Tae-Hyung

Baek byl tak sladký. Bylo to neuvěřitelné být zase v něm. Tak jiné než být s Kookiem, ale... důvěrně známé a úžasné! Nechci myslet na Kooka, proto tohle dělám, tak proč se pořád vkrádá do mé hlavy? V mém srdci už nemá místo, tak ať táhne! Proč už neumřel? Zděsil jsem se nad vlastníma myšlenkama. Jsem to ještě vůbec já? Snažil jsem se raději soustředit na to sexy tělo, do kterého jsem se nořil. Už jsem ho stihl svléknout celého a mohl jsem tak obdivovat jeho dokonalost. Baek je tak zatraceně sexy! Líbal jsem jeho sladké rty a on konečně začal spolupracovat. Všiml jsem si, že už ho to nebolí, to je dobře. Ve svém spěchu jsem zapomněl na přípravu, ale už jsme to párkrát dělali i takhle natvrdo, stejně jako s Kookiem. Sakra! Musím myslet jen na Baek-Hyuna! Prohloubil jsem náš polibek a on ho opětoval. Kouzelně líbá. Ochutnal jsem taky jeho bradavky a líbal jsem jeho břišní svaly... Opravdu nádherný! Což je Kookie taky, tak sladký a sexy! Sakra! Jsem tady s Baekem, proč Kookie netáhne k čertu???

Laskal jsem Baekovo tělo a snažil jsem se nemyslet. Nakonec se mi to opravdu podařilo. Baekie ač původně nechtěl, podlehl vzrušení a já jsem si jeho erekci vzal do svých úst. Chtěl jsem ho celého! Nemiluju ho sice tak jako Jung-Kooka, ale... Do prdele! Já už přece Jung-Kooka nemiluju! Ale Baekie je moc roztomilý a úžasný, mám ho strašně moc rád a miluju sex s ním! Nechal jsem ho vyvrcholit do mých úst a všechno jsem spolykal. Nebyl úplně ve své kůži, ale i tak vzdychal rozkoší a já jsem miloval jeho vzdechy. Chtěl jsem aby se cítil skvěle. Nemohl jsem se ho nabažit, chtěl jsem víc. Znovu jsem do něj pronikl a tvrdě jsem přirážel. Po chvíli jsem si ho ale otočil na bříško a vnikl jsem do něj zezadu. Tak krásný zadeček! Později, přitisklý na jeho záda jsem ho líbal vzadu na krk a taky na ouško. Potom jsem ho položil znovu na záda, protože jsem ho chtěl líbat na ústa a taky jsem mu chtěl vidět do tváře, když znovu vyvrcholí. Miluju ten jeho výraz při orgasmu. Nebylo to úplně jako dřív, protože Baek nespolupracoval až tak jak to dělával kdysi, ale i tak to bylo krásné!

Nakonec jsme oba vyvrcholili a já jsem si ho rozechvěle přitáhl do náruče. Něžně jsem ho políbil na rty. „Tohle se nemělo stát!", zašeptal smutně. „Ale no tak, Baekie...", snažil jsem se ho uklidnit. Nevím jakým zázrakem jsem už byl střízlivý, ale ani v nejmenším jsem nelitoval toho, že jsem s ním znovu spal. Baek je prostě... k sežrání! „Nemusíš to Xiu-Minovi říkat!" „Byl by konec, nechal by mě...", povzdechl si. „Nesmí se to dozvědět!" Znovu jsem ho něžně políbil. „To se nestane, neboj! A nevěřím tomu, že by tě jen tak nechal, na to tě moc miluje!" „A kdyby náhodou, mohl by ses vrátit k Chanyolovi!", pomyslel jsem si, ale nahlas jsem to neřekl. „Už půjdu.", řekl potichu, ale pořád se nezvedal. Nevadilo mi to. „Baekie?" Byl ke mně přitulený a spal. Jen jsem se usmál a pak jsem za chvíli taky usnul. Poslední má myšlenka ale patřila Jung-Kookovi.

