Tae-Hyung

Týden utekl hrozně rychle a já jsem si pořád nebyl jistý co vlastně chci. Uvědomoval jsem si, že Kookieho miluju, ale nevěděl jsem, jestli ještě zvládnu být ve vztahu s někým tak komplikovaným jako je on. Byl jsem rád, že máme pauzu, protože jsem měl tolik práce ve škole, že bych ani neměl čas za ním jít. Musel jsem se doučit jednu inscenaci, kterou začali zatím co já jsem tam nebyl. Taky jsem měl napsat nějaké eseje a prostě toho bylo moc. Na Kookieho jsem myslel hlavně až v posteli. Chyběl mi a moc! Stýskalo se mi po jeho úsměvu i polibcích. Chtěl jsem slyšet jeho něžný hlas. Toužil jsem po jeho krásném těle! Ale stačí to na vztah? Chtěl bych vědět jak o tom přemýšlí on. Možná se jen bojím, že mě pošle do háje a proto váhám... Co mu ale řeknu až ho uvidím? Dokážu být bez něho? Možná je týden moc krátká doba na to abych si to uvědomil... Byl pátek a já jsem váhal co mám dělat. Nakonec jsem za ním nejel, přestože jsme byli tak domluvení. Jel jsem do Gangnamu a tam jsem v sedmém patře zazvonil na Minki-Ho zvonek. Po chvíli otevřel a udiveně se na mě podíval. „Ahoj, Tae...", vydechl překvapeně. „Co tady děláš? Neměl jsi jít za Kookiem?" „Jak to víš?", podivil jsem se, ale pak mě napadlo, že prostě jen předpokládá, že bych měl být u miláčka v nemocnici. „Kookie mi řekl o té pauze!", řekl a zkoumavě se na mě podíval. „Měli jste dnes probrat co bude dál." „Kdy ti to řekl?", vykulil jsem na něho oči. „Byl jsem tam ve středu", vysvětlil. „Mluvili jsme o tobě! Půjdeš dál?" Vděčně jsem přikývl. „Kdo to je, miláčku?", ozvalo se z obývací části jejich bytu. Podle hlasu jsem poznal, že je to JR. „To je Tae, Hyunie!", zavolal Ki. „Já ruším, viď?", zarazil jsem se a už jsem chtěl vycouvat, ale Ki mě chytl za ruku. „Vůbec nerušíš!", řekl a usmál se. „Hyunie tady se mnou bydlí, takže si jeden druhého užijeme víc než dost! Že, Hyunie?!", znovu zavolal na svého miláčka. „Jo, ať jde dál!", zavolal JR a Ki se zasmál. „Tak dobře!", řekl jsem s úlevou. Nechtěl bych je otravovat, ale potřeboval jsem jejich radu. Vešel jsem spolu s Min-Kim dál do bytu a on šel hned za JR. Ten ho vzal kolem ramen a políbil ho něžně na líčko. Ki se roztomile začervenal a usmál se. Bylo vidět jak se milují a mě to moc potěšilo. Přál jsem Min-Kimu jen to nejlepší a to snad v JR konečně našel. Píchlo mě ale u srdce, když jsem si uvědomil svou vlastní situaci.

Sedli si na sedačku a pokynuli mi, abych se taky posadil. Pořád jsem z nich nemohl spustit oči. Jsou vážně krásný pár!

