Jung-Kook

Seděl jsem na své posteli a utápěl se ve smutných myšlenkách. Plakal jsem pro svou babičku a taky proto, že jsem byl sám. Tae slíbil, že bude se mnou, ale chápal jsem, že musel odjet. Zítra totiž bude mít babička pohřeb a já tam nemůžu být, ale miláček slíbil, že tam pojede za nás za oba. Staví se taky za rodinou v Daegu a protože už pozítří bude Štědrý den, tak je mi jasné, že tam zůstane. Připadal jsem si ale hrozně opuštěný. Tyhle svátky budou opravdu smutné! Pomalu jsem přistoupil k oknu a zahleděl se přes slzy ven. Vůbec jsem neměl pocit, že už budou Vánoce. Žádná vánoční výzdoba a venku ani stopa po sněhu. Chtěl bych se alespoň nadechnout čerstvého vzduchu, ale tohle okno jde otevřít jen na klíč, který nemám a ani nejde rozbít sklo. Byl jsem rád, že tam nejsou mříže, jinak bych se opravdu cítil jako ve vězení. Raději jsem zatáhl závěsy a otočil se k oknu zády. Nevěděl jsem jak se mám zabavit a tak jsem jen tak postával a snažil se nebrečet.

Otevřely se dveře a vešel pan Lee. Jen jsem se na něj podíval, ale znovu jsem sklonil hlavu a mé slzy začaly dopadat na podlahu. „Ale no tak, Kookie...", řekl mile a zlehka mě objal. „Přece nebudeš pořád plakat?!" „Proč ne?", vydechl jsem smutně. „Umřela mi babička a Tae tady není, tak co mám dělat jiného?" Víc mě k sobě přivinul, ale podržel si mě jen jednou rukou. V té druhé něco držel. „Tak se vyplač!", řekl klidně. „Máš na to právo!" Poslechl jsem ho a opravdu jsem se rozbrečel na jeho rameni. Pan Lee trpělivě čekal, až mě to přejde a když jsem už jen potichu vzlykal, odtáhl se a usmál. „Co takhle si udělat trochu vánočnější atmosféru?", navrhl. „Jak?", podivil jsem se, zatím co jsem si utíral slzy do rukávu od pyžama. „Nejdřív tu pustím trochu světla!", prohodil a přistoupil k oknu. „Taková ponurá atmosféra ti nesvědčí!" Roztáhl závěsy a potom otočil klíčem a otevřel ventilačku. „Hmmm..." Před chvíli jsem ty závěsy zatáhl a on je zase odtahuje. Za čerstvý vzduch jsem ale byl vděčný. „Něco jsem přinesl!", usmál se a pak mi ukázal co drží v ruce. Byla to igelitka, ze které vytáhl maličký vánoční stromeček. Bez zájmu jsem si ho prohlédl. Byl sice krásný, ale mě nezajímal. Nezajímají mě Vánoce, které nemůžu trávit s mým miláčkem! :'( „Nechal mi to tady pro tebe Tae-Hyung!", usmál se pan Lee a já jsem zbystřil. „Vážně?", nechápal jsem. „Kdy?" „Když tady byl posledně!", pokýval hlavou a s pobavením sledoval můj údiv. „Chtěl tě překvapit a tak mi řekl abych ti to dal až bude muset odjet, abys nebyl tak smutný..." Stromeček mě začal zajímat o hodně víc a tak jsem si ho důkladně prohlédl, když ho pan Lee postavil na můj stolek. Byl opravdu krásný!