Ráno mě probudilo zvonění. Protáhl jsem se a podíval se na Baeka. Spal a neprobudilo by ho snad ani zemětřesení. Byl tak sladký, že jsem neodolal a znovu jsem ho něžně políbil na rty a taky na čelo. Vždycky bude mít zvláštní místo v mém srdci tak jako Ren, i když nebyl můj první. Vždycky ale byl speciální a výjimečný! Přitiskl jsem své rty na jeho voňavou kůži, ale s ním to ani nehlo, spal klidně dál! Jen se otočil na bříško, tedy ke mně zády. :)

Ale kdo to zvoní? „Jdu tam!", zavolal Hobi. „Kde je?", uslyšel jsem po chvíli povědomý hlas. „Kdo?", nechápal Hobi. Mluvili docela hlasitě, tak jsem je slyšel i přes zavřené dveře. A sakra, není to Xiu-Min? „Baek-Hyun!", odpověděl. „Kde je?" „Tady není!" Jasně, Hobi o něm nemá tušení. „Je Tae-Hyung doma?" „Ještě spí!" „Fajn, tak ho jen pozdravím..." „Říkám , že spí... co se děje Xiu?" „Baek se vytratil v noci z domu a nebere mi telefon. Umírám strachy, chci se jen ujistit, že není tady, ale nevím kde jinde bych ho měl hledat..." „Myslím ale, že tady vážně není!" Litoval jsem, že určitě nemám zamčené dveře. Nevěděl jsem co dělat, tak jsem alespoň vyskočil ven z postele a natáhl si spodky, ale to už se dveře otevřely. Do pokoje si nakráčel Xiu-Min a jeho pohled padl na postel, kde si hověl Baek a pořád ještě klidně spal. Nechápu jak to dělá. Kookie taky vždycky spával jako zabitý...

„Takže tady je... opravdu.", vydechl zaraženě a potom sjel pohledem mě. Měl jsem na sobě spodky, ale, Baekie byl ještě pořád nahý. Nebyl celý přikrytý, tak si myslím, že to bylo poznat. Tohle prostě neokecáme... Xiu chvíli stál a zdálo se, že zvažuje co má dělat. Díval se na mě jako by mě chtěl zabít.

„Co jste tady prováděli?", zeptal se tvrdě, přesto že to byla naprosto zbytečná otázka. Ano, je to přesně tak jak to vypadá, i když ne tak úplně... Byl bych hajzl, kdybych tvrdil, že Baek to chtěl tak jako já. Bylo mi ho líto, nechtěl jsem mu ublížit ani Baek-Hyuniemu... Sakra, to se nepovedlo! Vážně jsem nevěděl co říct. „Ty hajzle...", vyhrkl Xiu, protože viděl můj výraz. Možná čekal, že budu říkat, že to není tak jak to vypadá a tak podobně, ale moje mlčení bylo jako přiznání a pokud chtěl slyšet lži, tak už mu muselo dojít, že se jich alespoň ode mě nedočká. Co řekne Baekie? Konečně se probudil a posadil se. Zatím si svého přítele nevšiml, protože se mu nedařilo rozlepit oči. „Baek-Hyunie, jak jsi to mohl udělat?", řekl Xiu-Min a zatvářil se smutně. Už nevypadal ani trochu naštvaně.

