Tae-Hyung

Nakonec jsem skončil znovu v nemocnici, ale tentokrát na kapačkách. Byl jsem prý dehydratovaný a podvyživený... tak mi to alespoň řekli a můj psychický kolabs způsobil i ten fyzický. Zkolaboval mi prý krevní oběh a měl jsem těžkou srdeční arytmii, takže si mě tady nechali. Za Kookiem jsem proto zatím jít nemohl. Ale každý den za mnou chodil pan Lee a rozebírali jsme Jung-Kookieho jak nejvíc to šlo. Snažil jsem se všechno pochopit a uvědomil jsem si, že opravdu to tak asi je... že Kookie nenese žádnou vinu na tom, co mi provedl Angel. Sdíleli jedno tělo, ale v podstatě to byli dva lidé... Po tak dlouhé době, kdy jsem Kookieho nenáviděl, se mi trochu ulevilo. Současně to ale bylo dost těžké přijmout, zvlášť když jsem tomuhle všemu mohl zabránit. Ale, kdyby ke mně byl upřímný... kdyby mi hned ten první den, co jsme spolu začali chodit řekl, co se mu stalo, věřil bych mu pak a taky by se to nestalo! Jenže vědomí, že i on na tom nese část viny, mi vůbec nijak nepomáhalo. Pořád byl v kómatu a nikdo netušil jak to s ním dopadne. Měl jsem znovu srdce na kusy a bál jsem se o něj. Tolik moc jsem se bál, že už se na mě nikdy nepodívá a že se na mě niky neusměje... Strašně moc mi chyběl, potřeboval jsem aby se vrátil do mého života. Můj krásný anděl, miláček...

Po dvou týdnech mě pustili domů. Nabral jsem sílu a cítil jsem se fyzicky mnohem líp. Než jsem ale šel na koleje, vyjel jsem do patra, kde ležel on. Už jsem přesně věděl kde má pokoj, přesto, že jsem tam byl jen jednou a hned jsem do něj zamířil. Hye-Yun tam sice nebyla, asi zrovna neměla službu, nikdo mi však nebránil ve vstupu, naštěstí. Stál jsem však chvíli u dveří a snažil se zhluboka dýchat. Vím, že není při vědomí, ale neviděl jsem ho tak dlouho... už jsou to čtyři měsíce co je v kómatu! Srdce mi bušilo jako zvon a nemohl jsem se dočkat až zase uvidím jeho tvář. Proto jsem nakonec konečně stiskl kliku a vešel jsem do pokoje. Hned jak jsem byl tam mě ale do mozku praštila ta změna. Bylo tam ticho, nic tam nepípalo a... postel byla prázdná! Vykuleně jsem civěl a nevěděl jsem co si mám myslet. Proboha, umřel? Nebo se snad probral a je někde na vyšetření? Vážně jsem nevěděl co si mám myslet. Vyběhl jsem proto z pokoje a běžel na sesternu, kde seděla mladá sestra a popíjela kafe. Srdce jsem měl až v krku, přesto, že jsem se snažil uklidnit natolik abych mohl položit svou otázku. „Prosím vás... kde je ten chlapec v kómatu... Jeon Jung-Kook? Neumřel, že ne?" „Ne...", usmála se na mě. „Převezli ho jinam!" Napila se klidně kávy a zřejmě považovala věc za vyřízenou. „Převezli?", vydechl jsem zaraženě. „Kam převezli, proč?" Zvedla ke mně hlavu a zatvářila se jako bych byl obtížný hmyz. Neměla moc náladu se mnou mluvit, ale já jsem se nechtěl nechat odbýt. Nevěděl jsem, jestli Hye-Yun něco ví a potřeboval jsem to vědět hned! „Vy jste jeho příbuzný?", zeptala se a já jsem se zamračil. Jak nenávidím tuhle otřepanou frázi. Proč jen příbuzní mají nějaká práva? Co pak já můžu za to, že nemáme společnou krev? „Ne, ale je to můj přítel!", vyhrkl jsem. „Miluju ho!"

