Tae-Hyung

Zíral jsem na obraz a pořád nemohl uvěřit vlastním očím. Jen matně jsem vnímal Kookieho upřený pohled, který on pro změnu upíral na mě. „Proč jsi nás namaloval takhle?", vydechl jsem mírně nachraplým hlasem. „Jak takhle?", zeptal se potichu. „Takhle..." Jak jen to nazvat? „eroticky?" „Vadí ti to?" Neodpověděl jsem hned. Ten obraz mě totiž totálně dostal! „Proč jsi nás tak namaloval?", zeptal jsem se znovu. „Protože... protože miluju, když mě takhle líbáš na krk!", špitl. „Nevadí ti, že to každý uvidí?", zajímal jsem se. Jeho slova mě potěšila a já se na něho usmál. „Vždyť ses ani nechtěl líbat na veřejnosti a teď nás tady tak prezentuješ...", dodal jsem nechápavě. Znovu jsem se zadíval na plátno. Zkoumal jsem jeho výraz na obraze a projelo mnou chvění. Neřešil jsem barvy ani techniku, ale jen to, co se tam odehrává. „Nevadí mi, že nás takhle někdo uvidí!", řekl rozhodně. „Ať nás vidí! Ale...", dodal nejistě. „jestli chceš tak já to přemaluju..." „Ani náhodou!", řekl jsem vážně. „Nic přemalovávat nebudeš!" Otočil jsem se k němu čelem a zadíval se do jeho krásné tváře ve které se zračila nejistota.

Opatrně jsem ho dotlačil k posteli a tam jsem udiveného miláčka posadil. Sedl jsem si vedle něj. Vjel jsem dlaní do jeho vlasů, uchopil chomáč na temeni a maličko mu zvrátil hlavu dozadu. Kookie překvapeně vydechl a zjevně nechápal co chci dělat, ale já jsem už přitiskl rty na jeho krk a začal ho pusínkovat a opatrně sát jemnou kůži. Kookie zavzdychal a ještě víc zaklonil hlavu. Potěšeně jsem se usmál a dál laskal jeho krk přesně tak jak to namaloval. Chvěl jsem se vzrušením a všiml jsem si, že on taky. „Namalo... namaloval jsem... jsem to taky proto... proto..." Kookie chtěl něco říct, ale nebyl schopný dokončit větu. Na chvíli jsem přestal laskat jeho krk a on se trhavě nadechl. „Protože...", pokračoval rozechvěle s prudkým výdechem. „tě moc chci!" , dodal a já jsem se na něho omámeně podíval. „Já to už nevydržím!", zavzdychal znovu, když jsem své rty přitiskl na jeho krční tepnu. Cítil jsem jak divoce pulzuje, stejně jako jeho srdce a to mé tlouklo taky splašeně a divoce. „Já tě taky chci!", řekl jsem potichu. „Ale musíme to vydržet..." „Tae?!", vydechl a já se na něho znovu podíval. „Vím, že je to divné, ale... nemohl by sis mě vzít?" „Jak vzít?", nechápal jsem. „Pomiluj se se mnou prosím!", zašeptal a celý zrudl. „Můžeme jít do koupelny... jen na takovou rychlovku třeba... ale já už to vážně nevydržím!" „A pak že já jsem nemožný nadrženec...", zasmál jsem se maličko křečovitě, protože boule v mých džínsách nasvědčovala tomu, že opravdu jsem nemožný nadrženec. Vzít si ho tady a teď? Polil mě studený pot. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna Kookie navrhne něco takového. Přesto jsem však vstal, vzal miláčka za ruku a začal ho táhnout ke koupelně. Jsme zatracení blázni, ale co... :P

