Jung-Kook

Nemohl jsem přestat poskakovat radostí. Přestal jsem až si mě Tae znovu přitáhl do náruče a už mě nepustil. „Takže jsi dost překvapený, Jung-Kookie?", zašeptal smyslně do mého ucha a já jsem se uculil jako malá školačka. „Jsem!", vydechl jsem pořád ještě v úžasu. „To se ti fakt povedlo, miláčku! Ale... proč jsme museli jet do Busanu?" „No..." Tae se zvláštně usmál na Hong-Giho a ten se zase uculil na něho. „Chtěl jsem tě trochu zmást!", přiznal nakonec. „Zmást?", podivil jsem se. „Měl jsem naši cestu naplánovanou už dávno, ale pořád jsem přemýšlel jak se tam dopravit...", vysvětloval miláček. „Vím, že bychom mohli letět rovnou ze Seoulu, ale to mi přišlo jako velká nuda. No a když jsem jednou po telefonu mluvil s Gi, řekl jsem mu co mám v plánu a spolu jsme to dotáhli k dokonalosti..." „Takže...", podíval jsem se udiveně na Hong-Giho. „ta včerejší noc u tebe byla taky v plánu? Tae nic nepoplantal?" „Bylo to domluvené!", přiznal Gi s malým úsměvem. „Nezlobíš se?" „Já... nevím... asi ne..." Byl jsem zmatený jako krtek v metru. „Proč?" „Proč co?", usmíval se Tae. „Proč to všechno? Teda... mi nevadí, že jsme byli u Hong-Giho doma, ale... Proč?" „Aby to překvapení bylo ještě lepší!", pokrčil rameny s úsměvem můj proradný miláček. „Chtěl jsem aby sis myslel, že tady v Busanu je konečná. Gi mi nabídl, že nás zaveze sem a taky že nás ubytuje na jednu noc abychom to měli blízko k přístavu a abychom nemuseli jít do hotelu ani do domku po babičce... Chtěl jsem tě trochu pozlobit, přiznávám, ale taky jsem chtěl aby tvá radost byla o to větší, víš?" Podíval se na mě tak nevinně, že bych se nedokázal zlobit ani kdyby se mi právě přiznal, že spolu s Gi naplánovali mou vraždu.

„Ach...", vydechl jsem dojatě a vroucně jsem políbil jeho sladké rty. „Ty jsi ta největší a nejmilovanější potvůrka na světě, Kim Tae-Hyungie! Děkuju moc!" „Rádo se stalo, Kim Jeon Jung-Kookie!", usmál se a znovu mě políbil. Potom jsem se však jemně vyprostil z jeho náruče a otočil se na Hong-Giho, který stál mlčky vedle. „S tebou si to ještě vyřídím!", pohrozil jsem mu zamračeně. „Hmmm...", sklonil pokorně hlavu, ale to už jsem se radostně vrhl kolem jeho krku. „Děkuju, Gi! Fakt jsi zlatíčko, děkuju za všechno! Včera to bylo opravdu moc super!" „Vážně?", vydechl mírně zmatený Gi, ale i tak mě sevřel ve svém objetí. „No... nemáš zač! Jen jsem chtěl pomoct... to je v pohodě............................................ Kookie?!" Uvědomil jsem si, že na něm pořád visím a že bych ho už asi měl pustit. „Vážně moc dík!", řekl jsem ještě jednou a pak jsem ho konečně pustil. Jen se usmál a miláček se usmíval taky. Pomalu jsme se vydali k lodi.