Sjela mě pohledem a snažila se tvářit neutrálně. Přesto jsem ale v jejím výrazu zahlédl odpor. „No... tak já vám to teda řeknu...", prohodila nakonec. „Přihlásila se k němu nějaká jeho příbuzná..." Zamyslela se. „Myslím, že to byla babička a dnes ráno ho převezli do Busanu!" „Cože?", vykulil jsem na ni oči. „Oni ho převezli do nemocnice v Busanu?" Cítil jsem jak mi těžknou nohy. Tak moc jsem ho chtěl vidět a oni ho odvezli tak daleko... „Ne...", zakroutila důležitě hlavou a zase se napila kávy. „Nepřevezli ho do nemocnice. Ona si ho vzala k sobě domů!" „K sobě domů?", zarazil jsem se. „Počkat..." Málem jsem začal skákat radostí. „To... to znamená, že se probral? Je už konečně při vědomí?" Srdce mi znovu splašeně tlouklo, ale ona mě zpražila pohledem. „Pochybuju, že on se ještě někdy probere... Měl být v podstatě už dávno mrtvý, je zázrak že vůbec přežil ten pád, ale... je tak dlouho mimo... Myslím, že má mozek až moc poškozený aby mohl žít... podle mě už takhle zůstane až do smrti!" „Co... cože?" Zbledl jsem, když jsem slyšel její krutá slova. Jak může být tak necitelná? „Já tomu nerozumím...", vydechl jsem zničeně. Její slova mě pálila v srdci jako oheň. Bolelo to! „Proč ho převezli? A jak to, že ne do nemocnice, ale k ní domů?" „Byl stabilizovaný a jeho tělo už je v pořádku. S jeho hlavou je to setrvalý stav a proto, že nepotřebuje přístroje, mohl jít do domácího ošetření. Bude k němu docházet ošetřovatelka a pomůže jeho babičce s péčí. Nemusí ale už být v nemocnici, i když...", uchechtla se. „jemu je to asi jedno, že?" Měl jsem chuť ji praštit, ale ovládl jsem se. „Vy nevíte adresu té jeho babičky, že?", vydechl jsem a moc doufal, že ví. Zakroutila hlavou.

„Převáží ho sice naše sanitka, ale... tuhle informaci nesmíme poskytovat!" „Prosím...", zkusil jsem žadonit. Nepomohlo to a já jsem odešel s nepořízenou. „Takže Kookie je na cestě do Busanu", došlo mi a po tváři mi už tekly první slzy. On bude tak daleko a já už nebudu mít žádné zprávy o tom, co se s ním děje. Bylo to k uzoufání. Chtěl jsem ho chytnout za ruku a mluvit na něj. Chtěl jsem ho políbit a přitulit s k němu, ale už je pryč... Já debil jsem přišel pozdě! Vyčítal jsem si, že jsem za ním celé ty čtyři měsíce nebyl a že jsem pro něj nezkusil nic udělat. Třeba kdyby slyšel můj hlas, třeba by se probral?! Jenže já jsem většinu toho času promarnil nenávistí k němu a sebelítostí. Nejraději bych se zabil! Ale proč o něj tak najednou projevila zájem ta ženská? Kdo mohl tušit, že se tohle stane? Nechápal jsem proč najednou tak stojí o vnuka, zrovna když je v kómatu... ?! Měl jsem hroznou zlost a pocit bezmoci. Šel jsem do baru abych si alespoň trochu srovnal náladu. Nechtěl jsem se moc opít, ale potřeboval jsem něco na uklidnění. A taky jsem si koupil balíček cigaret. Malboro, stejné cigarety jaké kouří Chanyeol.

Vrátil jsem se na koleje a kluci byli doma. Šel jsem ale rovnou do postele. Ne že bych to tentokrát nějak přehnal s alkoholem, ale chtěl jsem spát abych nemusel myslet na to, že mi miláčka odvezli a já nevím kde v Busanu jeho babička bydlí. Co když se mu něco stane a já se to ani nedozvím? A kdyby se probral, ozval by se mi? Jak bych to zjistil? Co bude dál? Někdo vešel do pokoje. „Už je zase ožralý!", řekl mrzutě Jimin, ale já jsem se zakutal pod peřinu. Chtěl jsem být sám. „Kdy to stihl?" Do pokoje vešel Hobi a zněl zklamaně. Už zase! „Vždyť ho teprve dnes pustili z nemocnice...?!" Nechtěl jsem jim říkat, že jsem si dal jen dva panáky a vykouřil tři cigarety... Chtěl jsem být sám. Rozhodl jsem se ale, že musím něco udělat se s vým životem. Teď, když vím jak to je s Kookiem, musím se snažit aby nebyl zklamaný hlavně on, až se probudí. Rozhodl jsem se nepřipouštět si možnost, že se už nemusí nikdy probrat, přesto, že mi to říkali minimálně tři lidi. Kookie se probere, MUSÍ! Už jen proto, že tady na něho čekám... Do očí mi vyhrkly slzy. Tak moc se mi po něm stýská! Tak moc lituju toho, že jsem takový debil! Nakonec jsem to už nevydržel a rozbrečel jsem se pod peřinou. Někdo ji ze mě stáhl. Když jsem se podíval kdo, střetl jsem se s Hobiho pohledem. „Není opilý!", vydechl s úlevou a přitáhl si mě do náruče. Vděčně jsem si položil hlavu na jeho rameno a zavřel jsem oči. Jimin si sedl vedle a taky se ke mně přitulil. Takhle jsme zůstali hodně dlouho, dokud jsem se úplně neuklidnil.

