Tae-Hyug

Nechal jsem Kookieho brečet a vyšel jsem z pokoje. Pan doktor Lee tam pořád ještě postával. „Jsem z toho všeho hrozně moc unavený!", postěžoval jsem si. Ještě pořád jsem měl slzy v očích a nechal jsem je volně stéct po tváři. „To chápu...", pokýval hlavou pan Lee. „Zapomněl jsem ti jen říct, že Kookie o těch testech na pohlavní nemoci neví, tak se před ním ani nezmiňuj, ano? Dopadlo to sice dobře, ale i tak... nemusí to vědět!" „Budu mlčet!", slíbil jsem. „Vlastně nevím, jestli s ním budu ještě vůbec mluvit..." „Co se stalo, Tae?", podíval se na mě starostlivě. „Nechápej to tak, že chci být vlezlý, ale potřebuju to vědět!" „Jasně, chápu... potřebujete to vědět kvůli němu...", povzdechl jsem si. Tlak z mého srdce už zmizel a vystřídala ho apatie. Vzdorovitě jsem si utřel slzy a rozhodl jsem se, že rozhodně nebudu brečet. Tolik jsem se snažil! Po tom všem ho pořád miluju a on mi ani trochu nevěří, přestože jsem nic neprovedl! „Kookie žárlí a nevěří mi!", řekl jsem prázdně. „Myslím, že je už konec!" „Proč žárlí?", podíval se na mě klidně Lee. „Kvůli Hye-Yun..." „Kdo je Hye-Yun? Má Kookie důvod ti nevěřit?" „Hye-Yun je kamarádka!", zamračil jsem se. „Pracuje tady jako zdravotní sestra na kardiochirurgickém oddělení a někdy na traumatologii. Jen mě odvezla domů a on nás prý viděl spolu odcházet... Jak je to možné, když měli mít vizitu?" „Aha... tak to je ta sestřička, se kterou tě viděl smát se? Hrozně žárlil už tenkrát!" , povzdechl si pan Lee. „Zmínil se...", odfrkl jsem si. „Smáli jsme se, no a?" „Cuchala ti taky vlasy!" „Jo...", zamračil jsem se ještě víc. „Ale nic víc! Jak to, že vy o tom víte a se mnou o tom nemluvil? Zmínil se až teď a já jsem byl dost v šoku... Ale kdybych věděl, že nás před tím viděl a že žárlí, nikdy bych se svést nenechal!" „Je to s ním někdy opravdu těžké!", konstatoval pan Lee a já jsem jen přikyvoval, div mi hlava neupadla. „Když žárlil poprvé, svěřil se mi a já jsem ho přesvědčil, že ti má věřit. Asi to chtěl nechat plavat a tak o tom už nemluvil...", doplnil pan Lee. „Jo, vidím jak to nechal plavat. Ale jak to je s tou vizitou? Hye-Yun mi tvrdila, že budou mít vizitu, ať za ním nechodím... Neudělala to schválně?" To by ještě tak chybělo aby se kolem mě motala nějaká intrikánka! :( „No, vizita obvykle chodí v tomhle pořadí... odspodu nahoru, ale dnes to udělali vyjímečně opačně. Takže to asi jen nevěděla...Kookie chtěl jít za tebou a tak jsem ho pustil. Věděl jsem, že ty už máš po vizitě. Asi to byla chyba..." Trochu se mi ulevilo, ale byl jsem naštvaný na Jung-Kooka.

