Jung-Kook

Trhl jsem sebou, když jsem uslyšel kroky a prášky se rozsypaly po podlaze. Byl to pan doktor Lee. Přísně se na mě podíval a já jsem se zhroutil zpět na postel. Nesnažil jsem se prášky sesbírat, nemělo to smysl. „Co tady provádíš?", zeptal se ale o poznání mírněji, než byl jeho výraz. „Chtěl jsem... já jsem jen..." Unaveně jsem si položil ruku na čelo a raději jsem už mlčel. Nevím co bych měl říct. Pan doktor sesbíral prášky a dal si je do kapsy. „Jeden ti stačí!", řekl rozhodně a dal mi ho do volné dlaně. Pevně jsem ho sevřel. 

„Jeden teda rozhodně nestačí!", pomyslel jsem si zklamaně. Byl jsem prázdný a unavený. Nápor všech těch emocí mě vyčerpal. Měl jsem tušit, že tohle nevyjde. Vlastně jsem to věděl. „Nemusíš mi odpovídat jestli nechceš...", řekl a já se otočil na bok, zády k němu. Taky ani nechci! „Ale... proč nechceš vidět Taeho? Moc se pro tebe trápí, Kookie... co se stalo?" Tae se trápí? Už při vyslovení jeho jména mi po těle přejel mráz. Tae-Hyung... nejbližší osoba, kterou jsem kdy v životě měl! Trápí se kvůli mně! Nikdy jsem nechtěl aby byl nešťastný, opravdu ne! Co mám dělat? Všechno se tak pokazilo! Všechno je na nic! „Kookie...", řekl opatrně. „Tae se brzy zhroutí, pokud na něj budeš takový. Nechceš o tom se mnou mluvit?" Slzy mi už zase tekly proudem. Nechci aby se Tae hroutil. Měl by zapomenout na to, že existuji a ne se trápit! „Nikdy jsem mu nechtěl ublížit!", řekl jsem potichu a proti své vůli. Pomalu jsem se otočil tváří k doktorovi a bolestně se zadíval do jeho očí. Chtěl jsem aby mi věřil, že Taeho utrpení nebyl můj plán. Chtěl jsem s ním mluvit. Pan Lee seděl na posteli v mých nohách a klidně se na mě díval. Obdivuju ten jeho klid. Za to já jsem měl pocit, že buď umřu na bolest co v sobě mám a nebo se už brzy minimálně zhroutím. „Co se stalo?", zeptal se. „Všechno se stalo!", řekl jsem zoufale. „Úplně všechno!" Vzlykl jsem a otočil hlavu na druhou stranu aby mi neviděl do tváře. Připadal jsem si tak hrozně uboze... „Takže se ti vrátila paměť, Kookie?" „Hmmm...", přikývl jsem a do očí se mi narvaly nové slzy. „Nevím jak s tím mám žít, vážně... nevím co mám dělat!" „Víš, že je to dlouho, co se to stalo, že?", zeptal se. „Víš, že je to minulost a že jsi měl už nový lepší život!? Víš to?" „Vím, ano! Ale co s tím? Je to stejné jako by se to všechno stalo včera, jako by se to dělo teď! Moc to bolí, pane doktore. Nenávidím se za všechno co jsem si způsobil a taky druhým! Nenávidím se za to, že jsem si nechal dělat všechny ty věci a nenávidím se za to, že jsem i já dělal špatné věci. Nenávidím se za to, že jsem ublížil Tae-Hyungovi!"