Baek udiveně vzhlédl a střetl se tak s Xiu-Minovým pohledem. Zarazil se a zbledl. „Xiu?", vydechl a pak už se jen díval a nebyl schopen nic říct. Do očí mu vyhrkly slzy. „Proč jsi to kurva udělal?" Xiu mírně zvýšil hlas, ale pořád byl víc smutný než naštvaný. Baek sebou trhl. Mlčel. „Já jsem ti věřil!", řekl znovu Xiu. „Já to nechápu... jak jsi mě mohl tak podrazit?" Už jsem nedokázal dál jen tak přihlížet. Baek byl v šoku a Xiu vypadal, že se s ním na místě rozejde. „Já...", řekl jsem sice potichu ale rozhodně, a oba se na mě podívali. „Já jsem ho znásilnil!" Než jsem si ale stihl uvědomit co jsem to řekl a jaké by to pro mě mohlo mít následky, přistála mi na nose Xiu-Minova pěst. Zatmělo se mi před očima. Spadl jsem na zem a chytl si nos, ze kterého už valila krev. Sakra, to mi fakt chybělo, i když jo, zasloužím si to. Jen do mě, Xiu, posluž si. Vypadalo to, že mu jedna rána nestačí. Přišel ke mně, chytl mě za vlasy a chystal se mě znovu uhodit do obličeje, ale Baek-Hyunův hlas ho zastavil. „To není pravda, neznásilnil mě!" Celý se chvěl a byl úplně bledý, ale přesto pokračoval. „Kdybych... kdybych to vůbec nechtěl... nestalo by se to!" Xiu mě pustil a znovu se podíval na Baeka. „To je konec, Baekie, slyšíš? Konec!!!" Potom se otočil a protáhl se ve dveřích kolem Hobiho, který jen nechápavě civěl.

Baek se už nezmohl na slovo. Chvíli se díval na dveře za kterými zmizel jeho přítel a pak se složil do peřin a rozplakal se. Rvalo mi to srdce. Co jsem to sakra udělal? Nechtěl jsem Baekiemu zničit život! Seděl jsem na zemi a pořád mi tekla krev. Seděl bych tam klidně tak dlouho dokud bych nevykrvácel, ale Hobi se rozhodl zakročit. Přišel se studeným ručníkem, který mi dal vzadu na krk a jeden mi připlácl na nos. Mlčel a Baek-Hyunie nepřestával plakat. „Musíme si promluvit!", řekl po chvíli Hobi a já jsem jen přikývl. Baek pořád plakal. Asi po patnácti minutách mi konečně přestala téct krev, ale on pořád plakal. Nevěděl jsem co mám dělat. Chtěl jsem ho utěšit, ale on mě odstrčil. „Neměl jsi mu říkat, žes to chtěl taky!", řekl jsem s jemně vyčítavým tónem. Podíval se na mě uslzenýma očima, ve tváři výraz, že mi asi přeskočilo. „Měl jsem ho nechat aby tě zabil?", vydechl mezi vzlyky. „Kdyby věřil tomu, že... že jsi mě znásilnil, zabil by tě, to mi věř!" „Ale...", povzdechl jsem si. „Vždyť to tak skoro je..." „Tak se běž udat na policii...", ušklíbl se a znovu si schoval tvář do polštáře. „Nechtěl jsem se dívat na to jak tě bije!", řekl potichu. „Měls ho nechat...", řekl jsem zlomeně. „Měl mě zabít!" „Přestaň plácat kraviny!", řekl naštvaně Hobi. Po těle mi přejel mráz. Neznám Ho-Seoka naštvaného a on se teď opravdu zlobil! Jsem takový blbec!!! „Zklamal jsi mě, Tae...", řekl vážně a mě do očí vyhrkly slzy. „Já vím..." Sklonil jsem hlavu a už jsem nedokázal opětovat jeho vyčítavý pohled.

„Přišel jsem o něco?" Do dveří nakoukl Yoon-Gi. Vešel do pokoje a sjel nás pohledem. „Někdo umřel?", vydechl když uviděl tři hromádky neštěstí. „Jung-Kookie snad umřel?" Podíval jsem se na jeho výraz a musel jsem se začít smát. „Taemu přeskočilo?", zeptal se Gi a já jsem se začal smát ještě víc. Ten jeho výraz... 

Byl to ale spíš hysterický smích než opravdu pobavený. „Ne, nikdo neumřel!", řekl Hobi vážně. „Teda zatím ne!" Najednou mi vlepil facku až to plesklo a já jsem překvapeně zmlkl. Tohle jsem rozhodně nečekal. Gi jen vyjeveně civěl, ale já jsem se už jeho výrazu nesmál. Sedl jsem si na postel vedle Baeka a pokorně jsem sklonil hlavu. Bylo mi na umření. Jak tohle všechno dopadne? Ozval se znovu zvonek a Gi byl rád, že může opustit místnost. Hobi byl naštvaný, Baekie plakal a já jsem byl totálně v prdeli. 

