Jung-Kook

Poslední polibek miláčkovi a pan Lee mě začal spěšně odvádět do mého pokoje. Srdce se mi sevřelo lítostí a do očí mi vyhrkly slzy. Byl jsem jen pár vteřin bez Taeho a už se mi nehorázně moc stýskalo. Tušil jsem, že je to proto, že ho už dnes neuvidím a zítra možná také ne. Vlastně jsme si ani neřekli kdy přijde... Ještě jsem se otočil a zamával, ale pan Lee mě nekompromisně strčil do výtahu, takže jsem ani nestihl zaregistrovat jestli Tae zamával taky. Taková maličkost a přece mě to hodně rozhodilo. „Pospěš si!", řekl pan Lee nervózně, když už jsme šli po chodbě v „mém" patře. Byl jsem naštvaný, ale neodmlouval jsem. Za chvíli jsem pochopil proč tak spěchal. Sotva jsem se totiž nasoukal do pyžama, otevřely se dveře a vešli páni doktoři. Zamračil jsem se. Jako bych zrovna teď měl náladu na blbé otázky... :(

Tae-Hyung

Zvedl jsem ruku na pozdrav, ale to už miláček zmizel ve výtahu a tak jsem zase nechal svou ruku pomalu klesnout. U srdce jsem měl divný tlak a do očí se mi tlačily slzy, ale prudce jsem zamrkal, potřásl jsem hlavou a snažil se uklidnit. Kookie je v dobrých rukách, bude to dobré, určitě! Vydal jsem se zpátky do jeho bytu, abych tam pouklízel, převlékl peřiny a taky jsem zrovna opral. Byl už skoro večer, když jsem byl hotový. Chvíli jsem přemýšlel, že bych se stavil za Min-Kim a JR, ale pak jsem si řekl, že je nebudu otravovat a odjel jsem na koleje. Kluci byli doma a já byl za to rád. Hrozně se mi stýskalo po miláčkovi a nechtěl bych tam být sám. „Jak ses měl?", vyzvídal hned Jimin. „Co Kookie?", zajímal se Yoon-Gi. „Je všechno v pořádku?", zeptal se starostlivě Hobi. Usmál jsem se trochu smutně a už jsem na ně chtěl vybalit tu novinku, že jsme s Kookiem něco jako manželé, ale pak jsem si to rozmyslel. Může to zatím být naše sladké tajemství a kluci se to dozví až si něco zjistím o možnostech jak udělat obřad. Chtěl bych to uskutečnit co nejdřív potom, co Kookieho pustí domů. „Měl jsem se úžasně!", řekl jsem zasněně. „Kookie je v pořádku a tím jsem snad odpověděl i na tvou otázku, Hobi...", mrkl jsem na Ho-Seoka. „Vypadáš ale smutně...", podotkl Hobi, kterému opravdu nic neujde. „Proš jsi smutný?" „Protože se mi stýská!", přiznal jsem. „Chtěl bych aby už byl miláček pořád se mnou!" Po tváři mi stekla malá slzička a kluci mě hned obsypali. „To je tak sladké!", švitořil Jiminie. „To jak jsi řekl „miláček"." „Neboj", konejšil mě Hobi. „určitě už brzy budete pořád spolu, uvidíš!" „Jo, to uteče rychle!", přidal se i Gi. „Nechceš si pustit nějaký film?" „To by bylo fajn!", usmál jsem se a víc se ke všem přitulil. „Chtěl bych si pustit nějaký film!" Opravdu miluju své kamarády! „A můžu ten film vybrat já?", usmál se spokojeně Yoon-Gi a já jsem jen přikývl.

Bylo mi jedno na co se budu dívat, hlavně abych se trochu odreagoval, protože opravdu ze všeho nejvíc bych chtěl k sobě tisknout Jung-Kookieho a líbat jeho sladké rty. Jenomže miláček je zpět v ústavu a já se musím spokojit se svýma spolubydlícíma, kteří jsou mimochodem ti nejlepší spolubydlící na světě! :) „Máš hlad?", staral se Hobi. „Mám uvařené!", mrkl na mě a já jsem radostně přikývl. Měl jsem už obrovský hlad,protože jsem od snídaně nic nejedl. Gi šel hledat v notebooku nějaký film a Jimin mu asistoval aby snad nevybral ten největší krvák z těch úplně největších krváků. Já jsem se mezitím cpal špagetama, které Hobi uvařil. Byly skvělé! „Jsem rád, že ti chutná!", usmíval se Hobi, když jsem do sebe cpal velká sousta. Za chvíli byl talíř prázdný a já si jen spokojeně pohladil bříško.Nemusel jsem nic říkat, jen jsem poděkoval. Vzali jsme nějaký džus, skleničky a šli jsme za klukama do pokoje. Sedli jsme si potom na Hobiho postel pěkně všichni čtyři vedle sebe a Gi spustil přehrávání. Film jsem ale skoro nevnímal.Musel to být nějaký krvák, protože Jimin vedle mě občas vypískl a Hobi se schovával za Yoon-Giho. Já jsem myslel na miláčka, ale už jsem se cítil líp.Společnost kluků, dokonce i ten film, přestože sloužil jen jako kulisa, mi zlepšila náladu. Když film skončil, Jimin i Ho-Seok se tvářili, že se vůbec nebáli a já jsem se tvářil, že z toho něco vím. 