„Ale ne, nebyla!", řekl jsem chladně. „Alespoň se ukázalo, že mi vůbec nevěří a navíc, pořád se mnou nemluví o tom co se s ním děje! Žárlí a já se to dozvím až je po všem... Vážně... asi to s ním skončím!" Proti mé vůli mi do očí znovu vyhrkly slzy. „Tae...", řekl pan Lee. „Ty ho pořád miluješ... Nedělej unáhlené závěry!" „Jak unáhlené?", vzlykl jsem. „To on mi řekl, že mi nevěří a že ho mám nechat na pokoji!" „A ty to vzdáš?", podíval se na mě udiveně. „Po tom všem?" „Jsem opravdu moc unavený!", znovu jsem vzlykl. Hned jsem si skousl spodní ret, aby už žádné zvuky nemohly ven. „Chápu..." „Já nevím co mám dělat!?", vyhrkl jsem zoufale. „On mě brzy zabije!" „To neříkej!", zamračil se Lee. „Nezapomeň, že jsi tady byl hospitalizovaný kvůli srdci! Měl by ses uklidnit! Nechceš něco na uklidnění?" „Raději něco dejte jemu...", kývl jsem na dveře za kterými byl Kookie. „Nechci aby se trápil!" „Ne, jemu nic nedám!", řekl vážně Lee. „Teď momentálně zkouším období bez sedativ!", vysvětlil, když jsem se na něho nechápavě podíval. „Chtěl bych, aby se naučil pracovat se svýma emocema... Pokud by někdy v budoucnu měl být úplně bez sedativ, měl by to umět. Samozřejmě, pokud by se měl zhroutit, tak mu něco dám... Tae..." Lee se na mě zkoumavě zadíval. „Opravdu se s ním rozcházíš?" „Já nevím...", povzdechl jsem si. „Promluv si s ním!", navrhl. „Nemusíš se s ním rozcházet zrovna teď!" „Hmmm..." „Vážně... řekni mu všechno co tě trápí a co ti na něm vadí! Měl by to vědět! A potom uvidíš... Byl bych rád, kdyby to dobře dopadlo kvůli vám oběma..." „Tak já s ním promluvím!", přikývl jsem a utřel si slzy. Nechci aby Jung-Kook viděl, že jsem plakal. „Můžu hned?", zeptal jsem se trochu rozechvěle. Začínal jsem být opravdu moc naštvaný. Pan Lee jen přikývl a já jsem potom potichu vešel zpět do pokoje. Kookie už neplakal, ale zdálo se, že zase usnul. Sedl jsem si opatrně k němu na postel a nevěděl co dál.

Jung-Kook

Po nějaké chvíli jsem konečně přestal brečet. Byl jsem hrozně unavený a chtěl jsem usnout, ale nešlo to, protože jsem pořád musel myslet na Taeho. Věděl jsem, že jsem to přehnal, ale v tu chvíli jsem si prostě nemohl pomoct. Ta sestra je moc krásná a vím jistě, že se Taemu líbí. Proč se k němu chová tak důvěrně? Proč je s ní Tae tak uvolněný? Můžu mu věřit? Opravdu mě miluje? Někdo vešel do pokoje a já jsem si byl víc než jistý, že je to Tae. Nevěděl jsem ale co mám dělat a tak jsem dál ležel se zavřenýma očima. Sedl si vedle mě na postel a já jsem sotva dýchal. Srdce mi tlouklo až v krku. Neodešel přesto, že jsem ho vyhnal. Co to ale znamená? Nakonec jsem to už nevydržel a podíval jsem se na něho. Srdce se mi sevřelo, když jsem si všiml, že plakal. Nevím proč mu tak ubližuju?! Znamená to, že nelhal? Vážně se nic nestalo? Posadil jsem se a zkoumavě se zadíval do jeho tváře. „Proč jsi neodešel?", zeptal jsem se opatrně.

„Musím ti něco říct!", řekl chladně Tae a já jsem se zachvěl. Nečekal jsem tak chladný tón. „Budeš ale mlčet a necháš mě mluvit!", řekl, když jsem otevřel pusu a chtěl něco říct. V tu chvíli jsem zapomněl co jsem vlastně chtěl a tak jsem jen rozechvěle přikývl a pak už jsem se nevydržel na něho dívat. Zlobí se na mě a má na to právo! Ale já taky mám právo se na něho zlobit. Nemůže se divit, že pochybuju. Kdyby on viděl to co já, tak by mi taky nevěřil, to vím jistě. S tou jeho žárlivostí... Jo, jenže mě se na rozdíl od něho nelíbí holky, takže bych se s nějakou sestrou mohl bavit jak bych chtěl a s ním by to ani nehlo. Jenže Tae je na tom jinak a ona se ho snaží dostat do postele... to mi nikdo nevymluví! Tak co si mám myslet? Zvlášť když vím, že Tae strádá pro nedostatek sexu. V duchu jsem se musel pousmát. Ale, ne, to není žádná sranda, když se mu ona tak podbízí! Proč jsem ji cítil z jeho oblečení? Rozhodně to byla dívčí květinová vůně! „Čemu se culíš?", zavrčel Tae. „Vnímáš mě vůbec?" Lekl jsem se jeho tónu. Cože? Já se culím? Ani jsem si to neuvědomil a můj výraz se hned změnil. „Poslouchám tě...", řekl jsem pokorně a on si povzdechl.

