Jung-Kook

Ve dveřích jsem se zastavil a poplašeně se rozhlédl. „Bude to dobré!", zašeptal mi do ucha Tae, popostrčil mě dovnitř a zavřel dveře. Nervózně jsem se otočil na zavřené dveře s pocitem, že mi zmizela úniková cesta, ale snažil jsem se věřit Taeho slovům. Bude to dobré! Opět jsem začal věnovat pozornost místnosti a lidem tam. Hned naproti dveří byly k sobě přiražené dva dlouhé stoly a za nima sedělo asi pět lidí včetně taťky Lee. Opravdu jako u maturity. Měli před sebou skleničky s vodou a nějaké papíry. Zdálo se, že se tváří přívětivě, ale já jsem pohledem vyhledal taťku Lee a jen s ním jsem navázal oční kontakt. Povzbudivě se usmál a naznačil hlavou, že se mám posadit. Až potom jsem si všiml židle, která byla osamoceně umístěná před těmi stoly. Rozechvěle jsem přišel až k ní a byl rád, že se můžu posadit, jinak bych už dlouho neustál na svých rozklepaných nohách. Přesto jsem pořád stál. Nervózně jsem se díval po těch lidech... Byli to tři muži a jedna žena a já se každému z nich zlehka poklonil.

„Dobrý den!", řekl jsem chvějícím se hlasem a oni mi mile odpověděli. Skoro jsem nevnímal, že ke mně přistoupil taťka Lee, jemně mě pohladil po rameni a pak zatlačil, takže jsem najednou seděl. Vrazil mi něco do dlaně. Až po chviličce jsem si uvědomil, že svírám skleničku s vodou, ale to už on byl zpět na svém místě. Vděčně jsem se napil, ale knedlík v mém krku nechtěl zmizet. „Takže... pan Jeon, ano?", ozvala se ta žena a já jsem přikývl. „Můžeme vám říkat Kookie?", zeptala se. „Aby to nebylo tak... jak to říct... hrozně formální?" „Jistě...", usmál jsem se a trochu se mi ulevilo. Tihle nevypadají, že by mě chtěli sežrat. „Takže já jsem doktorka Shin Min-Seop a zleva je pan doktor Suh Dong-In, Oh Seung-Ha, Moon Hyeong-Gon a pana doktora Lee Dong Younga, znáš..." „Těší mě!", znovu jsem se postavil a uklonil se. „Ano znám pana doktora Lee!", přikývl jsem. „Posaďte se, Kookie!", usmála se paní Shin a já jsem ji hned poslechl. Znovu jsem pohledem vyhledal taťku Lee a on na mě mrkl. Nervózně jsem se usmál. Byl jsem opravdu neskutečně rád, že je tady, přestože komise nevypadala nepřátelsky.

 „Chtěli bychom aby jste se uvolnil a popravdě odpovídal na naše otázky, které potom doplní tady pan doktor Lee... souhlasíte?" Zdálo se, že ta žena je něco jako předseda komise, v jejím případě předsedkyně. Znovu jsem přikývl. „Ano!", řekl jsem pro jistotu zřetelně a ona se spokojeně usmála. „Takže můžeme začít!", rozhodla. Snažil jsem se uklidnit a zhluboka jsem dýchal. Znovu jsem se napil. Cítil jsem, že i mé prudce bušící srdce se pomalu ale jistě zklidňuje. Taťka Lee se na mě pořád usmíval a také ti tři muži vypadali mile. Zvládnu to! Musím!

