Tae-Hyung

„Takže vaše EKG je v pořádku a po vizitě nejspíš budete moct jít domů!", řekl mladý pan doktor Lee vážně jako vždy. „Dobře, děkuju!", usmál jsem se. Ve skutečnosti jsem ale moc velkou radost neměl, protože jsem si zvykl chodit za miláčkem každý den alespoň na chvíli. Teď už budu muset dodržovat návštěvní hodiny, navíc budu muset jít do školy, pokud nechci přerušit studium... Jsem už ve čtvrtém ročníku, hrůza jak to letí! Už je druhá polovina října a chvíli bude trvat, než se zase dostanu do studijního procesu. Za Kookiem budu chodit jak často budu moct, ale i tak, bude mi moc chybět! Miláček ale vypadal, že je na tom mnohem líp a vždycky jen zářil, když jsem za ním přišel. Věřil jsem, že to zvládne.

„Slyšela jsem, že asi půjdeš domů!", usmála se Hye-Yun. Překvapeně jsem se na ni podíval. „Co tady ještě děláš?", podivil jsem se namísto odpovědi. „Neměla jsi už dávno být v posteli?" „Dnes se jedna kolegyně opozdila,tak jsem vzala část směny za ni...", vysvětlila klidně. „Takže... jdeš domů?" „Nejspíš...po týdnu asi půjdu domů!", pokusil jsem se o úsměv. „Jsem tu autem... chceš potom hodit na koleje?", zeptala se jen tak mimochodem. Jako by mi taxi dělala běžně. Vlastně... jednou mě už vezla! „Taky už budu brzy končit!" , usmála se. „No... já nevím...", pokrčil jsem rameny nejistě. „Nechtěl bych tě obtěžovat!" „Kdyby mě to obtěžovalo, nenábízela bych ti to!", mrkla na mě. „Dobře, tak děkuju!" „Zatím ještě nemáš zač!", culila se. „Nevypadáš unaveně", podivil jsem se, když jsem viděl její úsměv. Byla čilá jako rybka! „Na to že jsi měla noční a ještě přesluhuješ... já bych padal na hubu!", dodal jsem uznale. „Protože nejsi zvyklý!", mrkla na mě. „Budeš mi tady chybět...", dodala už bez úsměvu. „Třeba se ještě potkáme...", usmál jsem se maličko nervózně. Nechtěl jsem jí nic slibovat. Beru ji jako kamarádku, ale po tom co mě políbila a já se tak vzrušil, rozhodl jsem se, že se od ní budu raději držet co nejdál. Bylo by asi blbé se s ní cíleně scházet! Nebo ne? „Dobře, tak jsme domluvení!", řekla. „Já mám ještě nějaké povinnosti, potom bude velká vizita a po ní by ti měli nachystat propouštěcí papíry. Počkám až budeš mít všechno vyřízené a sbalené a potom můžeme jet!" „Nemusíš na mě čekat!", zkusil jsem to, ale ona zakroutila hlavou. „Budeš rychleji doma a mě to nic neudělá!" „Tak fajn..." Má pravdu, proč se kodrcat metrem nebo autobusem, když ona má pohodlné auto?! Pamatuju si ho jen matně, protože jsem byl pod vlivem sedativ, ale to že bylo pohodlné vím jistě! :) S úsměvem odešla, aniž by zavřela dveře.

Chtěl jsem jít za Kookiem a říct mu, že už asi půjdu domů, ale zrovna se do mého pokoje začali hrnout lidé. Vizita! Zamračil jsem se a zůstal v posteli. „To je Kim Tae-Hyung!", řekl mladý Lee nějakému staršímu doktorovi, který světe div se... neměl brýle! „Prodělal slabý infarkt miokardu, ale momentálně už je jeho stav dobrý..." Říkal ještě něco, ale já jsem ho přestal vnímat. Kdo by poslouchal tak vážného člověka? Ani jednou se neusmál! „Jak se cítíte, pane Kim?" „Prosím?", trhl jsem sebou, když jsem si uvědomil, že ten doktor bez brýlí na mě mluví. „Jak se cítíte?", zopakoval klidně otázku. „Cítím se dobře, pane doktore!", odpověděl jsem poslušně. Cítil jsem se trochu jako ve škole. Hlavně odpovídat slušně a celou větou... „Tak to rád slyším!", usmál se. On na rozdíl od mladého Lee vypadal přívětivě! 