„Máme návštěvu!", oznámil Gi a my jsme se překvapeně podívali na Xiu-Mina. „Proč se vrátil?", pomyslel jsem si udiveně. Možná ještě není všechno ztracené? Podíval se na mě a pak na Baek-Hyuna, který ještě jeho návrat nezaznamenal. Nepřestal usedavě plakat. Maličko jsem se odsunul, aby si Xiu mohl sednout blíž k němu a on se posadil. Zlehka přejel rukou po chlapcových zádech. Ležel totiž na břichu a tvář měl schovanou v polštáři. Ten byl už celý mokrý od jeho slz. „Nech mě být, Tae!", vyhrkl v domnění, že jsem to já. „Nenávidím tě, nech mě na pokoji!" Srdce se mi sevřelo, když jsem slyšel jeho slova, ale chápal jsem to. „Já nejsem Tae...", řekl potichu Xiu-Min a Baek se šokovaně otočil. „Xiu... co... co tady dě... děláš?" Ten mu nejdřív neodpověděl a jen pohledem zkoumal jeho uplakanou tvář. Nosík Baekovi zrudl a přesto, že měl tvář napuchlou od usedavého pláče, vypadal pořád rozkošně. Xiu jemně přejel dlaní po jeho tváři a setřel mu slzy. Baek zavřel oči. „Můžeš mi odpustit?", zašeptal. „Miluješ mě?", zeptal se Xiu místo odpovědi a Baek jen přikývl. „Moc!", zašeptal po chviličce. „Chceš být se mnou?", zeptal se znovu Xiu. „Chci jenom to!", vydechl Baek a potom si ho Xiu přitáhl do náruče. „Já taky nechci být bez tebe! Slyšíš?" „Takže... takže mezi náma ne... není ko... konec?" „Myslíš, že zahodím všechno jen kvůli jednomu tvému přešlapu?", zamračil se Xiu. „Mám ztratit tebe i CBX, protože jsi udělal jednu chybu?" Baek se jen víc přitulil. „Miluju tě, Xiu!", řekl šťastně, ale pořád se stopami pláče v hlase. Byl dojatý. Mrkl jsem na něj a on se na mě usmál. Možná to s tou nenávistí není až tak žhavé...

Potom se Baek oblékl a kluci odešli do kuchyně. Zůstal jsem s ním chvíli sám. „Můžeš mi taky odpustit?", zeptal jsem se kajícně a Baek se usmál. „To víš že jo...", řekl něžně. „Už se tohle sice nebude nikdy opakovat, ale... ale mám tě rád, ty darebáku!" Zlehka mě objal a já jsem vyplašeně koukl ke dveřím. Co kdyby nás takhle uviděl Xiu? Neuviděl... naštěstí. Potom oba odešli a za mnou přišel Hobi. Podal mi hrnek s kakaem a podíval se na mě tak, že mi vyhrkly slzy do očí. „Já vím, že to máš těžké, Tae...", řek opatrně. „Ale tobě nestačí, že ničíš svůj vlastní život? Chceš zničit život i jiným? Co by na to řekl Kookie?" „Kookie je v kómatu, ten na to nic říct nemůže!", řekl jsem a nafoukl obě tváře. „To je...", povzdechl si. „a ty bys měl sedět u něj a držet ho za ruku!" „Nechci mluvit o Jung-Kookovi!" „Co se stalo?", zeptal se Hobi vážně. „Mluv, dělej!" „Chceš to vědět?" „Ptám se, tak asi jo!", zamračil se. „Tak fajn... Jung-Kook je Angel!" „Kdo je Jung-Kook?", zajímal se Gi, ale my mu rukou naznačili ať nás nechá o samotě a on uraženě našpulil ret, ale odešel. „Co to meleš?", podivil se Hobi, když za sebou Yoon-Gi zavřel dveře. „Tobě už úplně přeskočilo? Tvrdil jsi mi, že spal s Angelem a teď už je to najednou přímo on? Zbláznil ses, že?" Napil jsem se kakaa a přemýšlel jak mu to mám říct. „Taky jsem si myslel, že s ním spal... měl tu značku za uchem... a on sám přiznal, že si to sice nepamatuje, ale že... že s ním asi spal..." „Tak jak sakra může být Angel?" „Já nevím!", vyhrkl jsem zoufale. „Já taky ničemu nerozumím! Asi to na mě všechno jen hrál a byl prostě Angel... I tu značku si asi udělal aby mě zmátl... Já to nechápu, tak se mě neptej, ale JE TO ANGEL!!!" „Víš to jistě?" „Jo!", řekl jsem nešťastně. „Celou dobu jsem trnul hrůzou co se Kookiemu stalo a on byl zatím v nemocnici po skoku z pátého patra... Potvrdila mi sestra, že je to on! Dokonce měl paruku a ty čočky... víš jak jsem ti říkal o tom jeho pohledu... To všechno měl Jung-Kook!"