Gi se ale naštěstí nevyptával a vypadal spokojeně. Jen se na mě usmál a já jsem přikývl, jakože jeho volba byla dobrá. Jen tak vědět o čem to bylo... :) Jimin a Hobi to spolu začali rozebírat a dohadovali se, která scéna byla odpornější a já se vytratil do svého pokoje. Byl jsem unavený, takže jsem se rychle nachystal na spaní. Usínal jsem s myšlenkou na Jung-Kookieho.

Začala škola a znovu mě dost pohltila. Snažil jsem se za Kookiem chodit jak nejčastěji to šlo, přesto to ale nebylo tak často jak bych chtěl. Zdálo se, že to zvládá dobře a to mě uklidňovalo. O víkendu jsem tam ale býval celé odpoledne až dokud mě někdo nevyhnal. Čas mi hrozně rychle letěl a najednou se přiblížily Vánoce. Vlastně už zbývaly jen dva týdny. Pořád jsem nevěděl kdy Kookieho propustí a tak jsem se rozhodl, že se pana Lee konečně zeptám. Přece jen, zdálo se, že si miláček vede dobře a tak jsem doufal, že by na Vánoce už mohl být opravdu doma. Byl jsem zrovna ve škole, ale odpoledne jsem měl čas a chystal jsem se za Kookiem zajít. Měl jsem právě pauzu na oběd a přemýšlel jsem co si dám dobrého, když začal zvonit můj telefon. Bez zájmu jsem se na něho podíval. Bylo to neznámé číslo a tak jsem chvíli váhal jestli to mám zvednout. Neměl jsem náladu na nějakého operátora nebo jiného otravu. Nakonec jsem hovor přece jen přijal. „Jsi to ty, Tae?", uslyšel jsem povědomý hlas a zaradoval jsem se, když jsem si uvědomil, že patří Kookieho babičce. „Ano, jsem to já!", vyhrkl jsem radostně. „Babičko,", oslovil jsem ji vřele. „jak se máte?" „Tae!", řekla přísně. „Neříkala jsem, že mi máš tykat?" Zarazil jsem se. Nebyl jsem si jistý, ale nakonec, proč ne? Už v Busanu mi hodně přirostla k srdci. „Dobře, babi...", usmál jsem se. „Promiň!" „Nemusíš se omlouvat!", řekla mile. „Vím, že jsem ti říkala, že tě beru jako svého vnuka, ne? Tak mi prostě tykej a už se neomlouvej! Ale ty promiň, že volám až teď... Já... měla jsem na lístečku napsané tvé číslo, ale... někam jsem ho založila a nemohla jsem ho najít, víš? Konečně jsem ten lístek našla, tak volám od sousedky... Jak se má Kookie? A co ty? Jsi s ním? Chtěla jsem mu popřát k Vánocům." „To je v pořádku!", řekl jsem konejšivě. „Jsem rád, že voláš! Jenže já jsem teď ve škole... Ale do Vánoc je ještě čas, zavoláš mu potom, ano?" „Hmmm...", povzdechla si. „Dobře, Tae... Tak mu alespoň vyřiď můj pozdrav, ano?" „Jasně že vyřídím!", vyhrkl jsem. „Bude mít radost!" „A jak se mu teda daří? Je už v pořádku? Ještě pořád se milujete?" „Myslím, že už je v pořádku!", odpověděl jsem upřímně. „Pořád se milujeme a víš..." Zarazil jsem se. Mám jí to říct? „Plánuju s ním uzavřít sňatek... chci aby byl můj manžel!" Chvíli bylo ticho a já jsem se lekl, že se jí to nějak dotklo. Jak moc nám opravdu přeje? „To je krásné!", vydechla po chvíli a já jsem se zaradoval. „Chtěla bych být u toho!" „Proč bys nebyla?", usmál jsem se. „Ty přece budeš náš čestný host!" „Už víš kdy a kde?", zajímala se. „Brzy potom co Kookieho propustí. Zatím je ještě pořád v ústavu, ale věřím, že ho pustí brzy. Teda doufám, že už na Vánoce. Pokud to tak bude, tak přijedeme na svátky k tobě, ano?" Byl to okamžitý nápad, ale tušil jsem, že miláček by nebyl proti. „Dobře...", vydechla. Slyšel jsem radost v jejím hlase a doufal jsem, že jí neslibuju něco, co se nestane. Možná jsem měl přece jen počkat až co řekne pan Lee. „Teda... Pokud Kookieho opravdu pustí, což ještě není jisté..." „Já to chápau, Tae... Dobře, už musím končit. Tak já ještě zavolám!" „Budu se moc těšit!", řekl jsem láskyplně. „A Kookie taky!" Věděl jsem, že i on má babičku rád. Rozloučili jsme se a já si konečeně dal ten oběd. Ani nevím co jsem jedl, protože jsem už spřádal plány na Vánoce. Stavíme se v Daegu a potom pojedeme do Busanu. Bude to skvělé! :)

