Tae-Hyung

Byl jsem neskutečně vděčný za to, že tady kluky mám. Až potom mi ale došlo, že tady vlastně Hobi ani Gi už neměli být. Minulý rok odpromovali a jsou z nich už Mgr. Jung Hoo-Seok a Mgr. Min Yoon-Gi! Jenže já jsem měl co dělat sám se sebou, takže jsem nebyl ani na jejich promoci! Jako kamarád jsem totálně selhal! Oni mě ale znovu objali a utěšovali mě, že je to v pořádku. Vysvětlili mi, že oba dělají postgradual a že díky tomu, že nebyl až tak velký zájem o nadstandart, kvůli vysokým cenám za ubytování, mohli zůstat na kolejích. Byl jsem moc rád! Ale i tak mě mrzelo, že jsem nic o nich nevěděl. Nestaral jsem se předtím o jejich studium ani o to, co s nimi bude dál...

Gi prohlásil, že by na mém místě už dávno skočil pod vlak a nebo by skončil na tvrdých drogách. Ale já se stejně asi zblázním! Tak moc bolelo vědomí, že můj miláček trpí a nenechá si pomoct. Bolelo, že mě od sebe odehnal. Chtěl jsem se ale od něj držet dál... To jak na mě křičel, to jak plakal... bál jsem se, že všechno jen zhorším, když za ním polezu. Jenže... jestli mu dají svěrací kazajku, tak věřím, že mu přeskočí doopravdy! Ale co mám sakra dělat??? Potřeboval jsem znovu objetí a kluci se na mě všichni sesypali. Už zase jsem brečel. „Objednám pizu a pustíme si nějaký film!", řekl Gi, ale já jsem zakroutil hlavou. „Tentokrát to nepomůže, Gi...", řekl jsem smutně. „Ale díky!" „Hmmm..." Yoon-Gi zklamaně sklonil hlavu. Nechtěl jsem aby byl smutný i on, ale nevěděl jsem jak rozveselit kamaráda, když jsem sám umíral žalem. „Zkusíme to a pak uvidíme!", rozhodl Hobi. „Jiminie, objednej pizu a já udělám kakao pro Tae-Hyungieho! Ty, Tae, si běž na chvíli lehnout, nebo si dej sprchu a ty, Gi, vyber nějaký film!" Hobi nás všechny zaúkoloval a já se vydal směr koupelna.

Sprcha mě nejdřív trochu uvolnila. Zároveň mi ale vehnala slzy do očí. Tady jsem Jung-Kookieho poprvé viděl nahého a slyšel jeho andělsky krásný hlas. Byl tak kouzelný! JE tak kouzelný! Copak už nikdy neuslyším jeho krásný hlas? Už si nebude nikdy prozpěvovat? I v jeho bytě jsem občas zaslechl jak si ve vaně potichu zpívá. Nahlas už nechtěl, to karaoke s Nam-Joonem bylo naposled, ale tajně si zpíval pořád a já jsem byl šťastný, že ho můžu slyšet. Nikdy jsem mu to neřekl. Možná jsem měl?! Změnilo by to něco? Pustil jsem na sebe proud ledové vody a snažil se nemyslet. Dlouho jsem to ale nevydržel a vodu jsem úplně vypnul. Opřel jsem se rozklepaně o sprchový kout. Zase vzpomínka, tentokrát nepříjemná. Tenkrát, když mi miláček vyprávěl svůj příběh a pak se začal hroutit a pouštěl na sebe tu ledovou vodu... Ach já debil... proč jsem mu už tenkrát neřekl co všechno pro mě znamená a že ho moc miluju? Ano, snažil jsem se být tam pro něj jak nejvíc jsem uměl, ale... kdybych mu vyznal lásku už tenkrát, nevrátil se by se později Angel, Kookie by se nepořezal, nedošlo by k tomu nedorozumění ohledně značky za uchem, což pořád nějak nechápu... ale hlavně, Kookie by pak neskočil, nebo Angel by pak neskočil z balkónu, nebyl by v kómatu a nebyl by ani teď tam kde je... Takže... ZA VŠECHNO MŮŽU JÁ!!!