„Výsledky máte v pořádku, takže vážně nic nebrání vašemu propuštění! Sestra vám nachystá propouštěcí papíry a my se rozloučíme!" Začal mi podávat ruku a já jsem ji zmateně stiskl. „Doufám, že už si na své srdce budete dávat pozor! Rádi jsme vás tady měli, ale ještě raději budeme, když už se k nám nevrátíte!" „Do... dobře, děkuji!", řekl jsem, on pustil mou ruku a skupinka se začala trousit ven z mého pokoje. „Nashledanou!", zavolal jsem ještě, ale oni už zavírali dveře. Takže opravdu jdu domů! Do pokoje vešla nějaká sestra. „Už si můžete sbalit věci a převléct se!", řekla rázně. „Do půl hodiny vám přinesu propouštěcí zprávu, kterou potom předáte svému lékaři, je vám to jasné?" Ne, asi... „Dobře!", špitl jsem jako slušně vychovaný chlapec a slezl jsem z postele. Ona se na mě podívala jako „proč ještě nejsi převlečený a nečekáš na autobus?" a já jsem se rychle přemístil ke skříni, kde by snad měly být uložené mé věci jako tričko, mikina, spodky, ponožky a džínsy.

Už jsem byl převlečený, když do pokoje přišla Hye-Yun. Překvapeně jsem se na ni podíval. Byla už v civilu a vlasy měla rozpuštěné a načesané na levou stranu. Na sobě měla lehké krajkové šaty bílé barvy, které jí sahaly někam pod zadeček. „Vypadáš překrásně!", vydechl jsem užasle. Nešlo jí nesložit takový kompliment, když to byla pravda! „Vážně?", usmála se a hodila na mě jakože udivený pohled.

„Vážně! Ale, nebude ti zima?", zeptal jsem se nervózně. Neměla by se takhle přede mnou producírovat! „Nebude!", usmála se a významně zatřepala klíči od auta. Rozhlédla se po pokoji. „Máš už všechno sbalené?" „Vlastně jsem tady skoro nic neměl!", špitl jsem. Vyváděla mě z míry. Vážně s ní mám jet? „Papír už máš?" „Ne, ještě na něho čekám!" „Tak já počkám s tebou!", usmála se a klidně si sedla na mou ještě nepřevlečenou postel. Dala si jednu nohu přes druhou a já jsem nasucho polkl, když jsem uviděl její krásně vytvarovaná stehna a štíhlá lýtka pod něžnými koleny. Vážně si myslím, že má něžná kolena? Raději jsem se na ty nohy už nedíval a podíval se jí do tváře. „Chtěl jsem se jít rozloučit s Kookiem!", řekl jsem potichu, ale ona zakroutila hlavou. „Právě se tam blíží vizita, takže by jsi tam neměl rušit!", řekla klidně. „Můžeš se za ním stavit odpoledne!" „Tak dobře...", přikývl jsem neochotně. Ale ano, udělám to tak. Kluci stejně nebudou doma, tak se pak odpoledne vrátím za miláčkem a řeknu mu, že už jsem musel jít domů. Zůstanu u něho do konce návštěv a o víkendu za ním půjdu taky. Potom se uvidí, podle toho jak budu mít čas po přednáškách... Ach jo, škoda, že nejsou prázdniny! Sestře to trvalo, než mi přinesla propouštěcí zprávu a tak jsme si s Hye-Yun povídali.

„Musíš na sebe dávat pozor!", pohrozila mi prstem. „Já na sebe pozor dávám!", odfrkl jsem si. „Vážně? A víš, že kouření tvému srdci zrovna moc neprospívá?", ohradila se a nahodila velmi důležitý výraz. Musel jsem se zasmát. V tu chvíli mi připomínala paní učitelku z mé mateřské školky, když se mi snažila vysvětlit, že mrkvička patří do mé pusy a ne do kamarádova ucha. „Nesměj se!", zamračila se. „Když budeš hulit, tak tady brzy skončíš zas!" „Ale já nekouřím!", řekl jsem už vážně. „Nekecej!", pozdvihla káravě jedno obočí. „Viděla jsem tě před nemocnicí jak tam kouříš s nějakým klukem!" Že by mě viděla s Chanyeolem? Málem bych na něho zapomněl. „Tak dobře...", zvedl jsem ruce v obranném gestu. „UŽ nekouřím!" „To doufám!", usmála se a zase mi rozcuchala vlasy. Nechal jsem ji, když ji to tak baví. „Na jaké vlastně patříš oddělení?", zeptal jsem se se zájmem. „Na trauma a na kardio...", usmála se. „Přiřazují mě podle potřeby. Proč tě to tak zajímá?" „Já jen... potřeboval bych zjistit něco o jednom klukovi, ale to ty asi vědět nebudeš, že?" „Jak to mám vědět?", ušklíbla se. „O koho jde?" „Ten vysoký kluk, co jsi nás spolu viděla kouřit... tak o toho. Léčil se tady s rakovinou, ale už jsem ho dlouho neviděl, nemám na něho žádný kontakt a moc bych chtěl vědět jestli je v pořádku. Ty to ale nemůžeš zjistit, že?" „Tak to se léčil na onkologii... to vážně netuším!", řekla s lítostí a já jsem si smutně povzdechl. „Ale počkej...",usmála se radostně. „Na onkologii je má kamarádka! Ta by mi mohla něco zjistit! Potřebuješ to opravdu nutně vědět?" Potřebuji? Prostě bych chtěl vědět co se s ním stalo a jestli vůbec ještě žije. Chany mi přišel jako moc milý kluk a tím, že jsme oba byli s Baekem, připadal mi tak nějak blízký. Asi blbost, ale i tak... Přikývnul jsem, že ano.