Byl sice srpen, ale deštivý a chladný den. Kluci se mnou jeli do A5Bolocku pro mé věci. Musím si to zařídit ve škole a musím dohnat co jsem zameškal. Potřeboval jsem svůj notebook, který zůstal v Kookieho bytě. Měl jsem klíče, tak jsem si otevřel a já, Hobi, Jimin, Gi a taky Jin, který nás vzal autem, jsme vstoupili dovnitř. Byl to tak divný pocit tam být, zvlášť když tam nebyl Kookie. Na každém kroku se mi vybavila nějaká vzpomínka. Jak jsem vůbec mohl někdy pochybovat o tom, že mě miluje? Copak jsem to všechno neprožil s ním? Copak jsem při každém tom okamžiku nevěděl, jak čisté a upřímné to je? Ten zážitek s Angelem mi totálně zatemnil hlavu a když jsem pak zjistil, že to je Kookie, nemohl jsem už vůbec normálně uvažovat. Ale teď, s odstupem... nechápal jsem, jak jsem mohl být až tak blbý! Tady... tady se to stalo! Kdybych jen tušil, že Angel je Kookie, nikdy bych nedopustil aby se stalo to, co se stalo! Nevím co bych dělal, kdybych tušil že to je on, ale nevěděl bych všechno to, co vím teď... Nevím, ale asi bych se ho nepokoušel uškrtit... možná. A nedovolil bych, aby skočil... Myslím, že ne... Vážně nevím... Trápily mě pochybnosti, přesto, že jsem věděl, že to k ničemu není. Kdyby... kdyby... Nemůžu vrátit čas... :'( Ale už nikdy nebudu pochybovat o tom, co ke mně cítil! Vytáhl jsem mobil a podíval se na pár fotek, které jsem stihl ještě udělat nedávno před tím než se to stalo... Byly to fotky z tadyma, z bytu... Byli jsme tak šťastní! Na poslední fotku jsem se zadíval nejdýl... Krásnějšího kluka neznám!!! Ach... Jung-Kookie... :'( 

Ale kde je Kookieho foťák? On přece nafotil náš poslední den v Suwonu a taky měl fotky z Daegu a z Tokia... Kde je? „Nenechal tu nějaký dopis na rozloučenou?", zeptal se Jimin a rozhlížel se po bytě. „Seděl přece na zábradlí a čekal na tebe, ne? Musel přece vědět co chce udělat..." Jimin se rozhlížel po bytě jako by snad měl rentgenový zrak a mohl zahlédnout věci i neviditelné zraku normálnímu. Tvářil se tak vážně...

Oba dva už věděli všechno, protože Hobi na to nechtěl být sám. Gi s Jiminem nestačili žasnout, ale konečně pochopili proč jsem tak bláznil. „Nevím, Jiminie...", povzdechl jsem si. „Jsem tady od té doby poprvé!" Dopis na rozloučenou? Kéž by, ale pochybuju, že Angel chtěl něco vysvětlovat... Prohledali jsme celý byt, ale nic jsme nenašli. Nic tady nenechal, nic co by nám vysvětlilo, co se Angelovi honilo hlavou, když se rozhodl, že chce skoncovat se svým životem... Naučil jsem se už rozlišovat Angela od Kookieho. „Krásný obraz!", řekl Gi a Jimin s Hobim jen přikyvovali, že souhlasí. Zrovna byli v patře u naší postele. Nešlo nevzpomenout si na všechnu tu vášeň i něhu, co jsme tady s miláčkem prožili. Jin vždycky obdivoval Kookieho tvorbu, ale i ve jeho tváři byl vepsaný smutek, když si obraz prohlížel.