„Všechno se dá překonat, Kookie, jen musíš dovolit tvým blízkým aby ti pomohli!" „Mí blízcí aby mi pomohli? Kdo... babička? Celé roky mě nechtěla vidět a vykašlala se na mě, když jsem ji potřeboval..." „Nakonec ti pomohla!" „Ano a je skvělá, ale... kdo se v tom má sakra vyznat? Nebo Tae... miluje mě a nebo nenávidí? Tvrdí, že mě miluje ale... jak mu mám věřit, když... když..." Raději jsem zmlkl, abych na něho neprozradil víc než je nutné. Nechtěl jsem nahlas říct, že mě znásilnil po tom, co jsem já zbil a znásilnil jeho a že mě chtěl doopravdy zabít. Rozmyslel si to, ale i tak... copak se na to dá zapomenout? Je to ale jen mezi náma, já budu mlčet! „Jestli myslíš to škrcení...", řekl klidně Lee a já jsem na něho překvapeně vykulil své uslzené oči. „tak Tae mi všechno řekl!" „Všechno?", vysoukal jsem ze sebe zaskočeně. „Co všechno?" „Všechno!", pokrčil rameny a zahleděl se mi hluboko do očí, jako by chtěl spatřit mé pravé já. „Taky mi řekl o Angelovi!" Ještě zmateněji jsem zamrkal. „Kdo je Angel, Kookie?" „Já?", podíval jsem se na něj zaraženě. „Já jsem Angel!" Lee se na mě zkoumavě díval, ale mlčel. Utřel jsem si slzy. „Nevím... Já nevím kdo je Angel a nevím kdo jsem já! Nemůžu se v sobě vyznat. Myslím si, že vím kdo jsem, ale... cítím se jinak, jako bych to nebyl já... jsem on? Je on já? Kdo jsem já? Já jsem se ztratil...", vzlykl jsem. „Klid, Kookie!", řekl vážně a chytl mě za mou chvějící se ruku. „Uklidni se, ano? Když mi budeš věřit, tak na to společně přijdeme. Věř mi prosím!" Jen jsem zničeně přikývl a snažil ne nebrečet. „Já vám chci věřit a taky chci věřit Taemu, ale..." 

„Začneme pomalu, krůček po krůčku... zkusíme to nějak vyřešit, ano?" „Ano...", přikývl jsem unaveně. „Tak... tak to můžeme zkusit..." Sám jsem tomu ale nevěřil. Jen jsem potřeboval dostat ze sebe tu bolest. S panem Lee se dá mluvit, můžu to zkusit. „Řekneš mi něco o Angelovi? Jak se to všechno stalo?", zeptal se. „Nevím jestli to umím popsat...", povzdechl jsem si smutně. Hrdlo jsem měl sevřené. Kéž bych měl u sebe Taeho a jeho kakao. Jenže já nechci aby Tae všechno věděl, nechci mluvit před ním! Pomalu jsem se posadil na posteli. „Chceš se napít?", zeptal se doktor a když jsem přikývl, podal mi kelímek s čajem. Plastový kelímek, abych se nemohl pořezat střepy... Ruce se mi pořád chvěly a já si přiložil kelímek nešikovně ke rtům. Maličko jsem se napil. Přemýšlel jsem, ale šlo to špatně. Jak to mám říct? Vložil jsem si prášek do úst a znovu jsem se napil čaje. Ztěžka jsem prášek spolkl a znovu se napil trochu čaje. Měl jsem šílené sucho v ústech, ale ten čaj mi moc nepomáhal. Mlčeli jsme a já jsem čekal až prášek alespoň trochu zapůsobí. Ruce se mi nepřestávaly chvět a tak mi doktor kelímek raději vzal, abych se nepočabral čajem. Zlehka mě pohladil po hřbetu ruky. Bylo to milé gesto, ale... já bych potřeboval Taeho konejšivou náruč... :'(