Zrovna přišla sestra a přinesla mi papír. „Tak víš, co?", řekla Hye-Yun. „Zajdeme za kamarádkou hned, zrovna slouží. Potom nevím, kdy se tady s ní potkám. Co říkáš?" „Že je to skvělý nápad!", usmál jsem se. Píchlo mě u srdce, že uvidím Kookieho až odpoledne, ale potom jsem si řekl, že to vydržím. Byl jsem hrozně moc zvědavý, jestli se něco dozvím o Chanyeolovi. „Park Chanyeol?", zeptala se znovu buclatá sestra na onkologii a já jsem snad už po třetí pokýval hlavou, že jo. „Ten se tady léčil naposledy s nádorem na plicích... je to on?" „Je to on!", řekl jsem netrpělivě. „Tak poslední chemo měl asi před dvěma měsíci..." „Takže je v pořádku?", zaradoval jsem se. „Víte, že bych vám tyhle informace vůbec neměla sdělovat?", podívala se na mě přísně. „Ale no tak, Soo-Young!", napomenula ji Hye-Yun. „Přestaň prudit, ano? Slíbila jsem Taemu, že mu něco řekneš, tak toho nech! Je ten kluk v pořádku a nebo ne?" Zmiňovaná Soo-Young se zamračila a znovu nahlédla do karty. „Zdá se, že léčba zabrala... Samozřejmě prodělal nejdřív operaci, ale zotavil se. Po poslední chemo byl dvakrát na kontrole... Myslím, že se uzdravil, ale s jistotou se to bude vědět až za pár měsíců. Pokud se neobjeví další metastáze, což se mu už jednou stalo, tak by mohl mít pro zatím vyhrané!" „Tak to je skvělé!", radoval jsem se. „A nevíte náhodou kde bydlí?" 

„A nechcete toho po mě náhodou moc?", zamračila se na mě. „Kde bydlí vám opravdu neřeknu, ale... dobře...", zvedla ruce, když zahlédla kamarádčin vražedný výraz. „Řeknu vám, kde momentálně pracuje, víc ne, jasné?" „A kde pracuje?" „V jedné kavárně... jak se jen jmenovala?" Usilovně přemýšlela. „Aha, už vím! Pracuje v Sulbing Korean Dessert Cafe!" „Tak bezva!", usmála se Hye-Yun. „Díky!" „Za tohle mi dáš čokoládu!", řekla nabručeně baculatá sestra. „Já vám taky děkuji!", zazubil jsem se a ona najednou trochu zjihla. „Ale nikomu se nezmiňujte, že jsem vám něco o něm řekla, ano?", řekla už docela mile. „Neřeknu!", mrkl jsem na ni jedním okem. „Opravdu ještě jednou moc děkuji!" Znovu jsem se zeširoka usmál a ona se začervenala. „Není zač!", usmála se stydlivě a Hye-Yun jen protočila panenky.