Kromě baněk a šišek ho zdobily bílé květy, ale taky rudé růže, což mi přišlo docela neobvyklé. Vážně mi ho poslal Tae? Pořád myslí na to, že miluju růže! Ale co z toho? Sebekrásnější stromek mi nenahradí mého miláčka! Jak si mohl myslet, že nebudu smutný, když dostanu tuhle věc? Spíš naopak, ještě víc jsem si uvědomil, že opravdu jsou Vánoce a že on tady nebude se mnou. :'(

Tae-Hyung

Odjel jsem už v sobotu, protože v pondělí bude pohřeb Kookieho babičky a já jsem se chtěl před tím ještě zastavit v Daegu. Doufal jsem, že miláček beze mě chvíli vydrží. Bylo mi líto, že nemohl jet taky, ale na druhou stranu bylo dobře, že se smutečního obřadu nezúčastní, protože by ho to ještě víc rozesmutnilo. Doufal jsem, že mu pan Lee předal stromeček a že bude pro Kookieho alespoň trochu útěchou, když tam s ním nemůžu být já. Těšil jsem se, až budu zase s ním. Za to na pohřeb jsem se netěšil vůbec! Bude to tak smutné a já nesnáším takovéto události! Kéž by babička neumřela. :'(

Táta pro mě přijel na nádraží a měl jako vždy milióny otázek. Hned ve dveřích mě vítal Yeontan. Vzal jsem si drobečka na ruce a potulil jsem se. Zdálo se mi, že trochu povyrostl. „Ahoj, drobku!", řekl jsem něžně a pejsek začal vrtět ocáskem. Byl jsem rád, že si mě pamatuje. Zběsile mě olizoval, ale táta mi pejska vzal a hnal mě do kuchyně za mámou. Ta mě tiskla dlouho k sobě a byla moc ráda, že jsem už konečně tam. Hned mi nachystala svou výbornou polévku se spoustou nudlí. Eon-Jin odmítala slézt z mého klína, takže jsem musel jíst s ní a sem tam jsem jí nacpal lžičku do pusínky. Hihňala se a než jsem se nadál, měla v sobě polovinu mé porce. Smál jsem se. Chvíli jsem se opravdu cítil dobře, obklopený svou rodinou. Byl jsem moc rád, že je mám. Dokonce i Jeong-Gyu si se mnou povídal a ptal se na Kookieho. Zdálo se, že už mu tak moc nevadí, že jsem s klukem. Nejspíš mu došlo, že toho kluka opravdu moc miluju a že to není jenom nějaký úlet a tak se rozhodl to akceptovat. Přece jen, je to můj bráška a vždycky jsme se měli moc rádi. Bylo mi líto, když miláčka tak trápil svou averzí. Byly to už dva roky, co tady se mnou Kookie byl. Uteklo to tak rychle... Stýskalo se mi po něm i po těch chvílích, které jsme tady spolu strávili, navzdory tomu, co předváděl Gyu. Doufal jsem, že už bude Kookie z ústavu doma a že přijedeme na Vánoce do Daegu spolu a taky do Busanu, ale bohužel, tyhle Vánoce to tak nebude... Příští rok si to ale vynahradíme! Až na ten Busan... :'( Bude to ale dobré, to zvládneme! Ještě však musím přetrpět ten pohřeb... Všem bylo líto, že babička umřela, přestože ji neznali. Byl jsem rád, že můžu svůj smutek sdílet s nimi.

Snažil jsem se odreagovat a nabrat nějakou pozitivní energii. Po jídle jsem se převlékl do domácího a začal si hrát s Yeontanem. „Naučil jsem ho podávat pac!", pochlubil se Gyu a já jsem to hned vyzkoušel.

„Pac!", řekl jsem hravě. „Dej pac!" Říkal jsem to pořád dokola a Yeontan vždycky poslušně vložil packu do mé dlaně. Bavilo mě to dlouho.Potom jsem šel zkontrolovat Soonshima a prcek šel se mnou. Soonshim se mohl zbláznit radostí, když mě uviděl. Zběsile pobíhal a stavěl se na zadní, jako by mě vítal. 