„Vážně to bylo včera moc fajn!", přitakal Tae cestou. „Vlastně ti chci taky ještě jednou poděkovat, Gi. Bez tebe by to nebylo tak perfektní! A víš co? Měl by sis tu kapelu založit!" „Cože? Jakou kapelu?", nechápal jsem, zatím co se Gi trochu rozpačitě usmíval. „Rockovou kapelu...", vysvětloval miláček. „Ty chceš zakládat kapelu?", usmál jsem se na Hong-Giho. „Ještě nevím...", pokrčil rameny. „Už jsem kapelu měl, na vysoké, ale teď... když jsme se So-Hyun zasnoubení, asi to nepůjde..." „Gi, máš velký talent!", řekl jsem vážně. „Byla by škoda si to nechat pro sebe... Fakt, slyšel jsem jen jednu tvou písničku a nestačil jsem žasnout!" „Vážně? Tak děkuju!", usmál se zářivě Hong-Gi. „Jak to děláš s tím hlasem?", zeptal se zvědavě Tae. „Co dělám s hlasem?", podivil se Gi. „To jak jednu chvíli zpíváš jakoby nachraple a hned po chviličce zníš tak čistě... Jak to děláš?" „Já nevím...", pokrčil rameny trochu v rozpacích. „Nijak... to samo..." „Takže to nemáš pod kontrolou?", nechápal Tae. „No... mám, ale... prostě si představím jak chci aby to znělo a pak to tak udělám... Prostě... to samo." „Aha?! Ale nějakou průpravu mít musíš, že jo?!", zjišťoval miláček. „Taky jsem se věnoval zpěvu, víš?", dodal důležitě. „Vážně?", usmál se Gi. „No, ano... průpravu mám. Takže ty taky zpíváš? Mohl ses včera předvést..."

„No já už ani tak nezpívám, ale tady Jung-Kookie umí taky moc krásně zpívat, vážně!", prohlásil Tae a já jsem se na něho maličko zamračil. „Neumím tak krásně zpívat!", protestoval jsem a při tom jsem šťouchl miláčka do žeber, když se zatvářil nesouhlasně. „Neumím ani zdaleka tak krásně zpívat jako ty, Gi!" „To není pravda! Kookie zpívá vážně úžasně!", oponoval Tae. „Nepřeháněj!", uculil jsem se celý rudý. „Já nepřeháním!", dušoval se Tae. „Vážně, Kookie zpívá jako anděl! Naprosto božsky!" „Ach...", vydechl jsem dojatě. „Ale to ty taky!", řekl jsem naprosto upřímně. „Hmmm...", pousmál se Gi. „Takže oba zpíváte jako andělé? Škoda že jsem to nevěděl včera... Měli jste se pochlubit! Chtěl bych si vás příště taky poslechnout, jo?" „Jasně že jo!", usmíval se Tae, ale já jsem moc nadšený nebyl. Ne že bych se pořád bál, ale už jsem si odvykl zpívat před lidma. Navíc si nemyslím, že zpívám až tak skvěle, přestože mě miláčkova chvála hrozně potěšila. „No... uvidíme...", usmál jsem se nejistě. Možná bych si mohl zazpívat s Hong-Gim? A taky s miláčkem! „Tak dobře...", svolil jsem nakonec. „ Příště si třeba uděláme hudební večírek." Musel jsem se zasmát, když jsem viděl jejich zářivé úsměvy.

Přišli jsme až k lodi a já jsem se na ni užasle podíval.Z blízka vypadala ještě větší. „Tak už běžte, nebo vám ta loď odpluje!",nepřestával se usmívat Gi. „Užijte si to kluci a díky za návštěvu!" „Ne, to my děkujeme, hyungu!", usmáli jsme se oba jako na povel. „V pohodě!", mávl rukou s milým úsměvem. Naposledy jsme se s ním objali a potom jsme už vyšli po můstku nahoru. Zamával jsem Hong-Gimu, který zůstal dole, zatím co Tae ukazoval palubní lístky. Taky potom zamával a hned na to mě táhl dál na palubu.„Čeká nás dvanáct hodin plavby, zlato!", usmál se a já jsem se zamračil.„Skvělé překvapení, ale pořád nějak nechápu proč jsi zvolil tak bláznivě dlouhou cestu?" „Chtěl jsem zažít něco nového!", pokrčil rameny. „Já vím, že by ta plavba mohla být kratší a taky mnohem zajímavější třeba z Mokpo, ale...myslím, že to stálo za to..." „Stálo za to mě tahat za nos?", odfrkl jsem si a taky nafoukl uraženě tváře. „Ne... to ne...", pousmál se Tae. „Ale stála za to ta tvoje radost, když jsi zjistil, že nezůstaneme v Busanu!" „Hmmm... to se ti fakt povedlo! Jsi pěkně proradný, víš to? Ale ještě jednou děkuju, miláčku!Jsem fakt šťastný!" Tae si mě přitáhl k sobě a něžně políbil mé rty. „Tak to jsem opravdu moc rád, miláčku!", řekl tak láskyplně, že jsem neodolal a začal ho líbat, zatím co jsem prsty zapletl do jeho vlasů. Bylo mi v tu chvíli jedno, že jsme pořád na palubě a že kolem chodí lidi. Potřeboval jsem ho líbat, hrát si s jeho jazýčkem a co nejvíc mu projevit jak moc ho miluju a jak moc jsem šťastný. „Ale...", vydechl jsem. „Dvanáct hodin, Tae? Fakt? Nebude to nuda?" „To se teda nebojím...", uculil se. „Budeme relaxovat, odpočívat,sledovat moře a..." mrkl na mě. „jako bonus... bude spousta času na milování, víš?"„Ty jsi fakt nemožný nadrženec!", odfrkl jsem si, ale neodolal jsem a znovu jsem políbil jeho rty. „Já vím!", řekl pyšně . „Ale ty mě právě proto miluješ,že?" „Vážně?", pousmál jsem se. „O tom nic nevím!" „Nevíš nic o tom, že mě miluješ?", zatvářil se zděšeně a já jsem se pobaveně zasmál. „Ne, ty šášuro! Nevím nic o tom, že bych tě miloval pro tvou nadrženost." „A řekneš mi teda proč mě miluješ?", usmál se a skousl si spodní ret. „Já bych řekl, že má touha po tobě je jako magnet, co myslíš?" „To možná je, ale pořád to není důvod proč tě miluju!" „A prozradíš mi ten důvod, miláčku?" „Zkus na to přijít sám!",usmál jsem se tajemně. „Nepůjdeme do kajuty?"    