„Tak už pojď!", řekla rázně. Chytla mě za ruku a táhla k výtahu. Nastoupili jsme do kabinky a ona zmáčkla -1 podlaží, kde jsou zřejmě podzemní garáže. „Kam chceš zavést?", zeptala se klidně. „Domů a nebo za tím klukem do kavárny?" „Raději první domů!", řekl jsem nejistě. „Převleču se a smyju ze sebe nemocniční pach!" Nechtěl jsem, aby šla do té kavárny se mnou a nebyl jsem si jistý, že bych ji dokázal poslat pryč. Vím kdo by byl Daddy, kdybychom si na to hráli! „Ty se máš!", usmála se mírně závistivě. „Já to ze sebe nesmyju ani kdybych si sedřela kůži!" „Vážně?" „Tak si čichni!" Přitiskla se blíž ke mně a strčila mi pod nos svůj dekolt. Nasucho jsem polkl. „Hmmm... fakt smrdíš!", vydechl jsem celý rudý a ona se zamračila. „Já vím!" Až na to, že to vůbec nebyla pravda. Voněla krásně a smyslně. Otočila se ke mně zády a vyšpulila svůj krásný zadeček. Pravděpodobně to udělala nevědomky, ale mě po zádech začaly stékat krůpěje potu. Nemohl jsem odtrhnout oči. Ta sukýnka zadeček sotva zakrývala a bylo vidět jak pevné a sexy půlky má. Byl jsem rád, když se znovu otočila, protože jsme už byli dole. Cítil jsem vzrušení a štvalo mě to! Bože, co mám s tím svým zatraceným tělem dělat? Strádám nedostatkem sexu a trpím jako kůň! Proč nejsem GAY??? Proč musí být Hye-Yun tak krásná? A tak sexy? A ještě k tomu se jí evidentně líbím... V kalhotách jsem měl už dost těsno a tak jsem si potáhl tričko co nejvíc dolů, aby to nebylo vidět. Kolem pasu jsem si uvázal mikinu. Chtěl jsem ji a moc! Hrozně dlouho jsem nespal s žádnou dívkou a kdybych nebyl s Jung-Kookiem, tuhle bych si hned vzal. Možná i za ženu... Jung-Kookie mi to bude muset vynahradit! Asi si miláček týden nesedne, protože tenhle celibát mě zabije a být věrný je v tuto chvíli taaak těžké! Teda pro mé tělo, ne pro mé srdce!

Celou cestu jsme pak mlčeli a já jsem byl rád, když jsme zastavili před budovou kolejí. „Díky za odvoz!", špitl jsem a ona našpulila rty. Vlepil jsem jí tedy rychlý polibek na rty a pak už jsem vyskočil z auta. „Snad se brzy uvidíme!", zamávala ze staženého okýnka. „A není zač!" Zasmála se a pak prostě odjela. Srdce mi tlouklo až v krku a byl jsem neskutečně rád, že je pryč. Tohle bylo sakra o fous! Do bytu jsem téměř vtrhl a zamířil si to rovnou do sprchy. Byl to snad nejrychlejší orgasmus v mém životě. Bylo teprve jedenáct hodin a mě se nechtělo nikam spěchat. Lehl jsem si tedy na svou postel a zavřel jsem oči. Protože nebyl nikdo doma, zůstal jsem jen tak, nahý. V našem bytě byl takový klid! Nedalo se to srovnávat s tím ruchem v nemocnici, který byl slyšet i přes zavřené dveře. Zakutal jsem se pod peřinku. Ani nevím kdy jsem usnul...

„Tae-Hyungie...", uslyšel jsem jemný dívčí hlas a něco se mi otřelo o tvář. Bylo to dívčí ňadro, nahé ňadro. Zalapal jsem po vzduchu a v tu chvíli mi do úst vnikla její bradavka. Začal jsem ji sát a olizovat. Chutnala sladce jako med! Po chvíli uvolnila má ústa a když jsem otevřel oči, uviděl jsem tvář Hye-Yun těsně u té mé. V očích jí to jiskřilo a bez otálení přitiskla své rty na ty mé. Pootevřel jsem je a ona vnikla svým jazýčkem do mých úst. Byla dominantní tak jako Irene. „Chci tě, Tae!", zašeptala, když se znovu odtáhla. Uvědomil jsem si, že mám spoutané ruce, ale nevadilo mi to. Začala klást drobné pusínky na můj hrudník a sem tam udělala značku. Také sála mé bradavky a občas je jemně skousla ve svých zubech.Tak moc to vzrušovalo! Po chvíli si sedla na mé břicho, otočila se zády a než jsem se stačil vzpamatovat, sama nasměrovala můj penis ke své mušličce a prudce dosedla. Zasténal jsem slastí. A ona začala řádit jako tornádo. Svíjel jsem se pod jejími přírazy a vzdychal její jméno, zatím co jsem se kochal pohledem na její nádherný zadek. V okamžiku na to jsem vyvrcholil do jejího nitra. „Jung-Kookie!", vykřikl jsem...

A v tom jsem otevřel oči. „Kurva!", vyhrkl jsem znechuceně, když jsem si uvědomil, že jsem se udělal do peřiny. „Co to sakra bylo?" Nechápal jsem, že se mi o ní mohl zdát tak šílený sen. Začal jsem se brchat z postele, že ten svinčík uklidím, když v tom do pokoje vešel Jimin. Vyplašeně jsem se snažil zamaskovat to neštěstí, ale jemu neuniklo co se stalo a začal se smát jako blázen.