„Co ti vlastně Kookie řekl, když jste spolu mluvili?", zeptal jsem se nesměle. Nebyl jsem si jistý, jestli mi to bude Min-Ki chtít říct. „No...", zamyslel se. „Řekli jsme si toho hodně, ale... nejdůležitější asi je to, že ho to všechno moc mrzí. Stýská se mu." „To mě taky...", povzdechl jsem si. „Ale co ti řekl? Můžeš mi říct něco konkrétnějšího?" Sám jsem nevěděl co chci slyšet. Že by nějaký návod na to jak se zachovat? „Řekl mi, že máte pauzu a že se snaží přijít na to, co bude pro vás oba nejlepší... Kookie tě ale pořád miluje, jen si není jistý sám sebou. Hrozně se bojí, že ti zase ublíží, ale zároveň by chtěl být s tebou. Řekl mi taky o Hye-Yun. Myslím, že tu sestru nechtěl řešit, ale když vás potom viděl spolu odcházet, přemohla ho žárlivost. Pořád si totiž moc nevěří a  myslí si, že si zasloužíš někoho lepšího než je on." „A co jsi mu na to řekl?", vydechl jsem zaraženě. „Že je pro tebe ten nejlepší! Je to pravda, Tae?", podíval se mi zkoumavě do očí. Mlčel jsem. „Pamatuješ, co jsi mi řekl?", zeptal se vážně Ki. „Já?", podivil jsem se. „Kdy? Co myslíš, že jsem řekl?" „Že mu neublížíš!", odpověděl vážně. „Vzpomínáš si na to?" „No...", zamyslel jsem se. „Myslím, že jsem řekl, že se pokusím mu neublížit!" Taky jsem řekl, že ho nikdy neopustím... Ale to jsem slíbil přímo Kookiemu. Jenomže se stalo tolik věcí... „Ale Ki...", namítl jsem. „Nemyslíš, že to je on, kdo mi ubližuje?" „Ano... ubližuje, vím to a on to ví taky. Proto si může oči vyplakat. Ale ty mu ubližuješ taky!", zamračil se. „Uvědom si, že i ty máš na všem svůj podíl viny! Svěřil se mi s tím, co všechno jsi mu vyčetl... Ale, Tae... zamyslel ses někdy, nad tím, jak je to všechno pro něho těžké?"

„Nikdy jsem nepochyboval o tom, že je to pro něho strašně moc těžké!", řekl jsem rozechvěle. „Co mě ale na něm nejvíc mrzí není to, že žárlí a ani to, že pochyboval, ale to, že o tom se mnou nemluvil. Měl mi říct, že ji viděl u mě v pokoji a že žárlí. Já jsem mu to nechtěl všechno vyčítat, chtěl jsem jen aby si uvědomil, že i pro mě to bylo hrozně moc těžké a že ho přesto přese všechno pořád miluju a že si zasloužím trochu víc důvěry. Minimálně tolik aby se mi svěřil se svýma pochybnostma!" „Chápu...", přikývl Ki smutně. „On to taky chápe, věř mi. Oba jste udělali chyby, víš?" „Hmmm...", vydechl jsem. Ki má pravdu, ani já v tom nejsem bez viny! Měl jsem s ním mít větší trpělivost a nehrotit to tak. Kdo ví, jak bych reagoval na jeho místě? Min-Kiho proslov mě přinutil se na to podívat z Kookieho pohledu. Měl jsem se jít rozloučit a říct mu, že mě Hye-Yun zaveze domů. Asi by potom reagoval jinak. Možná... „Takže už víš, co bude dál?", zeptal se JR, který celý rozhovor napjatě poslouchal. „Vím jen, že ho miluju a že si nedokážu představit, že bych byl bez něho!", řekl jsem pořád dost chvějícím se hlasem. „Takže... nevím..." „Já myslím, že víš!", usmál se smutně Ki. „Sám jsi to řekl, ne? Že si nedokážeš představit, že bys byl bez něho. Tak si to nepředstavuj a buď s ním! Vždyť život je tak krátký a není důvod se takhle vzájemně trápit." „Takže Kookie řekne, že se mnou chce být?", podíval jsem se na Min-kiho se slzami v očích. „Jistě to nevím...", povzdechl si Ki. „ale vypadá to, že ano." „Dobře...", usmál jsem se nervózně. „Můžu vás o něco poprosit?" „Klidně pros.", usmál se JR. A tak jsem jim řekl plán, který se mi zrovna zrodil v hlavě.

Jung-Kook

Pan Lee mi odmítl dát sedativa a já jsem myslel, že ten smutek nepřežiju. Ale on se mnou neměl žádné slitování. Řekl, že to musím týden vydržet a pak že se uvidí co dál. Jasně, zrovna ten týden, kdy mám přemýšlet o tom, jak bude vypadat můj další život... Nenáviděl jsem ho za to! Taeho bych chtěl nenávidět taky, ale nešlo to. Když jsem nebrečel, snažil jsem se přijít na to, co mám dělat. Chtěl bych miláčka zpět! Ale taky bych chtěl pro něho jen to nejlepší! Jsem já pro něho to nejlepší? Tím jsem si vůbec nebyl jistý. Pan Lee se mnou o tom chtěl mluvit, ale já jsem trucoval. Nedá mi sedativa, tak má smůlu! A já asi taky... Motal jsem se v kruhu smutných myšlenek a měl jsem chuť jít na střechu nemocnice a skočit. Možná by bylo pro všechny nejlepší, kdybych opravdu umřel! :'(