Pohladil jsem ho radostně po chundelaté hlavě a ti dva spolu potom začali dovádět. Bylo vidět, že si oba pejsci padli do noty. Ale až se miláček vrátí domů, vezmu Yeontana zpět do Seoulu, protože Jung-Kookie je pravý majitel! :)

V pondělí jsem se vypravil do Busanu. Bylo mi hrozně moc smutno a nedokázal jsem zastavit slzy. „Nemám jet s tebou?", strachovala se maminka, ale já jsem zavrtěl hlavou. „Bude to moc smutné, mami", řekl jsem vážně. „ale já to zvládnu. Nechci abys byla taky smutná!" Ještě mě objala a táta mě pak zavezl na nádraží. Když jsem potom vystoupil na Busanském nádraží, hned jsem si vzpomněl jak jsem tam byl naposledy. Ten pocit, když jsem jel hledat Kookieho hrob... Byl jsem opravdu hrozně moc šťastný, že je miláček živý a zdravý. Tolik se toho stalo, ale my jsme to nakonec ustáli. Věřil jsem, že to špatné už je za námi a bude všechno jen lepší a lepší. Ale taky jsem byl moc smutný, že jsem přijel na pohřeb miláčkovy babičky. Měl se konat v jedenáct hodin a já se tam dopravil na poslední chvíli. Pohřeb to byl skromný a přišli převážně sousedé z čtvrti. Znovu jsem si poplakal. Když už byla rakev uložena v hrobce, stáli jsme ještě kolem a vzdávali jí úctu. Byla to opravdu moc milá paní! 

Po obřadu jsem se potkal s panem Parkem. Zeptal se jestli půjdu na trachtu, ale já jsem neměl náladu tam sedět s cizíma lidma a pojídat. Jen jsem ho poprosil, jestli bych nemohl zajít do babičtina domu a vzít si tam pár věcí. Vysvětlil jsem mu, že si tam Jung-Kook něco zapomněl a tak mě tam pustil. Ani jsem se moc nedivil, že má klíče od domu. Sbalil jsem nějaké miláčkovo oblečení a také jsem našel jeho mobil. Nechtěl jsem se tam zdržovat. Bylo mi hrozně smutno, když jsem si vzpomněl na starou paní a také na to všechno co se tady stalo. Kookie tady málem vykrvácel! Ale taky jsme tady spolu prožili pěkné chvíle, přestože si nic nepamatoval. Jenže bez babičky tam na mě všechno padalo, takže jsem spěchal abych byl co nejdřív pryč. Pan Park byl milý a ochotně mě zavezl také na nádraží. Už jsem neměl pocit, že je tak úřední, přišel mi docela lidský a sympatický. Popřál mi hodně štěstí a připomněl, že se Kookiemu ještě ozve. Ulevilo se mi ale až jsem byl zpět v Daegu.

Bylo úterý, Štědrý den. Pomohl jsem mámě nazdobit stromek a dal jsem pod něj pár dárků, které jsem sebou přivezl. Byly to jen maličkosti, ale na shánění něčeho většího jsem neměl čas ani náladu. Strašně moc mi chyběl Kookie! Co asi dělá? Jak se má? O našem plánovaném obřadu jsem rodině zatím neřekl. Až budu vědět víc, pošlu jim oficiální pozvánku! :)