V tu chvíli jsem měl chuť utéct k severním sousedům. Vyndal si sluchátka z uší aniž by vypnul muziku, kterou poslouchal a nepřestával se smát. „Co tady děláš, Jimine?", zavrčel jsem a on se marně snažil přestat smát. „Spíš mi řekni co tady děláš, ty, Tae?!", kuckal. „Cos tady vyváděl?" „Nic!", zamračil jsem se. „Byla to jenom nehoda, nic víc!" „Hmmm... tak nehoda..." „Tobě se to ještě nikdy nestalo?", mračil jsem se, zatím co jsem běžel do koupelny se umýt. „Ne, nestalo!", zavolal za mnou už klidně. Kdyby tak nekecal, to mu nevěřím! Umyl jsem se a oblékl si věci, které jsem nechal ležet v koupelně na zemi, když jsem lezl do sprchy. „Co tady děláš?", zeptal jsem se znovu, když jsem se vrátil do pokoje. „Proč nejsi ve škole?"„Něco jsem tu zapomněl!", vysvětlil a znovu se na mě uculil. „Spíš mi řekni ty, proč jsi nedal vědět, že tě už pustí z nemocnice?" „Proč?", ušklíbl jsem se.

„Chystali jste se na návštěvu?" „No... promiň...", řekl kajícně. „Ale kluci jsou celé dny ve škole a taky mají brigádu a já..." „Jasně... to je v pohodě!", usmál jsem se. „Ty musíš obšťastňovat svou holku! Já se nezlobím!" „Fakt promiň!", řekl a zněl upřímně. „A jak se má Jung-Kookie?" „Už je na tom líp!", řekl jsem s nadějí v hlase a pak jsem si uvědomil, že chci jít za Chanyeolem do kavárny a potom za miláčkem do nemocnice. „To jsem rád!", usmál se Jimin. „Budeme ho muset někdy navštívit!" Zřejmě myslel sebe, Gi a Hobiho. „To by bylo fajn!", řekl jsem a podíval se na mobil. Byly dvě hodiny! „Musím jít!", vyhrkl jsem a už jsem spěchal ke dveřím. „Počkej!", zahulákal za mnou. „To svinstvo si pěkně ukliď!" Vběhl jsem tedy zpět do pokoje, strhal jsem prostěradlo, povlečení z peřiny a pro jistotu taky i z polštáře. Věnoval jsem Jiminovi vražedný pohled když jsem šel kolem něho a pak jsem to všechno narval do pračky. „Když mluvíš o svinstvu, Jiminie, tak se mi příště neukájej v mé posteli!", zavolal jsem za ním, když jsem už obutý a v mikině zavíral dveře zvenčí. „Cože?", zaječel za mnou, ale já už jsem dveře zabouchl a pak rychle běžel po schodech dolů. „Já se ti v posteli neukájím!", hulákal Jimin ve dveřích na celou budovu. Jen jsem se zasmál. Ten vůl nerozumí srandě... Myslí si i Kookie, že je to svinstvo??? Na ten sen jsem už nechtěl myslet.

 Kolem třetí jsem se octl před kavárnou. Dlouho jsem se nerozmýšlel a vešel jsem dovnitř. Bylo to příjemné prostředí a vonělo to tam kávou a sladkostma. Dostal jsem chuť na nějaký zákusek a napadlo mě, že si možná něco dám. Za sklem pultu bylo tolik dobrot! Chanyho jsem uviděl vzápětí na to. Vysoký chlapec něco kutil za pultem a mě si zatím nevšiml. Moc lidí tam zrovna nebylo a tak asi neměl do čeho píchnout. Čekal bych, že na sobě bude mít uniformu, ale on měl tričko s duhou a na hlavě kšiltovku. „Co si dáte?, zeptal se mírně hlubokým hlasem aniž by zvedl oči. „Dal bych si třeba...", zaváhal jsem. „Třeba jedno cigáro?! S tebou!" „Já už nekouřím!", řekl klidně a až pak zvednul oči. Udiveně se na mě podíval a já si všiml, že má v puse lízátko. 