Ještě než jsem zašel za miláčkem, stavil jsem se v ordinaci za doktorem. „Musím tě zklamat, Tae...", řekl smutně pan Lee. „Ale na Vánoce ho nemůžu propustit!" Nechápavě jsem se na něho podíval. „Ale...", vydechl jsem zaraženě. „Vždyť... vždyť už si vede moc dobře, ne?" „To není proto, že by si Jung-Kook nevedl dobře, ale jde o to, že ze zákona musí být v ústavu minimálně půl roku!",vysvětloval. „Musí potom předstoupit před propouštěcí komisi a ta se rozhodla, že s ním promluví až v březnu!" „Musí před propouštěcí komisi?", podivil jsem se a v krku se mi udělal knedlík. Tak moc jsem doufal, že na Vánoce budeme už spolu. „Proč musí před nějakou komisi? Nemůžete ho propustit vy?" „Musí, protože se už třikrát pokusil o sebevraždu a takhle to ukládá zákon, víš? Kookie je musí přesvědčit, že už je v pořádku a že může být propuštěn..." „A on to ví?", vydechl jsem. „Ano!", přikývl. „Zrovna dnes jsem mu to oznámil. Je smutný, ale nehroutí se, neboj." Snažil se mě uklidnit, ale já jsem byl moc zklamaný. Do očí mi vyhrkly slzy. „Chtěl jsem s ním jet do Busanu!", vydechl jsem nešťastně. „Chtěl jsem aby mohl navštívit svou babičku!" Slzy mi už tekly po tváři a já si je rychle setřel. „Můžu za Kookiem?", zeptal jsem se rozechvěle a on přikývl. Tvářil se soucitně, ale co s tím? „Něco vymyslíme aby jste mohli oslavit Vánoce spolu", řekl a já jsem se vděčně usmál. „Dobře...", špitl jsem a pak už jsem spěchal za svou láskou.

Jung-Kook

Čas se tady hrozně vlekl. Snažil jsem se na sobě pracovat, ale strašně moc mi chyběl Tae. Chodil za mnou jak slíbil, ale sotva odešel, už se mi strašně stýskalo. Chtěl bych s ním být pořád! Bolelo, že jsem nemohl být s ním a připadal jsem si jako ve vězení. Snažil jsem se ale tvářit statečně a nedávat svou bolest před ním najevo. Měl toho ve škole hodně a chtěl jsem aby byl v klidu. Jenomže čas se tak moc vlekl, přestože jsem dvakrát týdně mohl tancovat a taky jsem začal znovu kreslit. Chtěl bych malovat, jenže tady zatím nebyly žádné pomůcky, tak to nešlo. Sem tam přišel taky Min-Ki, což mě vždycky moc potěšilo a dokonce se u mě ukázali Taeho spolubydlící. Měl jsem radost, že je vidím! S panem Lee jsme hodně mluvili o mé minulosti. Opravdu jsem se moc snažil, abych terapie s ním jen nepřetrpěl a chtěl jsem si jeho slova brát k srdci. Nemohl jsem nic udělat jinak, není má vina co se mi stalo na vyšší střední a není důvod se nenávidět. Chtěl jsem tomu věřit kvůli Tae-Hyungovi. Nechtěl jsem totiž zklamat svého miláčka! Tae chce abych se měl rád a já jsem se o to vší silou pokoušel. Každý den ráno jsem stál před zrcadlem a přesvědčoval jsem se, že si zasloužím lásku, jinak by mě přece Tae nemiloval a kdyby mě nemiloval, umřel bych!