Tae-Hyung

Zavřel jsem dveře, ale sotva jsem ztratil Kookieho ze zorného pole, dolehla na mě nervozita. Co když to nebude dobré? Co když miláčka domů nepustí? Chvíli jsem seděl, ale pak jsem vyskočil na nohy a chodil po chodbě tam a zpět a potom zase pro změnu kolem dokola. Snažil jsem se znovu uklidnit, ale moc to nešlo. Vždycky jsem na chvíli zastavil u dveří a snažil se něco zaslechnout, ale přes zavřené dveře nebylo slyšet vůbec nic! Tak rád bych věděl co se tam uvnitř děje. Je Kookie v pohodě? Chtěl bych ho držet za ruku a uklidňovat ho. Tím bych uklidnil i sebe! Jen být v obraze... co mu říkají? Usmívají se na mého miláčka a nebo jsou chladní? Co je to za lidi? To čekání mi přišlo jako celá věčnost. Jak dlouho už tady trčím? Hodinu? Víc? Neměl jsem ponětí. Znovu jsem si sedl, když se dveře otevřely a z nich vyšel miláček. Plakal. Vyskočil jsem na nohy a on se mi vrhl do náruče. „Jung-Kookie!", vydechl jsem zaskočeně a on se na mě ještě víc namáčkl. Nepřestával plakat a mě se málem podlomila kolena. Znamená to, že ho domů nepustí???

Jung-Kook

Odpovídal jsem popravdě na všechno co se mě ptali. Mluvil jsem o tom jak se cítím, co se změnilo i o svých plánech do budoucna. Prozradil jsem, že miluju Taeho a že chceme udělat obřad. Netvářili se nadšeně, ale zdálo se, že nás neodsuzují, jen pokývali hlavou, že to berou na vědomí. Taky jsem řekl, že chci dokončit studia a živit se malováním. Možná bych si mohl souběžně udělat i pedagogickou školu a vyučovat svůj obor na naší univerzitě. Mile mě překvapilo, když taťka Lee prohlásil, že mluvil s mou děkankou a že prý bez problémů můžu navázat tam, kde jsem skončil. Prý mi uznají celé tři semestry, takže stačí když do školy nastoupím v jarním semestru. Pořád si něco zapisovali. Zdálo se, že se jim líbí můj pozitivní postoj k mému životu. Vážně, už jsem k sobě necítil takovou nenávist. Slíbil jsem, že už rozhodně nebudu uvažovat o sebevraždě. Minulost je už pryč, tu nezměním, ale budoucnost je v mých rukách! Všechno se dá nějak řešit. Ano, budu se snažit, moc! Budu s Tae-Hyungem! Pan Lee doplnil své poznatky z terapií a nezapomněl zmínit i to, jak jsem spolupracoval, o hodně víc než v minulosti. Chválil mě za mé pokroky a já jsem byl šťastný, že to dokázal ocenit a že to použil v můj prospěch. 

Zmínil taky Angela a prohlásil, že si je jistý, že se už nevrátí, ale že mě bude mít i nadále pod kontrolou, že zůstane mým psychiatrem. Ale také mým taťkou, říkaly jeho oči, když jsme navázali oční kontakt a já se na něho vděčně usmál. Mám ho vážně strašně moc rád! Nejistě jsem přejel pohledem komisi. Usmívali se a já jsem se konečně úplně uklidnil. Souhlasili s následnými ambulantními terapiemi, ale rozhodli, že záleží na taťkovi Lee a na mě v jakých intervalech se budeme scházet, ihned po propuštění samozřejmě častěji. „Myslím, že vážně nic nebrání ve vašem propuštění!", řekla paní Shin a ostatní přikyvovali, včetně taťky Lee, který na mě významně mrkl. Do očí mi vyhrkly slzy. Opravdu? Vážně mě už pustí za miláčkem? „Zůstanete na oddělení do konce měsíce!", rozhodla. „Potom už budete moct jít domů a zodpovídat sám za sebe! Jsem ráda, že jste na tom o tolik líp! Přeji vám hodně štěstí do dalšího života, Kookie!" Usmála se a mrkla na mě. „Dě... děkuji!", vysoukal jsem ze sebe dojatě. Potom se postavili a já jim všem podal ruku. Znovu jsem se uklonil, slzy v očích. Oni stáli a usmívali se.