„Ahoj, Chanyeole!", usmál jsem se. „Tae?!", vydechl překvapeně, když si vyndal lízátko z úst. „Co tady děláš?" „Jen tak jsem šel náhodou kolem...", zalhal jsem. „když v tom mě praštila do očí ta tvá duha! Jak to, že nemáš jejich žluté tričko s nápisem?" „Abych vypadal jako debil?", ušklíbl se pobaveně. „Náhodou já nemusím, protože tahle cukrárna patří mému strejdovi!" „Tak to potom jo!", usmál jsem se chápavě. „Jak se daří? Vidím, že už máš vlasy, nebo... ty jsi nechodil na chemoterapie?" „Vlasy?", ušklíbl se. „Jo, už mi narostly, ale zatím jsou nic moc a tak radši nosím kšiltovku. Na chemo jsem chodil, ale naštěstí už nemusím..." „Takže neumřeš?" „Proč bych měl umírat?", podivil se a potom se plácl rukou do čela. „Ty myslíš ty mé blbé kecy před nemocnicí? Měl jsem trochu depku, zapomeň na to!" „A už je líp?", zjišťoval jsem. „Je... o hodně líp!", usmál se. „Tak to jsem rád!" Chvíli jsem postával a nevěděl co říct. Takže Chany je v pořádku, to je fajn! „Jsem rád, že ses tady objevil!", řekl a popotáhl si kšiltovku, zatím co si vrazil lízátko zpátky do úst. „Já taky!", usmál jsem se. „Myslel jsem, že tě potkám před nemocnicí a že si zapálíme... ale už jsem tě tam nepotkal!" „Já už vážně nekouřím!", řekl klidně. „Ty pořád jo?" „Já už vlastně taky ne...", zavrtěl jsem hlavou. „A co tě přinutilo přestat?", zajímal jsem se po chvíli dalšího trapného ticha. „Chtěl jsem aby ta kurva už neměla důvod tam být!", řekl s ledovým klidem a potom jsme oba vyprskli smíchy. „Ne opravdu...", řekl už o poznání vážněji. „Když mi potvrdili, že je to zase rakovina, už jsem neměl chuť ji vykuřovat. Jako bych jí tím dodával sílu, chápeš..." „Asi ano!", přikývl jsem chápavě. Potom bylo zase chvíli ticho. Chanyeol utíral pult a tvářil se zaneprázdněně a já jsem zkoumal dobroty, co tam měl vystavené. Nevím kterou z nich si dám?! „Ještě pořád se vídáš s Baek-Hyunem?", zeptal se najednou. „Cože?" Překvapeně jsem vzhlédl od těch mňamek. „S Baekem?", vydechl jsem a vybavila se mi naše společná noc. Cítil jsem jak rudnu. „No... dlouho jsem ho už neviděl!", přiznal jsem popravdě. „Aha...", povzdechl si zklamaně Chany. „Chtěl bys ho vidět?", zeptal jsem se opatrně. „Vlastně ano!", přiznal bez okolků. „Když jsem myslel, že opravdu umřu, bylo mi to jedno, ale teď, když můžu dál žít, tak..." „Chtěl bys ho zpátky?", doplnil jsem za něho. „Ne, to ne!", řekl rychle. „Jen bych chtěl začít nový život s čistým štítem a Baekovi jsem moc ublížil, aniž bych měl možnost to napravit. Vlastně jsem ani neměl chuť to nějak napravovat... ale teď, myslíš, že už je pozdě? Možná o to ani nestojí?" „Proč myslíš?", podivil jsem se. „Tak... je šťastný s Xiuminem...", řekl jako vysvětlení. Přejel mi mráz po těle, když jsem si uvědomil, že jsem jejich vztah málem zničil. Ale co teda s tím? Dostal jsem nápad. „Víš co?", řekl jsem s úsměvem a vypadalo to jako velká změna tématu. „Dám si to jahodové Cooki!", ukázal jsem na sladkou dobrotu a už jen ten název ve mně vyvolal představu mého miláčka. Věřím ale, že můj Kookie je mnohem sladší! ❤ „Tak dobře!", usmál se a zdálo se, že změnu tématu přijal v klidu. Seděl jsem už u stolu, když přede mě položil tu mňamku. Jahodové tiramisu...