„Takže, Jung-Kooku...", začal a já jsem sebou trhl. Takhle mě nikdy neoslovuje! Bylo to tak... tak chladné a neosobní až mě píchlo u srdce. Odháním ho a pak lituju, když je chladný? Jsem blázen! Do očí mi jako vždy vyhrkly slzy a já jsem ani neměl odvahu je utřít. Nechtěl jsem aby si jich všiml. Pořád jsem měl skloněnou hlavu a zíral si na prsty, se kterými jsem si jako vždy nervózně hrál. „Nejdřív ze všeho ti chci říct, že tě pořád miluju a že jsem opravdu nic neprovedl! Nepodvedl jsem tě s ní!" Dal mi prst na rty, když jsem znovu chtěl něco říct.

„Řekl jsem ať mlčíš!", řekl přísně a já jsem měl co dělat, abych se nezačal chvět. Když je takhle přísný, mám pocit že jsem maličký jako skřítek. Ne že bych se vyloženě bál, ale nešlo to nemít respekt. Taky jsem chtěl vědět co mi chce říct a tak už jsem se nepokoušel mluvit. „Dobře...", špitl jsem. Znovu si povzdechl, já jsem na okamžik zvedl oči, ale pak jsem zase sklonil hlavu. „Myslíš si, že pro mě je to všechno snadné? Já toho všeho mám už taky plné zuby, abys věděl!", začal a já jsem se už mírnému chvění neubránil. Přišel mi dát kopačky... Dostanu co jsem chtěl a co si zasloužím! :'( „Po tom všem co se stalo... Jak si sakra myslíš, že mi bylo, když jsem se musel dívat na to, jak padáš z pátého patra? Vím, nevěděl jsem, že jsi to ty, ale i tak... přesto, že jsem Angela nenáviděl, doopravdy jsem to tak nechtěl. Kdyby jo, tak bys tady už nebyl, protože bych tě opravdu uškrtil! Budu možná znít hnusně, ale já ti to potřebuju říct!" Na chvíli se odmlčel a zhluboka se nadechl. Já jsem sotva dýchal. Tak to bylo opravdu tvrdé! :'( „Jak myslíš, že jsem se cítil, když jsi byl v kómatu? Když jsem zjistil, že ty jsi Angel. Když jsem myslel že jsi mrtvý a když jsem tě našel se ztrátou paměti?! Jak myslíš, že jsem se cítil, když ses znovu pokusil zabít, přestože to vypadalo, že už bude líp?! Jak jsem se podle tebe cítil, když jsi na mě křičel, že chceš umřít a že mě už nemiluješ? Všechno jsem to překonal a snažím se tu být pro tebe a ty mi pak řekneš, že mám odejít? Kookie, jak myslíš, že mi je? Řekl jsi mi, že mě miluješ a že chceš být se mnou a když začínám být šťastný, že to všechno snad dobře dopadne, tak zjistím, že už zase přede mnou skrýváš své pocity... Proč jsi mi sakra neřekl dřív, že žárlíš? Proč mi nevěříš? Hye-Yun je krásná, ale sakra... myslíš, že se nedokážu ovládnout a že nemám nic jiného na srdci než kam zasunu? Jsi normální?" „Nejsem...", špitl jsem. Už jsem se nesnažil skrývat slzy. Ano, má pravdu a to ve všem! Jenom mu ubližuju! Slyšet to takhle... Ach... lituju toho, že jsem neumřel pod tím balkónem! „Hye-Yun je kamarádka, nic víc!" „Hmmm..." Na víc jsem se nezmohl. Jeho proslov byl horší než kdyby mě zliskal, protože... protože má pravdu! Jsem sobec a myslím jen na sebe! Nenávidím se!