Hobi složil hlavu do dlaní. „Bože... to je... to je tak zmatené!", vydechl zaraženě. „To teda je! Nenávidím ho za to!", řekl jsem hořce. „Jsem asi hajzl, ale... ale přeju si aby Jung-Kook umřel!" „Tae...", povzdechl si Hobi. „Myslíš, že si zaslouží nenávist?" „Mám ho za to snad milovat? Ty už nevíš, co Angel provedl?" „Angel... ale co Kookie?" „Už jsem ti to řekl... Angel je Kookie!" „Víš to jistě?" Zůstal jsem na něj civět s otevřenou pusou. Copak on celou dobu neposlouchal? „Víš jistě, že Kookie je odpovědný za to co dělal Angel?", pokračoval Hobi vážně. „Jak... jak to sakra myslíš?" „Zamysli se Tae...", zaťukal si na čelo, jako bych úplně blbý. „Jak dlouho jste byli spolu?" „Půl roku...", vydechl jsem. Pořád jsem netušil kam tím míří. „Kolikrát se objevil Angel?" „Třikrát...", pokrčil jsem rameny. „Ale..." „Ale co?", zamračil se. „Já myslím, že jsem poznal jaký Kookie je! Co myslíš... byl víc Kookie nebo Angel?" „Jak to sakra myslíš?" Měl jsem v hlavě prázdno a nemohl jsem se soustředit na to co mi říká. „Když jste byli spolu, projevoval se víc jako Jung-Kook a nebo jako Angel?" Zamyslel jsem se. „Jako Jung-Kook..." „A jaký byl Angel?" „Naprosto rozdílný!" „A ty si vážně myslíš, že Jung-Kook je Angel?" „Sakra, je to Angel!" „Ty mě asi nechápeš...", povzdechl si. Ne, nechápal jsem ho. Nevím kolik bodů IQ jsem za tu dobu ztratil, ale asi to nebude málo...

„Myslíš si, že za celou tu dobu na tebe jen hrál, že je milý a rozkošný kluk, zatím co byl uvnitř drsný Angel? Celou tu dobu, den za dnem... myslíš, že to byla jen přetvářka? Co by z toho měl?" „Třeba mě chtěl zničit... třeba... já nevím!" „Kdo by to tak dlouho vydržel? Nemyslíš, že by to bylo spíš opačně, že by si jen občas zahrál na hodného a jinak by se choval jako hajzl? Mě se to nějak nezdá, Tae..." „Myslíš... myslíš, že to na mě nehrál, že..." Do očí mi vyhrkly slzy. „Myslíš, že mě opravdu miluje?" „Myslím!", přikývl vážně. „Ale to nedává žádný smysl!", protestoval jsem. Jung-Kook mě nemůže milovat, určitě to byla jen lež a přetvářka! „Jak by mohl potom hrát toho Angela? Proč by to dělal?" „Třeba to nehrál... hele, zajdi za nějakým psychiatrem a zeptej se. Existují různé duševní poruchy, mohlo se mu třeba něco stát. Já spíš uvěřím tomu, že je blázen, než že by zákeřně něco hrál!" Podíval jsem se mu do očí a uvědomil jsem si, že to myslí vážně. Sakra, takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel... „Já si to půjdu zjistit!", řekl jsem nejistě. Utřel jsem si slzy. Co když jsem Jung-Kookovi opravdu křivdil? Co když mě miluje? Rozhodl jsem se, že zajdu za panem doktorem Lee. Po tváři mi už tekly nové slzy a Hobi mě objal.