Hned v sobotu za mnou přišel pan Lee a hodil mi na postel nějaké oblečení. Zrovna jsem myslel na Taeho a brečel jsem jako malý. „Přestaň plakat!", řekl konejšivě a pokynul na tu hromádku. „Obleč si to a půjdeme do malého sálu... Zkusíš ten tanec!" Zvedl jsem své uslzené oči a podíval se na něho jako na blázna. Pak jsem prudce zavrtěl hlavou. „Nebudu tancovat!", řekl jsem rozhodně a hned na to jsem vzlyknul. Jako trucovité dítě. Už jen chybělo lehnout si na zem a začít kopat a bouchat pěstma do země. Možná by mi pak dal svěrací kazajku, zavřel mě do polstrované cely a dal by mi svatý pokoj. Nebo by mi dal nějaká sedativa... Bojoval jsem s pokušením to udělat. Možná bych mohl dát pěstí přímo jemu? „Obleč si to a jdeme!", řekl přísně a já jsem sebou trhl. Přesto jsem ho nemínil poslechnout. On není Tae, aby na mě měl takový vliv. „Dobře... jak chceš...", povzdechl si. „Ale řeknu to Tae-Hyungovi až za tebou přijde. Prásknu na tebe, že se vůbec nesnažíš! Jak myslíš, že to ovlivní jeho rozhodnutí?" Zarazil jsem se. Takhle mě vydírat! Hajzl jeden... Strašně se bojím okamžiku, kdy za mnou Tae přijde... Co mi asi řekne? „Stejně mě pošle do háje...", vydechl jsem bolestně, ale vstal jsem a začal se pomalu převlékat. Byla to černá tepláková souprava a patřila k tomu i kšiltovka. „Mám vypadat jako frajer?", napadlo mě mírně pobaveně a tu kšiltovku jsem si nasadil taky. Dokonce k tomu byly i tenisky! :) Jaká to příjemná změna oproti pyžamu, které musím mít pořád na sobě. Asi abych neutekl, nebo co...

Zavedl mě do malé místnosti v nejvyšším patře nemocnice. Měli tam zrcadla a taky přehrávač na muziku a velkou obrazovku na stěně. „Na co bys chtěl tancovat?", zeptal se pan Lee a já jsem jen pokrčil rameny. „Kromě toho, že nechci tancovat tak nemám tušení...", povzdechl jsem si. Šel jsem se podívat co tam mají. Prohraboval jsem se pak DVD až mě zaujal název „Mike Posner... Choreographed by Kyle Hanagami". Od něho něco znám, nebo ne? Možná jsem už někdy jeho choreografie zkoušel, nebo ne? Zasunul jsem dvd a pak se spustila píseň „Save your goodbye..." Jak příhodná píseň. Díval jsem se na ten tanec a napadlo mě, že bych si to mohl zkusit. Ze začátku to moc nešlo. Byl jsem celý ztuhlý, ale po chvíli jsem se zlepšil. Nakonec jsem celou choreografii zvládl. 

https://youtu.be/Q3lL7zQ7kkA

Tancoval jsem to pořád dokola a cítil jsem se najednou mnohem líp. Bylo to uvolňující a fajn! Nechtěl jsem ale žádnou jinou píseň, jen tuhle jednu. „Nech si svoje sbohem..." Nedovolím Taemu aby jen tak odešel! „Vidíš jak ti to jde!", usmál se Lee a já jsem se zamračil. „Nejde!", řekl jsem naštvaně, přestože jsem věděl, že mi to docela šlo. Jen se usmál. „V pátek sem přijdeme zas!", oznámil mi a já jsem se raději nevyjádřil. Docela jsem se těšil, ale nechtěl jsem mu to přiznat. Lee se jen usmíval, protože si musel všimnout, jak jsem si ten pohyb užíval. Tanec mi opravdu moc chyběl! Když jsem se potom v pokoji převlékl zpět do pyžama, dal ty věci do mé skříně. „Koupil jsem to pro tebe a můžeš si to nechat!", usmál se. „Proč se tak staráte?", zeptal jsem se udiveně. „Tohle přece nemusíte dělat! Myslím... kupovat mi oblečení a tak..." „Nemusím, ale chci!", řekl klidně. „Mám tě rád, Kookie, víš? A pokud jde o Taeho... vím, že se mnou odmítáš mluvit kvůli těm sedativům... ale řeknu ti jen jednu věc. On tě miluje a věřím, že to dobře dopadne!" „Vážně si to myslíte?", vydechl jsem smutně a do očí se mi natlačily slzy. „Věřím tomu a ty tomu věř taky! Už víš co chceš?" „Vím, že nedokážu být bez něho!" „Tak mu to nezapomeň říct!", usmál se. „Dobře...", špitnul jsem. Že bych teda už měl jasno?