Takhle jsem se teda prokousával dny a týdny, ale čas se pořád vlekl hrozně pomalu. Když se přiblížily Vánoce, doufal jsem, že mě už konečně pustí domů, když jsem se tak moc snažil... Měl jsem pocit, že jsem tam zavřený několik let a ne jen pár měsíců. Když jsem se na to ale pana Lee zeptal, řekl, že mě pustí až nejdřív v březnu, protože prý musím před nějakou komisi. Nechápal jsem to a tak se mi to pokusil vysvětlit. „Proč jste mi to neřekl dřív?", vyhrkl jsem zoufale. „Proč jste mě nechal dělat si plané naděje?" Snažil jsem se nebrečet, ale i tak mi po tváři tekly slzy. Zlostně jsem si je utřel. „Neptal ses...", pokrčil smutně rameny. „a mě nenapadlo, že si myslíš, že na Vánoce už budeš doma. Promiň, mrzí mě to!" Snažil jsem se být statečný. Chtěl jsem aby věřil tomu, že jsem silný, ale pláč jsem zadržoval jen zuby nehty. „Tae to už ví?", zeptal jsem se rozechvěle. „Ještě ne..." „Bude zklamaný!", povzdechl jsem si. „Tak jako já!" Musel jsem si utřít nové slzy. „Řeknu mu to pokud přijde nejdřív za mnou...", pousmál se a konejšivě mě pohladil po rameni. Jen jsem se smutně usmál a přikývl jsem. „Bude to dobré!", řekl ještě a já jsem znovu přikývl. Potom odešel a já se mohl nerušeně sesypat na zem v slzách, kterým jsem se už nesnažil zabránit v cestě ven. Hrál jsem si se svým prstenem a snažil se přesvědčit, že opravdu bude všechno dobré. Jen to, že je Tae můj manžel mi dodávalo dost síly abych to zvládl. Ale bylo mi opravdu líto, že nemůžu ještě jít domů. Po chvíli jsem se trochu uklidnil a šel si lehnout na postel. Přešla mě nálada cokoli dělat. Chtěl jsem jen aby za mnou přišel Tae.

Tae-Hyung

Když jsem vešel ke Kookiemu do pokoje, všiml jsem si, že leží na posteli. Nevěděl jsem jestli nespí a tak jsem se k němu přiblížil potichu abych ho případně nevzbudil. Ale miláček nespal. Ležel na boku a nepřítomně se díval před sebe. Vypadal zamyšleně. Sotva jsem se však k němu sklonil, protože jsem ho chtěl zlehka políbit do vlasů, podíval se na mě a okamžitě se vymrštil do sedu. „Tae...", vydechl. „Už to víš? Víš, že mě ještě nepustí na Vánoce domů?" Jen jsem přikývl a přitáhl si ho do náruče. Bál jsem se, že se na mě za to bude zlobit. To já jsem mu navykládal, že by už na Vánoce mohl být doma. „Já jsem se tak moc těšil, že budu na Vánoce s tebou...", vzlykl, ale výčitky pořád nepřicházely. Ještě chvíli jsem ho držel v těsném objetí, ale potom jsem se od něho odtáhl abych mohl políbit jeho rty a taky abych viděl do jeho tváře. „Moc mě to mrzí!", řekl jsem zkroušeně, když jsem viděl jak mu po tváři tečou slzy. „Já vím...", vydechl a slzy si utřel. „Ale neboj, já to zvládnu!", pousmál se. „Teda... doufám...", dodal už skoro šeptem. Něžně jsem ho pohladil po líčku a znovu políbil jeho rty. „Zvládneš, neboj!", usmál jsem se. Znovu se ke mně přivinul a přitiskl svůj nosík na můj krk. „Budeš se mnou, že?", zašeptal do mé kůže a já jsem přikývl. „To víš že budu!", usmál jsem se a rozcuchal mu vlasy. Byl jsem rád, že se nezlobí. Začal jsem potom miláčka líbat a když mi dovolil polibek prohloubit, přitáhl jsem si ho víc k sobě a položil ruce na jeho zadeček, který jsem mírně stiskl. Vzal bych si ho hned, ale v nemocnici to bohužel nejde... Nechal jsem tedy své nemravné myšlenky zase odplynout a své ruce jsem přemístil víc nahoru až jsem je obepl kolem jeho pasu. Byl jsem u Kookieho asi dvě hodiny a celou dobu jsme si povídali, líbali se a objímali. Nechtělo se mi odcházet, ale musel jsem, protože jsme měli večer zkoušku hry. Až jsem byl na odchodu, uvědomil jsem si, že volala babička a že ho pozdravuje. „Chtěl bych s ní mluvit", řekl Kookie smutně. „Škoda, že nevolala až když jsi byl tady..." „Neboj, ona ještě zavolá!", usmál jsem se. Napadlo mě, že jsem si měl vzít číslo na tu sousedku, ale pak jsem si řekl, že by to asi nebylo vhodné obtěžovat cizí paní. Rozloučil jsem se s miláčkem něžným polibkem a pak jsem už spěchal do školy.