To zjištění bylo, jako by mě někdo praštil po hlavě a mé srdce se už zase drolilo na prach. Já jsem takový zatracený idiot! To já bych měl být na jeho místě! Já si nezasloužím žít!!! Rozechvěle jsem vyšel ze sprchy ještě mokrý a začal jsem hledat nějaké prášky od bolesti. Kolik jich člověk musí spolykat aby umřel? Jsou tady nějaké? Když jsem našel jedny dost silné, všechny jsem si je nasypal do dlaně a snažil se je spolknout. V tu chvíli se ale otevřely dveře a vešel Hobi. Podíval se na mě a na pár prášků, co jsem ještě měl v dlani a já si je rychle nacpal do úst. Nepřemýšlel jsem... „Co to sakra děláš?", vykřikl Hobi a už byl u mě. Násilím vyndal prášky z mých úst a pak se podíval do mé uslzené tváře. „Kolik jsi jich už spolkl?", zeptal se vražedným tónem, ale já jsem mlčel. Hobi si jen povzdechl a dotlačil mě až k záchodové míse. Neměl jsem sílu se bránit a když mě donutil kleknout si dolů a strčil mi prst do krku, jen jsem zavřel oči. Všechno jsem nakonec vyzvracel. Položil jsem potom hlavu na mísu a usedavě jsem se rozplakal. Bolelo to tak moc! Mohl jsem všemu předejít, ale já jsem byl tak blbý! Takový pitomec, idiot! Proč mě Ho-Seok nenechá umřít? Opatrně mě zvedl ze země, umyl a taky oblékl do čistého oblečení. Staral se o mě tak krásně, ale já jsem byl duchem mimo. Uložil mě do postele a pak odvedl kluky pryč, abych měl klid. Bylo mi to jedno. Jen jsem ležel a díval se před sebe aniž bych něco viděl...

Nevím ani kolik dní jsem byl v takovém stavu, ale trochu jsem zaregistroval, že se u mě kluci střídají. Krmili mě, nalévali kakaem a taky mě vodili na záchod a umývali. Bylo mi to všechno jedno. Jako bych se uvnitř vypnul. Bylo toho na mě prostě už moc, nezvládal jsem pocit viny, strachu a bezmoci. Jednoho dne jsem otevřel oči a u mé postele seděl Kookie. Díval se na mě tak zvláštně a vypadal krásně jako anděl! Ano... byl až neskutečně krásný! „Miluju tě, Tae!", řekl potichu. „Moc tě miluju! Vzpamatuj se, prosím!" Díval jsem se do jeho nádherné tváře a nemohl jsem uvěřit tomu, že se to opravdu děje. Byl tak moc krásný!!! Po tváři mi tekly slzy. „Taky tě moc miluju, Jung-Kookie!", zašeptal jsem a očima se vpíjel do jeho tváře. Pořád se tak díval...

„Tae-Hyungu... jste při smyslech?" Zamrkal jsem překvapením, když se miláčkova tvář začala rozmazávat až zmizela úplně. Co se to proboha děje? Znovu jsem zamrkal a protřel si unavené oči. Na srdci jsem měl tlak, jako bych měl dostat infarkt. „Tae! To jsem já, doktor Lee!" Až po chvíli jsem opravdu uviděl mužův brýlatý obličej. Ano, byl to pan doktor Lee. Ale... vždyť tady byl Jung-Kookie! Kam zmizel? Byl to jen sen nebo snad přelud? Doktor seděl u mé postele, v našem pokoji na kolejích a starostlivě mě držel za ruku a zřejmě měřil můj tep. „Nelíbí se mi to!", otočil se na kluky. „Myslím, že by měl jít do nemocnice!" „Já nechci do nemocnice!", vydechl jsem, ale nikoho můj názor nezajímal.