„Nechci pořád dokola rozebírat Angela... snažím se to překousnout, protože mi na tobě záleží a nepřestal jsem tě milovat...", pokračoval Tae. „Jen... kdybys mluvil o svých pocitech, o svých podivných stavech... Sakra, uvědomuješ si, že se nic z toho nemuselo stát? Mohli jsme být šťastní! Pořád tě miluju, ale... ale co z toho? Nevím jak spolu můžeme být, když mi nevěříš!? Já už vážně nemůžu!" „Takže... takže to skončíme?", zeptal jsem se rozechvěle. Jsem blázen! Proč nedokážu krotit svou žárlivost? Chtěl jsem mu věřit, tak moc jsem chtěl, ale pořád nějak nemám pocit, že si ho zasloužím... Pořád čekám, že si najde někoho lepšího než jsem já a ona... ona je ONA, mohla by mu dát děti! Nechtěl jsem ho odhánět, vypadlo to ze mě ani nevím jak. Tak moc se bojím, že ho ztratím kvůli někomu lepšímu, že ho asi raději odháním, než aby odešel on sám. Chtěl jsem mu věřit, ale... v tu chvíli to prostě nešlo! A teď bych to vzal zpět, ale... mám se chovat jako opravdový blázen? Něco říct a hned to vzít zpět? Vždyť musím vypadat pomateně i tak! Jsem blázen a teď za to zaplatím! „Myslíš, že se vzdám jen tak?", zeptal se a já jsem překvapeně vzhlédl. Po tváři mi tekly slzy, ale bylo mi to jedno. 

„Uděláme to takhle...", řekl a zněl hrozně unaveně. Nedivím se mu. „Dáme si pauzu... týden, bude to stačit? Já totiž nesnáším protahování a napínání... Prostě, celý týden se neuvidíme a ty si promyslíš co vlastně chceš! Promyslíš si co ke mně cítíš a jestli mi věříš nebo ne. Řekneš mi potom, jestli chceš se mnou být. Já si to taky promyslím! Miluju tě, nemysli si že ne, ale... nevím jestli mám sílu pokračovat... Za týden se sejdeme a řekneme si co dál, souhlasíš?" Mlčel jsem. „Doufám, že se shodneme. Pokud spolu budeme oba chtít být, tak se to pokusím znovu překonat a jít dál. Pokud se shodneme na tom, že nechceme, tak se rozejdeme a já ti definitivně zmizím ze života! Nechci být kamarád nebo tak něco, na to fakt nemám sílu!" „A pokud já zjistím, že chci být s tebou a ty ne?", špitl jsem. „Tak budeš muset akceptovat mé rozhodnutí! Stejně tak jako já se s tím budu muset smířit, pokud mě odmítneš, zatímco já budu chtít být s tebou. Na vztah jsou potřeba dva, Jung-Kookie!" Znovu jsem sebou trhl. To důvěrnější oslovení bylo jako nůž do srdce. Jen do mě, zasloužím si to! „Proto doufám, že se shodneme... bude to potom jednodušší!", dodal pořád tak chladně, ale všiml jsem si, že mu do očí vyhrkly slzy. Na sucho jsem polkl a cítil jsem jak i mou tvář nepřestávají smáčet slzy. „Takže, souhlasíš?", zeptal se znovu. Nezmohl jsem se na slovo a tak jsem jen přikývl. Chvíli se na mě mlčky díval a nechal své slzy stékat po tváři. Bolelo mě, co jsem mu způsobil. „A kdybych nesouhlasil?", vydechl jsem. „Je to opravdu nutné?" „Je to nutné!", řekl a zlehka mě pohladil po tváři. Chytl jsem jeho ruku a chviličku jsem si ji podržel na svém líci. Přivinul jsem se k jeho dlani a zavřel jsem oči. „Je to vážně nutné!", povzdechl si a svou ruku stáhl. Já jsem sklonil hlavu a znovu jsem nervózně propletl své prsty. „Ty mi teď můžeš říct, že se mnou chceš být, že mě miluješ, ale... ale zítra zase může všechno být jinak! V klidu si to proto promysli, Kookie... prober to se svým psychiatrem a za týden si teda řekneme co bude dál!"