„Ach... takže už chceš jít na věc, zlatíčko?", vycenil na mě zuby a já jsem do něho se smíchem šťouchl. „Ne! Chci odpočívat!" Pravdou bylo, že jsem sice po ránu byl vyspaný, ale teď už na mě z toho brzkého stávání znovu padla únava. „Tak si pojď odpočinout, Jung-Kookie", usmál se Tae záludně. „Načerpáš síly a po zbytek plavby se pak budeme milovat!" „Co když celou plavbu prospím?", zeptal jsem se pobaveně a on se uculil ještě víc. „Tak to teda nehrozí, miláčku, to se neboj!" Se smíchem mě potom zavedl do naší kajuty a až pak jsme si uvědomili, že už jsme vypluli.

„Můžu teda chvíli spát?", zjišťoval jsem. „Jen chvíli!", přikývl a pak jemně skousl můj ušní lalůček. „A nebo až po milování, co říkáš?" „Že mě brzy donutíš použít na tebe nějaký chvat!", zamračil jsem se. Vážně jsem potřeboval spát. I to kolébání lodi mě nutilo zavírat oči a usínat. „Tak dobře...", povzdechl si. „Spinkej..." V kajutě nebyla postel, ale širší lehátko, takže potom co jsem uložil naše tašky do malé skřínky a natáhl jsem se, zaujal Tae hned místo vedle mě. Za chvíli jsem už spal přitulený k němu. Vstal jsem akorát na oběd a byl jsem odpočatý a svěží. Jedli jsme na horní palubě ze které by byl krásný výhled, pokud by bylo na co se dívat. Krom nekonečných vod Jihočínského moře kolem nás totiž nic jiného nebylo. „Příště poplujeme kolem ostrůvků z Mokpo!", řekl jsem znuděně. „Hmmm...", pousmál se. „Asi jo... příště..." Chvíli jsme se ještě dívali na moře, ale protože jsme nikde nezahlédli ani delfína, natož tak velrybu, vůbec nás okukování vodní hladiny nebavilo. Proto jsme se vrátili zpět do kajuty. „Takže je čas na bonus!", usmál se miláček, který ze své cestovní tašky vytáhl lubrikační gel. Na sucho jsem polkl. „Ty, Tae, ale..." Nestačil jsem nic říct. Tae si mě prostě přitáhl k sobě a svými rty se přisál na můj krk...