„Můžete jít, Kookie!", řekla paní Shin. „Nashledanou!", vydechl jsem a začal couvat ke dveřím. Cestou jsem se ještě několikrát poklonil. Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že to už mám za sebou. Sice až na konci měsíce, ale můžu jít domů! Do konce měsíce zbývá něco málo přes týden, ale to už zvládnu! Zády jsem narazil na dveře. Slzy štěstí mi už stékaly po tváři. Naposledy jsem se uklonil a oni se začali smát. Mezi slzama jsem se taky usmál. Potom jsem dveře otevřel a uviděl Taeho, který na mě čekal. Ve tváři měl ustaraný výraz. Já jsem se už naplno rozbrečel a vrhl se mu kolem krku. Opravdu už budeme pořád jen spolu? Uděláme obřad a možná pojedeme i na svatební cestu! Dodělám školu... Vážně už bude všechno jen dobré? Když jsem byl v jeho milující náruči, věřil jsem všemu. Tak moc ho miluju! Brečel jsem štěstím a nemohl jsem se uklidnit. On mě konejšivě hladil po zádech.Nakonec vzal mou tvář do dlaní a začal mě líbat. Na nic se neptal, jen mě dlouze a hrozně něžně líbal. Bylo to opravdu moc krásné! Po nějaké chvíli jsem se uklidnil a on se na mě vyčkávavě podíval. Zdálo se, že na mě nechce tlačit, ale bylo vidět, že se bojí co mu řeknu. Neodolal jsem pokušení a jen jsem zlehka zavrtěl hlavou. Hrklo ve mně, když se jeho oči nevěřícně rozšířily a maličko zbledl.Zatvářil se smutně.    

Už chtěl něco říct, ale já jsem ho nepustil ke slovu. „Na konci měsíce jdu domů!", vyhrkl jsem radostně a do očí mi vyhrkly nové slzy. Tae se na mě chvíli díval, jako kdyby nerozuměl tomu, co jsem právě řekl, ale pak se na jeho tváři objevil úsměv. „Ty jsi takové tele!", peskoval mě, zatímco přitahoval mé tělo zpět do náruče. „Proč teda pláčeš? Ty jsi mě tak vyděsil!" „Promiň!", vydechl jsem provinile. Tae se znovu podíval do mých očí. „Vážně, Jung-Kookie? Vážně už budeme jenom spolu?" „Pokud mě neodkopneš...", pousmál jsem se. „tak ano!" „Nikdy tě neodkopnu! Nikdy!", řekl rozhodně. Bez varování mě chňapl kolem boků, vyzvedl mě nahoru a začal se se mnou točit. Já jsem vypískl, přišpendlil ruce kolem jeho krku, abych nespadl a začal se smát. Bylo to tak bláznivé! Téměř jsme nevnímali komisi, která opouštěla místnost. Miláček mě postavil na nohy a znovu mě něžně políbil, před nima. Maličko jsem se začervenal, ale nechal jsem ho. Ať všichni vidí, že mě Tae miluje a že já miluju jeho! „Ještě musíš zpět do svého pokoje, Kookie", řekl za mými zády taťka Lee až jsem sebou cukl leknutím. „Uvádíte do rozpaků mé kolegy i kolegyni!", usmíval se pobaveně. „Běžte pokračovat do soukromí, ano?" Nemohli jsme nesouhlasit. Trochu v rozpacích jsme ruku v ruce pádili do výtahu a za sebou jsme slyšeli taťkův smích.

Tae-Hyung

Byl jsem šťastný jako blecha, že Kookieho vážně pustí domů! Pořád jsme se líbali a šťastně se k sobě tulili. Bylo to neuvěřitelné! Ten den jsem se od něho nemohl odtrhnout, ale vědomí, že už za pár dní bude moct jít domů, mi pomáhalo. Byl už večer když jsem odcházel. Vzal jsem si s sebou oba obrazy. I ten druhý byl nádherný! Dojalo mě, že mě Kookie tak krásně namaloval. Omluvil jsem se miláčkovi, že se celý týden neuvidíme, protože jsem potřeboval zajet do Daegu. Byl z toho smutný, ale slíbil, že to zvládne. Věděl jsem, že se těší domů. Plánoval jsem, že se ve středu uvolním ze školy a vyzvednu ho. Hrozně moc jsem se taky těšil!