Na druhý den jsem už zase nevěděl. Ty pochybnosti byly ubíjející! Pochyboval jsem o tom, že jsem vůbec schopný mít nějaký vztah. Zasloužím si Taeho? Zasloužím si vůbec někoho? Myslel jsem na to, co mi řekl pan Lee, ale co když se plete? Ve středu se za mnou stavil Min-Ki. Byl jsem šťastný, že ho vidím, protože jsem myslel, že se fakt zblázním steskem po mém miláčkovi. Řekl jsem mu o naší pauze a taky proč se to stalo. Snažil se mě uklidnit, že jsem pro Taeho ten nejlepší a že si ho rozhodně zasloužím, protože jsem prý miláček. Ki byl tak roztomilý, když se mě snažil přesvědčit o tom, čemu už jsem skoro přestal věřit. Viděl jsem v Taeho očích tu bolest a nemohl jsem zapomenout. Řekl mi, že věří tomu, že mě Tae miluje a že se mě jistě jen tak nevzdá. No uvidíme... :'( Když Min-Ki odešel, cítil jsem se ale líp. To že jsem s ním mohl promluvit a že tam vůbec byl, mi neskutečně pomohlo!

V pátek ale na mě přišla krize. Od rána mi bylo špatně a zvracel jsem, přestože jsem skoro nic nesnědl. Nemohli jsme ani jít do malého sálu, protože jsem měl hrozné křeče v břiše a zvracel jsem, sotva jsem se napil trochu vody. Tak moc jsem se bál okamžiku, kdy se Tae objeví ve dveřích. Bál jsem se, že mi řekne, že už mě nechce, protože já jsem už věděl jistě, že s ním chci zůstat. Nejsem dokonalý a mám chyby, ale po tom všem, co jsme spolu prožili... po všem tom smutném, ale i moc krásném, ho nechci jen tak nechat odejít. Moc ho miluju! Když mi později odpoledne bylo maličko líp, posadil jsem se na posteli a skenoval jsem očima dveře. Doufal jsem, že se Tae brzy ukáže, přestože mě jímala hrůza jen co jsem na to pomyslel. Šílel jsem a mé srdce tlouklo až v krku. Tak moc jsem se snad ještě nikdy nebál, ale chtěl jsem to už mít za sebou. Chtěl jsem vědět na čem jsem. Shodneme se? Můžeme se po tom všem vůbec shodnout? Mám vůbec právo chtít pokračovat v našem vztahu? Bál jsem se tak moc, že jsem dostal další křeč do břicha a musel jsem se na chvíli stočit do klubíčka, než jsem zase běžel zvracet. Když jsem se vysílený vrátil zpět do postele, znovu jsem si sedl a zadíval se na ty proklaté dveře, které se pořád neotvíraly. Snažil jsem se nebrečet. Ještě pořád jsem chtěl doufat... 

Dveře se otevřely a mě do očí vyhrkly slzy. Byla to ale jen sestra, která mi nesla večeři. Zhroutil jsem se do peřiny a zoufale jsem se rozplakal. Bylo už tak pozdě a on se vůbec neukázal! Je konec a on se ani neobtěžoval přijít aby mi to řekl? Už mu nestojím ani za to? Do pokoje vešel pan Lee. „Měl bys něco sníst!", řekl a pohladil mě po rameni. „On... on ne... nepřišel!", vzlykl jsem nešťastně. „Dnes měl pře...přece při...přijít a... a..." Nebyl jsem schopný to dopovědět. S pláčem jsem se mu vrhl do náruče. „On mě už ne... nemiluje!", zoufal jsem si a pan Lee mě k sobě přitiskl. „Ale miluje!", řekl klidně. Kéž by to byla pravda. Proč teda nepřišel?