Sotva jsem zavřel dveře, natlačil jsem ho k umývadlu o které se zapřel dlaněmi a začal jsem mu sundávat kalhoty od pyžama. Neměl pod nima spodky, takže jsem se mohl hned potěšit pohledem na jeho sexy zadeček. I mé kalhoty sklouzly ke kotníkům. Jednou rukou jsem mu zajel pod vrchní díl a nahmatal jednu ze sladkých bradavek, zatím co druhou jsem přejel po jeho přirození. Cítil jsem jak bradavka ztvrdla pod mýma prstama, když jsem ji hnětl a třel. Stejnou péči jsem věnoval i té druhé. Užíval jsem si jeho erekci. Kookieho tělo rozkošně reagovalo na mé doteky. Vzrušeně vydechl a víc se na mě natiskl. Chvěl se nedočkavostí, alespoň tak mi to přišlo. Jemně jsem mu skousl jeho levé ouško. „Mám pokračovat?", zavrněl jsem se rty přitisklými na jeho lalůčku až mu naskočila husí kůže. „Prosím...", vydechl. „Pospěš si, než někdo přijde..." Nestačil jsem se divit, ale byl jsem spokojený. Jak si miláček přeje... 

Nebyl čas na přípravu, takže jsem nasměroval špičku k jeho štěrbince a po vynaložení menšího úsilí jsem pronikl do jeho nitra. Okamžitě mě obklopilo jeho hebké teplo a já jsem zavzdychal blahem. Byl to tak úžasný pocit! Kookie potichu zasténal a maličko ztuhl, když jsem přirazil až po kořen. Cítil jsem jak se kolem mě stáhl. „Bolí tě to?", zašeptal jsem starostlivě do jeho ucha. Jen přikývl. „Pokračuj...", zašeptal taky a opřel se hlavou o mé rameno. Chviličku jsem počkal a kladl polibky do jeho vlasů, ale pak jsem ho postrčil dopředu, takže se musel víc předklonit a tak vystrčit zadeček a já se začal pohybovat. Začal jsem líbat jeho šíji a hladit po hrudníku a taky po bříšku. Nejdřív jsem přirážel jen pozvolna a miláček si skousl spodní ret aby nezačal hlasitě sténat, zvlášť, když jsem brzy přírazy zesílil a zrychlil. Jednou rukou jsem si ho přidržoval za hrudník a druhou za bok. Přirážel jsem už docela zběsile do jeho zadečku a zůstat v tichosti byl nadlidský úkol, ale zvládli jsme to. Slyšet byly jen tichoučké vzdechy spolu s pleskáním kůže o kůži, ale to jsem věřil, že za stěny našeho pokoje už slyšet není. Raději jsem ale přikryl miláčkovi ústa když vyvrcholil do umývadla a když jsem vyvrcholil já, prokousl jsem si ret. Měl jsem chuť řvát slastí, ale taky štěstím. Když jsem maličko vstřebal svůj orgasmus, pohladil jsem miláčka po zádech. Skláněl se nad umývadlem a prudce dýchal. Vystoupil jsem z jeho těla a otočil si ho k sobě čelem. Ihned se vrhl na má ústa a začal mě smyslně líbat. „Tak moc mi to chybělo!", zašeptal při pauze na nádech. „Miluju tě, Tae!" „A já tebe!", usmál jsem se do jeho rtů. „Miluju tě strašně moc, Jung-Kookie!" Ještě chvíli jsme se potom líbali a dávali do polibku všechny city, které k sobě chováme. Cítil a užíval jsem si jeho lásku. Potom se odtáhl a podíval na můj ret. „Ty krvácíš!", vydechl zaskočeně. „To nic, zlatíčko!", usmál jsem se konejšivě. „Za tohle mi to stálo!" Zlehka mi přejel prstem po rtu a tak setřel mou krev, ale já jsem vzal jeho ruku a přitiskl na ni svou tvář. Políbil jsem jeho dlaň a miláček se láskyplně usmál. Bylo to tak krásné! Museli jsme se umýt, obléknout a uklidit koupelnu. Byl to zázrak, že nás nikdo nenačapal. Kookie se začervenal, když jsem to řekl nahlas.

Jung-Kook

Bylo 30.12. 2019. Hned ráno jsem se probudil s myšlenkou na to, že má miláček narozeniny. Po Novém roce už půjde domů, ale zatím je pořád v nemocnici. Rozhodl jsem se, že ho překvapím a s dovolením taťky Lee jsem zaběhl do bufetu a koupil malý cupcake. Musel mi dát peníze, protože já u sebe žádné neměl. Byl jsem mu vděčný a slíbil jsem, že mu peníze vrátím, ale on trval na tom, že je to dobré. Stejně mu je vrátím! Odpoledne jsem pak potichu vklouzl do miláčkova pokoje. Do cupcakeku jsem zapíchl malou svíčku a taťka Lee mi dokonce půjčil sirky abych ji mohl zapálit.