Tae-Hyung

Kookie chtěl protestovat, ale měl to marné. Slastně zavzdychal, když jsem začal líbat jeho krček. Celý se chvěl vzrušením, když jsem zajel dlaní do jeho džínsů a přes látku jeho spodního prádla jemně stiskl jeho přirození. „Nehraješ fér!", zaprotestoval, ale já jsem ho umlčel polibkem. „To není žádná hra, Kookie!", usmál jsem se do jeho rtů. Za chvíli jsme už byli nazí a já jsem si ho náležitě připravil, aniž bych odtrhl rty od jeho sladkých rtů a nebo hebkého krčku. Miloval jsem se s ním dost dlouho na to, abychom měli několik orgasmů za sebou. „Tae... miláčku...", vydechl Kookie, když jsem se na něho svalil při posledním, asi šestém orgasmu. „To stačí! Já už vážně nemůžu!" „Ale, miláčku...", usmál jsem se. „ty už vážně nemůžeš? Tohle je jen zahřívací kolo! Víš, že jedeme na líbánky?" Já bych to sním klidně dělal po zbytek plavby. Byl tak nádherný a neodolatelný! A jeho vzdechy mě nikdy neomrzí! „Hmmm...", zarazil se. „Takže chceš celou dobu jen souložit?" „Ne!", ohradil jsem se. „Jen většinu času!", dodal jsem škádlivě. „To víš ale, že se taky podíváme na krásy Jeju! Klidně můžeme prochodit celý ostrov, když budeš chtít..." „Aha?!", pousmál se trochu nervózně. „A myslíš, že po tom všem budu moct ještě chodit?" „Myslíš, že ne?", zasmál jsem se on mě plácl po zadku. „Už jsem ti říkal, že tě klidně ponesu!", uklidňoval jsem ho. „Hahaha, fakt moc vtipné!", zamračil se. „Abych nakonec nenosil já tebe!" „Ale ale...", vydechl jsem pobaveně. „To je nějaká výhrůžka?" „Ne, to je jen jedna z možností!", upřesnil, ale nezněl až tak přesvědčivě jak by chtěl. „Nechám tomu klidně volný průběh!", slíbil jsem pobaveně. Už jsem ho tedy nechal v klidu, jen jsem si tiskl jeho dokonalé tělo k sobě, hladil jsem ho a líbal. Bylo mi s ním hrozně moc dobře, nejradši bych ho už nikdy nepustil ze svého objetí.

Slunce zrovna zapadalo, když jsme konečně dopluli na místo. Už nějakou chvíli jsme stáli i s věcima na horní palubě a vyhlíželi jsme pevninu. „Vítej v ráji!", zašeptal jsem Kookiemu do ouška. „To je krása!", vydechl a víc se ke mně přitulil. „Vážně děkuju, miláčku!" „Nemáš zač!", usmál jsem se láskyplně. „Být s andělem v ráji, to je splněný sen i pro mě!" Otočil se ke mně čelem a zadíval se mi do očí. „I pro mě, miláčku!", řekl vroucně. „I pro mě je to splněný sen!" Dlouho jsme se pak vzájemně utápěli ve svých očích, zatím co loď vplula do ostrovního přístavu.

Hotel byl naštěstí blízko, takže jsme tam došli pěšky. Schválně jsem vybral ten, co byl hned na pobřeží, aby bylo z našeho apartmánu vidět moře. OCEAN SUITES JEJU HOTEL...

Miláček nestačil žasnout. Opravdu je to krásný hotel s krásným výhledem a věřím, že nám tady bude dobře. Prošli jsme recepcí a vzali si každý svou kartu. Zapsali jsme se a mohli jsme jít. Pobyt byl zaplacený už dopředu a raději ani nechci myslet na to kolik náš pobyt stál, ale svému miláčkovi bych snesl i modré z nebe, kdybych mohl. V duchu jsem si gratuloval, když se potom miláček rozhlížel po našem apartmánu. Uložili jsme si věci do skříně v předsíni a miláček se zadíval z okna. „Co chceš teď dělat?", usmál jsem se, zatím co jsem obmotal ruce kolem jeho pasu. „Upřímně?", zeptal se. „Hmmm?", povzbudil jsem ho. „Chci jít spát!" „Bez večeře?", podivil jsem se. „Po večeři!", upřesnil. „Vážně chceš jít spát?", nechápal jsem. Přece jsme právě přijeli do ráje, jak může chtít jen spát? „Nechceš se jít projít?", nadhodil jsem. „Miláčku...", zaprotestoval. „Copak se už zítra vracíme domů? Nevím kde ty bereš tolik energie, ale já jsem po té plavbě hrozně utahaný! A taky po tom tvém řádění!", dodal vyčítavě. „No dovol?!", ušklíbl jsem se. „Po jakém řádění? To ještě nic nebylo!" Políbil jsem ho zezadu na krček a miláček zlehka vydechl. „Předvedu ti jak umím řádit, chceš?" „Já ti věřím, Tae-Hyungie...", usmál se a otočil se ke mně čelem, aby mě mohl políbit na rty. „že umíš řádit i víc! Ale já teď vážně chci jen spát!" „Tak se najíme a já se projdu sám... co říkáš?" „Proč se chceš procházet?", divil se. „Nemůžeš tady zůstat se mnou?" „Já bych rád, zlato, ale pak ti neručím za to, že tě nechám spát...", vysvětlil jsem mu s lehkým úšklebkem. 