Tae-Hyung

Zavolal jsem panu Lee a poprosil jsem ho o velkou laskavost. Řekl jsem mu, že přijdu až v sobotu a chtěl jsem, jestli by nemohl uvolnit Kookieho na jednu noc z nemocnice. Nejdřív se mu to moc nezdálo, ale když jsem slíbil, že mu neublížím a že bude do vizity zpět, tak souhlasil. Chtěl jsem Kookieho překvapit. Pan Lee slíbil, že to miláčkovi neřekne a taky že na něho dohlédne. Řekl, že zůstane v nemocnici přes noc, aby měl jistotu, že je Kookie v pořádku. S Ki a JR nám trvalo celé odpoledne než jsme uklidili Kookieho byt. Byly tam snad tuny prachu a tisíce pavouků, ale zvládli jsme to. Těšil jsem se jako malé dítě. Na noc jsem zůstal tam, jen jsem zavolal Hobimu, že zůstanu v Gangnamu, aby neměl strach. Nemohl jsem skoro dospat, jak jsem se těšil. Ještě ráno jsme si vyřídil nějaké maličkosti, všechno jsem v bytě nachystal a kolem oběda jsem zamířil do nemocnice. 

Srdce mi zběsile tlouklo nedočkavostí, ale taky strachy, co mi Kookie řekne. Po rozhovoru s Ki jsem doufal, že se nebude chtít rozejít. Ale u něho člověk nikdy neví... Těšil jsem se až ho uvidím. Když jsem ale přišel do pokoje, Kookie tam nebyl. „Netuším kde je...", řekl nervózně Lee. „Jen jsem mu řekl, ať se obleče do civilu, že ho někam vezmu. On se převlékl a já jsem si na chvíli odběhl a potom už tady nebyl. Ostraha ho ale hledá!" „Nemohl odejít z nemocnice, že ne?", zeptal jsem se zděšeně. Proboha, co to zase provádí? „Myslím, že ne...", povzdechl si Lee. „Ale netuším, kde může být. Včera mu bylo dost mizerně, Tae... Skoro celý den zvracel z nervů, jak se bál, že přijdeš. A když jsi nepřišel, tak se málem zhroutil. Snažil jsem se aby byl v klidu, dal jsem mu i sedativa, protože jsem ti nechtěl pokazit to překvapení, ale... nějak se nám to vymklo!" „Proboha, to byl na tom opravdu tak špatně?", vysoukal jsem ze sebe otřeseně. „Sakra... tohle jsem neměl dopustit! Nechce si někde ublížit, že ne?" Panu Lee zazvonil telefon. Chvíli poslouchal a pak pokýval nervózně hlavou. „Nic nedělejte, půjdu za ním sám, ano? Dobře... díky!" „Kookie je na střeše nemocnice!", řekl rozechvěle. „Proboha, jak se tam dostal?", vykřikl jsem zděšeně. „Nechce skočit, že ne?" „No, podle ostrahy tam jen tak sedí a dívá se před sebe... půjdu za ním!" „Mů... můžu tam jít já?", zeptal jsem se chvějícím se hlasem. Tak moc jsem se bál!

Jung-Kook

Netušil jsem, kam mě pan Lee chce vzít a bylo mi to jedno. Všechno mi už bylo jedno, když Tae nepřišel. Oblékl jsem se a když pan doktor odešel, vyklouzl jsem z pokoje. Nechtěl jsem s ním nikam jít, chtěl jsem být sám a mít klid. Když jsem zjistil, že vchod na střechu je přístupný, neváhal jsem ani vteřinu. Někdo to tam zapomněl zamknout a já jsem chtěl vidět nebe. Chtěl jsem cítit vítr ve tváři a rozmyslet si co budu dělat dál. Jaký bude mít můj život smysl bez Taeho? Co budu dělat? Nejspíš se tady na všechno vykašlu a vrátím se zpátky do Busanu. Nebo možná žádnou budoucnost ani nemám... Už jednou jsem skočil, mohl bych skočit znovu? Rozhlédl jsem se kolem a kochal jsem se výhledem. Bolelo mě ale u srdce. Ne, tohle bych panu Lee neudělal. Pokud to mám skončit, tak někde jinde a až někdy jindy... Nemohl jsem přestat myslet na Taeho. Co asi dělá? Určitě mu ani trochu nechybím! :'( Raději jsem ale šel dál od kraje aby mě to nelákalo skočit. Nechtěl jsem se ale vracet do pokoje. Chtěl jsem být tady, sám. Zavřel jsem oči a snažil jsem se nemyslet.