„Nevím co mám říct...", řekl jsem potichu a unaveně jsem zavřel oči. Vůbec se mi nechtělo nic říkat. Je těžké o tom mluvit, když má hlava nenachází ta správná slova. Je trapné o tom mluvit! Bojím se o tom mluvit! Může mi to opravdu nějak pomoct? Kéž by, kéž by mluvení bylo víc než jen slova... „Řekni mi, jak ses cítil jako Angel? Vzpomeneš si na to? Jaké to bylo?", zeptal se Lee. „Jak jsem se cítil?", podivil jsem se. Jak vlastně? „Zvláštně...", povzdechl jsem si. „Na jednu stranu sebevědomě, ale na druhou stranu prázdně a... taky hrozně osaměle. Chtěl jsem s někým být, jenomže... nikomu jsem nevěřil a měl jsem pocit, že nikdo nemá žádnou hodnotu. Myslím jako lidskou hodnotu. Ti kluci nestáli za nic!" „Vysvětlíš mi to?" „To je těžké... všechno se mi to prolíná... já nevím..." „Zkus to!", pobídl mě. „Popiš jak se Angel cítil. Jak se choval k těm klukům?! Jak se choval k Tae-Hyungovi?" „Hmmm...", zamyslel jsem se a srdce se mi sevřelo úzkostí. „Angel nevěřil klukům. Já... on... já... pohrdal jsem jima a zároveň jsem po nich toužil... Chtěl jsem s někým být, ale... bál jsem se mít nějaký vztah. Bál jsem se doteků. Nevím proč. Nenáviděl jsem doteky! A nenáviděl jsem ty kluky! Vůbec by mě to nenapadlo, ale... když jsem po prvním vystoupení seděl u baru, přišel za mnou nějaký kluk a objednal mi pití. Začal mi sahat na nohu. Věděl jsem, že se se mnou chce jen vyspat. Viděl jsem mu až do žaludku a tak mě napadlo, že mu trochu překazím plány. Zavedl jsem ho do své šatny a tam jsem najednou začal být hodně dominantní. Podlomila se mu ze mě kolena a nechal si všechno líbit. A tak to začalo... Měl jsem pocit, že ho musím potrestat, ani nevím za co. Spoutal jsem ho a taky jsem ho zbil. Každý den pak za mnou někdo přišel a já je týral a taky si je bral. Bylo to... bylo to jako bych našel smysl svého života. Smutné, že? Tanec a sex s těma chudákama. Tae si myslí, že jsem byl k němu krutý, ale... k jiným jsem se choval mnohem hůř! Řezal jsem je... a... pálil je cigaretama, bičoval... Teda Angel... já..." Hlas se mi chvěl, když jsem mluvil a strašně jsem se styděl. Nedokázal jsem se na doktora podívat. Nechápu, že jsem to dokázal takhle říct. Připadal jsem si jako největší ubožák, jako bych se tím snad chlubil?!

„U Tae-Hyunga to bylo jiné!", povzdechl jsem si, když Lee trpělivě čekal až budu pokračovat. Do očí mi znovu vyhrkly slzy. Tolik se stydím za to, co jsem dělal s ním, přesto že jsem na něj byl v podstatě milý. „Angel není... nebyl... nejsem...", zarazil jsem se. „jenom zlý... já, nějak jsem těm zlým pocitům nedokázal zabránit. Tae mě upoutal na první pohled, když jsem ho tam viděl sedět u baru... zapomněl jsem na to, že ho vlastně znám... že ho Jung-Kook zná... já... Angel... on..." Dal jsem si hlavu do dlaní. Ztrácím se v tom jako kapka v moři! „Chtěl jsem ho! Když jsem si uvědomil, že není stejný jako ti ostatní, chtěl jsem ho ještě víc! Chtěl jsem pošlapat jeho nevinnost a ublížit mu! Měl být oběť... ale zalíbil se mi natolik, že jsem chtěl aby byl můj. Chtěl jsem mu nejdřív moc ublížit, ale nedokázal jsem to. Myslím, že mi to Jung-Kook nedovolil. Byl jako hlas v mé hlavě... nebo já v té jeho?"