„Můžu se ještě na něco zeptat?", vzlykl jsem a on se maličko zachvěl. „Ptej se...", přikývl. „Kdo je vlastně ta Hye-Yun?" „Kamarádka!" „Ale... z kama ji znáš?" „Z tadyma, z nemocnice!" „A to jste se sblížili za tak krátkou dobu? Proč tě vezla domů? Co po tobě chce?" „Seznámili jsme se už dřív, Kookie!", povzdechl si. „Já jsem tady teď nebyl poprvé, víš?" „Ty jsi měl infarkt už dřív?", vyhrkl jsem vyděšeně. „Ne... infarkt ne, ale ano, byl jsem tady kvůli srdci. Prý to byla arytmie a náběh na infarkt. Když jsi byl v kómatu a potom, když jsem se vrátil z Busanu... nezvládal jsem to..." „Takže za to můžu já!", konstatoval jsem smutně. Tak moc mu ubližuju, nevím co s tím. „Nějak jsme se s Hy-Yun skamarádili...", pokračoval aniž by nějak komentoval můj výlev. „Líbí se mi, to ano, ale nechci s ní spát! Co je na tom špatného, že mě zavezla domů? Šel bych se rozloučit, kdybych nemyslel že máš vizitu. Chtěl jsem se odpoledne vrátit, ale usnul jsem a... prostě jsem se zdržel..." Chtěl jsem mu věřit. Podíval jsem se do jeho očí a nemohl jsem unést tu bolest, kterou jsem mu způsobil. „Měl bys už jít...", řekl jsem chvějícím se hlasem. „Běž si odpočinout... Odpočiň si ode mě." „Tak za týden ahoj!", řekl a vstal z postele. „Ahoj...", zašeptal jsem, ale to už Tae za sebou zavíral dveře. Tak a teď můžu zase brečet... Schoval jsem se pod peřinu a taky jsem to tak udělal. To bylo opravdu tvrdé! :'(

Tae-Hyung

Vyšel jsem ven z jeho pokoje a celý jsem se chvěl. Netušil jsem, že mu to dokážu takhle říct. Nejraději bych se vrátil zpět a odvolal to, ale... myslím, že to opravdu potřebujeme. Pokud spolu máme být, tak se na tom shodneme a pokud ne... Ne, počkám týden a nebudu o tom přemýšlet do předu! Já ho opravdu miluju, ale jsem hrozně unavený tím jak se situace nečekaně mění. Co bude příště? Ať si to v sobě srovná a přebere, snad se k něčemu dopracuje. Pana Lee jsem potkal o kus dál. „Tak už jdeš?", zeptal se a já jsem přikývl. Utřel jsem si slzy a rozhodl se, že už nebudu brečet. „Děkuji, že jste mi dovolil za ním jít.", usmál jsem se dost na silu. „Takže... co jste si řekli?", zajímal se. „Dali jsme si pauzu!", odpověděl jsem smutně. „Jen týden... ale poprosil jsem ho aby si rozmyslel, jestli se mnou chce být..." „A ty? Chceš s ním být?" „Já vlastně ani nevím... jsem vážně hrozně unavený! Asi ano..." „Dobře... jak je na tom?" „Zase pláče... Prosím vás, dohlédnete na něho? Aby se znovu nepokusil udělat nějakou blbost... On je fakt hrozný!" „Bojíš se o něho?" „To víte že ano, miluju ho!", vydechl jsem smutně. „Tak buď klidný a odpočiň si. To víš, že na něho dohlédnu." „Doufám, že se nezhroutí!", povzdechl jsem si nešťastně. „Snad ne...", řekl pan Lee. „Ale na druhou stranu...", dodal zamyšleně a poškrabal se na zátylku. „takové malé zhroucení by taky nebylo na škodu!" „Jak to myslíte?", vykulil jsem oči užasle. „Myslím to tak", řekl klidně. „že by se alespoň dalo zjistit, jestli je už Angel pryč a nebo ne. Zatím se neukázal..." „Myslíte, že by mohl zmizet?" „Možné je všechno, Tae...", usmál se. „Tak už běž domů!" Přikývl jsem. Naposledy jsem se podíval na zavřené dveře, za kterými byl miláček a potom jsme se už rozloučili. Já jsem šel k výtahu a on ke Kookiemu do pokoje.