A tak jsem zase skončil v péči Hye-Yun. „Je čas na léky!", smála se a vyplázla jazyk. Měla na něm nějaký prášek a v ruce lahvičku s červeným křížem. Vykuleně jsem na ni civěl. Co to má sakra být???

Takhle oblečená? Zbláznila se? To jí dovolí? Zamrkal jsem a najednou vypadala normálně. Už neměla velikánský výstřih ani holé břicho. Co to je? Začínám snad bláznit??? „Co to zase děláš?", zeptala se starostlivě a já si jen povzdechnul. „Jak dlouho tady jsem?", zeptal jsem se zmateně. Její otázku jsem ignoroval. „Dnes tě přivezli zase s tou arytmií. Tae... měl jsi náběh na infarkt! Co to se sebou provádíš?" „Infarkt?", vydechl jsem užasle. „Málem... ale je to dobré. Teď ti trochu ředíme krev..." Ukázala na kapačku, které jsem si nejdřív ani nevšiml. „Nesmíš se tak stresovat!" „Tobě se to řekne...", vzlykl jsem a už mi po tváři tekly slzy. Ach, Jung-Kookie... co je s tebou??? „Přijde za tebou pan doktor Lee!", oznámila mi. Jen jsem unaveně přikývl. Přišel asi za půl hodiny a já jsem se na něj vděčně usmál. „Pane doktore...", vydechl jsem. „Prosím, já potřebuju vaši pomoc!" „To jsem si všiml, Tae... jak se dnes cítíte?" „Je mi hrozně, ale... tak jsem to nemyslel! Jde o Jung-Kooka!" „Ano?", podíval se na mě se zájmem. „Něco nového ohledně vašeho přítele?" A tak jsem mu všechno povykládal a on trpělivě poslouchal. 

Začal jsem od začátku našeho vztahu a dostal se až po Busan. Nepřerušoval mě, jen pokyvoval hlavou. Brečel jsem a přiznal se, že mě trápí pocit viny. Nemuselo to takhle dopadnout, kdybych nebyl takový debil! „Není to vaše vina!", řekl vážně když jsem skončil. „Nemohl jste tušit jak to dopadne! To nikdo nemohl!", Podíval se mi vážně do očí. Pořád byl tak klidný. Už jsem se taky trochu uklidnil a dokázal jsem jeho pohled opětovat. „Opravdu si myslíte, že za to nemůžu?", zeptal jsem se ještě pořád trochu chvějícím se hlasem. Doufal jsem, že tomu můžu věřit. „Rozhodně!", přikývl. „Přestaňte se trápit výčitkama, nikomu to nepomůže!" „Má pravdu!", pomyslel jsem si. „Komu pomůže, že se hroutím?" „Ale kdo pomůže Jung-Kookovi?", vydechl jsem zoufale. „Myslíte... myslíte, že by jste mohl po něho něco udělat? Prosím!"