Jen nemyslet, nebo skočím...

„Kookie?", uslyšel jsem jeho hlas. Nemohl jsem uvěřit, že by Tae za mnou přišel na střechu. Jak by to bylo možné? „Jung-Kookie!", zavolal znovu a já jsem otevřel oči. U vstupu na střechu stál doopravdy Tae. V tu chvíli jsem měl nejspíš malou zástavu. Nemohl jsem se nadechnout. Do očí mi vyhrkly slzy. Tae zůstal stát a díval se na mě. Co mám dělat? Co mám, do háje, dělat? Než jsem si uvědomil, co to vlastně dělám, vstal jsem a rozběhl jsem se směrem k němu. Překvapenému Taemu jsem skočil rovnou do náruče a obmotal jsem nohy kolem jeho pasu. Tae byl chvíli zaražený, ale potom se začal smát. 

Jen matně jsem si uvědomil, že za ním stojí pan doktor Lee. A pak jsem si taky uvědomil, jak nervózní smích to byl a taky mi došlo, že tohle dělat nesmím. Ještě jsme si spolu nepromluvili, nevím co vlastně chce. Ale přišel za mnou... Postavil jsem se na chvějící se nohy.

„Co tady provádíš?", zeptal se naštvaně. Když jsem se ale podíval do jeho očí, uviděl jsem v nich jen starost. „Já... já... jen jsem chtěl být chvíli sám... v klidu... omlouvám se...", vysoukal jsem ze sebe pokorně. Platilo to i pro pana Lee. „Já jsem nechtěl skočit, vážně!", vyhrkl jsem, když oba pořád mlčeli a zkoumavě si mě prohlíželi. „Dobře...", řekl potichu Tae. „Já ti věřím, ale už takhle nesmíš nikdy zmizet, je ti to jasné?" Jen jsem přikývl. „Tohle vážně nesmíš dělat!", promluvil taky pan Lee přísně. „Tahle střecha není přístupná pro pacienty! Jak tě to napadlo sem jít? Kookie, nejraději bych ti naplácal na zadek jako dítěti! Víš jaký by z toho mohl být malér?" „Já se vážně moc omlouvám!", vzlykl jsem. „Tak hlavně že se nic nestalo! Tae, dohlédneš na něho? Já už vážně musím jít domů! A nezapomeň co jsme si domluvili, jasné?" „Spolehněte se!", usmál se na něho Tae a znovu se pak zadíval na mě. Tál jsem pod jeho pohledem a marně jsem si lámal hlavu o čem to vlastně mluví. Co si domluvili? Týká se to nějak mě? Snažil jsem se nebrečet, ale i tak jsme měl oči plné slz a sem tam jsem potichu vzlykl. Pan Lee se na mě naposledy káravě podíval. „Pokusím se to nějak srovnat s ochrankou...", povzdechl si. „Tak ahoj zítra!" Lee odešel aniž bych stihl něco říct. „Tae...", zašeptal jsem, ale on mi dal prst na rty. „Promluvíme si až potom!", řekl přísně. Až potom? To mě nechá v nejistotě tak dlouho? To že přišel přece nemusí znamenat, že není konec...