Jung-Kook

Celý týden se hrozně vlekl, ale já se snažil zabavit jak se dalo. Taťka Lee za mnou pořád chodil a povídali jsme si. Také jsem tancoval a kreslil. Stýskalo se mi po miláčkovi, ale každý den mi volal. Mluvil jsem taky s Eon-Jin a s Taeho rodiči. Všichni byli moc rádi, že už jsem v pořádku. Tae se konečně zmínil o naší svatbě a oni nestačili kulit oči. Překvapilo mě, že se nezmínil už dřív, ale na druhou stranu jsem byl rád, že jsem mohl alespoň přes kameru vidět jejich reakci. Eon poskakovala jako smyslů zbavená a tleskala ručkama. Máma plakala a Taeho táta se usmíval a také si sem tam utřel oči. Dokonce se jednou ukázal i Gyu a pozdravil mě, což mě mile překvapilo. Tae mi ukázal jak spolu Soonshim a Yeontan dovádějí. Bylo to legrační. Doufal jsem ale, že když Tae pojede do Daegu, že ho napadne přivést Yeontana zpátky do Seoulu. Ten malý pejsek mi už chyběl. Nestačil jsem si ho ani užít a už jsem o něho přišel. Ale pořád je můj, nebo ne? Nevím proč, ale bál jsem se Taeho zeptat a když jsem viděl, jak se tam maličkému líbí, připadal jsem si jako sobec, že chci aby byl u mě. Tae mi moc chyběl! Tak jsem je oba alespoň nakreslil...

Malovat jsem chtěl až potom, doma. V pátek se za mnou stavil pan Park Shin-Yang, právník od babičky. Sdělil mi, že všechny peníze po babičce i zbytek po mých rodičích, převedl na můj účet. Přešel na mě taky její domek v Busanu. Dokonce i jejich restaurace, která byla pořád v provozu, přešla na mě! Znovu jsem plakal, když mi došlo, že už babičku nikdy neuvidím. Nemyslel jsem v tu chvíli na žádné peníze ani na majetek. Co budu já dělat s restaurací až někde v Busanu? Bylo mi smutno a taky mi bylo moc líto babičky. Chtěl bych ji zpátky! Pan Park se sice neusmíval, ale i tak vypadal o mnohem přívětivěji než před tím! Utěšoval mě, což mě taky překvapilo. Podepsal jsem mu nějaké papíry. „Babička si přála aby se vám dařilo!", řekl vážně. „Tak snad bude všechno v pořádku..." Jen jsem mlčky přikývl. Už jsem neplakal. „Tak se mějte!" Vložil mi do ruky nějaký papírek. „Kdyby něco, tak se nebojte na mě obrátit! Pomůžu s čímkoli!", řekl vážně. „Děkuji!", špitl jsem. „Opravdu si toho moc vážím!" On jen přikývl. Vydal se ke dveřím a naposledy se na mě vážně podíval. 

Potom odešel. V okamžiku jsem pustil z hlavy co mi říkal. Znovu jsem se rozbrečel. Tak moc mi chyběla má babička! A taky Tae!