Tae ležel v posteli a zdálo se, že spí. Vypadal tak rozkošně, že jsem chvíli zůstal stát a jen jsem na něho se zalíbením civěl. Je tak nádherný můj Tae-Hyungie! Najednou mě ale chytl za ruku a já jsem vykvíkl leknutím. Tak tak jsem zachránil jeho cupcake před pádem na zem. Schovával jsem ho za svými zády, takže ho Tae neviděl. „Ahoj, miláčku!", usmál se pobaveně a chtěl si mě přitáhnout k sobě, ale já se nedal. „Tae... Tae, počkej!", vyhrkl jsem a on se zarazil. „Děje se něco?" Namísto odpovědi jsem se uvolnil z jeho sevření a zatím co mě nechápavě a docela zklamaně skenoval pohledem, dal jsem před sebe ruku s mňamkou a začal zpívat: „Hodně štěstí zdraví, hodně štěstí zdraví... hodně štěstí milý Ta-e, hodně štěstí zdraví!" Všiml jsem si jak se miláčkův výraz mění a ke konci mého mini vystoupení už zářil štěstím. „Krásně zpíváš!", vydechl okouzleně a zdálo se, že toho co držím v dlani si ani nevšiml. Nadšeně se díval jen do mých očí a já jsem mu pohled láskyplně opětoval. „Díky!", vydechl jsem. Takhle jsme se navzájem chvíli topili v pohledech, ale pak jsem se trochu zamračil. „Tae?!" „Hmmm?!" „Ten cupcake..." „Jaký cupcake?" Potom konečně skouzl pohledem na mou dlaň a oči se mu rozšířily. „Tenhle cupcake!", zajásal a mňamku si ode mě převzal. Držel ho v obou dlaních a tvářil se nadšeně. Vypadal sladší než to co držel v dlaních, takže jsem neodolal a vlepil polibek na jeho rty. Pohotově jsem potom vytáhl sirky a zapálil malou svíčku. „Sfoukni si ji!", usmál jsem se a on už se chystal, že to udělá. „Ještě jednou mi zazpívej!", vzhlédl ke mně se štěněčím výrazem a já se musel zasmát. Svíčka byla malá a mohla by shořet dřív než ji sfoukne. Měl jsem jen jednu. Tae držel cupcake jako by tam měl poklad a já jsem začal znovu zpívat.

Tae sfoukl svíčku a tvářil se hrozně důležitě. Tušil jsem co si přeje a já si přál to samé! Potom mě znovu chytl za ruku a přitáhl si mě k sobě rovnou do polibku. „Všechno nejlepší k narozeninám, miláčku!", vydechl jsem šťastně do jeho rtů a on se jen uculil. „Děkuji, miláčku!", zašeptal po chvíli, ale hned na to už znovu okupoval má ústa. Byl jsem hrozně moc šťastný a nemohl se jeho polibku nabažit. Potom, co jsem vytáhl svíčku, strčil jsem mu do pusy cupcake, on si půl ukousl a zbytek skončil v mých ústech. „Mňam!", zavrněl jsem spokojeně, on se usmál a už zase mě začal líbat. „Ten obraz si vem jako dárek, ano?",řekl jsem něžně a on radostně přikývl.

Silvestr jsme oba museli trávit v nemocnici, ale vedení nám už zase povolilo spát spolu v jednom pokoji. Taťka Lee to zařídil, bylo to úžasné! Přinesl nějaké dobroty od jeho ženy a taky dětské šampaňské, což mě pobavilo, a k tomu pár malin. Byl jsem moc vděčný za to, že se tak stará. Je jako náš anděl strážný... bez něho by to s náma nemohlo nikdy dopadnout tak dobře! Myslím, že i Tae si to uvědomuje... Stáli jsme pak u okna a čekali na to až začnou ohňostroje. Tulili jsme se jeden k druhému a v ruce drželi skleničky s naší nealko tekutinou. 