Uplynul další týden. Zrovna jsem běžel na přednášku, když začal opět zvonit můj mobil. Napadlo mě, že to bude zase babička a chvíli jsem váhal, jestli to mám zrovna teď zvednout. Docela jsem se totiž opozdil a nikdo nemá rád studenty, kteří se courají pozdě a vyrušují a pokud bych s babičkou mluvil, opozdil bych se ještě víc... Nakonec jsem zastavil a vyhrabal mobil z kapsy. Zarazil jsem se, když jsem zjistil, že mi volá pan Lee. Hrklo ve mně a srdce mi začalo tlouct jako zběsilé. Co když se Kookiemu něco stalo?! Proč by mi jinak pan Lee volal? Rozklepaně jsem přijal hovor a vystrašeně jsem vydechl: „Je Kookie v pořádku? Nestalo se nic?" „Ahoj, Tae... taky tě zdravím!" „Dobrý den!", vyhrkl jsem spěšně. „Omlouvám se, co se děje?" „Ano, Tae... něco se děje, ale Kookie je v pořádku, neboj." Vydechl jsem zadržovaný vzduch z plic a trochu se uvolnil. Když je Kookie v pořádku tak je všechno dobré. „Takže, Tae...", povzdechl si pan Lee. „Není to ale dobrá zpráva. Potřebuju abys přišel hned do nemocnice. Můžeš se uvolnit ze školy?" „No...", zamyslel jsem se. „Budeme mít ještě přednášky a taky cvika až do pozdního odpoledne... Nevím. Co se stalo?" „Nechtěl jsem to říkat po telefonu, ale tak dobře... Opravdu potřebuju abys přišel. Za Kookiem totiž přijel právník z Busanu, od jeho babičky..." Na chvíli se odmlčel a já jsem naprázdno polkl. Co to znamená? Co by nějaký právník mohl chtít od miláčka? „Přinesl mu dopis", pokračoval Lee a bylo poznat, že není tak úplně ve své kůži. „a taky... ehm... Tae... Kookieho babička umřela." „Co... cože?", vysoukal jsem ze sebe zaskočeně. „Kdy... jak?" Srdce se mi znovu prudce rozbušilo. To ne! :'( „Dostala nejspíš další mrtvici. Včera ji našla sousedka, ale podle všeho už byla tak den mrtvá... Je mi to líto, Tae, upřímnou soustrast!" Krve by se ve mně nedořezal. Jak mohla umřít? Ještě před týdnem jsem s ní mluvil! Chtěl jsem ji na naší svatbě... To nemůže být pravda! „Tae?!", ozval se znovu pan Lee. „Ten právník to přijel Kookiemu oznámit a taky mu předat ten dopis. Naštěstí ho ale nejdřív poslali za mnou. Chci abys byl u toho, protože nevím jak to Jung-Kook přijme. Jenže ten právník nechce čekat, spěchá zpět do Busasnu. Přijdeš?" Ach... Kookie bude moc smutný, to vím jistě. „Přijedu!", vydechl jsem. „Počkáme tě u Kookieho pokoje!", oznámil mi doktor a já jsem hovor ukončil. Bez meškání jsem změnil směr, v šatně se oblékl a přezul a spěchal jsem na metro. Po tváři mi tekly slzy. Bylo mi tak moc líto, že už tu milou paní nikdy neuvidím. Do půl hodiny jsem byl u nemocnice. Co na to řekne Kookie? Opravdu jsem se bál jeho reakce.

Pan Lee i ten právník už na mě čekali. Jen jsem slušně pozdravil, mírně se uklonil a rovnou jsem otevřel dveře od miláčkova pokoje. Kookie seděl na posteli a něco si četl. Zjevně se lekl, když jsem tam tak vpadl, ale když poznal, že jsem to já, vyskočil a hned se mi vrhl kolem krku. „Ahoj, miláčku!", zajásal. „Kde se tady bereš? Myslel jsem, že máš školu?! Já jsem ale šťastný, že jsi tady!" Víc jsem si ho k sobě přivinul. „Ahoj, miláčku!", řekl jsem do jeho voňavých vlasů. Já nebudu ten co mu řekne tu smutnou novinu. „Ehm...", ozval se ten právník a Kookie teprve teď zaregistroval, že jsem nepřišel sám. Udiveně se podíval na pana Lee a pak na právníka a také já jsem si ho poprvé pořádně prohlédl. Vypadal opravdu jako právník, jen jsem nedokázal posoudit jestli působí sympatickým dojmem nebo ne. Tvářil se až úředně vážně.

„Dobrý den...", pozdravil a podával ruku směrem ke Kookiemu. „Já jsem Park Shin-Yang, právní zástupce vaší babičky." Změřil si Kookieho vážným pohledem. „Jste Jeon Jung-Kook?" „Jsem...", vydechl udiveně a víc se na mě natiskl. Podávanou ruku stiskl jen velice nejistě. Nedivil jsem se mu. Neměl tušení co po něm může chtít nějaký právník, tak jako nejdřív já.

