Tae-Hyung

Strávil jsem u miláčka celý den. Povídali jsme si, mazlili se a taky jsme se pořád líbali. Nemohl jsem se ho nabažit a nejraději bych si ho už odvedl s sebou domů. Bylo mi líto, že to nejde, ale snažil jsem se působit co nejvíc vyrovnaně, jen abych ho nerozrušil. Ani Kookie se nechtěl loučit. „Neplač, miláčku!", řekl jsem smutně, když jsem viděl jak mu po tváři tečou slzy. „Já nepláču!", vydechl a slzy si rychle utřel rukávem. „Zase za tebou přijdu!", slíbil jsem a pohladil ho po tváři. „Neboj, uteče to rychle a potom už budeme jenom spolu! Budeš mě mít plné zuby, tím jsem si jistý." Usmál jsem se, aby poznal, že si dělám legraci. „To spíš ty mě...", dodal až moc vážně. „Tak to nehrozí!", řekl jsem taky vážně a když nehodlal změnit výraz, začal jsem ho lechtat. Kookie vypískl a snažil se bránit, ale nebylo mu to nic platné. Skončili jsme na zemi a já jsem dál šmejdil dlaněmi po jeho hebké kůži. Tak moc jsem toužil se s ním pomilovat, ale hrozilo, že kdykoli může někdo vejít do pokoje a tak jsem to nechtěl riskovat. Ale toužil jsem se ho dotýkat a lechtání mi to umožňovalo. Navíc se miláček krásně smál, což byl také krásný zvuk. „Jeho slastné vzdechy uslyším až bude doma.", utěšoval jsem se v duchu. „Musím to vydržet, musím!" „Vzdávám se... vzdá... vzávám se!", smál se Kookie a já toho hned nechal. Zůstali jsme potom bez hnutí ležet a jeden druhému se dívali do očí. „Miluju tě!", zašeptal. „Já tebe víc!", usmál jsem se. „Tak to teda ne!" vyhrkl a najednou začal lechtat on mě. Překvapeně jsem vypískl, ale potom jsem se už snažil nedat na sobě znát, že jsem taky moc lechtivý a tak to Kookie nakonec vzdal. O fous, málem jsem si cvrnkl do kalhot! :) Přitulil jsem si ho k sobě. Byl udýchaný a naštvaný, že na mě jeho lechtání nepůsobilo tak jako to mé na něho. Začal jsem ho pusínkovat na rty i na tvář a on se znovu usmál. Potom jsem se ale zvednul a pomohl na nohy i jemu. „Už budu muset jít...", řekl jsem potichu a přitáhl si ho do objetí. „Zítra přijdu zas, ano?" „Hmmm..." Kookie jen přikývl a pokusil se o úsměv. „Zkusím něco namalovat...", špitl a já jsem horlivě souhlasil. „abych se nějak zabavil..." Znovu jsem ho políbil a objal. „To bude super!" „Snad...", povzdechl si. „Dlouho jsem nic nemaloval. Sice kreslím, ale ruku mám takovou ztuhlou... nejde mi to tak jako dřív..." „To se spraví!", zadoufal jsem. „Uvolní se ti ruka a znovu se do toho dostaneš. Příští rok už budeš zase studovat, bude to fajn!" „Snad...", pousmál se. Potom jsem se šel obléct. Ne že by se mi chtělo, ale byl už večer a další noc jsme povolenou neměli. Kookie mě smutně sledoval.