Když to vypuklo, ťukli jsme si a zatím co jsme se jeden druhému dívali láskyplně do očí, popřáli jsme si šťastný Nový rok. Potom jsme se něžně políbili. Po chvíli jsme polibek prohloubili a aniž bychom věnovali pozornost ohňostrojům, začali jsme couvat k posteli. Teda já jsem couval a Tae mě na ni tlačil. Když jsem skončil na zádech, zaběhl zhasnout a když se pak vrátil ke mně, začal ze mě strhávat pyžamo. Znovu jsme se milovali, ale tentokrát pěkně pod peřinou a dlouho. Nebáli jsme se, že by zrovna v tu chvíli mohl někdo přijít. Byla noc a ještě k tomu Nový rok 2020! „Myslíš, že jsme byli dost počestní?", zašeptal jsem slastně do jeho ouška, když jsme po orgasmu leželi přitulení k sobě. Tae vyprskl smíchy. Po chvíli se uklidnil a políbil mě do vlasů. „Úplně nejpočestnější, Jung-Kookie!", řekl naprosto vážně. Když jsme se potom osprchovali a oblékli se do pyžama, usnuli jsme v pevném objetí. Jak já miluju, když můžu usínat vedle něho.  

Tae-Hyung

Ráno mě probudily Kookieho vlasy, které mě šimraly na bradě.Miláček byl ke mně přitisklý a jeho hlava spočívala klidně na mém hrudníku.Objímal mě jednou rukou a také nohou, celý na mě natisklý, jako by se bál, že mu uteču. S úsměvem jsem si ho přitáhl ještě víc k sobě a do těch vlasů ho políbil. Byl to krásný pocit se s ním probouzet. Kookie zavrněl,ale zdálo se, že spí dál. Překvapilo mě, když řekl rozespale: „Ahoj, miláčku...Dobré ráno!" „Dobré ráno!", usmál jsem se, ale to už se natočil tak, aby mi viděl do tváře. Bez váhání jsem mu vlepil pusu na nosík. „Spalo se ti dobře?", strachoval se a já jen přikývl. „Jsem jen trochu rozlámaný, ale jinak se mi spalo dobře!", usmál jsem se. „Já jsem tě celého zalehl, že?", polekal se a hned se chtěl odtáhnout, ale já jsem mu to nedovolil. Pevně jsem ho chytl a něžně políbil na rty. „Zůstaň tak!", poprosil jsem a on se znovu ke mně přitulil. „Vážně jsem se vyspal dobře!", zašeptal jsem mu do vlasů. „A ty?" „Já ještě líp s tak úžasným polštářkem!", zavrněl jako koťátko. Vypadal spokojeně a já jsem byl šťastný!

„Miláčku?!", řekl jsem něžně. „Hmmm?!" „Já se k Angelovi nechci už vracet, ale..." Kookie se nadzvedl na loktu a trochu nervózně se na mě podíval. „Ale?" „Jen mě zajímá jedna věc... Můžu se zeptat?" „Vážně o něm chceš zase mluvit?", vydechl nespokojeně, ale já jsem ho rychle přitiskl k sobě a políbil ho na rty. „Je to jen taková maličkost, neboj!", konejšil jsem ho. „Tak se ptej...", přikývl a znovu mě políbil. „Jak přicházel Angel to už vím... pan Lee mi to řekl...", začal jsem. „ale... jak se stalo, že ses mohl vrátit? Proč to jednou trvalo dva týdny a podruhé už jen tak krátce? Čím to bylo? Víš to? Jestli ne, tak nevadí!" Kookie se chvíli zamyslel a pak se maličko pousmál. „Myslím, že jsi mě vrátil zpátky ty!", řekl s jistotou a políbil mě na bradu. „Pokaždé když s tebou Angel spal, tak jsem se probojoval zpět... to nemůže být náhoda, Tae... myslím, že když jsi byl poblíž, utíkal jsem za tebou!" „Vážně?", zajásal jsem. „Říkal jsem ti, že tvé polibky jsou kouzelné, miláčku!", přikyvoval rozněžněle. „Víš co si myslím?", usmál jsem se a víc ho sevřel v objetí. „Že jsem se stejně zamiloval do tebe a ne do Angela... myslím, jako když měl ty své stavy... že jsi to zkrátka byl víc ty než on a proto jsem se vlastně zamiloval do tebe, jen jsem to nevěděl..." „A teď už to víš?", škádlil mě, ale v jeho hlase byla slyšet radost. „Jako nic jiného na světě!", přikyvoval jsem horlivě a zpečetil to polibkem na jeho krček.