Zmateně jsem se podíval na pana Lee. „Vážně nevím kdo jsem...", řekl jsem zoufale. „Přijdeme na to, slibuju!", usmál se a chytl mě za chvějící se ruku. „Chceš ještě jeden prášek?" Vděčně jsem přikývl. Bylo tak uklidňující vidět, že mě nesoudí. Vzal jsem si prášek a snažil se zhluboka dýchat. „Chtěl jsem aby byl můj, ale on nebyl... nebo byl? Byl Jung-Kookův!" Tolik jsem se vžil do těch pocitů. Bolelo to. „Jak jsi přišel na tu image? Proč?" „Nevím...", pokrčil jsem rameny nejistě. „Díval jsem se na sebe do zrcadla a připadalo mi, že to nejsem já... byl to někdo jiný, jen jsem nevěděl kdo. Koupil jsem si všechny ty věci a upravil se tak, jak jsem si představoval, že bych měl vypadat. Neřešil jsem věci jako jsou peníze, měl jsem jeho kartu... Moji kartu..." „Takže ses cítil být víc sám sebou?" „Asi ano..." Sám sebou? Co to vlastně znamená??? „Ani nevím kdy jsem si uvědomil, že je se mnou něco hrozně moc špatně.", navázal jsem trochu zmateně. „Vlastně jsem to asi věděl celou dobu, ale nechtěl jsem si to přiznat. Tenkrát, když jsem se vrátil... měl jsem období, dlouhá období která jsem si nepamatoval, uvědomil jsem si, že je něco jinak. Tenkrát, když jsem zbil Taeho. Díval jsem se na sebe do zrcadla a došlo mi, že... že ta tvář je jeho, hlasu v mé hlavě. Že on žije a já ne... že... Netuším jak se to stalo, ale najednou jsem si vzpomněl na jeho zážitky, na všechno co se mu stalo a došlo mi, že krade můj život... Proč on měl právo žít a já ne? Proč měl právo mít Taeho a já ne? Vlastně... poprvé jsem si uvědomil, že k Tae-Hyungovi cítím něco víc než jen majetnictví. Ale on mě nenáviděl, chtěl mě zabít!" „Koho chtěl zabít?", zeptal se Lee. „Angela nebo Jung-Kooka?" „Chtěl zabít Angela... mě... A já jsem chtěl zabít Jung-Kooka... sebe... jeho... nás... Bylo to hrozné!" „Kdy sis to uvědomil, že k němu něco cítíš?", zajímal se. „Pamatuješ si to?" „Po tom, když mě málem uškrtil, ale přestal s tím... tenkrát. Ale nevím kdo to vlastně byl... Jung-Kook nebo Angel? Vzpomínám si na to živě, ale... mám v tom zmatek, hrozný zmatek!" „A jak se cítíš teď?" „Jako blázen! Proto... proto s ním už nemůžu být! Chtěl jsem aby mě miloval..." „Ale on tě miluje, Kookie!", řekl vážně Lee. „Opravdu tě miluje!" „Nechci aby mě miloval... jsem zrůda!" „Nejsi zrůda, Kookie, nejsi!" „Jsem!" Už jsem se nedokázal ovládat a rozbrečel jsem se docela hystericky. Pan doktor se na mě chvíli díval jak se celý chvěju a brečím, ale pak si mě s povzdechem přitáhl do náruče. „Pro dnešek toho necháme, ano?", řekl a já jsem vděčně přikývl. Nemohl jsem přestat brečet. Jsem zrůda! Když bych dovolil Taemu aby se mnou byl, jen bych mu znovu ublížil. Nenávidím se! 

Už jsem litoval toho, že jsem doktorovi tolik řekl. Držel mě v objetí a mě bylo líto, že on není Tae. Po delší chvíli jsem se trochu uklidnil. Pořád mi tekly slzy, ale už jsem nebyl tak hysterický. „Jedno ti ale řeknu, ano?", řekl vážně Lee. „Myslím, že jsi Jung-Kook. Angel byl tvé alterego, ale... teď určitě mluvím s Jung-Kookem!" „Jak to tak můžete vědět?", zeptal jsem se rozechvěle. Utřel jsem si slzy a nechápavě jsem se mu podíval do očí. „Hlas!", usmál se. „Máš svůj hlas a taky myslím, že se chováš jako ty..." „Jako hysterka?", ušklíbl jsem se. „Ne, jako Kookie! Ale neboj... potřeboval jsem nějaké informace. Teď si to všechno promyslím a pak na tom budeme dál pracovat. Pomůžu ti najít své já a zorientovat se v tom zmatku, když se ti vzpomínky zjevně promíchaly... Ty ale nejsi zodpovědný za Angela, to si pamatuj! Budeme na tom postupně pracovat, ano?" Mlčky jsem přikývl a vypustil dalších pár slz. Nevím jestli na tom chci pracovat, raději bych už nebyl... Chtěl jsem umřít! Jemu se to řekne, že nejsem zodpovědný... Já mám ale pocit, že jsem! :'(

Najednou jsme zaslechli na chodbě nějaký rozruch. „Doktora, doktora! Rychle! Někdo tady zkolaboval!" Udiveně jsme se na sebe podívali a on vyskočil na nohy. „Snad to není Tae-Hyung...?!", řekl a mě se sevřelo srdce strachy. Tae už přece odešel a proč by měl kolabovat??? Utřel jsem si slzy a snažil se postavit na chvějící se nohy. Doktor už běžel na chodbu a já se šoural pomalu za ním.