Už jsem byl na odchodu a naposledy jsem ho políbil. „Ještě něco pro tebe mám!", vzpomněl jsem si najednou a začal jsem hledat v cestovní tašce. Z Daegu jsem totiž spěchal rovnou do nemocnice za ním. „Našel jsem v babičtině domě tvůj mobil, miláčku!", usmál jsem se a hned jsem mu strčil telefon do dlaně. „Můžeš se odreagovat se svýma oblíbenýma písničkama, ale nestihl jsem ho nabít..." „Vážně jsi mi přivezl mobil?", zaradoval se. „Tak to ti budu moct zavolat!" Radostně mi skočil kolem krku, ale pak se zarazil. „Nemám tady nabíječku... a ani sluchátka..." „Sluchátka jsem nenašel...", řekl jsem. „ani nabíječku. Ale nechám ti tu svou a taky ti tu můžu nechat svoje sluchátka, jestli chceš." „Vážně?" „Jasně že jo!", mrkl jsem a pohladil jeho tvář. Miluju dotýkat se jeho hebké kůže a miluju jeho krásnou tvář! Vděčně se usmál a políbil mě na rty. „Děkuji!" „Chci abys mi zavolal a chci aby sis mohl pouštět muziku, bude ti pak mnohem líp!", usmál jsem se taky. Našel jsem pak zmiňované věci a dal mu je. „Raději si to hned schovej!", doporučil jsem. „Nevím, jestli máš povolené to tady mít, tak ať ti to neseberou... Ale Kookie.. žádné hlouposti, slibuješ?" „Jaké hlouposti myslíš?", podivil se. „Neboj... těším se domů za tebou, nijak si to nepokazím, slibuju!" „Tak to jsem rád!", usmál jsem se. „Věřím ti, miláčku! Věřím, že už nebudeš zlobit..." „Já nikdy nezlobím!", řekl s hraným rozhořčením. „Když myslíš...", ušklíbl jsem se. Začal jsem ho znovu vášnivě líbat, ale potom už sestra přinesla večeři a já jsem musel jít. Ještě jsem mu dal do skříně oblečení, které jsem přivezl sebou.

Jung-Kook

Bylo mi smutno hned jak zmizel za dveřma. Poslušně jsem snědl večeři, protože jsem měl už hlad. Škoda, že se Tae nezdržel dýl, mohli jsme jíst spolu. Ale miláček už byl pryč. Hned po jídle jsem si dal nabíjet mobil a rozhodl se, že mu před spaním zavolám. Měl jsem obrovskou radost, že mi dovezl můj telefon. Dal jsem si pak Taeho sluchátka do uší a pustil si písničky od Big Bang na které jsem zrovna měl náladu. Usnul jsem.

Ráno na mě opět padl smutek. Bylo tak krásné se probudit v Taeho náruči, ale dnes jsem se probudil sám. Nevím jak to vydržím až do března a to navíc jen můžu doufat, že mě pustí domů. Co když je nepřesvědčím, že už můžu opustit oddělení psychiatrie? Co když si mě tady nechají? Už jen ta představa ve mně vyvolávala zoufalství. Nebylo to tady tak hrozné, ale nemohl jsem chodit ven a taky jsem přerušil studium... Chtěl jsem už normálně žít a ne být zavřený a jen tak přežívat. Chtěl jsem se každý den probouzet vedle miláčka a milovat se s ním až do úplného vyčerpání. Klidně bych mu dovolil aby zase byl Daddy, jen abych ho mohl cítit v sobě... Myslím, že jsem už stejný nadrženec jako je on! :) Angel se zatím nevrátil a deprese už snad taky takové nemám... Jsem teda v pořádku? Jenže na březen musím čekat ještě tak dlouho. Bojím se, že se do té doby něco stane. Chtěl jsem se nějak odreagovat a hrozně moc jsem se těšil na to až budu malovat, ale najednou jsem se na to nějak necítil. Měl jsem jen jedno plátno od Taeho a nechtěl jsem ho zničit. Když jsem kreslil, nebyl jsem spokojený a všechny mé kresby skončily v koši. Plátno mám jen jedno... Nevím jestli to půjde. Neměl jsem moc chuť na jídlo, ale snídani jsem nakonec snědl. Nudil jsem se a nepomáhal ani mobil s písničkama. Chtěl jsem s někým mluvit a chyběl mi Tae. Uvítal bych i pana Lee a jeho terapie. Proč tu musím zase být tak sám?