Z úterý na středu jsem nemohl dospat. Tak moc jsem se těšil až konečně opustím tuto nemocnici. Těšil jsem se až půjdeme s miláčkem do parku. Tak dlouho jsme už nebyli v Songdo... Všiml jsem si, že už kvetou Sakury, bude tam krásně! Taky jsem se těšil až se pomilujeme v klidu. Bude to úžasné! Poslední snídaně, poslední vizita. Nemohl jsem se dočkat až za mnou přijde můj miláček, ale taťka mi řekl, že Tae zatím nepřišel. Byl jsem zmatený. Slíbil přece, že pro mě přijde. Tak kde je? „Držím pěsti, Kookie!", řekl taťka Lee a já jsem ho vděčně objal. „Ale ty to zvládneš!" „Děkuju za všechno!", řekl jsem dojatě. „Však se zase brzy uvidíme!", zadoufal jsem a on jen s úsměvem přikývl. „Víš co říkala komise, že?", usmál se. „Ale i bez toho, budu moc rád, když si uděláš čas na starého páprdu!" „Ty nejsi žádný páprda!", zamračil jsem se s úsměvem. V očích jsem měl slzy. Přes to všechno mi to tady bude chybět! Jsem asi divný! Byl čas jít. Kde je Tae? Bolelo mě, že se na mě vykašlal. Sjel jsem výtahem a už jsem se blížil k hlavnímu vchodu, když jsem miláčka uviděl. Zůstal jsem zírat s otevřenou pusou a mé srdce se radostně rozbušilo. Tae stál za prosklenýma dveřma a v náruči držel našeho pejska. Nevěděl jsem na co mám zírat dřív. Na Yeontana, kterého Tae vyzvedl tak, abych na něho dobře viděl a nebo na jeho obarvené vlasy. Při posledním videohovoru je ještě obarvené neměl! Měl na hlavě kapuci, ale i tak jsem viděl jeho odrostenou ofinu, která mu padala do obličeje. Ještě chvíli jsem civěl a on se usmíval. Alespoň mi to tak připadlo, že se usmívá.

Pokynul mi, abych už konečně šel za ním a já jsem bez dalšího váhání vběhl do dveří. Maličko ustoupil, abych mohl projít a hned se na mě vrhl. Bylo to legrační, když mě miláček objímal a Yeontan se usilovně snažil olízat celou mou tvář. „Jdeme domů!", vyhrkl jsem radostně a Tae mě políbil na rty. „Už bylo na čase!", řekl vesele a já jsem se na něho znovu omámeně podíval. „Líbím se ti?", mrkl na mě a já jsem se zmohl na letmé přikývnutí. Vypadal krásně! „Kdy jsi to stihl?", zajímal jsem se. „Máma mě obarvila včera!", usmál se spokojeně. „Řekl jsem si, že když se můžeš barvit ty, tak já taky!" „Já jsem se obarvil jen jednou!", ohradil jsem se pobaveně. „Ale když na to přijde, mohl bych to zkusit znovu, co říkáš?", usmál jsem se provokativně. „Když tě to udělá šťastným, miláčku...", zavrněl, zatím co mě už za ruku táhl k metru. „tak se obarvi třeba i na růžovo. Budeš pořád vypadat jako anděl!" Jen jsem se zasmál při té představě, ale člověk nikdy neví. Třeba někdy tu růžovou zkusím. Budu sladký jako cukrová vata? No, abych se pak Taemu nepřejedl...

Celou cestu k metru i od metra jsem si užíval čerstvý jarní vzduch a kochal se krásou rozkvetlých stromů. Jaro je úžasné roční období! Znamená zrození nového života a všechno tak nádherně kvete! I pro mě to znamená začátek nového života! Byl jsem šťastný! Tak moc šťastný! Proto že jdu domů a taky proto, že pro mě miláček přece jen přišel! Mrzelo mě, že jsem mu křivdil, ale rozhodl jsem se, že mu to říkat nebudu. Mohl bych ho ale maličko potrápit! Vím co bude chtít dělat až přijdeme domů... Jenže já mám jiné plány! Maličko si odpočinu ve své postýlce, uvařím oběd a pak vezmu pejska ven na procházku. Odpoledne se stavím za Ki a pak udělám večeři. Potom ale až bude noc, nenechám miláčka spinkat! Chci se s ním milovat dlouho! Třeba by i zítra mohl zůstat doma?! Nemohl jsem zabránit slzám, když jsem vstoupil do našeho bytu. Tae už stihl krásně uklidit, miláček můj. Jsem doma! Konečně jsem už doma!!! „Vítej doma!", zašeptal Tae. Položil pejska na zem a hned se na mě vrhl. Chvíli jsem se s ním líbal, ale pak jsem prohlásil, že jsem unavený. „Tak si odpočiň!", řekl trochu zklamaně Tae. 