Před nemocnicí jsem znovu potkal Chanyeola. „Ještě jedno dodatečné vyšetření...", usmál se, když jsem se zeptal a podal mi cigaretu. Vděčně jsem si ji vzal. „A co ti na těch plících našli?" „Mám tam nádor...", pokrčil rameny. „Už se to potvrdilo! Ale údajně nemusí být zhoubný. Dělali nějaké odběry a pošlou to na analýzu... Myslím, ale že je zhoubný..." „Jak je ti?", zeptal jsem se starostlivě. „No... zadýchám se už při trochu rychlejší chůzi, ale jinak... jde to." „Myslím psychicky." „Nevím...", přiznal. „Nemyslím na to, tak... asi v pohodě..." „Nejsi na to sám, že ne?", staral jsem se. „Ne, neboj!", usmál se. „Mám rodinu a kamarády... zvládnu to! Ale... tebe jsem taky rád poznal!" „I já tebe!", usmál jsem se. „Neřekl jsi nic Baekiemu, že ne?" „Ne, ale měl by to vědět...", poznamenal jsem vážně. „Můžete přece být přátelé, ale myslím, že by to měl vědět. Víš, že tě taky moc miloval?" „Nechci ho tím zatěžovat..." „Jak ho znám, byl by smutný, kdyby se to dozvěděl až by se ti něco stalo... řekni mu to!" „Já si to promyslím...", pokrčil rameny. „Tak se opatruj, ahoj!" „Hlavně ty se opatruj!" „Budu, díky!"

Dokouřil jsem cigaretu a vydal jsem se dovnitř. Nebyl jsem ohlášený, ale doufal jsem, že si na mě pan Lee udělá čas. Alespoň na chvíli. Na recepci seděla jiná slečna a s úsměvem mi oznámila, že pan doktor tam zrovna nikoho nemá. Zavolala mu a on svolil abych šel za ním. „Dlouho jsem vás neviděl, Tae-Hyungu...", řekl vážně pan Lee. „jste nějak pohublý..." „Vy si na mě pamatujete?", vydechl jsem překvapeně. „Jistě!", usmál se. „Jste Jung-Kookův přítel. Přišel jste kvůli němu?" Jung-Kookův přítel... Při těch slovech mě píchlo u srdce a do očí mi vyhrkly slzy. „Chtěl bych se na něco zeptat." „Ano?" „Nejdřív vám něco řeknu o Jung-Kookovi, pochybuju, že o tom víte..." Snažil jsem se být klidný, ale moc mi to nešlo. Celý jsem se chvěl. „Posaďte se a povídejte...", pobídl mě a taky mi nabídl sklenici vody a k tomu nějaký prášek. „Válium...", vysvětlil „Na uklidnění!" Já jsem prášek poslušně zapil. Potřeboval jsem se hodit do klidu, jinak bych se asi brzy zbláznil. Už zase mi tak v mozku šrotovalo, ale pořád jsem to moc nechápal. Bolela mě hlava a byl jsem vyčerpaný. „Musíte se trápit, kvůli tomu, co se stalo...", řekl soucitně. „Je to hrozné!", přiznal jsem smutně. Potom jsem si sedl a povyprávěl mu o Angelovi. Zatajil jsem podrobnosti, ale to že jsme spolu spali jsem přiznal. Taky jsem mu řekl o svých pochybnostech ohledně Kookieho. „To je opravdu zvláštní!", řekl vážně. „Opravdu se mi nesvěřil... Říkáte, že tvrdil, že si na ty tři dny nepamatuje? Pravděpodobně si nepamatoval ani ty dva týdny co byl údajně nemocný..." „ O tom jsme spolu nemluvili...", vydechl jsem zaskočeně. Ach ano... Angel vystupoval v klubu celé dva týdny... alespoň podle toho, co říkal ten barman. Potom zmizel a já jsem pak potkal Kookieho znovu v parku. Co to teda znamená???