Vzal jsem mobil a našel miláčkovo číslo. Doufal jsem, že už Tae nespí, zatím co telefon zvonil. Pořád to ale nebral. Už jsem to chtěl zklamaně ukončit, když zvonění přestalo a na druhé straně se ozval jeho rozespalý hlas. „Miláčku?!", řekl potichu. „Tae!", vzlykl jsem smutně. Nechtěl jsem brečet, ale jeho hlas mi sevřel hrdlo a vecpal slzy do očí. „Chtěl bych být s tebou!" „Zlato, uklidni se!" Jeho hlas zněl mírně chraplavě a unaveně. „Dnes za tebou zase přijdu, slibuju!" „Vá... vážně?", vydechl jsem úlevou a rukávem si setřel slzy. „Promiň, že jsem tě probudil, já... jen jsem byl hrozně osamělý... nezlob se, prosím." „Jak víš, že jsi mě probudil?", podivil se. „Já se nezlobím!", dodal rychle. „Neplač, miláčku... Stavím se odpoledne, ano? Zvládneš to?" „Zvládnu!", řekl jsem mírně zahanbeně. Nechci mu přidělávat starosti a ani se chovat jako dítě. „Budu se těšit!", řekl jsem láskyplně. „Ale víš co? Já nechci být sobec a tahat tě sem každý den. Jestli jsi moc unavený tak odpočívej, ano? Můžeš přijít až zítra... třeba..." „Přijdu odpoledne!", trval si na svém Tae. „Taky tě chci vidět! Když budu pak někdy unavený a nebo nebudu moct přijít, tak ti zavolám. Ale dnes rozhodně přijdu!" „Tak dobře...", špitnul jsem vděčně. „A teď půjdu ještě spát, nějak se necítím dobře...", povzdechl si a v jeho hlase byla slyšet velká únava. „Nejsi nemocný?", strachoval jsem se. „Snad ne... jen se dospím! Uvidíme se odpoledne, ano?" „Tak spinkej!", řekl jsem rozechvěle. Snad miláčkovi nic není... „Miluju tě!" „Taky tě miluju, Jung-Kookie! Ahoj!" Tae zavěsil a já jsem ještě chvíli držel telefon u ucha a poslouchal tón, který oznamoval, že hovor už skončil. „Ahoj...", zašeptal jsem a ruka s mobilem mi klesla dolů. Doufal jsem, že je Tae opravdu jen unavený.

Tae-Hyung

Položil jsem mobil na noční stolek a unaveně se svalil zpět do postele. Byl jsem tam sám, protože kluci odjeli ke svým rodinám. Jimin a Yoon-Gi byli v Busanu a Ho-Seok v Gwangju. Opravdu jsem byl moc unavený a navíc mě bolela hlava. Pokusil jsem se znovu usnout, ale už to nešlo. Nezlobil jsem se na Kookieho, že mě probudil, protože bylo už devět hodin, takže nemohl vědět, že ještě spím, ale nebyl jsem vůbec vyspaný. Po další půlhodině jsem to vzdal a vstal jsem abych se mohl osprchovat. Asi jsem vstal moc rychle... zatočila se mi totiž hlava a já jsem sebou málem švihl. Rozechvěle jsem si lehl zpět na postel a čekal až přejdou mžitky, které mi skákaly před očima. Dal jsem si ruku přes oči a také jsem je zavřel, ale ty mžitky tam byly pořád. Cítil jsem mírnou bolest na hrudníku. Navíc jsem si uvědomil jak horké mám čelo. Že bych měl horečku? Nechtěl jsem být nemocný! Znovu jsem vstal, tentokrát ale pomaleji a zamířil do koupelny, kde jsem v lékárničce našel teploměr. Když pípl, že už je teplota změřená, udiveně jsem vykulil oči na display... 39.9 ° Vážně mám horečku? Našel jsem nějaké prášky od bolesti, které působí také na teplotu a jeden jsem zapil vodou z kohoutku. Napil jsem se co nejvíc a také jsem si opláchl obličej. Neměl jsem hlad ani chuť na jídlo a tak jsem zaplul zpět do postele. Nějakou dobu jsem ležel přikrytý až po bradu a myslel na Kookieho. Jestli jsem nemocný, tak za ním nemůžu jít... No, snad mi bude odpoledne líp. Znovu jsem usnul.