Jung-Kook

Když jsem se ráno probudil a uvědomil si, že už je Štědrý den, bylo mi do pláče. Tae je daleko v Daegu a obklopený rodinou si užívá pohodu a klid, zatím co já jsem sám. Dokonce i pan Lee má dnes volno. Nedokázal jsem zabránit slzám a snídaně, kterou mi přinesli, jsem se ani nedotkl. Bylo mi tak hrozně moc smutno, až jsem měl pocit, že to nezvládnu! Celé dopoledne jsem proplakal a když mi přinesli oběd, byl jsem moc unavený, takže jsem se jen stořil do klubíčka a nepřítomně se díval před sebe, dokud mě znovu nepřemohl pláč. Pozdě odpoledne jsem usnul vyčerpáním. Když jsem se potom navečer vzbudil, uvědomil jsem si, že jsem pořád sám a začal jsem znovu brečet. Že někdo vešel, jsem si všiml až stál u mě. Zvedl jsem hlavu a zklamaně jsem vydechl. Byl to pan doktor Lee. „Co tady děláte?", zeptal jsem se udiveně. „Nemáte být s rodinou?" Doufal jsem, že se stane zázrak a do pokoje vejde Tae. Opravdu mě zklamalo, že je to pan Lee, ale na druhou stranu jsem byl rád, že alespoň chvíli nejsem sám. Posadil jsem se na postel a zadíval se na malý stromeček, který stál na stolku. Tak moc jsem si přál, aby byl miláček tady! Do očí mi znovu vyhrkly slzy. „Děti mám už velké...", usmál se mile pan Lee potom, co mě chvíli mlčky pozoroval. „a tráví čas se svýma rodinama. Se ženou jsme si dali večeři docela brzy a dárky až zítra ráno... znáš to. A tak jsem si řekl, že se půjdu podívat jak se máš..." „To je od vás milé!", pousmál jsem se. „Proč se tak staráte?" „Protože tě mám rád, Kookie!", řekl vážně. „Je to tak hloupé, že jsi mi přirostl k srdci, jako bys byl můj syn?" Nechápavě jsem se na něho díval.

„To jako fakt?", vydechl jsem dojatě. „Jako fakt!", usmál se a já se mu vrhl s pláčem kolem krku. „Já to asi nezvládnu!", vzlykal jsem zoufale. „Potřebuju být s ním! Tak moc se mi stýská! Proč nemůže bý tady?" Pan Lee mě konejšivě hladil po zádech, ale nechal mě vybrečet. „Musíš něco sníst!", řekl vážně a utřel mi pár slz, které ještě stekly po tváři dolů. „Má žena ti posílá nějaké dobroty, které připravila." „Nemám na nic chuť!", přiznal jsem smutně, ale on zavrtěl hlavou. „Musíš alespoň něco sníst, Kookie! Vím od sestry, že ses jídla ani nedotkl a že pořád jen pláčeš... takhle by to nešlo!" Jen jsem si povzdechl. Proč musí být tak otravný? Současně mě ale hřálo u srdce pomyšlení, že mu na mě záleží. Vážně mě bere jako bych byl jeho syn? Vždyť já ho mám vlastně taky hodně rád! „Můžu se něco zeptat?", řekl jsem potichu a nesměle. „Na copak?", podivil se, zatím co vytahoval z tažky krabičky s jídlem. „Hodlá mi tady udělat hostinu?", divil jsem se v duchu. „Tohle všechno přece nemůžu sníst!" Ale nahlas jsem řekl něco jiného. „Když... když vám na mě záleží, mohl bych...", sklonil jsem hlavu a začal si nervózně hrát s prsty. „Mohl bych vás taky považovat za svého náhradního tátu?" Překvapeně se na mě podíval. „To bys vážně chtěl?", zeptal se udiveně a já jsem celý rudý přikývl. „Budu jen rád!", usmál se. „Je to sice nezvyklé a asi trochu proti pravidlům, ale... nemusí to nikdo vědět, ne? Takže, když budeme sami, tykej mi, ano?" „Vážně?", vyhrkl jsem. „Mám vám tykat?" „Ano, máš mi tykat!", mrkl na mě. „Přece bys tátovi nevykal, ne?" Zasmál se a já jsem se usmál taky. „Ale bude to jen mezi náma!", připomněl mi. „Můžu to říct Tae-Hyungovi?" „Jistě, Kookie!", mrkl na mě ještě jednou. „Aby neměl tik v oku z toho mrkání", pomyslel jsem si pobaveně. „Tae to vědět smí!", řekl. Znovu mě objal a já jsem potom ochutnal trochu kimchi. „Řeknětě vaší..." „Kookie!", skočil mi do řeči. „Máš mi tykat!" „Ehm, pardon!", začervenal jsem se. „Bude chvíli trvat než si zvyknu! Tak, řekni své ženě, že moc děkuji za to skvělé jídlo!" „Dobře, řeknu jí to, ale ty to musíš všechno sníst! Ne hned!", dodal rychle, když jsem se na něho zděšeně podíval. „Třeba i zítra, ale opovaž se něco vyhodit!" Slíbil jsem, že všechno sním. „Veselé Vánoce, Kookie!", usmál se a já jsem se taky pokusil o úsměv. Co by na nich mohlo být veselého? „Veselé Vánoce i tobě", špitl jsem a on potom odešel.