„Pokusím se něco vymyslet. Zatím tam zavolám a zjistím jak na tom je. Třeba mi něco řeknou jako kolegovi a bývalému ošetřujícímu lékaři..." Stiskl mou dlaň a já jsem si utřel slzy. Babička se mi už dlouho neozvala a já jsem netušil co se děje. Bál jsem se o miláčka a taky o ni. Asi za hodinu přišel a tvářil se ustaraně. „Pane doktore... co se děje?", vyhrkl jsem zděšeně. „Klid, Tae... ne, nic se neděje, jen jsem se zamyslel. Takže..." Hltal jsem pohledem jeho tvář a čekal co řekne dál. Sundal si brýle, promnul si oči a já jsem měl chuť mu ty brýle vyrvat z rukou a rozbít je. Proč mě tak napíná??? Ale ovládl jsem se. Vděčím panu doktorovi za hodně, nikdy bych si nedovolil mu cokoli provést. „Jung-Kook je momentálně pod silnými sedativy...", řekl po chviličce nekonečného ticha. „Už začal konečně jíst, ale... pořád odmítá komunikovat. Po nějaké době strávené ve vypolstrované cele... naštěstí bez kazajky... se jakoby zklidnil a už nevykřikuje, že chce umřít, ale taky nejeví o nic zájem a nekomunikuje. Je dost pod práškama, takže už ani nedělá žádné scény, ale... nevychází ven z pokoje a když ho odvedou do parku, jen sedí a dívá se před sebe. Nesměje se ani nepláče... Nelíbí se mi to!" Díval jsem se na pana doktora a zastavil se mi dech. Udělali z mého miláčka zombie? „To... to nejde...", vyhrkl jsem. „Takhle ho tam nemůžeme nechat!" „Mám svázané ruce!", povzdechl si a já se na něj nechápavě podíval. „Proč? Jak to???" „Tvrdili mi, že jsem jako jeho ošetřující lékař selhal..." „Ale to není pravda! Nemohl jste to vědět, když vám Kookie tolik věcí tajil!" „Ale i tak je to mé selhání... no... nevím co dělat..." „A co kdyby pomohla jeho babička? Možná by stačilo, kdybychom ho převezli tady, do Seoulu... Třeba by jste zase mohl být jeho ošetřující lékař, třeba, kdyby to tak jeho babička chtěla... třeba..." Díval jsem se na něho s nadějí a on se pousmál. „Dej mi číslo na jeho babičku a já jí zavolám..." Najednou mi tykal, ale mi to nevadilo. „Nemám číslo na jeho babičku...", povzdechl jsem si. „Ona mi volává z pevné linky!" „Dobře...", zamyslel se. „Tak já tam teda zajedu osobně. Už mě tam znají, jezdíval jsem tam za ním i dřív! Dáš mi adresu jeho babičky?" „Já neznám adresu...", přiznal jsem zahanbeně. „Ale trefím tam! Můžu jet taky???" Podíval se na mě a zvažoval co říct. „Dobře, Tae... Až ti bude líp, tak tam pojedeme spolu!" Vděčně jsem se usmál. Doufal jsem, že budu mít možnost miláčka vidět... Dostal jsem prášek na uklidnění a snažil se to vydržet. Každý den mě naštěstí navštěvovali kluci a přišli také Seok-Jin a Nam-Joon. Byl jsem šťastný, že jsou pořád spolu. Propustili mě po pár dnech a babička se pořád neozývala. Hrozně moc jsem se bál, ale doktor Lee mě ujišťoval, že minimálně Kookie je v relativním pořádku.

Dohodli jsme se, že hned na druhý den vyrazíme do Busanu. Jeli jsme jeho autem, takže cesta trvala jen něco málo přes tři hodiny. Valil po dálnicích jako ďas a já jsem nestačil zírat. Ale byl jsem rád. Nejraději bych pedál plynu sešlápl ještě víc, ale to bych nás asi zabil... I tak to byla obrovská rychlost. Chvěl jsem se nedočkavostí. „Vem si Válium!", poradil mi a já ho poslechl. Chtěl jsem být alespoň trochu v klidu, až uvidím svého miláčka. Naivně jsem doufal, že pan Lee všechno vyřídí, vezmeme Kookieho do auta a zase odjedeme... Těšil jsem se a bál zároveň, až uvidím jeho tvář.

Nejdřív mě ale vedl do jakési kanceláře a tam nás přivítal nějaký muž. „Proč mají všichni doktoři brýle?", pomyslel jsem si. „Doktor Lee Dong-Young?", zeptal se ten muž a pan Lee přikývl. „Já jsem tady nový, ale už jsem o vás slyšel!", řekl ten druhý doktor. „Já jsem Shin Hong-Gyue a mám Jeon Jung-Kooka na starost. V telefonu jste už nastínil o co vám jde..." Posadil se za stůl a měřil si nás pohledem. „Už máte vyplněnou žádost?", poukázal na nějaký papír.