Jung-Kook

Bylo už pozdní odpoledne, ale miláček pořád nešel. Nechtěl jsem mu pořád volat a nahánět ho jako nějaká bláznivá puberťačka a tak jsem trpělivě čekal. Když už ale byl skoro večer a on nikde, začal jsem si dělat starosti. Pořád jsem se ale snažil uklidňovat, že se nic neděje. Na druhý den jsem přece jen navolil jeho číslo v seznamu a čekal až to vezme. Nebral to a automat oznámil, že volaný účastník hovor nepřijímá. „Jako bych to snad nevěděl?!", povzdechl jsem si smutně. Byl jsem čím dál víc nervózní, když ani třetí hovor nepřijal. Sklesle jsem položil telefon a začal pochodovat po pokoji. Co mám dělat? Nejraději bych utekl a šel se podívat co miláček provádí. Co když se mu něco stalo? Rozhodl jsem se. Rychle jsem se převlékl do civilu... Neměl jsem tam žádnou bundu, tak jsem si vzal tričko s dlouhým rukávem, na to košili a teplou mikinu. Bezva, že mi to tam miláček nechal, teď se to hodí. Doufal jsem, že nějak nepozorovaně proklouznu, ale výtah i schodiště jsou až za recepcí, kde by však neměl nikdo sedět... Jako stín jsem se plížil chodbou a vydechl úlevou až jsem nastoupil do výtahu. Když jsem však přišel k hlavnímu vchodu, uslyšel jsem to, co jsem slyšet nechtěl. „Kampak?", zeptal se nějaký muž a když jsem se otočil, uviděl jsem člena nemocniční ochranky. „Jeon Jung-Kook, že?", poznamenal když si mě důkladně prohlédl, zatím co já jsem mlčel. „Nemyslíte, že by jste měl být ve svém pokoji? Nejdřív nám tady běháte po střeše a teď se chystáte kam?" Z jeho hlasu znělo pobavení, ale vypadal naštvaně. „Myslíte, že můžete běhat po městě? Vraťte se do svého pokoje a počítejte s následky!" „Ne...", vydechl jsem zoufale. „Vy to nechápete... já musím odejít!" „To říká každý pacient tady!", ušklíbl se. „Až budete moct odejít, tak půjdete. Jsem tady abych hlídal vaše bezpečí a není bezpečné aby jste opouštěl nemocnici bez dovolení! Kdo vás pustil, he? Máte nějakou propustku? Nemáte? Tak upalujte do pokoje než se opravdu naštvu!" Už jsem raději nic neříkal a poslechl jeho příkaz. Ve výtahu jsem se s brekem svezl na podlahu. Co se děje, že Tae nepřišel a ani nebere můj telefon? Komu bych mohl zavolat? Jsou vánoce a kamarádi jsou jistě odjetí. Kdo je na svátky v Seoulu? Mám zavolat panu Lee? Šel by miláčka zkontrolovat? Tak moc jsem se bál!

Najednou začal můj telefon zvonit. Byl to Tae! Rozechvěle jsem přijal hovor a chtěl něco říct, ale předběhl mě. „Promiň, že jsem nepřišel, miláčku!", řekl chvějícím se hlasem. „A taky se nezlob, že jsem ti nebral telefon... Spal jsem celý den, neslyšel jsem zvonění..." „Jsi v pořádku?", vydechl jsem nervózně. Jeho hlas se mi vůbec nelíbil. „Jsem nemocný, Kookie...", přiznal unaveně. „Mám pořád horečku, asi... asi zůstanu v posteli. Nezlobíš se? Nebo víš, co? Já se obleču a přijedu za tebou... počkej, jo?" „Ne!", vyhrkl jsem. „Ne, nejezdi! Lež! Je ti moc špatně? Co je ti?" „Nevím co mi je...", řekl potichu. „Bolí mě hrozně hlava a mám pořád vysokou horečku. Možná je to chřipka, já vážně nevím..." „Jsi tam sám?", zděsil jsem se. Tae potřebuje někoho, kdo by se o něho staral a já musím trčet tady! To je tak hrozné! Co jen budu dělat??? „Jsem tady sám...", povzdechl si. „Zkusím si dát studenou sprchu, ať to trochu srazím a taky si vezmu prášek. Ještě že tady má Hobi lékárničku... Míval ji vždy u sebe v pokoji, ale teď ji má v koupelně... Budu ok, neboj..."