Tae-Hyung

Seděl jsem na sedačce u Kookieho pokoje a všechno jsem to slyšel, každé slovo. Běhal mi mráz po těle. Kolik měl vlastně Angel těch kluků? Vím že to byl Angel a ne Kookie, ale i tak jsem měl pocit zrady. Můžu tohle hodit za hlavu? Můžu mu to vlastně odpustit? „Angel není Jung-Kookie!", připomínal jsem si, ale bolelo to. Chtěl bych mu to odpustit a jít dál, ale... když on mě ještě k tomu odmítá. Už mě nemiluje! Jak se s tím vším mám smířit??? Všechno co říkal bylo tak hrozné!
 Jeho pláč mě ničil. Tlak na mém hrudníku sílil a já si položil ruku na místo, kde mám srdce. Asi umřu! Špatně se mi dýchalo. „Kookie!", vzlykl jsem. „Já tě pořád miluju, slyšíš?" Ale nemohl mě slyšet, skoro jsem šeptal. Potřeboval jsem se napít a tak jsem se rozechvěle postavil, že si dojdu pro vodu. Celý jsem se chvěl. Najednou se mi ale zatočila hlava, mé nohy se podlomily a já jsem spadl na zem. Vážně jsem nemohl dýchat a mé srdce bolelo, jako by mi ho někdo zaživa trhal na kusy. Bolest mi taky střílela do levé paže. Co se to děje? Začal jsem panikařit, ale nemohl jsem se ani hnout. „Doktora, doktora! Rychle! Někdo tady zkolaboval!" Nějaká žena se nade mnou skláněla, ale já jsem ji pořádně neviděl. „Tae... slyšíš mě?", uslyšel jsem hlas pana Lee. „Jsi při vědomí?" Vnímal jsem ho, ale nemohl jsem odpovědět. „Rychle, nejspíš má zástavu!", vykřikl Lee. „Resuscitační přístroj, rychle!" Zaklonil mou hlavu a začal do mě foukat. Taky začal stlačovat můj hrudník. Co se to děje? Ucítil jsem něco mokrého na své tváři. Proč Lee pláče? „Tae... ne, prosím, neodcházej!", vzlykal a já jsem poznal, že je to Kookie. „Prosím, zůstaň se mnou... Já... já tě miluju, Tae, slyšíš? Miluju tě!" „Kookie...", vydechl jsem a potom mě zahalila tma a ticho.

Jung-Kook

Když jsem ho viděl ležet na zemi, mé srdce sevřela ledová ruka. Tae nesmí umřít! To já nemám právo na život, on musí žít! Prosím, Tae... neumírej, prosím! Skláněl jsem se nad jeho tváří a najednou jsem si uvědomil, že o něho nechci přijít. Tae nesmí umřít! Po chvíli mě znovu odstrčili a já se díval jak se pokouší Taeho oživovat. Vyhrnuli mu košili a dostal elektrický výboj. Další výboj... Kyslíková maska... Naložili ho na nosítka a spěchali s ním pryč. Já jsem se svezl na zem v záchvatu pláče. „Vstaň...", řekl Lee a za paži mě tahal na nohy. „Pojď do své postele!", poručil mi a já jsem ho poslechl. „Žije?", vydechl jsem zoufale. „Žije!", řekl Lee. „Neboj, oni se o něho postarají, Kookie!" „Co... co se mu sta... stalo?", vzlykal jsem zoufale, zatím co mě on ukládal do postele. „Vypadá to na menší infarkt...", povzdechl si. „Ale jeho životní funkce byly obnoveny. Myslím, že bude v pořádku." „Vážně?" Zvedal jsem se, ale on mě znovu zatlačil do polštáře. „Ano, Kookie, věřím, že bude v pořádku!" Odněkud vytáhl injekční stříkačku. „Ty se ale teď potřebuješ prospat, takže...." Vzal mou ruku a vyhrnul rukáv. „Takže tě zklidním trochu víc!" Našel mou žílu. Nebránil jsem se. Jen jsem sykl, když do žíly zapích jehlu a já jsem postupně cítil, jak má hlava těžkne a zároveň je prázdná jako vypuštěný balón. Ztěžka jsem dopadl zpět na polštář a zavřel jsem oči. „Dobře se vyspi...", slyšel jsem jeho hlas jakoby z dálky a pak už jsem tvrdě spal.

