkrétní místo. Západ slunce nad oceánem... 

Byl jsem tam tak šťastný! Co se stalo? Nemohl jsem pochopit, co se tak najednou změnilo. Proč se chová tak divně? Proč na mě kašle?

Min-Ki se mě snažil celý týden uklidňovat, když jsme spolu odpoledne venčili pejska, ale já jsem se nedokázal uklidnit. Byl jsem rád, že mezi ním a JR je už všechno dobré, ale bál jsem se, že se něco hrozně moc pokazilo mezi mnou a Tae-Hyungem. Jen jsem nevěděl co a proč. Pak ve mně hrklo. Co když Tae ve škole potkal sněhuláka? Jasně, byli si zapsat předměty, narazili na sebe a teď pokračují tam kde jsem je na Jeju přerušil... Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal! Srdce se mi sevřelo panikou, ale nedokázal jsem si připustit, že by se opravdu dělo tohle. Jenže co se děje??? Byl poslední den prázdnin a Tae se zase chystal ven. „Nezlob se!", řekl něžně. „Dnes je to vážně naposledy!" Ani jsem se na něho nepodíval a on s povzdechem odešel. Já jsem si vzal drobka na ruce a brečel jsem do jeho huňaté srsti. Neměl by se ostříhat? Ten den se však Tae vrátil dřív a celé odpoledne i večer se mi věnoval. Byli jsme vyvenčit pejska a po večeři jsme si pustili film. Doufal jsem, že už bude dobře. Jenže... zítra mu začne škola... :'( Bylo mi líto, že jsme takhle promarnili poslední týden volna. Já sice do školy nastoupím až ve druhém semestru, ale Tae jde do posledního ročníku a tento rok bude hodně náročný! Kdo ví kolik času budeme na sebe mít. Štvalo mě to o to víc, že nechtěl abych se přihlásil na další obor ani abych si hledal brigádu, ale sám plýtvá časem, který mohl věnovat mě. Trucoval jsem, když jsem si to uvědomil a tak jsme se ten večer ani nemazlili.

První školní den... Chtěl jsem se s miláčkem usmířit a popřát mu, ať se mu daří, ale v posteli nebyl. Ani v bytě nebyl! Na stole v kuchyňské části jsem našel vzkaz:

„Nechtěl jsem tě budit...", odfrkl jsem si. Doufal jsem, že se se mnou rozloučí a taky... že mi třeba popřeje k narozeninám... Ale on odešel a nechal jen vzkaz. „S láskou Tae..." Znělo mi to najednou tak prázdně. Utřel jsem si slzy, nechtěl jsem brečet jako nějaká pitomá holka. Proč se ale vrátí až večer? Proč na něho nemám čekat? To přijde až tak pozdě??? Kam se poděla jeho touha být se mnou? Co se stalo??? Chtěl bych jít za Ki, ale byl ve škole, stejně tak jako JR, tak jsem vyvenčil pejska a zavřel se do ateliéru jako vždy. V poledne jsem toho však měl až po krk. Nemohl jsem se soustředit a zničil jsem rozdělané plátno. Ani kreslit jsem nemohl, protože se mi až moc chvěla ruka. Zkusil jsem zavolat Hobimu, ale nezvedl mi to, stejně tak jako Jimin. Jediný kdo mi přijal hovor byl Jin. „Hyungu... ahoj...", vzlykl jsem. „Co se děje, Kookie?", zeptal se starostlivě. „Víš... já..." nevěděl jsem co říct. Mám se mu svěřit s tím, že už máme „v ráji" problémy, které absolutně nechápu? Nemohl jsem si připustit, že by mě můj muž začal opravdu podvádět... 