Celou cestu na koleje jsem se snažil ovládat abych nebrečel jako malý. Přestože tohle není ještě konec, bolelo to. Byl jsem na Kookieho příliš tvrdý, ale možná se tak alespoň vzpamatuje a uvědomí si co vlastně chce a jestli mi věří. Pokud ne, nemá náš vztah smysl! Když jsem ale vyjel výtahem do našeho patra, už jsem se nesnažil slzy zadržovat. Zarazil jsem se, když jsem u našich dveří uviděl Baek-Hyuna. „Co se ti stalo?", vydechl překvapeně namísto pozdravu. „Ahoj, Baekie...", vzlykl jsem aniž bych se obtěžoval mu odpovědět. Otevřel jsem dveře a když Baek zůstal zaraženě stát, pokynul jsem mu, ať jde dál. Předpokládal jsem, že mi přišel nadat za toho Chanyho. Ať si poslouží... Jako tělo bez duše jsem se došoural do pokoje a tam jsem si sedl na postel. Nedokázal jsem přestat brečet a bylo mi jedno, že mě Baek takhle vidí.

Potom jsem ale na sobě ucítil Baekovy ruce a než jsem se nadál, brečel jsem na jeho rameni a smáčel mu jeho rolák. Jeho náruč byla opravdu příjemná. Snažil se mě uklidnit tím, že mě konejšivě hladil po zádech a já jsem se po nějaké chvíli opravdu uklidnil. Pomalu jsem se odtáhl a pokusil jsem se o úsměv. Byl jsem ale moc psychicky vyčerpaný a ten úsměv se mi nepovedl. Baek se na mě starostlivě díval. „Řekneš mi už co se ti stalo a nebo to z tebe musím tahat?", povzdechl si, když jsem pořád mlčel. „Máme s Kookiem pauzu...", vysoukal jsem ze sebe. „Nevím jestli spolu zůstaneme!" „To neříkej, Tae...", řekl smutně Baek. „Ty ho přece miluješ! Co se teda stalo?" Tak jsem mu ve stručnosti řekl o Angelovi, o Busanu a také o Hye-Yun. Baek-Hyun se nestačil divit. „Už chápu proč jsi byl tak mimo... taky bych se asi pořádně ztřískal!", vydechl šokovaně. „Taky by ses mě pokusil znásilnit?", zasmál jsem se, ale byl to docela dost blbý „vtip". „Je mi to moc líto, Tae!", pohladil mě po hřbetu ruky a potom stiskl mou dlaň. Mou narážku ignoroval, naštěstí. „To se srovná, uvidíš!" „Hmmm...", pousmál jsem se. „Já Jung-Kooka až tak neznám, ale zdálo se mi, že tě taky miluje! Věřím, že tě nenechá jen tak odejít!" „Myslíš?", vzlykl jsem a do očí mi vyhrkly nové slzy. Baek mi je něžně setřel. „Myslím!", přikývl vážně. „A pokud jde o to skoro znásilnění... Můžu se něco zeptat?" „Hmmm..." „Chtěl bych vědět... Kdybych se ti nepodvolil, vzal by sis mě i tak, násilím?" „Nevím, Baekie...", povzdechl jsem si smutně. „Byl jsem totálně namol a divím se, že si to vůbec pamatuju... Pokud bych to ale udělal, zabil bych se, to mi věř! Opravdu mě to moc mrzí!" „Tak dobře...", usmál se. „Už na to úplně zapomeneme, jo?" „Díky!", špitl jsem. „Jste už s Xiu-Minem v pohodě, že jo?" „Trvalo to, než jsem si to doopravdy vyžehlil, ale ano... už jsme v pohodě!", vydechl s úlevou. „A ty budeš taky, uvidíš!", dodal konejšivě. Chtěl bych tomu věřit.