Jung-Kook

V pátek Taeho pustili domů. Byl jsem moc rád, že už je zdravý, přestože musel ještě brát antibiotika v prášcích a hodně odpočívat. Chtěl jsem ho mít u sebe, ale snažil jsem se to brát statečně s tím, že mi slíbil videohovory každý den. Musel se totiž učit, protože ho čekaly zápočty a taky začalo zkouškové. Chápal jsem to. Uvědomil jsem si, že mi ten stres kolem zkoušek docela chybí. Až mě v březnu pustí, s čímž jsem už tak nějak počítal, začnu se znovu učit, abych mohl bez problémů navázat na další semestr. Musím si to ze druháku všechno zopakovat, ale to až potom... :) Každý den mi miláček volal jak slíbil a mluvili jsme spolu minimálně hodinu. Na zkouškách se mu dařilo a já jsem byl moc spokojený. Snažil jsem se nebýt smutný a pomáhal mi v tom miláček, díky telefonátům, ale také plyšový králíček od brášky, kterého jsem pojmenoval jednoduše Bunny!

Pokračoval jsem v terapiích, tancoval, kreslil a když mi Ki přinesl plátno, které koupil Tae a dal mu ho ve škole, znovu jsem maloval. Zkusil jsem nový styl malby a maloval jsem samozřejmě svého miláčka!

Tae-Hyung

Měl jsem po poslední zkoušce a byl jsem šťastný. Všechno jsem měl za A! Když už bylo po semestru, nadešel čas, kdy bych měl opravdu plánovat ten obřad. Chtěl jsem ho jen malý a skromný pro mou rodinu a pár přátel, prostě nic okázalého. Mělo to být symbolicky, pro nás dva abychom měli zážitek a vzpomínky jako by to bylo opravdové a taky pro naše blízké. Pro nás to ale opravdové bylo už od toho říjnového večera, kdy jsme si řekli, že to chceme navždy. Už od té chvíle ho považuji za manžela! :) Jen jsem netušil kde bych to mohl udělat. Kdyby to byla hetero svatba, našel bych spoustu krásných míst a ještě by svatba měla právní platnost, ale takhle... Doufal jsem, že něco vygooglím. Zalezl jsem si do jedné posluchárny, protože se mi nechtělo ještě ven do mrazu a zuřivě jsem hledal v mobilu. „Vy nespěcháte domů?", uslyšel jsem pobavený hlas pana profesora. Udiveně jsem zvedl hlavu, protože jsem myslel, že tam nikdo není. Profesor Park stál před tabulí a opíral se o prosklenou katedru. Mile se usmíval. „Máte nějaký problém?", zeptal se se zájmem. 