Přece by to neudělal po té aféře na Jeju! Nebo udělal??? „Nemáš chvíli čas? Zašli bychom někam na oběd..." , zeptal jsem se nakonec. „Ty víš, zlatíčko, že bych moc rád, ale... mám strašně moc práce, promiň! Dnes totiž zahajujeme vernisáž jednoho důležitého autora a tak dokončujeme přípravy... Joonie, miláček mi pomáhá, tak mu ani nevolej..." „Hmmm... aha...", vydechl jsem smutně. „Tak promiň, hyungu, že jsem otravoval..." Vzlykl jsem a na chvíli jsem musel odtáhnout telefon od ucha, aby Seok-Jin neslyšel, že pláču. To vážně dnes budu celý den sám? No... vlastně jsem si už zvykl na to, že jsou mé narozeniny tak nějak opomíjené... Ale bolelo to! „Jsi tam?", zaslechl jsem, když jsem si přiložil mobil zpět k uchu. „Jsem...", vysoukal jsem ze sebe. „Víš...", řekl Jin. „Napadlo mě... nechceš přijít na tu vernisáž? Tohle by tě mohlo zajímat!" „Hmmm?", zbystřil jsem. „Kdo je ten autor?" „Toho neznáš, Kookie, ale přijď, alespoň se něčemu přiučíš!" „Hmmm..." Přiučím? Tak to je vrchol! Kam se poděl Jinův obdiv??? „Začíná to v pět!", oznámil mi. „Kde máme naši galerii víš, že? A Kookie... přijď v čas, protože pak tam bude moc lidí a já se ti už nebudu moct věnovat... tak ahoj!" Ukončil hovor a já jsem už nestihl nic říct. Jasně, že vím, kde mají tu galerii. Byl jsem tam sice jen jednou, když ji s Nam-Joonem otevírali, ale i tak si pamatuju kam jít. Jen jsem nevěděl, jestli se mi tam bez Taeho chce... Jenže on přijde až večer a já bych tady stejně jen seděl a brečel... Rozhodl jsem se, že půjdu. Nakmil jsem pejska, vyvenčil a pak jsem ho nechal v ohrádce, kde si hrál se s výma hračkama.

Měl jsem ještě dost času, ale už jsem nevydržel být doma. Zajel jsem do centra a tam jsem si skočil na malý oběd do restaurace. Neměl jsem moc chuť na jídlo, ale hlad je sviňa! Zkoušel jsem volat miláčkovi, jenže měl vyplý telefon. Tentokrát jsem potlačil slzy, protože jsem nechtěl brečet na veřejnosti. Zavolal jsem Yoon-Gimu a zeptal se ho, jestli nepůjde na vernisáž, ale omluvil se, že je unavený a že už leží v posteli. Hmmm... Hong-Gi mi hovor vzal hned, ale jeho jsem se neptal, jestli nepůjde se mnou... Taková blbost mě nenapadla, když je daleko, až v Busanu. „Všechno nejlepší k narozeninám!", řekl mile. „Promiň, že jsem ti nezavolal dřív, ale měl jsem moc práce..." „To nic, Gi!", vzlykl jsem. Tae mi nepopřál, ostatní taky ne, jen můj provozní si vzpomněl? „Ty pláčeš?", strachoval se. „To nic... vážně, jsem v pořádku, hyungu...", zalhal jsem. „Tak to dobře s Tae-Hyungem oslavte, jo?", řekl Gi, který mi nejspíš uvěřil, a já jsem si představil jeho úsměv. „Do... dobře... díky!" „Potřeboval jsi něco?", zajímal se a já jen zakroutil hlavou, přestože mě nemohl vidět. „Já?", vydechl jsem. „Ne... pracuj... tak ahoj..." Ukončil jsem hovor a pak se vydal dál na potulku po centru. Náladu jsem měl pod bodem mrazu, ale Hong-Gi mě potěšil. Zbývaly dvě hodiny do vernisáže. Bylo mi moc smutno a nudil jsem se. Nakonec jsem vešel do kadeřnictví a když mě vzali i bez objednání, rozhodl jsem se pro menší změnu barvy. Růžová je pozitivní, třeba mi zlepší náladu?

Přesně v pět jsem stál před Jinovou galerií, ale zdálo se, že je zavřeno. Že bych to spletl? Podíval jsem se na mobil, ale nespletl jsem se, bylo opravdu pět odpoledne. Zmateně jsem postával venku a nevěděl co dělat. Vystřelil si snad Jin ze mě? Telefon mi nebral, tak jsem ho vrátil do kapsy a znovu jsem se snažil potlačit slzy. Co se to děje? To už ani Seok-Jin v sobě nemá kousek citu? Nic jsem nechápal. Postával jsem, civěl na zamčené dveře a bojoval se slzami i s touhou kopnout do prosklené výplně tak, že by se rozletěla na tisíce střepů. 