„Tak dobře...", přikývl jsem smutně. „Věříš mi?", zeptal  se a já jsem se na něho překvapeně podíval. Neříkal, že promluvit si chce až později? Tak proč se mě na to ptá? Přesto jsem ale znovu přikývl. „Věřím..." Tae najednou vytáhl šátek. „Tak si tě vyzkouším!", pousmál se a než jsem se nadál, zavázal mi oči. „Ale, Tae..." „Sakra, Kookie!", řekl potichu přímo do mého ucha a mě po těle přeběhlo chvění. „Jestli mi věříš, tak mlč a dovol mi udělat si s tebou co chci, ano? Jestli mi ale nevěříš, tak ti ten šátek sundám a půjdu si po svých! Tak co mám teda dělat?" „Nech ten šátek tam kde je!", vydechl jsem a sáhl jsem na ruku, kterou mi vzadu hned utáhl uzel. Jinak to už nijak nekomentoval a já jsem ruku svěsil podél těla. Netušil jsem co má v plánu, ale chtěl jsem mu věřit. Kdyby mi chtěl ublížit, nejspíš by mu to pan Lee nedovolil a stejně by to nakonec bylo jedno, protože bych opravdu už nemohl dál žít. Ale já jsem chtěl věřit, že by mi Tae nijak neublížil. „Tak teď půjdeme!", řekl znovu Tae. „Povedu tě, takže se nemusíš bát, že spadneš a nebo že někde zakopneš. Věř mi, ano?" Jeho hlas byl zase tak nízko položený, jako se mu to stává vždycky, když je rozrušený a nebo vzrušený... Ach... co bude? „Já... já ti věřím!", řekl jsem rozechvěle a on mě pohladil po líčku. Byl jsem bezmocný, když mě vedl. Netušil jsem kam jdeme, ale do mého pokoje to nebylo. Jeli jsme výtahem?! Kam? „Posaď ho dozadu!", uslyšel jsem dívčí hlas a trhl jsem sebou. To je Hye-Yun? Co se to tady děje? „Tae...", řekl jsem nervózně, ale on mi položil prst na rty. „Řekl jsem ať mlčíš a dovolíš mi dělat si s tebou co chci, pokud mi věříš!", řekl varovně a já jsem rychle zmlkl. Uslyšel jsem jak se ona chichotá a ztuhl jsem. „Tak věříš mi nebo ne?", zeptal se znovu přísně Tae a já jsem po chviličce odhodlaně přikývl. V krku jsem ale měl knedlík a sucho v puse. Naprázdno jsem polkl. Co ti dva mají v plánu? Mám se bát? „Dobře!", řekl už mírněji Tae. „Teď tě posadím, tak pozor na hlavu! Trochu se skloň!" Netušil jsem jak přesně to myslí, ale nakonec mi pomohl a já jsem si uvědomil, že jsem asi na zadním sedadle nějakého auta. Když jsem totiž natáhl ruku před sebe, nahmatal jsem něco, co připomínalo sedadlo řidiče a hned vedle bylo sedadlo spolujezdce. Tae mě připoutal jako bych byl malé dítě. Jeho blízkost a vůně způsobily, že se mi zatočila hlava. Potom se ale odtáhl a dveře se zabouchly. Věděl jsem už jistě, že jsem v autě. Ale kam mě chtějí vést? Pan Lee o tom ví??? Sáhl jsem vedle sebe a doufal jsem, že nahmatám Taeho, ale místo vedle mě bylo prázdné. Zklamaně jsem zaznamenal, že bouchly dvakrát dveře ve předu a pak někdo nastartoval motor. Takže Tae sedí vedle ní... „Tae?!", vydechl jsem znovu a v mém hlase musela být slyšet bolest. Co je tohle za hru???