Tae-Hyung

Probudil jsem se a kolem mě pípaly nějaké přístroje. Byl jsem zmatený. Kde to jsem? Co se stalo? V nose jsem měl nějakou hadičku a dost mě štvala. Pokusil jsem se ji vytáhnout, ale pak mě zaujala jiná věc a já jsem v tu ránu na hadičku zapomněl. U mé postele totiž seděl na židli Kookie a spal. Zlehka oddechoval a opíral se o polštář nedaleko mé hlavy. Myslel jsem, že jen s ním. Proč jsem v posteli a on sedí u mě? Co se stalo? Počkat... U mě sedí Jung-Kookie! Konečně jsem se opravdu probral a vzpomněl jsem si, že jsem nejspíš zkolaboval. Ale jak to, že u mě sedí on? Vždyť mě nechtěl vidět?! Už zase mě od sebe vyhnal! Není to jen přelud? Možná jsem se taky zbláznil, jako on?! Natáhl jsem ruku a zlehka se dotkl jeho jemných vlasů. Dotkl jsem se ho, takže to není přelud! Mé srdce začalo zběsile tlouct a přístroje se mohly zbláznit. On zvedl hlavu a podíval se na mě. „Tae?",vydechl a polekaně se podíval na vztekle pištící bedýnku. „Co se děje???" Přiběhla nějaká sestra a kontrolovala přístroje. „Klid...", obrátila se na mě. „Co vás tak rozrušilo? Byl to snad on?", kývla směrem ke Kookiemu a hlavou mu naznačila, že má odejít. „Ne!", vyhrkl jsem. „Chci aby tady zůstal!" „Prodělal jste infarkt!", řekla přísně. „A nesmíte se rozrušovat! Navíc on je pacient z jiného oddělení, nemá tady co dělat, takže..." „Chci aby tady byl, prosím!", smlouval jsem. „Uvidíme...", povzdechla si. „Ale jestli se budete nadále takhle rozrušovat, všechny návštěvy vám nechám zakázat!"

„Mě stačí jen on!", řekl jsem se slzami v očích. „Nepotřebuju jiné návštěvy!" Snažil jsem se zhluboka dýchat a zklidnit svůj dech. Pohledem jsem skenoval Jung-Kookieho tvář a nemohl jsem přijít na to, proč je u mě. On se na mě díval s rozšířenýma očima, ve kterých se leskly slzy. Sestra jen pokrčila rameny. „Ještě jeden takový výkyv a já ho nechám odvést pryč!", pohrozila a já jsem přikývl. Nechala nás o samotě. „Proč jsi tady?", zeptal jsem se rozechvěle a podíval jsem se mu do očí. „Bál jsem se o tebe!", řekl zkroušeně. „Tae... moc mě to mrzí! Já jsem vážně nechtěl aby to takhle dopadlo!" „Aha... takže co teď? Už s tím nic nenaděláš, nebo snad ano?" „Je mi to líto!", vydechl a chtěl projít kolem mě, ale já jsem ho pohotově chytl za zápěstí. Donutil jsem ho tak zůstat na místě a on se skloněnou hlavou skenoval podlahu. „Takže co bude dál?", zeptal jsem se rozechvěle a Kookie se na vteřinu podíval do mých očí. „Já nevím, Tae...", pokrčil rameny smutně. Dál jsem tiskl jeho zápěstí, ale on se nepokoušel vyprostit. Nepokusil se o to ani když jsem stisk zesílil.