Zrovna jsem zaplatil. To už ale můj mobil vysílal signál do Baekova telefonu. Po nekonečné chvíli to zvednul. „Ahoj, Tae!", řekl potichu. „Ahoj, Baekie!", usmál jsem se a Chany, který pro nedostatek jiné činnosti zapadl znuděně na židli vedle mě, ztuhl. „Než se zeptáš proč volám, tak neboj, nejsem opilý, jen bych tě chtěl vidět! Jsi v Seoulu?" „To je hezké, že nejsi opilý!", řekl klidně. „Ale já nevím, Tae... Mám nějaké pochůzky..." „Jsi sám?" „Xiu je ve studiu. Proč?" „Jen tak...", ušklíbl jsem se a v duchu kul pikle. Chtěl bych aby si ti dva promluvili. „Pozval bych tě na nějakou dobrotu do Sulbing Korean Dessert Cafe!", řekl jsem zákeřně. Věděl jsem, že Baekie jen tak mlsce neodolá. „Jak víš, že jsem poblíž?", zeptal se podezíravě a já jsem vykulil oči. Že by můj plán opravdu vyšel? „Nevím!", přiznal jsem. „To je jen náhoda! A opravdu jsi blízko? Já už sedím tady a dávám si Cooki!" Olízl jsem se, když jsem zrovna ochutnal kousek a jahodová chuť se mi rozplynula na jazyku. Božské! „Do deseti minut jsem tam!", vyhrkl a já se zasmál. „Těším se!", řekl jsem vesele, zatím co Chany zbledl. „On... on přijde sem?", vykoktal a zvedl se ze židle. „Tys ho zavolal sem? Tak to musím zmizet!" „Co blbneš?", podivil jsem se. „Budeš mít možnost s ním mluvit!" „Nejsem připravený!" „Tak to potom nebudeš nikdy!", zamračil jsem se. Nechtěl jsem to vzdát! On šel zpátky za pult, opřel se o něho a nejspíš přemýšlel co dál. Do kavárny vešel Baek-Hyun. Tak to teda byla rychlost! :) Usmál se když mě uviděl a šel si sednou k mému stolu. „Takže Cooki, jo?", řekl mlsně a hned ukradl mou lžičku aby mohl trochu ochutnat. „Je to skvělé!", vydechl a olízl si ret na kterém mu zůstalo trochu krému. Vypadal při tom hrozně sladce! Pořád ale je můj Kookie sladší, protože on je nejsladší bytost na světě! „Dám si asi taky!" Otočil se směrem k pultu, ale zarazil se, když uviděl Chaneyola. Jeho výraz rázem ztvrdnul.

„Co tady dělá on?", kývl směrem k Chanyemu. V jeho tváři se zračila téměř nenávist a mě bodlo u srdce. „Kdo?", hrál jsem blbého. „Myslíš toho kluka?", ukázal jsem na Chanyeola. „Zřejmě tady pracuje, ne? Obsloužil mě, takže ano... pracuje tady!" Baek se na mě podíval zúženýma očima. „Víš jistě, že ho neznáš?", zeptal se podezíravě. „Přijde mi to jako moc velká náhoda, že ty si zajdeš do kavárny ve které pracuje on a zrovna si vzpomeneš na mě... po tak dlouhé době! Myslíš, že jsem úplně blbý?" Zvednul se ze židle, ale já jsem taky pohotově vyskočil a chytl ho za ruku. „Ne, Baekie, to si nemyslím! Promiň! Ale..." „Ale co?" „Potkal jsem ho v nemocnici a jen jsem chtěl aby... aby..." „Nevím co, ale je mi to jedno!", zamračil se a chtěl se vyškubnout z mého sevření. Nakonec se mu to podařilo, ale když chtěl zamířit ke dveřím, stoupl si mu do cesty Chanyeol. „Potřebuju s tebou mluvit, prosím!", řekl potichu a Baek se zastavil. „My dva spolu nemáme o čem mluvit!", řekl ledově chladně. „Prosím!", řekl Chany a on pro změnu jako by tál. Po tváři mu totiž začaly téct slzy a já jsem překvapeně zíral. On totiž nevypadá jako kluk co pláče. Také Baek se zarazil. „Dám ti pět minut!", řekl už míň chladně, ale pořád rozhodně a zamířil zpět ke stolu, jen ne k tomu mému. „A s tebou si to ještě vyřídím!", pohrozil mým směrem. „Udělám ti kafe!", špitl Chany. „Latéčko, co máš rád!" „Nesnaž se mě obměkčit!", zavrčel Baek. „Hmmm..." Po chvíli postavil před něho slibovanou kávu a posadil se vedle. Já jsem dojedl dezert a potichu se vypařil.