Znovu se pak podíval na mě. „Tohle je Kim Tae-Hyung!", pokynul pan Lee směrem ke mě. „Jeho přítel!" „Aha... dobře...", pokýval hlavou pan Shin. „Tu žádost vyplním milerád u vás!", usmál se Lee a Shin mu podal příslušný formulář. „Takže co si myslíte?", zeptal se Lee, zatím co já jsem jen zíral. „Zvažoval jsem to a možná máte pravdu, že se jeho stav v Seoulu zlepší... Znáte ho a asi víte lépe než já jak na něj...", pousmál se Shin. Diskrétně si odkašlal. „Vím, že se říká, že jste selhal, ale já si s tím dovolím nesouhlasit!" „Takže nic nebrání převozu?" „Máte svolení jeho příbuzné?" „Ještě ne, ale to brzy bude!", řekl sebevědomě pan Lee. „Dobře tedy..." „Chci ho vidět!", zašeptal jsem směrem k panu Lee. „Kde je teď Jung-Kook?", podíval se Lee na Shina a ten se podíval na hodinky. „No... je půl jedné, takže jsou už po obědě...", zamyslel se. „To by měli být na chvíli na zahradě..." „Můžu za ním?", vyhrkl jsem nedočkavě. „Můžete ho vidět jen z dálky, prosím!", varoval mě Shin. „Nejsou teď návštěvní hodiny a dokud je v tomto ústavu, musí se dodržovat naše pravidla!" „Ale..." „Tae... slyšel jsi pana doktora?", ozval se také Lee a já jsem sklopil uši. Konejšivě mě pohladil po rameni. „Vydrž... až bude u nás, bude to lepší!" Jen jsem přikývl se slzami v očích. Už aby byl Kookie v Seoulu!

Sestry mi ukázaly kde je zahrada. Bylo tam hodně pacientů, ale Kookieho jsem tam neviděl. „Prosím vás... kde najdu Jeon Jung-Kooka?", zeptal jsem se dohlížející sestry. „Co tady děláte?", zeptala se mě nevraživě. „Mám povolené od pana doktora Shina, že ho můžu alespoň z dálky vidět!", řekl jsem se smutkem v hlase. Chvíli si mě nedůvěřivě prohlížela, ale pak pokrčila rameny. „No když vám to pan doktor Shin dovolil, tak dobře... je támhle... v altánu!" ukázala někam dozadu zahrady. „Ale nepřibližujte se k němu a ani na něj nemluvte! Je vám to jasné?" Se sevřeným srdcem jsem přikývl a pak už jsem přímo běžel, abych byl co nejrychleji tam. Před altánem jsem se zastavil a nahlédl opatrně dovnitř. Zatočila se mi hlava a srdce mi začalo splašeně bít jako by mi chtělo uletět. Seděl tam na lavečce a na sobě měl černou mikinu proti chladu. Bylo vidět, že pod tím má nemocniční úbor. Seděl a nepřítomně se díval před sebe. Dlaně měl volně položené v klíně. Přesto, že byl z profilu, viděl jsem jeho prázdný pohled.

„Ach, Kookie...", zašeptal jsem a musel jsem si zakrýt ústa, abych se hlasitě nerozbrečel. Myslím, že by mě ani tak nezaregistroval. Bolelo mě ho takto vidět. Jako by to ani nebyl on, ale jen prázdná schránka. Co se to s ním stalo? Proč pořád nemám žádné odpovědi??? Veděl jsem, že je nadopovaný, ale proč nekomunikuje? Proč se nikomu nesvěří s tím co se v něm děje? Proč nikomu neřekne proč chtěl umřít? Vypadal tak prázdně a uboze... Nakonec jsem se doopravdy rozbrečel a on na mě otočil svůj prázdný pohled. „Tae?!", vydechl, ale pak se zase otočil pryč ode mě a dál se díval do nikam. Téměř jsem se zadusil slinou a srdce mi málem vypovědělo službu, když mě oslovil, ale on už mi pak nevěnoval žádnou pozornost. Uvědomil jsem si pak, že jsem slíbil, že na něj nebudu mluvit a že se budu dívat jen z dálky. Chtěl bych vědět co se v něm děje, na co myslí? Myslí vůbec na něco??? Proč mě oslovil? Proč už nic neříká??? Sedl jsem si ale mlčky do trávy a nepokoušel jsem se na něj mluvit. Tak jsem na miláčka zíral a on zíral před sebe. Asi po půl hodině, kdy mi tekly slzy proudem, přišla sestra, zvedla Kookieho za paži a oznámila mi, že je čas na léky a že pacient už půjde do svého pokoje. Rozbrečel jsem se ještě víc a ona se na mě udiveně podívala. „Miluju tě, Jung-Kookie!", vyhrkl jsem a on se na mě ještě jednou podíval. Ten pohled byl pořád tak prázdný. Nevšímal jsem si jejího nesouhlasného zavrtění hlavou. Kookie nic neřekl a sestra ho odvedla pryč. Šel jako by byl nějaká loutka, šouravě a bez života, ale pořád se za mnou otáčel. Na co asi myslí? Nemohl jsem přestat brečet. Tak moc ho miluju a tak moc mi chybí! :'(