„Hlavně si nedávej tu sprchu studenou, slyšíš?", vyhrkl jsem. „Dej si ji jen vlažnou, spíš teplejší než studenější aby tvé tělo nemělo šok, slyšíš?" „Slyším... Dobře... ne ledovou vodu, jen vlažnou..." „Ale opravdu, Tae... Je to důležité! Nesmí být studená! A vezmi si prášek!" „Neboj...", zašeptal. „Umím se o sebe postarat!" „Já se bojím!", vzlykl jsem. Kdybych byl u něho, dal bych mu zábal a taky obklad na čelo. Uvařil bych čaj s medem a staral bych se o něho. Ta bezmoc byla hrozná! Co kdybych vylezl oknem? Blbost, kterým asi? :( „Tak se neboj... jen... já teda nepřijdu, promiň..." „Nemusíš se omlouvat!", řekl jsem smutně a znovu jsem se rozbrečel. „Chtěl bych se o tebe starat, Tae!", vzlykal jsem zoufale. „Chci už být s tebou. Jsem tady když mě potřebuješ a ne s tebou... co mám dělat? Bojím se o tebe! Moc se bojím!" „Tak už neplač!", vydechl unaveně. „Zavolám ti zítra, ano?" „Já to nevydržím do zítřka!", vyhrkl jsem, ale Tae už hovor ukončil. Nemeškal jsem a zavolal panu Lee. Zvedl to hned. „Co se děje, Kookie?", zeptal se, když mě uslyšel vzlykat. „Stalo se něco?" Popsal jsem mu tedy chvějícím se hlasem situaci a on slíbil, že se na Taeho půjde podívat. Přece jen, jestli má horečku, může to být velká zátěž pro jeho srdce. „Uklidni se!", konejšil mě táta Lee. Musel mi připomenout, že mu mám tykat, protože jsem mu už zase vykal. „Zavolám ti až budu tam, ano? Hlavně klid, bude to dobré!" „Do... dobře...", přikývl jsem. Snažil jsem se uklidnit. V pokoji jsem si potom sedl na postel a čekal, co bude dál. Nedokázal jsem zabránit slzám aby stékaly po mé tváři.

Tae-Hyung

Překvapeně jsem se zadíval na pana Lee. Zrovna jsem se probudil a on seděl u mé postele, ruku na mém čele a něco si nespokojeně mrmlal. „Pane Lee?", vydechl jsem a on se na mě usmál. „Už jsi vzhůru?" „Jak... jak jste se sem dostal?", nechápal jsem. „Volal mi Kookie!", oznámil mi klidně. „A dveře mi otevřel správce kolejí. Jak je ti?" „Pořád mě moc bolí hlava!", postěžoval jsem si. „Kookie vám volal?" „Ano, volal! Dal jsi mu telefon?" „Našel jsem ho u babičky v Busanu, tak jsem mu ho vzal... Vadí to?" „Ne, vůbec ne!", usmál se. „Jsem rád, že mi zavolal. Jak dlouho to trvá?" „Co myslíte?" „Ta horečka!" „Od včerejšího rána, myslím... nechce klesnout..." „Nelíbí se mi to.", řekl vážně. „Můžeš vstát? Obleč se a půjdeš se mnou!" „Kam?" „Do nemocnice!", vysvětlil. „Já nechci do nemocnice!", protestoval jsem. „Nemůžeš tady zůstat sám!", zamračil se. „Nechci to riskovat kvůli tvému srdci! Vzal bych tě k sobě domů, ale chci aby tě vyšetřil odborný lékař a taky Jung-Kook tě jistě rád uvidí... Moc se o tebe bojí!" „Ach Kookie...", vydechl jsem. Už jsem neprotestoval. Opatrně jsem se oblékl a pan Lee mě odvedl k autu. Byl jsem dost malátný a tak mě musel podpírat. Cestou jsem v autě usnul a probudil se až ráno na nemocničním lůžku. U mé postele seděl Kookie, držel mě za ruku a díval se nepřítomně z okna. „Miláčku?!", zašeptal jsem a on se s trhnutím obrátil na mě. „Tae!?", vydechl a hned se ke mně přitulil a začal plakat. „No tak, neplač!", konejšil jsem ho a volnou rukou, ve které jsem neměl kapačku, jsem začal čechrat a hladit jeho vlasy. „Nic mi není!" „Jak to že ti nic není?", řekl vyčítavě. „Jsi nemocný!"