„Ale už nemluvme o Jung-Kookovi, ano?", poprosil jsem. „Dám si na pár hodin pauzu... Raději mi řekni, proč jsi přišel? Potřebuješ něco?" „Jo!", pousmál se. „Přišel jsem ti zakroutit krkem a taky ti poděkovat!" „Poděkovat? Myslíš za Chanyeola?", podivil jsem se. „Já jsem myslel, že se zlobíš?!" „Taky že jo, zlobil jsem se, ale už ne. Myslel jsem, že mu dám pět minut a nakonec jsem tam byl skoro dvě hodiny!" „Vyříkali jste si to?" „Ty Tae... odkud ho vlatně znáš? Věděl jsi o té jeho rakovině?", zeptal se a mou otázku buď přeslechl a nebo ignoroval. „Hmmm...", pokýval jsem hlavou. „Věděl, ale slíbil jsem mu, že ti nic neřeknu, tak se nezlob. Proto jsem to ale takhle zařídil, aby ti to řekl sám! A znám ho z nemocnice. Seznámil jsem se s ním jen náhodou a protože ses o něm zmínil, došlo mi, že by to mohl být on... Proč ses ale nikdy nezmínil o tom, co ti dělal?" „Protože jsem na něho chtěl zapomenout a taky jsem si to nechtěl připomínat. Ty víš jak moc jsem ho miloval, že? Tohle jsem ti určitě řekl... ale za to jsem se moc styděl!" „Za to ses přece nemusel stydět, Baekie!", zakroutil jsem nechápavě hlavou. „To on dělal špatné věci, ale... vlastně za to nemohl..." „Vím a mrzí mě hrozně moc, že se mi nesvěřil. Odpustil bych mu! Všechny ty facky a později i ty kopance. Bylo to fakt hrozné, Tae... Ale teď už to zase vidím jinak. Měl mi to říct! Nadal jsem mu a taky dostal facku, víš?" „Fakt?", podivil jsem se. „Fakt!", řekl pyšně. „Ale odpustil jsem mu a budeme se vídat jako kamarádi!" „Tak to jsem hrozně moc rád!", vyhrkl jsem nadšeně. Vážně mě to potěšilo kvůli Chanyeolovi, ale taky kvůli Baekovi! Kéž bych měl taky takové štěstí, ale mé utahané srdce mělo pocit, že už líp nikdy nebude! 

„Xiu-Minovi nebude vadit, když se budete vídat?", zeptal jsem se opatrně. „Vysvětlím mu to a snad to pochopí...", pokrčil rameny. „Hlavně nesmím a ani nechci mít žádné tajnosti! Já Xiu opravdu moc miluju a nechci ho ztratit, víš? Tak snad budu moct vídat Chaneyho tak jako smím vídat tebe!" „A smíš mě vídat?", podivil jsem se. „Smím!", přikývl. „Protože Xiu je prostě naprosto dokonalý!", usmál se láskyplně. „Jo, ale se mnou jsi nechodil šest let nebo kolik...", nechápal jsem. „Jo, ale podvedl jsem ho s tebou a Chany je už minulost! Xiu mi znovu věří a já raději skočím do řeky Han, než abych ho znovu zklamal!", řekl vážně. „A navíc, s tebou jsem nechodil vůbec!", ušklíbl se pobaveně. „Šlo přece jen o sex!" „Ne!", opravil jsem ho. „Šlo přece o přátelství s výhodama!" „To teda byly výhody...", zasnil se a já jsem do něho s úsměvem šťouchl. „Ale ano, máš pravdu!", usmál se. „Taky tě považuju za svého přítele! Něco jako nejlepší kamarádi?", zaculil se. Chvíli jsme se na sebe usmívali a pak jsem si ho přitáhl do náruče. „Mám tě rád, Baekie!", řekl jsem něžně. „ Děkuju, že jsi za mnou přišel! Moc jsi mi teď pomohl!" Opravdu jsem se v jeho přítomnosti cítil líp. „Ale už musím běžet...",řekl vážně. „Promiň. Zdržel jsem se totiž v Sulbing Korean Dessert Cafe a teď tady a nemám vyřízené všechny pochůzky! Nepotřebuju kázání od miláčka..." „Tak já tě nebudu už zdržovat!", pousmál jsem se. „Stav se zase někdy, jo?" „Hlavně nebuď smutný, Tae.", dožadoval se. „Slib mi, že budeš v pohodě!" „Slíbím ti jen to, že se o to pokusím! A teď si zalezu do postele a budu spát jako zabitý!" „Dobře se vyspi!", usmál se. Už jsem ho doprovázel ke dveřím. Tam se Baek otočil a políbil mě na rty. Delší chvíli tam své rty podržel a pak se otřel svým nosíkem o můj. Bylo to vždycky takové naše něžné gesto... jen naše. Usmál jsem se a zamával mu, když nastupoval do kabinky. „Drž se, Tae! Bude to dobré, tak buď v klidu!" „Děkuju moc!" Zavřel jsem dveře a tak jak jsem byl oblečený jsem si vlezl do nepovlečené peřiny. Cítil jsem se opravdu mnohem líp! Za chvíli jsem usnul.