Vrátil jsem se smutně za panem doktorem Lee. „Máme povolení od  babičky!", řekl pan doktor a já jsem se smutně usmál. „Jak jste ho získal? Babička je tady? Myslel jsem, že nejsou teď návštěvní hodiny?!" „No...", poškrábal se na zátylku. „Ona tady není na návštěvě..." Vykulil jsem na něho nechápavě oči. „A proč tady teda je?" „Zachovejte klid, ano?" Mě se v tu chvíli podlomila kolena a on mě musel zachytit. Právě jeho slova mě o klid připravila dokonale. Už tak jsem byl vynervovaný z pohledu na Jung-Kookieho... „Je tady hospitalizovaná. Prodělala totiž slabou mrtvici!", řekl pan Lee a mě se sevřelo srdce. „Už je v pořádku, nemá následky!" „O... opravdu?" Po těle mi vyskočil ledový pot. Vážně mám Kookieho babičku moc rád! „Doktoři si myslí, že se to stalo díky velkému stresu, ale těžko říct... Každopádně se jí to stalo tady a nebylo to až tak rozsáhlé! Měla štěstí, že dostala včas pomoc! Vlastně spousta lidí umírá zbytečně. Kdyby byli do tří hodin od příhody u lékaře, nemuseli by umřít... Někdy lidé podcení situaci, přitom je tak snadné poznat příznaky. Lidé umírají i když nejsou sami, protože..." „Promiňte!" přerušil jsem jeho výklad. Nezajímali mě nějací jiní lidé! „Takže je babička v pořádku a souhlasila s Kookieho převozem?" Jediní lidé kteří mě teď zajímali, byli Jung-Kookie a jeho (moje) babička.

„Ano... je při smyslech a normálně komunikuje! Jak jsem říkal, nemá žádné následky. Vysvětlil jsem jí, že u nás máme jiný přístup k pacientům a že se s jejím vnukem dobře známe a že už mi Kookie projevil určitou důvěru... Taky jsem zmínil tebe a ona byla ráda. Chce abys na jejího vnuka dohlédl." „A to budu moct?", vydechl jsem užasle. „Uvidíme, Tae... uvidíme. Zatím ho tam ještě nemáme..." „Tak pro něho půjdeme, ano?", vyhrkl jsem. „Může jet s námi autem, ne?" „Ne, ne...", zchladil mé nadšení pan Lee. „Podal jsem žádost a teprve ji vedení, na základě přání jeho babičky a doporučení pana doktora Shina, musí schválit!" „Tak ať už tu žádost schválí!", řekl jsem netrpělivě. „Počkáme na něho, ne?" „Tae..." Pan Lee mi položil ruku na rameno. „Tohle je byrokracie, může to trvat víc než týden!" „Co... cože? Ale..." ztratil jsem řeč a do očí mi zase vyhrkly slzy. „Ale to je moc dlouho!" „Já vím, ale... stejně by nejel s námi. Poveze ho Busanská sanitka, na to je zákon! Je pacient psychiatrie... potřebuje zvýšený dozor při přepravě!" „Ale vy jste přece doktor a on není nebezpečný!", nechápal jsem. 