„Ty jsi někdy fakt nemožný!", zamračil se Kookie. „Vůbec nechápu proč jsem si tě vzal...", dodal ale s úsměvem. „Protože jsem neodolatelný, sexy a cool?", zasmál jsem se. „Máš pravdu!", přikývl a vycenil své krásné zoubky. „To je přesně ten důvod!" „Miluju tě, Jung-Kookie!", řekl jsem už naprosto vážně. „Já tebe taky!", usmál se. Potom jsme se dlouho líbali, než Kookiemu zakručelo v žaludku. „Objednáš tu večeři?", zeptal se mírně zahanbeně, ale já jsem ho konejšivě pohladil po líčku. „Já mám taky hlad jako vlk, nemusíš se stydět! Tak víš co? Běž se osprchovat a já něco nechám donést... co říkáš?" „Že to je nejlepší nápad od chvíle co jsme vypluli!", pousmál se a s vypísknutím uhnul před mou dlaní, když jsem ho chtěl plácnout po jeho sexy zadečku. Miláček zmizel v koupelně a já jsem zavolal pokojovou službu. Za krátkou chvíli nám pak obsluha přinesla lehkou večeři pro dva.

„Tak můžu jít?", zjišťoval jsem, když už napapaný miláček odpočíval v peřinách. „Vážně musíš jít?", zeptal se a zívl. Vypadal opravdu moc unavený. „Tak běž!", pousmál se nakonec, když jsem jen zlehka přikývl. Necítil jsem se být unavený a nechtěl jsem miláčka obtěžovat. „Vrátíš se brzy?" „Jasně že se vrátím brzy!", slíbil jsem a hned na to jsem zlíbal jeho rty. „Odpočiň si, lásko!" Kookie už zavíral oči, tak jsem ho nechal spát. Ještě jsem se převlékl do čisté košile a vyrazil jsem. Původně jsem chtěl jít ven na pobřeží, ale dostal jsem žízeň. Napadlo mě, že bych si mohl dát nejdřív nějaký koktejl. Zamířil jsem tedy do baru, který kupodivu zel prázdnotou.

Dal jsem si Mojito, které bylo skvělé a osvěžující. Když jsem si dal další tři, rozhodl jsem se, že jsem už taky docela utahaný a že raději zůstanu tady. Už se mi nechtělo procházet. Cítil jsem jak mi alkohol pomalu ale jistě stoupá do hlavy. Neměl jsem v plánu se opít, ale když to Mojito... melounové... bylo tak dobré! Pil jsem zrovna páté Mojito, když se někdo posadil vedle mě. „Tae?!", ozval se a já se udiveně otočil.