„Je to jen nějaká viróza a nebo chřipka...", řekl jsem klidně. Cítil jsem se mnohem líp než před tím. „Budu v pořádku!" „Máš prý zánět v těle a dokonce to už začalo napadat tvé srdce, Tae!", oznámil mi smutně. „Jediné štěstí, že zabírají antibiotika co ti dávají. Proč sis neřekl o pomoc?" „Měl jsem si volat sanitku kvůli horečce?", podivil jsem se. „Navíc jsem skoro pořád spal... Kookie, neboj, já budu v pořádku! Jsem teď tady, ok? Tak už se neboj!" „Nevím co by bylo, kdybych neměl ten mobil...", povzdechl si smutně. „Ty vážně potřebuješ dozor!" „To mi říkáš zrovna ty?", ušklíbl jsem se pobaveně, ale když jsem zahlédl jeho výraz, zvážněl jsem. „Promiň, já jsem to tak nemyslel!" „Máš pravdu...", sklopil zrak. „To já jsem ten co potřebuje dozor! Jsem jen blbý blázen!" Chtěl se zvednout, ale já jsem chytl jeho zápěstí a přitáhl si ho zpátky k sobě. „Vážně jsem to tak nemyslel!", řekl jsem naléhavě. „A už nikdy tak o sobě nemluv! Jsi můj manžel a ne blázen a pokud jsi blázen, tak já taky!" „Ale ty jsi blázínek, miláčku!", špitl Kookie a nahnul se ke mně pro polibek. „Blázínek do tebe!", usmál jsem se a on se ke mně znovu přitulil.

Po pár dnech mi konečně přestali dávat antibiotika do kapačky a já jsem mohl vstát z postele. Těšil jsem se až navštívím Kookieho v jeho pokoji.