„Já... ehm..." Nevěděl jsem jestli mu to mám říct. „Vlastně to není problém...", řekl jsem nesměle. „Jen... plánuju svatbu a... jsem z toho trochu vedle...", přiznal jsem. „Ó, kdo je ta šťastná?", zazubil se a já na něho vykulil nechápavě oči. Na chviličku se zarazil, když uviděl můj výraz a pak se se smíchem plácl do čela. „Aha... už si vzpomínám... Spíš bych měl říct, kdo že je ten šťastný, že?" „Vy... vy si pamatujete na to líbání ve vestibulu?", vydechl jsem udiveně a on jen přikývl. „Mám dlouhou paměť a navíc jste udělali dost rozruch, na to ani nejde zapomenout!", usmál se a mrkl na mě. „Takže jestli to dobře chápu, tak ten vyvolený je pořád ten stejný chlapec, ano?" Pořád jsem na něho vykuleně civěl. Netušil jsem, že si to může pamatovat a už vůbec jsem nečekal takový zájem o mou osobu. „Je to ten stejný... Jeon Jung-Kook, student z výtvarného oboru!", blekotal jsem a snažil se přijít na to, proč mu říkám takové detaily. „Tak to jsem rád!", usmál se spokojeně. „Nevadí mi láska mezi stejnými pohlavími... mám mezi kamarády homosexuály, ale... nesnáším promiskuitu! To se mi opravdu hnusí!" „To.. to chápu!", řekl jsem nejistě a on se znovu zářivě usmál. „Tak mě napadá!", vyhrkl najednou radostně. „že by ti ohledně toho obřadu mohl pomoct jeden z mých kamarádů! Sám se před nějakou dobou oženil se svým partnerem, až na to, že se doposud soudí o to aby jim ten sňatek úřady uznaly... Ale to je jedno, jde hlavně o ten obřad, že? Sejdu se s ním a něco ti zjistím, ano?" „Váš kamarád se vážně oženil? Slyšel jsem právě něco o tom, že už to někdo udělal a proto mě napadlo, že bych to chtěl taky!", začal jsem horlivě vykládat. „Nejdřív mě napadlo, že bychom to udělali ve Vegas, ale... tam je to až moc Elvisovské... raději bych tady v Korei! Můžu se zeptat? Kdo je ten váš kamarád?" Profesor se usmíval. „možná jsi už o něm slyšel...", řekl klidně. „Je to režisér Kim-Jho Gwang-Soo!" „Vážně?", vydechl jsem užasle. „On je váš kamarád?" „Jistě...", přikývl pořád klidně. „A taky se znám s jeho mužem Kim Seung-Hwanem..." „Tak to je skvělé!", radoval jsem se. „Myslíte, že by nám s tím mohli pomoct? Přece jen už ví co a jak..." „Zařídím to!", slíbil a já se rozhodl, že to bude pro miláčka překvapení.

Jung-Kook

Hrozně jsem se těšil na březen a když už březen byl, dolehl na mě stres. Moc jsem se bál. Co když to nevyjde? Co když mě z nějakého důvodu nebudou chtít pustit? Před komisi jsem měl nastoupit asi v polovině března, ale přesný datum ještě nebyl stanoven. Taťka Lee, Tae-miláček, Min-Ki i Taeho spolubydlící, kteří mě začali pravidelně navštěvovat, se mě snažili přesvědčit, že to bude v pořádku a že si mám víc věřit. Už tak dlouhou dobu jsem nebral žádná sedativa... asi se opravdu uzdravuji, ale co když budou nespokojení? Nemohl jsem se přestat bát. Taťka Lee mi pak oznámil, že komise zasedne v pátek dvacátého března.

Seděl jsem potom na chodbě a připadal jsem si jako u maturity. Čekal jsem až si mě komise povolá. Byl jsem nervózní a nesvůj, ale Tae tam byl se mnou a snažil se mě uklidňovat. Raději mě nelíbal, ale tiskl mou dlaň a já jsem všemi póry svého těla nasával jeho klid. Opravdu byl neskutečně klidný! Když si všiml, že sedím jako na trní, stoupl si za mě a začal mi zlehka masírovat krk a ramena. Pomáhalo to, ale i tak jsem se nepřestal bát.

„Dobře to dopadne!", zašeptal Tae a něžně mě políbil na rty... „Snad!", vydechl jsem nejistě. Jak já takové věci nesnáším! Kdyby to byla maturita, ani bych nemrkl, byl bych v klidu, protože škola mě nikdy nemohla rozhodit! Ale tohle bylo něco jiného! Zavolali mě a já jsem sebou cukl, když jsem uslyšel své jméno. Tae mě popostrčil ze židle a povzbudivě na mě mrkl. Byl jsem rád, že taťka Lee je tam uvnitř s komisí, alespoň tam nebudu tak sám! Tae musel zůstat na chodbě. Vešel jsem pomalu, ale odhodlaně do dveří, vstříc svému osudu... Musí mě už pustit domů, když jsem se tolik snažil! Musí, protože já už sem nepatřím!