Na chvíli mi bylo opravdu dobře, ale pak mě znovu přemohl stesk. Připadal jsem si jako malé dítě, že nedokážu chvíli vydržet bez miláčka. Ale vážně mi tak moc, moc chyběl. Ale vždyt je Štědrý den! Jsou Vánoce a to by nikdo neměl být sám! A já jsem už zase zůstal opuštěný, sám a bez svého miláčka! :'( Chuť na jídlo mě znovu přešla a já jsem se opět s pláčem stočil do klubíčka ve své posteli. Plakal jsem snad ještě víc než před tím. Musel jsem asi znovu usnout, protože jsem sebou trhl a udiveně otevřel oči. Netušil jsem jak dlouho jsem spal. Potom jsem si ale uvědomil, že se ke mně zezadu někdo tiskne. Jeho dech mě hřál na krku. Ztuhl jsem. Už zase blázním, když mám pocit, že je Tae-Hyungie se mnou v posteli? „Už jsem se bál, že se neprobudíš!", zašeptal mi do ucha a mě po těle přejelo chvění. „Tae?", vydechl jsem nevěřícně. Tohle musí být jen sen! Kde by se tady vzal můj miláček? Asi pořád ještě spím. Ale je to krásný sen! Nechci se probudit! Do očí mi vyhrkly slzy. „Veselé Vánoce, miláčku!", zašeptal znovu a přetočil si mě čelem k sobě. Nechápavě jsem se díval do Taeho tváře. Vážně je tady??? 

Nestačil jsem ale nic říct a on už přitiskl své rty na ty mé. Překvapeně jsem vydechl a on toho hned využil a vnikl svým jazýčkem do mých úst. Polibek prohloubil a já se zachvěl. Není to sen! Tae je opravdu tady! Ale jak je to možné? Jak to, že není s rodinou v Daegu? Líbal mě něžně a procítěně a já se tetelil štěstím. To je jedno, hlavně že je tady! „Miluju tě, Jung-Kookie!", zašeptal do polibku a já si ho víc přitáhl. Nechtěl jsem aby už mluvil, chtěl jsem jen aby mě nepřestával líbat. Stejně něžně a procítěně jsem jeho polibek opětoval. Ach, jak já ho miluju! Tak moc Taeho miluju!!! Teď, když je tady, budou to přece jen krásné Vánoce!