Už jsem se chtěl otočit, že odejdu, když se otevřely boční dveře a hlavu vystrčil Jin. „Ach, Kookie!", zavolal. „Už jsi tady? Tak pojď dál!" „Jinie?", vydechl jsem překvapeně, ale poslušně jsem přišel až k němu. „Ale...", řekl jsem nechápavě, zatím co on už mě netrpělivě táhl dovnitř. „Vždyť tady nikdo není! Ještě to nezačalo?" „Čekal jsem už jen na tebe!", usmíval se Jin, který stále pevně svíral mou dlaň a táhl mě dál do nitra galerie. Nechápavě jsem se rozhlížel. Všude byla tma, jako by byla už noc, nebo co a po nějaké vernisáži ani stopy. „Tady zůstaň!", poručil mi, když pustil mou ruku a někam odešel. Byl jsem zmatený tak moc, že jsem se nezmohl ani na slovo. Chtěl jsem se rozkoukat, ale ten přechod z denního světla do tmy byl moc náhlý, takže mi to moc nešlo. Najednou se však kolem mě rozlila záře a já jsem vyděšeně zamrkal. „Všechno nejlepší k narozeninám, Jung-Kookie!", zaslechl jsem mnoho hlasů a na mou hlavu se spustilo něco jako konfety. Ano, byly to konfety a já jsem zamrkal ještě překvapeněji. Byli tam všichni mí kamarádi a ke mně přistoupil Tae. „Všechno nejlepší k narozeninám, miláčku!", řekl něžně a políbil mě na rty. „Mimochodem... jsi k sežrání s těma růžovýma vláskama!" Byl jsem jako v tranzu a jeho narážku na mé vlasy jsem skoro nevnímal. Můj miláček přišel za mnou! Nevykašlal se na mě! Taky tam kromě Jina byl Nam-Joon, Jimin, Ho-Seok, Yoon-Gi, Min-Ki, Jong-Hyun, Tae-Min, Kai, Chany-Eol, Sehun, Min-Ho a dokonce i Hong-Gi! Taky taťka Lee přišel! Nejvíc překvapený jsem však byl, když jsem tam uviděl svou profesorku Go Ara. 

„Tae...", vydechl jsem zaskočeně a dojatě zároveň. „Co to má znamenat?" „Budeme slavit tvé narozeniny?!", pousmál se a znovu mě políbil na rty. Rozechvěle jsem jeho polibek opětoval, ale byl jsem trochu v rozpacích, hlavně před profesorkou, která se nepřestávala zářivě smát. „Sfoukni si svíčky!", řekl mile Tae, když uvolnil mé rty a dovedl mě ke stolu, kde už čekal dort. Poslušně jsem sfoukl svíčky a přál si aby to nebyl jen sen. 

Srdce mi tlouklo až v krku a pořád jsem nějak nemohl uvěřit, že se to právě děje. „A co ta vernisáž?", zeptal jsem se zmateně, když přiběhl Jin s talířky, abych mohl dort rozkrájet a podělit jím hosty. „Jaká vernisáž?", pousmál se, ale pak na mě mrkl. „Ahááá... ty myslíš tu vernisáž od toho významného autora?!" „Hmmm...", pousmál jsem se taky. „To byla lež abych sem přišel?" „Neeee...", usmál se ještě zářivěji Jin. „To je pravda!" Nic jsem nechápal... už zase. „Takže, milí hosté!", ujal se slova Jin, který se obrátil na všechny přítomné. „Přeji příjemnou oslavu, ale to není jediný důvod proč tady jsme. Dovolte mi, abych vám představil díla jednoho z mých nejoblíbenějších malířů v Seoulu... a tady je... Kim Jeon Jung-Kook! Potlesk prosím!" „Co...cože?", vydechl jsem, když jsem zavřel pusu po mém dalším šoku. „Promiň...", zašeptal mi do ucha Tae, zatím co ostatní tleskali. „Nevěděl jsem jaký bych ti měl dát dárek k narozeninám, ale pak mě napadlo, že bych připravil tu vernisáž. Potřeboval jsem tvé obrazy, které byly ve škole, ale nemohl jsem nikde natrefit na tvou profesorku aby mi je vydala... Prostě se ty přípravy krapet protáhly a mě moc mrzí, že jsem tě zanedbával! Odpusť mi prosím!" „Mé obrazy?" Pořád jsem to nějak nechápal. Oslava narozenin je jedna věc, ale vernisáž je věc druhá... „Potom to spřístupním veřejnosti, souhlasíš?", obrátil se na mě Seok-Jin, zatím co já jsem se fascinovaně rozhlížel. Až teď jsem si všiml, že v sále opravdu visí mé obrazy. Opravdu! „Tenhle je můj nejoblíbenější!", usmíval se Tae a zavedl mě k mému poslednímu dílu. „Ale... kdy jsi ho vzal? Já jsem si nevšiml... Tae?!" Pořád vykulený jsem civěl na miláčka před „Západem slunce na Jeju". „To je tajemství!", mrkl na mě a já se zmohl jen na nechápavé uculení. Krom jiných tam byl taky „Líbánkový portrét" před kterým se miláček naparoval, jako by to byl portrét nějaké hvězdy. Jednou z něho bude hvězda, tomu věřím! „Jak se ti líbím víc?", usmíval se Tae a dělal různé pózy před svým portrétem. „Nejlepší je originál!", usmál jsem se láskyplně a on udělal pózu „peace". Musel jsem se smát.