„Bohužel jsem tady abych vám s politováním oznámil, že vaše babička zemřela. Upřímnou soustrast!", řekl Park a tvářil se pořád stejně úředně. Kookie se na něho díval jako by nechápal význam slov, která mu vyšla z úst. Když mlčel, právník pokračoval v proslovu: „Taky vás chci informovat o tom, že o pohřeb a další záležitosti se postarám já osobně. Vaše babička nesepsala žádnou poslední vůli, ale vy jste jediný žijící příbuzný, takže automaticky všechno dědíte vy. Byl jsem obeznámen ústně jak mám postupovat, ale na to je času dost. Dále vás musím informovat, že se nyní stáváte svěřencem státu, po dobu co budete v ústavu, protože zesnulá už tuto činnost nemůže dále zastávat. Také posílá dopis, který jsem vám chtěl osobně předat!" Natáhl ruku s nějakou obálkou, ale Kookie ji ignoroval. Začal se chvět a já jsem stiskl jeho dlaň. „Babička umřela?", vydechl jako by mu to došlo až teď. „Kdy? Jak? Proč umřela?", zeptal se chvějícím se hlasem. „Prodělala mozkovou příhodu...", odpověděl Park s klidem za který jsem měl chuť mu jednu vrazit. „Pokud vím, tak to byla už její druhá. Poprvé se ji podařilo zachránit, ale tentokrát byla doma sama a už jí nebylo pomoci, když ji sousedka včera našla. Je mi to vážně líto!" „To jistě!", pomyslel jsem si v duchu a propaloval ho vraždícím pohledem. „Už druhou?", podíval se na něho sklíčeně Kookie. „Kdy měla tu první?" Nejraději bych zařval ať Park mlčí, protože miláček o té první mrtvičce neměl tušení, ale než jsem stačil reagovat, už zase s klidem odpověděl. „Někdy koncem srpna, když jste byl hospitalizovaný v Busanu... Ten dopis mi vlastně předala brzy potom a poprosila mě, abych vám ho předal kdyby se jí něco stalo." Kookie se na něho díval s rozšířenýma očima, ale mlčel. „Převezmete si ten dopis?", zeptal se Park a znovu natáhl ruku. Miláček se k ničemu neměl a tak jsem dopis převzal já. Dal mi ho jen nerad, ale nakonec obálka skončila v mé dlani. Konejšivě jsem hladil Kookieho po zádech, ale ten jako by mě nevnímal. Utápěl se v myšlenkách a nepřestával se chvět. „Tak já půjdu!", oznámil Park. „Ještě se vám ozvu. Nashledanou!" „Nechám vás o samotě...", řekl smutně pan Lee a zkoumavě sjel pohledem stále se chvějícího se Kookieho. „Kdyby něco, tak jsem za dveřma, ano?" Kývl jsem, že rozumím a potom oba odešli. S obavami jsem se podíval do miláčkovy tváře. „Babička umřela?", zašeptal a vjel si dlaněmi do vlasů. „Babička umřela!" Po tváři mu začaly téct slzy. Objal jsem ho, ale Kookie mě zlehka odstrčil. Začal chodit po pokoji, ale pak se zastavil a usedavě se rozplakal. „Tae... babička umřela!" Stál, plakal a já jsem se na něho jen bezmocně díval.