„Jak to, že jsi tady?", vydechl jsem šťastně, když jsme se od sebe po dlouhé době odtáhli a jen se jeden druhému láskyplně dívali do očí. Tae mě něžně pohladil po tváři. „Nejsi rád?", zašeptal. „Jsem rád!", vyhrkl jsem. „Vypadám, že ne? Jen mě to překvapilo. Myslel jsem, že zůstaneš v Daegu." „Už jsem tam přece byl!", usmál se. „Byl jsem tam od soboty až do dneška. Nechal jsem jim tam dárky a spěchal za tebou! Přece jsem ti slíbil, že tě nenechám samotného, ne?" „A pan Lee o tom ví?" „Nejen pan Lee!", mrkl na mě. „Slíbil, že se pokusí zařídit abychom mohli být o Vánocích spolu a vyřídil to u vedení nemocnice." „Opravdu?", vydechl jsem užasle. „A proč teda nejdeme k nám domů?" „Protože si vedení nepřeje abys opouštěl institut, víš? Před tím to bylo tajně a pan Lee je nechce provokovat, když si přeje aby tě v březnu bez problémů propustili. Ale smím být tady, je to oficiálně povolené!" „Jsem moc šťastný, že jsi tady, miláčku!", vydechl jsem a znovu políbil jeho sladké rty. „Ale musí to prý být ve vší počestnosti!", uchechtl se Tae. „Vždyť nic nepočestného neděláme!", usmál jsem se a smyslně si skousl ret. „I kdybychom se spolu milovali celou noc, tak co... jsi přece můj manžel, ne?" „Jsem rád, že to tak opravdu bereš!", uculil se Tae. „Ale já si raději nechám zajít chuť a počkám si do března. Potom si to vynahradíme, ano? Třeba při líbánkách!" „My budeme mít líbánky?", vydechl jsem překvapeně. „Vážně?" „Nech to na mě!", usmíval se Tae. „Všechno zařídím, ano? Úžasný obřad a také líbánky. Bude to krásné a už nikdy nezapomeneš na to, že jsem tvůj muž!" „Bude to krásné!", opakoval jsem po něm zasněně. „Ale na to, že jsi můj muž už nikdy nezapomenu, ani kdyby nebyl ten obřad nebo ty líbánky... Budu to mít pořád v srdci i v hlavě, mě se nezbavíš Kim Tae-Hyungu!" „Slibuješ?" „Slibuju!", řekl jsem naprosto vážně. Ten slib už nechci nikdy porušit! Budou líbánky! To je tak romantické! „Miluju tě!", zašeptal jsem do jeho rtů. „Já tebe taky!", vydechl, zatím co jazýčkem přejel po mém spodním rtu. Provokatér. :) Ještě dlouho jsme se potom mazlili a líbali.

Nakonec jsme snědli všechny dobroty, které nám přinesl pan Lee. V duchu jsem se usmíval. Musel už vědět, že Tae přijede, když mi přinesl toho tak moc. Bylo tam Kimchi, Kimbap, ale také úžasné Gulab Jamun a S'more Gyeongnan, které se rozplývaly na jazyku a dělaly za naší hostinou sladkou tečku.

Znovu jsem se potom uvelebili v posteli. Nechtěl jsem kazit atmosféru, ale musel jsem se zeptat. „Jaký byl pohřeb, Tae?", řekl jsem potichu svou otázku. Už zase mi po tváři tekly slzy, když jsem si vzpomněl na svou milou babičku. Pořád jsem se nesmířil s její smrtí. „Bylo to moc smutné!", povzdechl si miláček a jemně mé slzy setřel. „Ale důstojně ji uložili do rodinné hrobky." „Takže je s rodiči a bráškou?", vzlykl jsem a on mě k sobě víc přivinul. „Už jsou spolu, miláčku. Ale ty máš mě, ano? Už nejsi sám a dokud budu dýchat, tak ani sám nebudeš!" „Raději to neříkej, bojím se!", řekl jsem smutně. „Bojím se, že se něco stane. Nemluv o dýchání, prosím." „Dobře, nebudu!", přikývl. „A už se nebavme o pohřbu, probereme to jindy. Jsou Vánoce, Kookie!" „Jsou Vánoce!", usmál jsem se a snažil se nemyslet na smutné věci. „Veselé Vánoce, Tae-Hyungie!" „Veselé Vánoce, Jung-Kookie!" Potom jsme se k sobě přitulili a jen tak jsme leželi mlčky. Užívali jsme si svou vzájemnou blízkost. Ani nevím kdy jsme usnuli.