Byla tam taky spousta mých starších děl, z dob, kdy jsem ještě normálně chodil do školy. „Doufám, že se na mě nezlobíte, Kookie, že jsem vaše obrazy vydala...", usmála se moje bláznivá profesorka. „Jistě že ne...", usmál jsem se taky. Jak bych se mohl zlobit? Byl jsem zvyklý na to, že mé práce cpala všem na oči, i když tohle je krapet něco jiného... „Mimochodem...", řekla mile. „Moc se těším, až se mi vrátíte do školy!" „Ani nevíte jak se těším já!", vyhrkl jsem a Tae se pobaveně zasmál. „Tak to jsem ráda!", mrkla na mě. „Vážně... jsem šťastná, že už jste v pořádku! Tak pilně pracujte, doufám, že mi další semestr přinesete nové skvosty! Žádné flákání, Jeon Jung-Kooku!" „Kim Jeon Jung-Kooku!", opravil jsem ji s úsměvem. „Kim Jeon!", přikývla. „Kookie...", usmála se mile. Potom odešla naložit si něco dobrého ke stolu s dobrotami. Oslava, vernisáž a raut v jednom! Šla mi z toho hlava kolem, ale měl jsem obrovskou radost! „Správně, miláčku!", zašeptal mi Tae do ucha, až jsem se zachvěl. „Kim Jeon... MŮJ Kim Jeon!" „Jsem jenom tvůj!", zašeptal jsem omámeně já do jeho ouška. „Děkuji, miláčku! Za tu oslavu a tak..." „Jin mi s tím hodně pomohl!", usmál se Tae. „Ale s radostí přijímám tvé díky!" Něžně jsem políbil jeho dokonalé rty a potom jsem spěchal poděkovat Jinovi, ale taky Joonovi, který se vším v jejich galerii pomáhal. „Není zač, Šípková Růženko!", culil se Moonie a já do něho drcl s pohoršeným „hyungu". Jen se smál. „Jednou budeš slavný, Kookie!", řekl vážně Jimin. „Gratuluji k první vernisáži!", přidal se Yoon-Gi. „Hmmm...", culil jsem se já.

S každým jsem pak prohodil pár slov. „Všechno nejlepší, Kookie!", usmál se taťka Lee a já jsem ho radostně objal. Vídali jsme se občas na sezeních, ale tohle bylo prostě něco jiného! Všem jsme taky museli povykládat o našich líbánkách a ukázat fotky na mobilu. Byla to super oslava! Nam-Joon pustil muziku, popíjeli jsme víno a pojídali všechny ty mňamky, které Jin a Joon s láskou nachystali. „Takže už je nějaký obraz na prodej?", řekl vážně Hong-Gi. „Chtěl bych si nějaký koupit!" „Opravdu?", vypískl jsem šťastně. „Takže se ti nějaký líbí?" „No...", poškrabal se na zátylku zadumaně. „Slib je slib..." „Takže nelíbí?" „Říkal jsem, že jsem náročný!", uculil se Gi. „Je tady toho dost, co bych si v klidu koupil, opravdu!" „Opravdu?", vyhrkl jsem a šťastně mu obmotal ruce kolem krku. „Nekecáš?" „Nekecám! To bych si ke svému šéfovi přece nedovolil!", řekl vesele a taky mě objal. „Tak domluvíme cenu!", usmál se Jin, který postával poblíž a všechno slyšel. Hned si Hong-Giho odtáhl a na mě se vrhl můj muž. „První zákazník, Kookie!", řekl pyšně a já se jen culil jako měsíček na hnoji. „Vážně ti za všechno moc děkuju!" , řekl jsem dojatě. „To je jako sen!"