Spěchal jsem do nemocnice. Bylo už půl páté, když jsem tam dorazil. Modlil jsem se a doufal, že budu moct ještě za miláčkem jít. Před Kookieho pokojem jsem potkal pana Lee. „Jdeš pozdě, Tae!", řekl a ve mně hrklo. „Jak pozdě? Já vím, zdržel jsem se, ale mohl bych ho na chviličku vidět? Prosím!" „Právě usnul!", pokrčil rameny. „Byl moc smutný! Co se zase stalo? Plakal a nechtěl mi říct proč!" „Kookie plakal?", vydechl jsem lítostivě. „To mě moc mrzí!" „Tak dobře...", povzdechl si Lee. „Na chvíli za ním jít můžeš! Ještě jsem ti chtěl říct, že jsem volal do Busanu a babička je v pořádku!" „To je super!", zaradoval jsem se. „A taky přišly výsledky těch Kookieho testů!", pokračoval. „Jak dopadly?" Bál jsem se co řekne, ale on se usmál. „Všechno je negativní, Tae. Jung-Kook žádnou pohlavní chorobu nemá!" „Opravdu ne?", vypískl jsem šťastně a skočil mu radostí kolem krku. „Opravdu! Ničím se nenakazil!" To byla ta nejlepší zpráva, ale trápilo mě vědomí, že plakal. Proč? Co se mu stalo? „Tak běž za ním!", pobídl mě doktor. Vešel jsem potom do pokoje s srdce se mi sevřelo něhou, když jsem uviděl spícího miláčka. Byl sladký jako andílek! Ležel na bříšku a hlavu měl položenou na svých dlaních. Klidně oddechoval a já jsem nemohl uvěřit, že by před tím plakal. Vypadal klidně a uvolněně.

Sedl jsem si k němu na postel a zlehka projel prsty jeho jemné vlasy. Kookie se zavrtěl a otevřel oči. „Kde jsi byl?", zeptal se s bolestí v hlase a mě se sevřelo srdce. „Dnes mě pustili z nemocnice domů, víš?", řekl jsem nervózně. „Chtěl jsem se rozloučit, ale ty jsi měl vizitu. A potom jsem si potřeboval něco zařídit a zdržel jsem se. Promiň!" „Byl jsi s ní, že?", vydechl nenávistně a posadil se. Ztuhl jsem. Proč si myslí, že jsem s někým byl? O kom to mluví? „Co... cože?", vykoktal jsem zaraženě. On ale přiblížil ke mně svou tvář a zamračil se. „S tou zdravotní sestrou!", řekl potichu, ale pořád s notnou dávkou smutku a taky nenávisti. „Viděl jsem jak spolu odcházíte!" „Ale..." On nás viděl? Nevěděl jsem co mám říct. „Jen mě vezla domů!", vydechl jsem po chviličce. „Jen mě vezla domů, vážně!" „Aha... Tak proč ji z tebe cítím?" Nevěděl jsem která bije. Jak ji ze mě může cítit? Aha... asi jsem načichl když se ke mně tiskla v tom výtahu! Ale to mu přece nemůžu říct! Že jsem se já blbec nepřevlékl... „Nic se nestalo, Kookie, přísahám! Je to jen kamarádka a netuším proč ji ze mě cítíš!" „A to ti mám věřit?", vyhrkl. „Nebyl jsi s ní poprvé! Viděl jsem vás na pokoji jak spolu dovádíte! Potom odejdeš z nemocnice bez rozloučení a kdo je s tebou? Ona! A je oblečená jako... jako děvka!" Zbledl jsem. Kdy jsem s Hye-Yun dováděl na pokoji? Nechápal jsem o čem to mluví! „Nevíš o čem mluvím?", ušklíbl se, když viděl můj výraz. „Smáli jste se a ona ti důvěrně cuchala vlasy!" „Ale... ale... to přece nic nebylo!", vysoukal jsem ze sebe. „To jsem si taky nakonec myslel, ale po dnešku... jak ti mám věřit???" „Prosím, věř mi!", špitl jsem, ale on zakroutil hlavou. „Už mám všeho až po krk! Běž za ní a mě nech na pokoji, slyšíš?" „Ale já nechci jít za ní!", vyhrkl jsem. „Já miluju tebe!" „Ale já ti nevěřím! Běž pryč, Tae... Běž a nech mě!" Já jsem ale zůstal zaraženě sedět. V krku jsem měl knedlík, srdce mi přestávalo tlouct a do očí mi vyhrkly slzy. „Já jsem vážně nic neprovedl!", řekl jsem smutně. Jeho slova už zase bodala jako nůž. On se odvrátil a po tváři mu taky tekly slzy. Nakonec se složil na polštář a usedavě se rozplakal. Chtěl jsem ho pohladit, ale on se odtáhl. „Tak už běž!", vzlykl a já jsem se zvednul. „Půjdu, ale ne za ní! Moc tě miluju, Jung-Kookie a mrzí mě, že mi nevěříš!" On už ale nic neřekl, jen plakal.