Ráno jsem se probudil v miláčkově náruči. Byl jsem vyspaný do růžova, zkrátka tak dobře jak už dlouho před tím ne. Miláček ještě spinkal, ale když jsem zlehka přitiskl rty na jeho čelo, otevřel oči a prudce si mě k sobě přitáhl a spojil naše rty. „Dobré ráno!", zašeptal mezi polibky. „Dobré ráno!", usmál jsem se, ale pak jsem náš polibek prohloubil. Měl jsem hroznou chuť na jeho ústa a tak jsem se protlačil jazykem dovnitř a on mě nechal. Bylo to úžasné pro změnu okupovat jeho pusínku a zdálo se mi, že se mu to taky líbí. Po chvíli jsem ale náš malý boj prohrál a už zase on zkoumal má ústa. Taky krásné! :) Naštěstí nikdo neotravoval a tak jsme se mohli nerušeně líbat a mazlit. Až kolem snídaně jsme počkali v klidu na příchod sestry a potom jsme zase pokračovali. Nebyli jsme nazí a přesto byly jeho ruce všude na mé kůži. Ještě že tak jako včera, ani dnes nebyla žádná vizita. Když jsme ale oba pocítili hlad, šli jsme se najíst.

„Podívej se pod stromeček!", usmál se po jídle Tae a já jsem se nechápavě podíval, ale nic tam nebylo. „Promiň", usmál se pobaveně. „Bylo to trochu velké, tak se to pod ten maličký stromek nevešlo! Podívej se dolů!" Podíval jsem se dolů a uviděl velký balík. „Co to je?", vydechl jsem užasle. „Miláčku, to jsi nemusel! Já pro tebe nic nemám...", dodal jsem zahanbeně. „Zlato!" Tae se usmál a chytl mě kolem ramen. „Já jsem ani s ničím nepočítal, to neřeš. Tohle je pro tebe, tak se podívej, ano?" „Tak děkuji!", vlepil jsem mu vděčný polibek, aniž bych tušil co mi to vlastně přinesl. Rychle jsem roztrhal papír a zůstal překvapeně hledět na plátno a sadu akrylových barev. 

„Je to tak dobře?", zeptal se nervózně Tae a já jsem jen přikývl. „Nevěděl jsem, jestli by se tady hodily olejovky, tak...", pokračoval mírně rozechvěle. „Vybral jsi to úžasně, miláčku!", vyhrkl jsem nadšeně a tím jsem ho přerušil. „Akrylovky jsou totiž mnohem lepší než olejovky a přitom mají podobný efekt! Jenže se ředí vodou, což je naprosto skvělé! Já budu moct malovat! Děkuju, děkuju moc!" Vyskočil jsem na nohy a pevně svou lásku objal. Jak je možné, že je Tae tak dokonalý a úžasný? Jak mohl vědět, že toužím po malování? „Jsem rád, že máš radost!", usmál se. „Obrovskou radost, vážně!" Nemohl jsem se přestat usmívat. „Jak jsi to věděl?" „Už tě trochu znám, nemyslíš?", uculil se trochu dotčeně a já jsem ho omluvně políbil. „Znáš mě fakt moc dobře!", přikývl jsem šťastně. „Maluj, budu taky moc rád, protože maluješ opravdu moc krásně!", řekl dojatě. „Donesu ti další plátna, když budeš chtít!" „Opravdu myslíš, že maluju krásně?", vydechl jsem dojatě i já. „Vážně?" „Už zase se podceňuješ?" Maličko se zamračil a já jsem rychle zavrtěl hlavou. „Namaluju něco pro tebe!", slíbil jsem. „A první co namaluju bude..." „Nechám se překvapit, ano?", řekl Tae s úsměvem a položil prst na mé rty. „Dobře!", souhlasil jsem. Už zase ty protivné slzy, ale byly to slzy štěstí. „Opravdu ještě jednou děkuji!" „Neděkuj a polib mě!", usmál se Tae a já jsem ho s radostí poslechl. Přestože babička umřela, byl jsem v tu chvíli až sobecky šťastný.