„To maloval Kookie?", zeptal se vykuleně Gi. „Maloval!", řekl jsem smutně. Při pohledu na ten obraz mi začalo srdce znovu krvácet. Jak se to mohlo všechno tak posrat? Proč jsme byli jeden den tak šťastní a druhý se z toho všeho stala taková tragédie? Jak se to mohlo stát? A mohl jsem tomu opravdu zabránit? Rozbrečel jsem se a nemohl se uklidnit. Bylo toho na mě pořád strašně moc a tížil mě pocit viny. Byl jsem zoufalý a tak opuštěný. Toužil jsem po Kookieho náruči a jeho polibcích... Potřeboval jsem slyšet jeho sladký hlas a ještě rozkošnější smích! Jeho vzdechy... Všechno, chtěl jsem ho zpět! Umíral jsem steskem! Ale Kookie je daleko, někde v Busanu a já netuším kde. Nikdo mi to neřekl a dokonce ani Hye-Yun to nevěděla. Pan doktor Lee taky ne. Řekl, že už Kokie přestal být jeho pacientem a že ho nikdo o jeho pobytu neinformoval. Brečel jsem jako malý a kluci se mě snažili utěšit. Našel jsem ale miláčkova plyšáka... 

Přesto, že jsme už měli doma živého pejska, přistihl jsem Kookieho jak se s plyšákem mazlí. Smál se a pak po mě plyšovou kouli hodil a já jsem ji se smíchem hodil zpět na něj. On se znovu přitulil a vyplázl na mě jazyk. Schoval jsem smutně plyšáka do tašky, půjde se mnou na koleje! Pobalili jsem pak zbytek mých věcí. Kookieho foťák jsem nenašel, zmizel... :( Naposledy jsem se rozhlédl po bytě. Bylo to nejkrásnějších šest měsíců v mém životě! :'(

„Kluci, počkáte na mě tady?", poprosil jsem. Zanesli jsme mé věci do auta. „Zaběhnu za Min-Ho a za Ki, ano?" Souhlasili a tak jsem vyjel do sedmého patra. Doufal jsem, že budou doma, ale byl tam jen Min-Ki. Přiběhl Yeontan a začal mi očmuchávat nohu. „Pojď dál!", usmál se smutně Ki a já jsem vešel, s pejskem v patách. Byl pořád tak maličký! Min-Ki se na mě smutně podíval a já jsem si vzal pejska na ruce.

„Díky, že se o něj staráš!", řekl jsem se slzami na krajíčku. Máme sice nadstandart, ale pejska si tam vzít nemůžu a nedokážu si ani představit, že bych zůstal v Kookieho bytě bez Kookieho! „To je jasné!", řekl Ki a taky v jeho hlase byly slyšet slzy. To s Kookiem ho moc zasáhlo, jako by ztratil bratra. Bál se o něj, dá se říct, že snad stejně jako já. „Ale stýská se mu po vás! Vždycky když ho jdu venčit, zaběhne ke Kookieho bytu a..." Do očí mu vyhrkly slzy. „chce jít za váma...", dopověděl a utřel si slzy, které mu stékaly po tváři. „Hrozně moc mi chybí!" Opatrně jsem položil pejska na zem a přitáhl jsem si Ki do náruče. „Mě taky!", vzlykl jsem. A tak jsme tam stáli a oba jsme brečeli, jeden druhému na rameni. „Myslíš, že se někdy probere?", zeptal se Ki, ještě pořád ke mně přitulený. „Určitě!", řekl jsem a snažil se u toho nevzlykat. „Věřím, že se probere, musí!" Odtáhl jsem se od něj a podíval se mu do očí. „Kookiemu se určitě taky stýská, takže se k nám vrátí, Ki, určitě!" „Máš pravdu!", usmál se Min-Ki a utřel si slzy. „On tě miluje strašně moc, bude se za tebou chtít vrátit!" „Přesně tak!" Bodalo mě u srdce při jeho slovech. Jak jsem sakra mohl někdy zpochybňovat Kookieho city? Jak jsem mohl být takový debil? Znovu jsem se rozbrečel a Ki si mě přitáhl zpět do své náruče. „Bude v pořádku, musí!", řekl potichu. Chtěl jsem tomu věřit...