„Měl jsi mě zabít, Tae!", vyhrkl a po tváři mu stekla slza. „Pak bych ti znovu neublížil!" V tu chvíli jsem si ho přitáhl blíž a vrazil mu facku až to plesklo. „Tohle jsi mi přišel říct?", zeptal jsem, se tvrdě, ale snažil jsem se zůstat v klidu, aby zase nepřiběhla sestra. „Vážně?" Zavrtěl hlavou. „Vlastně ne... nevím proč jsem to řekl?!", vydechl potichu a rozplakal se. „Opravdu jsem se o tebe bál, Tae... ty musíš být v pořádku!" „Proč ti na tom tak záleží?", ušklíbl jsem se. „Proč neřešíš sám sebe a staráš se o mě? Říkal jsi, že je konec, ne? Tak mě nech na pokoji!" Dál jsem ale svíral jeho zápěstí a Kookie nepřestával plakat. Nevěděl jsem jestli pláče kvůli té facce a nebo něčemu jinému. „Já nechci řešit sebe!", protestoval chvějícím se hlasem. „Kašlu na sebe! Potřebuju jen vědět, že ty..." „Že já co? Co, Kookie?" „Že neumřeš..." „Pořád nechápu co je ti do toho?!" „Já..." zarazil se. „Ty se postarej o to, abys byl v pořádku, slyšíš?", zamračil jsem se. „A na mě se vykašli!" „Mám se starat o sebe jo?", zeptal se pohrdavě. „Sebe chci jen zabít!" Znovu jsem si ho přitáhl a dal mu facku z druhé strany. Kookie se chytl za líčko, které mu mírně zrudlo a odvrátil pohled. „Jestli mě chceš mít na svědomí, tak do toho!", vyhrkl jsem a už jsem kašlal na sestru i na přístroj. „Spáchej sebevraždu, klidně... ale pak nepočítej s tím, že já budu v pořádku, slyšíš?" Znovu se mi podíval do očí. „Tak co mám dělat?", vyhrkl zoufale. „Dej se do pořádku a buď šťastný!", poradil jsem mu. „Tae...", vydechl a po tváři mu tekly další slzy. Chtěl jsem aby už Kookie odešel. Pustil jsem jeho ruku a on se nejspíš automaticky chytl za pohmožděné zápěstí. „Jsem unavený!", řekl jsem rozechvěle. „Odejdi..." „Dobře...", přikývl, ale pořád se neměl k odchodu. „Tae...", řekl ještě potišeji. „Můžeš mi všechno odpustit, prosím?!" Odpustit mu? Můžu mu vlastně odpustit??? Já nevím... „Proč chceš mé odpuštění, když stejně nemáš v plánu žít dál?", zajímal jsem se. Do očí mi taky vyhrkly slzy a já se snažil dýchat. Proč se tohle děje? Proč??? „A když ti slíbím, že budu žít dál... odpustíš mi?" „Slíbíš?", odfrkl jsem si. „A ten slib jako míníš dodržet? Kdo na tebe dohlédne, he?" „Mohl bys... mohl bys ty?" „Já?", vykulil jsem oči. „Jak... jak si to jako předsta..." Umlčely mě jeho rty přitisklé na těch mých. Odtáhl se po malé chvíli a rozechvěle se díval do mých očí. „Miluješ mě ještě pořád?", zeptal se a já jsem mlčky přikývl. Jeho polibek mi vzal slova i dech.

„Já... já jsem si uvědomil, že tě taky pořád miluju, Tae... Chci abys byl v pořádku a jestli mi můžeš odpustit, tak chci být s tebou! Já ti slibuju, že se pokusím dát do pořádku, že budu spolupracovat s panem doktorem a budu se snažit najít sám sebe abych si tě znovu zasloužil... Tae..." Tentokrát jsem ho já umlčel. Přitáhl jsem si ho znovu k sobě, už potřetí, ale namísto facky jsem políbil jeho ústa. Vydechl do mých rtů a poslušně pootevřel ty své, abych mohl náš polibek prohloubit. Měl jsem pocit, že to je jen sen... Co když se probudím a zjistím, že mě Kookie pořád nechce vidět? „Miluju tě, Tae!", zašeptal a mé srdce se mohlo zbláznit. „Odpustíš mi?" „Už se stalo!", vydechl jsem, ale to už přiběhla sestra a strkala miláčka ode mě pryč. „Miluju tě, Jung-Kookie!", zavolal jsem ještě za ním a on na mě vycenil své krásné bílé zoubky.