Jung-Kook

To co mi Tae řekl, bylo opravdu hrozné a já jsem si to v duchu přemílal pořád dokola. Moc to bolelo! Nejvíc ale bolelo to, že jsem mu tak moc ublížil. Pořád mu moc ubližuju! Nedokázal jsem přestat brečet ani když za mnou přišel pan Lee. Nevím co budu dělat! Miluju Taeho a chci mu věřit. Vím, že mě miluje... Jen ze žárlivosti jsem plácnul takovou blbost, že mu nevěřím. Nevím co bude dál... Bojím se, že už se mnou nebude chtít být. Taky se ale bojím, že se mnou bude chtít zůstat. Nevím co mám dělat! Jak si to mám rozmyslet v klidu, když je ze mě jen uzlíček nervů? Pan doktor trpělivě čekal až mě přejde ten největší záchvat pláče. Potřeboval jsem se nadechnout a už mi bylo horko a tak jsem se odkryl. Zůstal jsem ale ležet a pan Lee mě konejšivě pohladil po tváři. „Bylo to hodně zlé, Kookie?", zeptal se a já jsem přikývl. Už jsem tak moc neplakal, ale tvář jsem měl pořád mokrou od slz. „Netušil jsem, že Tae až tak moc trpí! Všechno mi to řekl... všechno co jsem mu provedl a já mám chuť umřít! Vážně!" „Takhle už nikdy nemluv, Kookie, slyšíš?", řekl přísně a já jsem se zachvěl. Proč jsou na mě všichni tak zlí?

„Tae je ochotný všechno zapomenout a odpustit, jen mu musíš dát najevo své city! A taky musíš být upřímný, víš? Když máš nějaký problém, svěř se mu! Tae to ocení, uvidíš!" , dodal už mírněji. „Myslím, že už je pozdě...", povzdechl jsem si zkroušeně. „Chtěl bych věřit, že ještě máme nějakou šanci, ale po tom co všechno mi řekl... myslím, že mu bude líp beze mě!" „Ještě si o tom promluvíme, ano?", řekl. „Nemyslím si, že by mu mělo být líp bez tebe! Tae tě miluje! Nechám tě o tom přemýšlet a potom bude večeře. Budeš o tom přemýšlet?" „Budu!", slíbil jsem smutně. Nejraději bych ale nemyslel na nic. „Jo, málem bych zapomněl...", usmál se. „Už mám konečně ten prostor kde se dá tancovat. Chci tě vidět!" „Já nechci tancovat!", ohradil jsem se. „Už jsme o tom jednou mluvili!", řekl rozhodně. „Je mi fuk, že nechceš! Zítra tě tam zavedu a ty se uvolníš při tanci. Vím, že to zvládneš! Už i tak děláš velké pokroky, vážně!" „Vážně?" Nechápavě jsem se na něho podíval. „Já o žádných pokrocích nevím!" „Jsi smutný a pláčeš, ale... zatím co jsi tady v Seoulu ses ani jednou nezhroutil a příležitostí bylo dost!", vysvětlil. „Podle mě je to velký pokrok! Takže zítra, ano? Uvolníš se a na celý problém s Tae-Hyungem se budeš moct podívat z jiné perspektivy..." „Myslíte?" „Zaručeně!" „Tak dobře..." „Měj se, Kookie a nezlob, jasné?" „Dobře!" Pan Lee odešel a já jsem se posadil na posteli. Opřel jsem se pohodlně o čelo a znovu jsem si začal vybavovat Taeho slova. Jak tohle dopadne? Už jsem nebrečel. Namísto toho se dostavilo něco jako apatie. Už jsem neměl sílu snášet tu bolest. Musím ale přijít na to co chci aby bylo dál... Nesplnitelný úkol! :'( Miluju ho, ale bojím se, že mu znovu ublížím! To já jsem ten komu vůbec nevěřím!