Tae-Hyung

Sedl jsem si vedle Hye-Yun, ale po očku jsem pořád sledoval Kookieho. Seděl vzadu a chvěl se. Měl jsem z něho pocit, jako by čekal, že jede na popravu. Ale ještě chviličku a už se bát nebude. Nevěděl jsem jistě, jestli se bojí, ale opravdu jsem měl ten pocit. Přesto nechal abych s ním manipuloval jak jsem chtěl a to mě moc potěšilo. Mým plánem bylo, že nás Hye-Yun zaveze do jeho bytu, protože metrem by to trvalo a taky, jak by to vypadalo, kdyby měl zavázané oči?! Chtěl jsem udělat poslední malou zkoušku a Kookie jí prošel. Byl jsem opravdu šťastný. Ani jsem nedoufal, že to půjde tak dobře! Když jsem zjistil, že není ve svém pokoji a že je na střeše, umíral jsem strachy, že zase provádí nějakou hloupost... bál jsem se, že chtěl skočit. Potom jsem mu ale věřil, že skočit nechtěl. Měl jsem radost, že mi taky věří, přestože neví, co mám v plánu. Nebylo to opravdu nic, co by mu mohlo nějak ublížit! Alespoň jsem v to doufal. Hye-Yun byla moc hodná, že nás svezla! Taky součást zkoušky... Jeli jsme asi dvacet minut a celou cestu miláček mlčel. Trochu jsem litoval, že nemůžu vidět do jeho očí, protože je měl pod šátkem. Co se mu asi honí hlavou? O čem přemýšlí? Vážně mi věří a nebo se mě jen bojí? „Tak jsme tady!", řekla Hye-Yun a Kookie sebou trhl. „Děkuji!", řekl jsem vděčně. „Jsi moc hodná, že jsi nás svezla!" „Nemáš zač, Tae!", usmála se. „Tak se mějte pěkně! Ahoj!" Vystoupil jsem a potom jsem pomohl ven z auta i Kookiemu. Vypadal dezorientovaně a nevěděl co si má počít. „Ahoj, Kookie!", zavolala ještě Hye-Yun a potom odjela. Zůstali jsme sami dva před A5Blockem. „Můžu si to už sundat?", zeptal se rozechvěle Kookie a já jsem zavrtěl hlavou. Až pak jsem si uvědomil, že mě nemůže vidět. „Ne!", řekl jsem rozhodně a Kookie sklonil hlavu. Povzdechl jsem si, chytl ho za paži a rozechvělého jsem ho vedl ke vchodu, potom k výtahu a když jsem potom za námi zavřel dveře od bytu, s úlevou jsem si vydechl. „Kde to jsme, Tae?", vydechl Kookie bojácně. Rozhlížel se, jako by snad něco mohl vidět, ale já jsem věděl, že nevidí. S úsměvem jsem mu sundal šátek a Kookie se mohl konečně rozhlédnout. Zalapal po vzduchu, když si uvědomil, že je u sebe doma. Musel jsem ho zachytit, protože se zdálo, že brzy upadne. 

Jung-Kook

Rozechvěle jsem se rozhlížel a nemohl jsem uvěřit, že jsem doma. Navíc... bylo tam krásně uklizené! Ani smítko prachu jsem tam neviděl a na stole v obývací části stála ve váze kytice růži! Nemohl jsem tomu uvěřit. Šel jsem dál do bytu, neschopen slova. Srdce mi vzrušením tlouklo až v krku. Přivoněl jsem k růžím a můj zrak padl na obraz u postele. Pořád tam byl!

„Tae?!", vydechl jsem a po tváři už mi zase tekly slzy. „Ty jsi tady celou dobu bydlel?" „Ne!", řekl smutně. „Bydlel jsem na kolejích! Za to, že to tady tak krásně vypadá vděčím Min-Kimu a JR... včera jsme to tady celé odpoledne uklízeli! Proto jsem za tebou nepřišel, víš? Chtěl jsem tě překvapit!" „Ale... jak to, že tady můžu být? Pan Lee to ví?" Nechápal jsem, že mě pustili ven z nemocnice. Vždyť jsem byl v blázinci, tak jak to že jsem najednou tady??? „Pan Lee mi dovolil tě sem vzít! Budeme tady spolu přes noc!", usmál se trochu rozechvěle a já jsem údivem otevřel pusu. „Budeme tady spolu přes noc? Vážně???" „Musíme si promluvit!", řekl vážně Tae a mé nadšení mírně opadlo. „Jde o závažný rozhovor, který ovlivní zbytek našich životů, víš?" „Vím...", vydechl jsem smutně. „Chtěl jsem s tebou mluvit v klidu..." pokračoval Tae. „proto jsem tě vzal tady!" „Můžu se nejdřív vykoupat?", poprosil jsem nervózně. „V nemocnici je jen sprcha a vana mi moc chyběla! Můžu?" „Jasně!", povzdechl si a já jsem rychle zapadl do koupelny. Co tohle všechno znamená? Máme s Tae budoucnost? Už brzy se to dozvím, ale nejdřív potřebuju koupel! Potřeboval jsem se uklidnit a teplá voda je tak dokonalá! Rychle jsem se svlékl a vlezl jsem si do vody, kterou jsem si napustil. Nalil jsem si do vany půl flašky vanilkové pěny, lehl jsem si na záda a zavřel jsem oči. Hrozně jsem se bál, ale ve vaně jsem se najednou cítil líp. Věřím mu! Ach, tak krásně uklizený byt... Min-Ki je vážně miláček a taky JR! Ale největší miláček ze všech je Tae!!! Snad to bude dobré... Snad to nebude naše poslední noc?!