„Já se vrátím do školy!" Vlepil mi ještě jednu pusu a než jsem stačil něco říct, zavřel za sebou dveře. Tak to jsem teda nečekal. Taky jsem byl zklamaný. Nenapadlo mě, že odejde. Povzdechl jsem si a začal hledat v lednici nějaké jídlo. Copak uvařím? Nakonec jsem se rozhodl pro rýži a kousky vepřového masa s omáčkou. Budu muset nakoupit! Uvařené jsem měl rychle, přestože se mi pejsek pořád motal pod nohama. Nebyl jsem zvyklý mít kolem sebe tak malého tvora a tak jsem ho párkrát málem zašlápl. Naštěstí se nic nestalo! Bylo už pozdní odpoledne a Tae se nevracel. Byl jsem opravdu smutný. Podlachmal jsem Yeontana a pořád jsem skenoval dveře a taky mobil. „Jdeme teda ven?", zeptal jsem se, když Tae pořád nešel a ani mi nepsal nebo nevolal. Pejsek začal vyvádět jako by mi rozuměl. Dal jsem mu vodítko a s úsměvem jsem vyšel z bytu. Yeontan pobíhal a překypoval nadšením. Každou chvíli po mě pokukoval. Zdálo se mi, že jsem zahlédl Ki, když jsem vcházel do výtahu, ale nebyl jsem si jistý. „Nebojíš se výtahů?", usmál jsem se na pejska. Ten na mě civěl a nic neříkal, jen vrtěl ocáskem. Byl roztomilý!

Uvědomil jsem si, že jsem ještě nikdy neviděl jet Min-Kiho výtahem. Že by se bál? Možná opravdu šel po schodech on. Potom se za ním zastavím!

Skočil jsem do nejbližšího obchodu a nakoupil nějakou zeleninu, maso a taky pečivo a mléko. Uděláme si večer s miláčkem kakao! Koupil jsem pro jistotu taky granule pro pejska a bublifuk. Měl jsem náladu na bublinky. Připadal jsem si neskutečně svobodný a šťastný, přestože se mnou nebyl Tae. Však on se vrátí ze školy a pak budeme spolu! Když jsem přišel domů, byl už tam. Znovu mě ale zamrzelo, že jen tak odešel. Předal jsem mu teda pejska i nákup a oznámil, že jdu na chvíli za Ki. Podíval se na mě zvláštním pohledem, ale jen přikývl. „Vynahradím ti to!", špitl jsem abych trochu uvolnil atmosféru. Viděl jsem na něm, že nechce abych někam chodil. Ale já se u Min-Kiho zdržím jen chvíli a pak už budu jen s miláčkem! Opravdu mu to vynahradím!

Jenže Min-Ki nebyl doma. Zklamaně jsem se vracel po schodech, ale potom jsem ho uviděl. Stál v mezipatře a nepřítomně se díval před sebe. Vypadal smutně. „Co se mu stalo?", přemýšlel jsem, zatím co jsem se k němu nenápadně přibližoval. Chtěl jsem ho překvapit. Doufal jsem, že nemá nějaké trápení s JR. Snad se nestalo něco vážného? Doufal jsem, že ho nějak rozveselím. Taky mi moc chyběl! Bylo to tak jiné, když mě navštěvoval v nemocnici. Doma je prostě doma! Už jsem byl skoro u něho a on mě pořád nezaregistroval. Vypadal opravdu dost zamyšleně a tak jsem se rozmyslel, že ho nebudu lekat. Co kdyby pak zase spadl ze schodů a nebo dostal ze šoku infarkt jako Tae? To by bylo hrozné! Namísto toho jsem vytáhl bublifuk a vypustil co nejvíc bublin. Min-Ki sebou maličko cukl, ale vzápětí na to natáhl ruku a s mírným úsměvem chytil jednu bublinu do dlaně. Okamžitě praskla, ale on měl pořád nataženou ruku, dlaní vzhůru. Čekal na další bubliny, které jsem mu hned poslal. 