Kdo zná mé jméno? Vedle mě seděl nějaký mladý kluk s bílými vlasy a já jsem si byl naprosto jistý, že ho odněkud znám, jen jsem nevěděl z kama. „Co tady děláš?", usmíval se vesele. „Piju Mojito?!", pokrčil jsem rameny. „Jsi tady sám?", zajímal se. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Miláček spinká, tak ano, jsem. „Jsem tady sám!", usmál jsem se. „Páni!", zaradoval se ten kluk. „Člověk tě ve škole nepotká jak je rok dlouhý a pak na tebe narazí zrovna na Jeju! No, není to osud? Pamatuješ si na mě?" „Nejsem si jistý?!", zamyslel jsem se. „Já jsem Sung-Oh!", nepřestával se usmívat. „No tak... vážně jsi mě tak zasklil?" „Jistě že ne!", zasmál jsem se jako pitomec. Jistě že jo! Teda, věděl jsem, že ho z někama znám, jen jsem nevěděl z kama... Ze školy, ale vím, že v mém ročníku není! „Co takhle si dát panáka na naše opětovné setkání?", navrhl a aniž by čekal na mou odpověď, objednal dva panáky vodky. „Já nevím... Sung-Oh... to není dobrý nápad!" „Ale no tak... co ti to udělá? Napij se se mnou, prosím!", žadonil a já jsem si s povzdechem vzal skleničku. Přiťukli jsme si. Chtěl bych vědět z kama ho znám, že se ke mně až tak zná. Mezi mé přátele nepatří, tím jsem si byl naprosto jistý. Během dumání jsem vypil další čtyři panáky a začala se mi točit hlava. Také on se opil. „Pamatuješ jak to bylo krásné, Tae-Hyungie?", blábolil a sotva stál na nohách. Ani usedět už totiž nemohl. „Při... připomeň mi to...", usmál jsem se opile. Netušil jsem o čem to mele a chtěl jsem to vědět. Zrovna se skláněl, protože mu na zem spadl mobil. „Chceš... vá... vážně?" Zapřel se o barovou židli a nahodil zvláštní výraz, i když ten můj asi nebyl lepší. Usmíval jsem se jako měsíček na hnoji. „Škoda, že to bylo..." Sklouzl na zem a zase se zvedl. „... jen jednou..." „O čem to sakra meleš?", vysoukal jsem ze sebe pobaveně. Nevím co mi na tom přišlo tak legrační, ale musel jsem se smát, když jsem viděl jeho výraz. „Počkej... já... musím si vzpomenout!" Podíval se na mě a prstem si přejel po rtu.

„Aha... už vím..." „Hmmm?!" „Ukážu ti to!", usmál se. Za mé neohrabané asistence se konečně zvedl na nohy. „Chceš to vidět?", usmíval se a já se usmíval taky. Než jsem ale stačil zareagovat, přitiskl své rty na ty mé. Zalapal jsem po dechu, ale byl jsem příliš zmatený, než abych ho odstrčil. Příliš opilý. Zatočila se mi hlava a já jsem nechápavě nechal jeho jazyk zkoumat má ústa. Už vím z kama ho znám! 

Jung-Kook

Převaloval jsem se v posteli, ale jak jsem byl přetažený, nemohl jsem usnout. Nejspíš jsem ale na chvíli usnul, protože když jsem se podíval na mobil, zjistil jsem, že už je skoro jedenáct. Dost pozdě na procházky... Tae ale pořád nebyl zpátky. Začal jsem být nervózní. Kde je??? Když jsem však vytočil jeho číslo, ozvalo se vyzvánění v našem pokoji. „Do háje!", zanadával jsem, když jsem si uvědomil, že miláček si mobil zapomněl vzít sebou. Chvíli jsem přemýšlel co dělat, ale pak jsem se oblékl. Rozhodl jsem se, že se po něm půjdu podívat. Jen náhodou jsem šel kolem baru, když jsem ho zahlédl. Byl tam s ním nějaký bílovlasý kluk a... Ztuhl jsem v šoku. Začal právě líbat mého muže??? Srdce se mi prudce rozbušilo a nemohl jsem se nadechnout. Tae opětoval jeho polibek! Nechápal jsem co se to děje. Tohle musí být jen nějaká noční můra, ne? Tohle by přece Tae neudělal?! Ještě k tomu na našich líbánkách! Chvíli jsem civěl na to jak se líbají a snažil se vzpamatovat. 

Zavřel jsem potom oči a po tváři mi začaly téct slzy. Ne, tohle se prostě neděje! :'( Doufal jsem, že když oči otevřu, že už se to dít nebude, ale ten sněhulák ho nepřestal olizovat. Pořád se to dělo! A Tae se nebránil, vážně ne! Už jsem to nedokázal vydržet a s pláčem jsem utekl zpět do našeho pokoje. „Prý vítej v ráji!", vzlykal jsem, když jsem se pak na terase zhroutil na zem. „Tohle je peklo a ne ráj!"

https://youtu.be/1fSDxQYOtyw