Jung-Kook

Tae se uzdravoval a já jsem se konečně uklidnil. Všechno bude v pořádku! Taťka Lee se naštěstí domluvil s tím pánem z ochranky. Řekl, že je to jeho kamarád a že to nebude nikomu hlásit. Musel jsem ale slíbit, že už nepůjdu na střechu a že se ani nepokusím opustit nemocnici. Slíbil jsem to. Rozhodl jsem se, že se budu snažit ještě víc abych byl v pořádku. Musím se změnit! Nechci se pořád trápit kvůli minulosti ani kvůli Angelovi. Až mě pustí z nemocnice, začnu od znova, s čistým štítem, jako Taeho manžel. Bude to fajn! Jen bych chtěl pokračovat ve studiu tam, kde jsem skončil. Neměl jsem sílu ani náladu něco přeskakovat, takže pokud mi uznají ukončený třetí semestr, chtěl bych tam navázat. Jen se znovu dostat do techniky malby... „Bude dost času!", uklidňoval jsem se. Pořád jsem ale nerozhodně chodil kolem svého plátna a nemohl se dokopat k tomu abych začal. Dnes jsem ale měl jít do malého sálu, protože pan Lee mezi svátkama pracoval a chtěl abych nezanedbával své tělo. Už převlečený jsem na něho čekal. Někdo zaklepal na dveře a pak vešel. „Min-Ki!", vyhrkl jsem radostně a skočil mu kolem krku. „Ahoj, Jung-Kookie!", řekl něžně, ale pevně mě stiskl. „Promiň, že jsem nepřišel dřív. Máma mě nechtěla pustit a tak jsem musel trčet v Busanu!" „To je dobré, hlavně že jsi tady teď'", usmál jsem se. Zavedl jsem ho ke své posteli a tam jsme se oba posadili. „Jak se pořád máš, Ki?", vyzvídal jsem. „Co JR? Je tady taky?" „Ne!", povzdechl si. „Hyunie je u maminky v Kangnung. Je prý nemocná, takže tady nebude ani na Nový rok. Vůbec nemám tušení kdy se vrátí do Seoulu...", povzdechl si. „Ale já jsem nakonec odjel abych viděl tebe, víš?" „Vážně?", usmál jsem se dojatě. Pomohl jsem mu z kabátu, který si položil na postel vedle sebe. „S tou jeho maminkou mě to mrzí! Snad se uzdraví..." „Snad...", usmál se. Chvíli jsme mlčeli a Ki se na mě plaše usmál. „Nevěděl jsem co ti mám dát k Vánocům...", řekl nejistě. „Ale pak jsem doma něco našel. Myslel jsem si, že je to dobrý nápad, ale teď nevím... je to trapné!" „Co to je?", vyhrkl jsem nadšeně. Ať je to co chce, už jen to, že si se mnou lámal hlavu mě potěšilo! „Je to tohle!", řekl a sáhl do tašky, kterou měl sebou. Ani jsem ji zprvu nezaregistroval. „Říkám, že je to trapas!", vydechl a tvářil se velice nejistě, když mi ukázal tu věc. „Můj starý plyšák!", špitl.

„Je roztomilý jako ty a napadlo mě..." Udiveně jsem hleděl na plyšového králíčka. „že by ses s ním mohl potulit, když ti bude smutno. Mě vždycky pomáhal, víš?" „Králíček?", usmál jsem se. „Je to vážně trapné, já vím...", povzdechl si. „Měl jsem ho zahodit..." „Co blbneš?", usmál jsem se a hned mu plyšáka vyrval z dlaní a přitiskl si ho k sobě. „Děkuji!", řekl jsem dojatě. 

„Takže se ti líbí?", pousmál se Ki. „Celou cestu jsem si říkal, že mi asi přeskočilo, ale... já jsem toho králíčka měl moc rád. Vážně funguje proti smutku!" „Nebude ti chybět?", zjišťoval jsem nejistě. „U mě už své splnil!", usmál se Ki. „Teď bude pomáhat tobě, aby tě už co nejdřív mohli pustit domů!" Jen jsem se usmál a pevně sevřel svého brášku v náruči. „A co Tae?", zajímal se. „Chodí za tebou?" „Chodí!", řekl jsem a láskyplně jsem se usmál. „Ale teď je taky nemocný!", dodal jsem už míň nadšeně. Řekl jsem mu, že leží v nemocnici, ale že už je to lepší a Ki prohlásil, že ho půjde zkontrolovat. Byl jsem rád. Potom jsme si ještě povídali a já mu řekl i o babičce. Popřál mi upřímnou soustrast. On zase vyprávěl o tom jak se mají s Jong-Hyunem a taky jak se daří Min-Ho, který pořád jen pracuje a nemá na nikoho čas. Chvíli jsme potom mlčeli a já si hrál s králíčkem. „Chci se změnit!", oznámil jsem. „Nechci být už takový ufňukánek ubrečený a pořád se jen trápit, víš?" „Nejsi žádný ufňukánek!", napomenul mě. „Ale když budeš veselejší, bude to fajn! Jde to jen tak přepnout?" „Nevím...", pokrčil jsem rameny. „Chtělo by to novou hlavu..." Pak mě něco napadlo. „Ki?!", řekl jsem. „Nemohl bys mi obarvit vlasy?" „Cože?", podivil se. „Ty jsi byl na blond...", připomněl jsem mu. „Dělal sis to sám? Mohl bys mě taky obarvit?" „No... dělal, ale... ty chceš mít blond vlasy?" „Nevím...", pokrčil jsem rameny. „Třeba světle hnědé?", napadlo mě. „Co já vím?" Ki si mě pozorně prohlížel. „Dovolí ti to?" „Nebudu se nikoho ptát!", rozhodl jsem. „Jsou to jen vlasy, zase odrostou. Ale chtěl bych to zkusit, jako tak symbolicky, víš?" Min-Ki se usmál. „Jsem pro!", přikývl. „Kdy to chceš udělat?" „Zítra!" Potom jsme se rozloučili a on šel navštívit Taeho. Na druhý den mi obarvil vlasy tak jak jsem chtěl.