Po chvíli, kdy jsme si takhle hráli, se konečně otočil a do očí mu vyhrkly slzy. „Doufal jsem, že si to ty!", usmál se smutně. „Tak už jsi doma?" „Jsem doma!", vyhrkl jsem šťastně a hned se mu vrhl do náruče. Pevně mě objal. „Co se ti stalo?", zeptal jsem se, když jsem si všiml, že je pořád trochu smutný. „Ale nic...", povzdechl si. „Jen musel Hyunie odjet do Kangnungu. Jeho máma je už zase nemocná... stýská se mi!" „Zase se ti vrátí, to bude dobré!", konejšil jsem ho a on jen přikývl. „Teď utěšuješ ty mě...", pousmál se smutně Ki. „Pamatuješ na tom balkóně? Byl jsi smutný, že je Tae v Daegu... Pamatuješ si to?" „Jak by ne...", usmál jsem se pobaveně. „Ale zlato, bude ti stačit pouštění bublin? Nemusím tě už líbat, že ne?" Přišlo nám to jako dobrý vtip. Ale i tak jsem ho jen zlehoučka políbil na rty. Znovu jsem si ho přitiskl do náruče. „Mám tě moc rád, Ki! Kdyby ti bylo smutno, tak za náma dojdi, ano?" „Dobře. Taky tě mám moc rád, Kookie!" Potom jsme si ještě chvíli hráli s bublifukem. „Co pořád děláš tady na schodišti?", zajímal jsem se a on se usmál. „Chodím tady přemýšlet...", odpověděl. „když se mi nechce ven. Ale už nesedím na schodech aby se někdo nepřizabil, víš?" Usmál jsem se při vzpomínce na naše první setkání tady. „To je dobře!", mrkl jsem na něho. „Už půjdu za miláčkem...", řekl jsem a on přikývl. „Divím se, že jsi za mnou přišel...", vydechl s úsměvem. Už nevypadal tak smutně. „Jsem rád, že jsem za tebou šel!", přiznal jsem. „S Tae-Hyungiem si to vynahradíme, neboj!" Trochu jsem se začervenal a pak jsme se už doopravdy rozloučili. On ještě zůstal tam. Nechal jsem mu bublifuk.

Tae zrovna otevíral dveře od bytu. „Byl jsem koupit nějaké víno!", řekl na vysvětlenou. „Musíme oslavit tvůj návrat domů!" Usmál se. Taky jsem se usmál. Sotva jsme však vešli do našeho bytu, Tae odložil nákup, chytl mě a přirazil ke dveřím. Vyděšeně jsem zalapal po vzduchu, ale když se ke mně přitiskl a začal mě hladit, ulevilo se mi. „Nezlobíš se?", zeptal jsem se potichu, ale on se jen maličko pousmál a začal mě líbat. „Šel jsem do školy abych tam nemusel zítra! Dnes jsme měli nějaká cvika, ale zítra máme jen přednášky, takže mi neutečou kredity a Gi mi sežene omluvenku, víš?!", oznámil mi, zatím co opečovával můj krk. „Takže od teď tě nepustím na krok, slyšíš?" Jen jsem přikývl. Ach, jak já miluju když líbá můj krk. „Já už nikam nejdu!", vysoukal jsem ze sebe. „Dělej si se mnou co chceš, miláčku!" Spokojeně se zaculil. „Opravdu?" „Opravdu!", řekl jsem vážně. „Nemáš hlad?", zeptal se starostlivě. „Najíme se potom!", špitnul jsem. „Teď se se mou pomiluj, ano?" „Tak jak budu chtít?", ujišťoval se s úsměvem. „Přesně tak..." Vzdychl jsem, když jemně skousl kůži na mém krku. Potom začal líbat má ústa a já jsem jeho polibek nadšeně opětoval. Těšil jsem se na naše milování! „Miluju tě!", zašeptal jsem do jeho rtů, při pauze na nádech, ale on už na mě opět vystrčil jazýček.

Spokojeně jsem zavrněl a nechal ho aby znovu zkoumal má ústa. „Kde je Yeontan?", zeptal jsem se rozechvěle, když jsme znovu ztratili dech. „Je ve své ohrádce a cpe se granulema!", odvětil klidně. „Takže nás nebude rušit!" Začal mě svlékat a já se chvěl vzrušením. Potom svlékl i sebe a popadl mě do náruče.