„Kde je Min-Ho?", zeptal jsem se. „Šel na rande!", pousmál se Ki. „A co ty?", zjišťoval jsem. „Jste s JR pořád spolu?" „Jsme...", přikývl a začervenal se. „Hyunie přijde tady za mnou!" „Tak to jsem moc rád! Přeju ti to, zlato..." „Díky!", maličko se začervenal po tom oslovení. Ale co? Mám ho moc rád, tak proč bych mu nemohl říct zlato?! „Pejska si později odvezu do Daegu, ano?", řekl jsem a on přikývl. „Dobře..." „Tak já poběžím..." Ještě jednou jsem ho objal a pak jsem neodolal a zlehka ho políbil na jeho sladké rty. Nebyla v tom žádná touha po sexu nebo tak, jen jsem chtěl víc vyjádřit co k němu cítím... Byl to opravdu blízký človíček a pro Kookieho znamenal tak moc... Usmál se a znovu se začervenal. „Nevíš náhodou, kde bydlí Kookieho babička, že?", zeptal jsem se už ve dveřích. Smutně zakroutil hlavou. „Nikdy o ní nemluvil... Vůbec netuším!" Jen jsem si povzdechl. „Tak ahoj..."

Byla polovina září a já jsem si dodělal zápočty i zkoušky. Měl jsem omluvenou absenci a díky dostatku kreditů a neposkvrněnému studijnímu rejstříku, jsem dostal šanci a nevyrazili mě. Mohl jsem pokračovat dál ve studiu, ve třetím ročníku. Hrozně moc mi ale pomohl pan doktor Lee, ale taky můj milovaný profesor Park Seo-Joon... Bez nich bych to nezvládl! Ale taky mí kamarádi, všichni!!!

O Kookiem jsem neměl žádné zprávy. Už jsem si pomalu začal zvykat, že jsem bez něj. Pořád mě ale držela naděje, že Kookie je někde tam v Busanu. Ano, opravdu je jako Šípková Růženka... spí si stoletým spánkem... Kéž bych tak mohl najít jeho hrad a políbit ho jako ten princ v pohádce. Probudil by se a s ním celé království? Kdybych jel do Busanu, našel bych jejich dům obrostlý šípkovými keři a růžemi? Pořád jsem byl moc smutný a taky jsem měl chvíle, kdy jsem moc brečel, ale už jsem mohl fungovat a snažil jsem se pilně studovat a žít... pro něj! Má rodina to taky nesla těžce, když jsem tam přijel i s Yeontanem a řekl jim o tom, že je Kookie v kómatu. Nepřiznal jsem, že skočil, ale nakecal jsem jim, že nešťastnou náhodou vypadl... nakonec, nebyla to až taková lež. To Angel chtěl umřít, ne Kookie! :'( Dokonce i Gyu uronil slzu a tím si to u mě všechno nadobro vyžehlil! „Je mi to tak líto!", řekl smutně a já mu to věřil! Všichni jsme plakali pro našeho Jung-Kookieho.

Bylo kolem vánoc a blížily se prázdniny. Začal jsem být opravdu strašně moc smutný. Tak hrozně moc mi chyběl, i když už jsem nebrečel každou chvíli, nebyl okamžik, kdy bych na něj nepomyslel... Nic jsem nevěděl a netušil jsem, jestli je to dobře. Byl jsem zrovna ve vestibulu školy, když jsem zahlédl jak ke mně běží Jin. Mával rukama a vypadal dost mimo. „Co se děje?",vydechl jsem, když byl u mě sotva popadal dech. Plakal. „Už jsi to slyšel?"Snažil se popadnout dech a oči měl plné slz. „Ne... co?" „Slyšel jsem jak o tom mluví kluci z Kookieho ročníku... asi se to k tobě ještě nedoneslo..." „Co se ke mně mělo donést?" Srdce mi sevřela ledová ruka a po těle mi přejel mráz. Nepříjemná předtucha, že to nebude dobrá zpráva. „To o Kookiem!", vydechl Jin zoufale. „Prý děkance volala Kookieho babička..." „No a?" „Říkali, že... že už se prý Kookie nikdy nevrátí do školy..." „Jak to ví?" „Říkali, že... že prý Kookie umřel!" V tu chvíli jako by se mi srdce zastavilo. „Co... cože?" „Prý je to tak... prý Kookie umřel a proto se už nikdy nevrátí!" Svět se se mnou zatočil. To nemůže být pravda! Neeeee, to není pravda!!! Kookie nemohl umřít, tohle mi nemohl udělat!!! Stáli jsme tam pak a oba jsme brečeli ... Už zase jsem umíral! Tentokrát ale chci umřít doopravdy!!!