„Teď už nemám nikoho!", vydechl zoufale a ztěžka dosedl na postel. „Kookie, máš mě!", řekl jsem rozechvěle a posadil jsem se vedle něho. „Byla má jediná rodina, už nemám nikoho!", vzlykal Kookie a schoval tvář do dlaní. Bolelo mě slyšet jeho slova. „Jung-Kookie, nejsi sám!", trval jsem si na svém. „Máš mě!" Ale jako by mě neslyšel. „Ty mě taky opustíš, vím to!", vyhrkl nešťastně. „Každý mě opouští! Nejdřív rodiče a bratr a teď i babička. Zabil jsem ji, zabil jsem svou babičku!" „Co to říkáš?", zděsil jsem se. „Ano, každý kdo mě potká má smůlu... zabil jsem rodiče a způsobil jsem mrtvici vlastní babičky. Určitě dostala tu mrtvičku kvůli mně, to já jsem ji zabil!" „Neříkej nesmysly!", vysoukal jsem ze sebe. „Nikoho jsi nezabil!" „Ale ano, za všechno můžu já! Všem jenom ubližuju a když se mnou zůstaneš, tak zabiju i tebe!" Hleděl jsem na něho jako opařený. „To není pravda, Kookie, nech toho!" „Ty už jsi měl kvůli mně infarkt!", vyhrkl zoufale. „Tae... já si tě nemůžu vzít!" Najednou začal zběsile stahovat svůj prsten a chvějící se rukou mi ho tiskl do dlaně. Srdce mi vynechalo pár úderů, ale pak jsem se naštval. Vzal jsem jeho ruku a násilím jsem mu navlékl prsten zpátky. „Zapomněl jsi na jednu věc!", řekl jsem chraplavě, protože jsem přes knedlík v krku sotva mohl mluvit. „My už manželé jsme!" „Nejsme, Tae a ani nebudeme!", vyhrkl, ale prsten už nesundával. „Jsme manželé!", trval jsem si na svém. „Říkal jsi, že mě miluješ a že kašleš na úřady, takže jsme manželé! Já tě nehodlám opustit a nedovolím ani tobě abys náš vztah zahodil, slyšíš?" „Ty to nechápeš...", vykřikl na hranici hysterie. „Umřeš, když budeš se mnou!" „Ne, to ty to nechápeš!", vyhrkl jsem zoufale. Zvedl jsem se z postele, ale kolena se mi podlomila a já se svezl na zem. Zůstal jsem klečet. „Ty nechápeš, že mě zabíjíš právě takovýmto chováním! Přestaň Kookie, přestaň!" Chytl jsem se za srdce, kde jsem pocítil slabou bolest. Kookie se svezl ke mně na zem. „Vidíš...", řekl potichu, zatím co slzy nepřestávaly smáčet jeho tvář. „Neuplynula tak dlouhá doba a už zase ti ubližuju! Tae... nebude ti líp beze mě?" „Ne! Ne, ne a ne!", zakřičel jsem mu do tváře až sebou cukl. Sklonil hlavu a ještě zoufaleji se rozplakal. Mě už také tekly slzy proudem. Co se to zase děje? To je jako zlý sen! Nejdřív zpráva o smrti milé babičky a teď tohle. :'(

Kookie pořád plakal. Chtěl jsem se zvednout ze země a posadit se i s ním na postel. Přece jen to na zemi nebylo moc pohodlné. Vstal jsem a zvedl i jeho. On se ale ke mně přitiskl. „Tae, neopouštěj mě, prosím! Nechoď pryč!", vzlykal a zoufale se ke mě tiskl. „Zůstaň se mnou, prosím!" „Já nikam nejdu, Kookie!", vydechl jsem překvapeně. „Já tě přece neopouštím!" Ale zase jako by mě neslyšel. Nepřestával plakat a prosit, abych ho neopouštěl. Už jsem se opravdu docela bál. „Nikam nejdu, miláčku! Jsem tady, u tebe! Kookie, JÁ NIKAM NEJDU!!!" „Umřel bych, kdybys mě opustil, Tae... prosím zůstaň se mnou!" Vzal jsem jeho bradu do dlaní, ale jako by mě neviděl. Najednou zavřel oči a začal padat. Zachytil jsem ho na poslední chvíli, takže se nepraštil do hlavy. Srdce se mi rozbušilo ještě divočeji a já se zděšeně podíval do jeho bledé tváře. Netušil jsem co se děje. V první chvíli jsem chtěl řvát o pomoc, ale pak jsem napřáhl ruku a zlehka ho profackoval. „Kookie, prober se, Kookie!" Po chvíli, která mi přišla jako celá věčnost otevřel oči a vyplašeně se na mě podíval. „Co se stalo?", vydechl. Nepřestával se chvět. Než jsem ale stihl něco říct, do pokoje vešel pan Lee. Zamířil si to ke Kookiemu a něco mu vpíchl do krku. Kookie znovu odpadl, on ho vzal na ruky a položil na postel. Knížku odložil na noční stolek. Potom pomohl na nohy i mě. „Co se stalo?", zeptal jsem se zděšeně, přitom ptát by se měl on. „Vypadá to, že se zhroutil!", odvětil Lee. „Teď bude nějakou dobu spát, bude to tak lepší! Jsi v pořádku?" „Jsem!", vydechl jsem, přestože jsem si nebyl jistý. Sáhl jsem si na srdce, kde pořád byl ten tlak. „Můžu zůstat tady?", zeptal jsem se rozechvěle a on se na mě podíval s přimhouřenýma očima. „Dobře...", řekl po chvíli a popravil si brýle. „Ale oficiálně to nebude, takže ať tě nikdo nevidí! Poprosím noční sestru aby za ním nechodila. Já se ještě stavím, až se tak za tři, čtyři hodiny probudí. Víš co? Skoč si někam na jídlo a pak se vrať. Potom už nesmíš opustit pokoj, měl bych z toho problémy..." Přikývl jsem, že rozumím. S obavami jsem pohlédl na spícího miláčka a přikryl jsem ho peřinou. Ještě jsem ho pohladil po vlasech a pak jsem si skočil do bufetu na nějakou bagetu, abych neumřel hlady. Tlak pomalu ustupoval, ale pořád jsem se chvěl. Něco málo jsem snědl a pak jsem se vrátil do pokoje. Pan Lee mi už nachystal pyžamo.