„Měli jsme podezření, že trpí mnohočetnou poruchou osobnosti... už tenkrát, když ve škole napadl svého spolužáka", řekl vážně doktor. „Víte co to je za poruchu?" „Ne." „Pokusím se vám to vysvětlit lajcky, aby jste to pochopil. Postižený člověk jako by měl v sobě více osob... může jich být klidně i víc, nebo taky jen jedna, jak se zdá. Ty osobnosti se střídají a každá si žije svůj život. Liší se charakterem, takže jedna je milá a druhá agresivní. Taky se můžou lišit fyzickými znaky jako je třeba hlas. Jeden může být levák a druhý pravák. Dokonce jedna osobnost může mít zdravotní problémy a jiná ne... No, jen tak ve zkratce... Stane se to, když člověk už nemůže unést psychickou zátěž a Kookie to musel snášet roky..." Jen jsem přikývl a zíral jsem na něj s otevřenou pusou. „U Jung-Kooka se to sice nepotvrdilo, ale... nejspíš na něj působila sedativa, jinak si to neumím vysvětlit. Taky jste na něj měl vy skvělý vliv..." „Tak proč se objevil Angel?", zeptal jsem se chvějícím se hlasem. „Muselo to zapříčinit nějaké psychické napětí, něco Jung-Kooka nejspíš hodně rozrušilo... Nejspíš taky nebral léky tak jak měl, netuším. Ale věřím tomu, že nic nehrál a že se opravdu jedná o příznaky této poruchy... už to že si nepamatuje co se s ním dělo, pravděpodobně znamená, že byla na scéně druhá osobnost. Jen mi vtrá hlavou, jak je možné, že Angel tolik věděl o Jung-Kookovi? Neměl by mít přístup k jeho vzpomínkám, neměl by vědět, že existuje... Je to zvláštní případ a abych mohl zjistit víc, potřeboval bych mluvit s Kookiem a pokud možno i s Angelem, což bohužel nejde..." „Pane doktore...", řekl jsem potichu. „Myslíte, že se Kookie někdy probere?" „Nevím, Tae...", povzdechl si. „Měl velmi těžký úraz hlavy... Podstoupil mnoho operací, ale nikdo neví jak moc má doopravdy poškozený mozek. Může se stát, že už se nikdy neprobere... to bohužel nevíme..." „A vážně za to Kookie nemůže? Za to co se s ním dělo?" „Ne... nejspíš udělal chybu, že nebral předepsané léky, ale nevinil bych ho z toho... A taky vím, že ten chlapec vás moc miluje!" „Opravdu?" „To vím naprosto jistě!" 

Slzy mi už tekly proudem. I přes to, že jsem byl mírně utlumený, měl jsem pocit, že se mi v srdci otáčí dýka. Sám sobě jsem zlomil srdce svou nenávistí k člověku, kterého strašně moc miluju. Neměl jsem ho nechávat samotného! Kdybych s ním zůstal... kdybych byl u něj, nestalo by se to! Zatoužil jsem ho znovu vidět. Přesto, že byl v kómatu, chtěl jsem políbit jeho rty a říct mu, jak moc mě mrzí, že jsem k němu cítil takovou nenávist. Že mě mrzí co jsem mu provedl... Došlo mi, že jsem ho málem uškrtil a v tu chvíli jsem myslel, že umřu... Všechno bylo tak absurdní... Nemohl jsem to rozdýchat. Cítil jsem jak mé srdce nepravidelně tluče a zatmívalo se mi před očima. Pan doktor mě položil na lehátko a píchl mi něco do žíly. Měl jsem pocit, že nemůžu dýchat... Umíral jsem...