„Ale já musím řídit, Tae, nemůžu ho hlídat!", vysvětloval mi trpělivě. „Vím, že Kookie není nebezpečný, ale ty nevíš, co se mu honí hlavou... Co kdyby ho třeba najednou napadlo vystoupit za jízdy a nebo co kdyby mi třeba chtěl strhnout volant? Chtěl bys ho tam mít celou cestu spoutaného?" Jen ta představa mě vyděsila. „Nechtěl!", připustil jsem. „Co kdyby ale spal?" „Tae... on dnes nikam nepojede. My se vrátíme do Seoulu a on přijede hned jak to bude možné, slibuju! Pokusím se to urychlit jak se dá, ano?" „Dobře...", přikývl jsem neochotně. Budu to muset ještě vydržet. Utřel jsem si nové slzy a snažil se zachovat klid. Já to zvládnu!!!

„Můžu vidět babičku?", poprosil jsem. „Jistě!", usmál se. Zavedl mě po tom do jejího pokoje. Byla tam ještě jedna stará paní, ale já se vrhl kolem krku jí. „Tae... Tae!", vzlykala a tiskla si mě k sobě. „Promiň, že jsem ti nezavolala... nešlo to! Viděl jsi Kookieho? Prý je na tom už líp... že už jí! Já jsem za ním nemohla jít, jsem pořád tak slabá... Ach Tae... jsem tak ráda, že jsi tady!" „Babičko!", zašeptal jsem a víc se k ní přitulil. „Proč na sebe nedáváš pozor? Nestačí, že zlobí Kookie?" Odtáhl jsem se a pohladil ji po uslzené tváři. „Neplač, to bude v pořádku! Ano, už jí a vypadá líp!" Zamlčel jsem, že se mi vůbec nelíbí jak na tom miláček je. „Starají se o něho a nevypadá smutně. A neboj... Já Kookieho pohlídám až bude v Seoulu. Uzdraví se, já tomu věřím. Bude dobře a potom za tebou spolu přijedeme, ano?" „Dobře, Tae... věřím ti!" „Ale... dávej na sebe pozor, prosím! Slibuješ?", dožadoval jsem se a znovu jsem pohladil její vrásčitou tvář. Bál jsem se o ni. Teď to dopadlo dobře, ale co když se to bude opakovat? Co když bude sama doma? Snažil jsem si takové věci ani nepřipouštět. Když ale bude v klidu ohledně vnuka, třeba už se to nestane. „Slibuju!", usmála se a sevřela mou dlaň. Pohladil jsem ji po hřbetu ruky a víc jsem její dlaň sevřel. „Děkuju ti za všechno, babičko!", řekl jsem vděčně. „Že jsi mi dovolila u tebe zůstat a za to že ti nevadí to mezi mnou a Kookiem..." zarazil jsem se. Odkud vím, že jí to nevadí? „Nevadí, Tae... opravdu nevadí! Jen slepý by si nevšiml, že se milujete! Jsem sice stará, ale ne slepá! A nemám nic proti lásce, přestože je mezi dvěma chlapci. Tvá láska mu vrátila chuť do života! Jen blázen by byl proti! Beru tě jako bys byl můj vlastní vnuk, Tae, a jsi to nejleší co kdy mohlo Kookieho potkat! Jsem ráda, že jsem tě mohla poznat! Věřím ti, moc ti věřím, že na něho dohlédneš a že zase bude dobře!" Vzlykl jsem a znovu jsem se přitiskl do její náruče. Bylo to tak krásné slyšet její slova. Ale taky to bolelo. Tak moc mi chybí! Už brzy ale bude v Seoulu. Chci ho vídat, chci být s ním! Vím, že mě Jung-Kookie miluje, vím to a nikdy neuvěřím opaku!!!