Jung-Kook

Otevřel jsem oči a uvědomil jsem si, že ležím v posteli.. Tae byl přitulený ke mně a zdálo se, že spí. Byl jsem zmatený. Co se to vlastně stalo? Zlehka jsem přejel rukou v jeho vlasech a on otevřel oči. „Už jsi vzhůru?", vydechl a zadíval se starostlivě do mých očí. „Co se stalo?", zeptal jsem se s nepříjemným pocitem, že jsem zase něco zvoral. Potom jsem si vzpomněl, že jsem se sesypal a že jsem mu tady předvedl parádní hysterickou scénu. „Angel se vrátil?", vyhrkl jsem polekaně. „Ne!", pousmál se unaveně. „Jen ses psychicky zhroutil... Omdlel jsi, ale pokud vím, tak Angel se nevrátil! Jak je ti?" Celý rudý jsem se posadil a odvrátil od něho tvář. Tak moc jsem se styděl. Posadil se ale taky, vzal mou tvář do obou dlaní a znovu si ji natočil k sobě. „Vyděsil jsi mě!", řekl s mírnou výčitkou v hlase. „Promiň!", vydechl jsem smutně. „Já se ti moc omlouvám, Tae... odpusť mi prosím!", vzlykl jsem a on si mě k sobě přitulil. „To je v pořádku!", řekl něžně. „Ale už nikdy nic takového neříkej, ano?" „Já... já jsem to tak nemyslel, vážně! Promiň, moc mě to mrzí!" Chvíli mě k sobě tiskl a konejšivě mě hladil po zádech, zatím co já jsem mu smáčel rameno svýma slzama.

„Nikoho jsi nezabil, Kookie, slyšíš?", řekl naléhavě když se ode mě odtáhl a zadíval se mi do očí. „Řekni to!" „Nikoho jsem nezabil", zopakoval jsem poslušně. „Nezabil jsi babičku, nezabiješ mě a už vůbec jsi nezpůsobil smrt svých rodičů ani bratra! Už nikdy nic takového neříkej a opovaž si to myslet!", pokračoval přísně a já jsem přikývl. „Dobře...", řekl jsem potichu. „A my dva jsme manželé, takže už nechci slyšet žádné blbosti o opouštění!", pokračoval přísně. Pustil mou tvář, ale nepřestával mě skenovat pohledem. Podíval jsem se na svůj prsten a pak do jeho očí. „Manželé navždy?", vydechl jsem a on přikývl. „Odpustíš mi?", strachoval jsem se a on mě namísto odpovědi políbil. „Nevím proč jsem to všechno říkal!?", špitl jsem zkroušeně. „Jen tě moc vzala smrt tvé babičky...", povzdechl si a já jsem si uvědomil, že opravdu zemřela. Znovu jsem se rozplakal a Tae si mě k sobě přitiskl. Za tu dobu, co se o mě starala, jsem si ji oblíbil. Měl jsem ji moc rád! Byla to má jediná příbuzná, ale Tae má pravdu. Nejsem sám, mám jeho! „Neopustíš mě?", zašeptal jsem. „Nikdy!", slíbil. „Babičky je mi moc líto!", dodal smutně. „Mě taky!", vzlykl jsem.

„Přečteš si ten dopis?", zeptal se. „Dopis?", podivil jsem se. Aha.Vzpomněl jsem si, že ten právník donesl nějaký dopis. Ležel na posteli a tak jsem ho vzal do rozechvělých dlaní a rozškubl jsem obálku. Podíval jsem se na list, který byl napsaný její rukou. Začal pomalu číst, ale po chvíli jsem přes slzy skoro neviděl. Předal jsem proto list miláčkovi a poprosil ho, aby četl nahlas. Tae začal číst.

Dočetl chvějícím se hlasem a oba jsme se rozplakali. Tiskli jsme se k sobě a plakali jsme. „Byla moc hodná babička!", vysoukal jsem ze sebe mezi vzlyky. „Já už se na ni dávno nezlobím! Chtěl bych ji ještě vidět!" „Já taky!", přikývl a utřel si slzy. Byl jsem tak moc rád, že je tady se mnou. Nevím jak bych to zvládl, kdybych ho neměl. „Tae... Zůstaneš tady se mnou?", poprosil jsem, ale pak mi došlo, že to je blbost. „Ale já vím, že to nejde...", dodal jsem smutně. „Dnes budu spát tady!", řekl rozechvěle a utřel si nové slzy. Mlčky potom ukázal na své oblečení a já jsem si uvědomil, že je to pyžamo. „Pan Lee mi to dovolil, protože jsem tě tu nechtěl nechat samotného!" „Ty jsi takový miláček!", vyhrkl jsem vděčně a začal líbat jeho sladká ústa. Umínil jsem si, že mu už nikdy nesmím ublížit. NIKDY!!!