Tae-Hyung

Doufal jsem, že budu moct jít za miláčkem, ale nepustili mě hned, jak jsem si myslel. Kookie měl nějaké aktivity, tak za mnou taky nepřišel, ale stavil se Min-Ki. Byl jsem rád, že ho vidím a ještě víc rád jsem byl, že mluvil s Kookiem. Prý má miláček jít do malého sálu tancovat. Chtěl bych miláčka vidět! Umí se do toho vžít tak jako to uměl Angel? Ať už byl jaký chtěl, tancoval dokonale! Ale i kdyby Jung-Kookie dokonalý nebyl, hlavně že je sám sebou! Doufal jsem, že už se Angel nikdy neukáže, že zmizel po pádu z pátého patra. Chtěl zabít Kookieho a zabil jen sám sebe, snad. Na druhý den jsem už směl pokoj opustit a tak jsem se odpoledne vydal za miláčkem do jeho pokoje. Našel jsem ho jak pilně pracuje. Měl oblečenou nějakou košili, aby si neušpinil pyžamo od barev a na stole stojan ode mě. Maloval. Já jsem ale zůstal civět s otevřenou pusou na jeho vlasy. On si je obarvil? Kdy? „Ahoj, Tae!", usmál se Kookie, když mě zaregistroval. „Jak se ti líbí moje dílo? Zkusil jsem jinou techniku a taky jiné barvy... Tae?" Ale já jsem civěl na něho. Nevěděl jsem jestli se mi to líbí a nebo ne. Byl to hrozný nezvyk. „Co se děje?", lekl se. „Není ti dobře?" Až pak si uvědomil na co tak civím. „Ach... moje vlasy...", usmál se. „Jak vypadám? Vadí ti to?" „Ne... nevadí...", vydechl jsem. „Jen jsem nečekal, že tě najdu s jinými vlasy... Kdy? Jak?" „Dnes!", usmál se. „Obarvil mě Min-Ki! Jak vypadám?" „Jinak!" „To mě napadlo taky!", zasmál se. „Takže se ti to nelíbí?", znejistěl. „Chtěl jsem jen zkusit něco nového, tak promiň..." „To je dobré!", usmál jsem se. „Jen si budu muset zvyknout..." „Neboj, to odroste. Neříkám, že to tak budu mít už vždycky." „Líbí se mi víc tvé vlastní vlasy", přiznal jsem. „ale tohle ti taky sluší, opravdu!" „Už se příště barvit nebudu!", slíbil. „Ale co říkáš na můj obraz?" Přistoupil zpět k plátnu a začal něco doupravovat. Jenže já jsem stejně pořád sledoval jeho tvář. Vypadal jinak, když měl obarvené vlasy, ale byl pořád tak rozkošný, zvlášť když nahodil svůj soustředěný výraz, sotva vzal štětec do ruky. Miluju jeho výraz! Chvíli jsem se díval na miláčka a pak jsem konečně spočinul pohledem na jeho díle. První jsem si uvědomil, že je obraz nějaký barevnější než je u miláčka zvykem. A pak mi došlo, že namaloval nás. Zalapal jsem po dechu... Vážně nás namaloval takhle?