Tae-Hyung

„Co se ti stalo?", zeptala se Hye-Yun  a já jsem zmateně zamrkal. Au, narazil jsem si nos... Seděl jsem na zemi a ona se ke mně skláněla. „Zatočila se mi hlava...", řekl jsem popravdě. Ještě pořád jsem byl trochu mimo. Chtěl jsem se rychle zvednout na nohy, ale byl jsem slabý. „Jíš vůbec?", strachovala se. „Vypadáš hrozně!" „Skoro nejím ani nespím!", přiznal jsem rozechvěle. Proč to tajit? „Ale nemluvme o mě, prosím!" „Chceš mluvit o něm?", kývla směrem k chlapci. Jen jsem přikývl, protože v tu chvíli se mi hlas zadrhl. Nevěřil jsem, že je to skutečné. Natáhl jsem ruku a zlehka se dotkl jeho tváře. Je tady opravdu? Nerozplyne se? Možná se mi to jen zdá? Já už jsem dávno ztratil naději a teď můj mozek nebyl schopen přijmout to co před sebou vidím. Cítil jsem jeho hebkou kůži... Nerozplynul se, byl pořád tady! Do očí mi vyhrkly slzy a srdce se mi prudce rozbušilo. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Znovu jsem jemně přejel prstem po jeho něžné tváři. Znovu a znovu, jen zlehka. Byl bledý, ale pořád tak krásný! Nevím kde byl a co se mu stalo, ale nebylo to na něm vidět, až na to, že měl obvázanou hlavu. Nejradši bych se na něj vrhl, jenže jsem se bál, že bych mu mohl ublížit. „Co je s ním?", zeptal jsem se rozechvěle. „Jak je na tom?" „Neměla bych ti říkat anamnézu pacienta", řekla potichu Hye-Yun. „ale když vidím jak jsi smutný, tak... dobře... řeknu ti jak na tom je... Záleží ti na něm, viď?" „Záleží! Musím vědět jak mu je...", vydechl jsem, aniž bych od něj odtrhl zrak. Povzdechla si. „Kde začít? Když ho sem přivezli, měl mnohočetná zranění... Pohmožděná záda, zlomená žebra a poraněnou hlavu. Podstoupil několik náročných operací hlavy a taky orgánů... měl poraněné plíce a srdce. Málem přišel o ledvinu, ale nakonec se ji podařilo zachránit. Dlouho nemohl dýchat sám, byl na plicní ventilaci, ale naštěstí už teď dýchá bez přístrojů. Jenže... neprobral se, pořád je v kómatu!" Zůstal jsem na ni civět s otevřenou pusou. „Jak... jak se mu to proboha stalo?" Byl jsem zděšený. Nechápal jsem to. To ho Angel přejel autem nebo co? Ale jak, kdy...??? „Je v kómatu?" Až po chvíli mi došlo co řekla. „On nespí?" Dívala se na mě jako by zvažovala, jestli mě nemá ihned hospitalizovat, ale já jsem zaměřil svůj pohled zpět na něho. Měl mírně pootevřené rty, takže byly vidět jeho bílé králičí zoubky... krásné bílé zoubky. Vypadal jako by jen spal. Je v kómatu??? 

„Jak dlouho?" „Už jsem to říkala!", usmála se trochu netrpělivě. „Vůbec se neprobral a není jisté, že se vůbec někdy probere! A pokud ano, hrozí, že má vážně poškozený mozek, takže nebude už jako dřív... je mi to líto!" „Co se mu stalo???" Skoro jsem to na ni zařval. To co mi řekla mě ranilo. Možná se už nikdy neprobere? Možná nebude stejný jako dřív? Do očí se mi natlačily nové slzy, ale já jsem je lhostejně nechal tak. Ruka, kterou jsem se dotýkal jeho tváře, se mi začala chvět. Bylo mi jedno, že brečím před ní... Co mu to proboha udělal? Co budu dělat, když se neprobere? Já ho nemůžu znovu ztratit! Už ne, prosím! Přesto mi ještě pořád nedocházelo, že je tady pře de mnou živý, i když zdravý rozhodně ne. Jenže já jsem myslel, že už umřel... Ještě pořád jsem tu informaci vstřebával. Jung-Kookie není mrtvý? Je vážně tady? Opravdu nespím??? Ale je v kómatu! Nevěděl jsem jestli mám mít radost a nebo být zoufalý. Byl jsem vyčerpaný a už zase taky vynervovaný. „Tae...", řekla starostlivě. „Nechceš něco na uklidnění? Mluvíš zmateně!" „Zmateně?" Nechápal jsem. Nic jsem nechápal! Šel jsem za Angelem abych zjistil, kde je Kookieho tělo a chtěl jsem ho potom zavraždit, ale namísto toho stojím u postele mého miláčka o kterém mi nikdo nedal vědět, že se našel a když se ptám jak se mu stalo, že je tak vážně zraněný, řeknou mi, že jsem zmatený??? Aha...

Pořád jsem se chvěl a musel jsem si sednout k němu na postel, jinak bych sebou znovu praštil na podlahu. „Kde je vůbec ten kluk, co skočil z balkónu?", zeptal jsem se chvějícím se hlasem. Chtěl bych vědět jak je na tom on, když Jung-Kookie je takhle zřízený. Je taky v kómatu??? Hajzl jeden! Snad mi Hye-Yun odpoví, protože se zdá, že má problém s odpovídáním na jednoduché otázky. Možná ale odpověď nezná... Možná neví co ten démon provedl mému andílkovi. Točila se mi hlava. Popravdě jsem byl hodně zmatený, asi má pravdu, moc zmatený! Prostě jsem myslel, že mě zavede za Angelem... Ale počkat... jak ona mohla vědět, že mě má vzít za Kookiem? „Tae?!", nechápala. „Proč se tak divně ptáš? Jsi přece u něho!" „Kde jsem? U koho jsem?"

Měl jsem pocit, že jsem opravdu spadl z višně na hlavu, možná dvakrát po sobě, protože jsem vůbec nerozuměl tomu co říká. Nebo spadla ona na hlavu? Jednomu z nás jistě přeskočilo! „Jsi u toho chlapce, co před měsícem skočil z balkónu v pátém patře! Já jsem myslela že ho znáš? Co to má znamenat?" „Co... cože?" Hleděl jsem na ni jako by se zbláznila. Vážně jí přeskočilo! „Já ho přece znám! Ty ses spletla, tohle přece není on!" „Ale, Tae...", řekla vážně a znovu mě sjela starostlivým pohledem. „Cítíš se dobře? Měl bys víc spát a jíst, ať se dáš do pořádku!" „O čem to sakra mluvíš?" „O tom, že jsi úplně mimo! Tohoto chlapce přivezli před měsícem po pádu z pátého patra! A5 Block, Gangnam... Pokusil se o sebevraždu skokem z balkónu v pátém patře. Je to on, starám se o něj od začátku!" Vykuleně jsem se podíval na ni a pak na něho. „Ale... ale..." Mozek mi právě totálně zamrzl. Já už snad ani nerozumím korejsky?! „Můžeš... můžeš mi to pro... prosím to... zopakovat?", vykoktal jsem a ona mi to zopakovala. „Musela jsem ho odlíčit kvůli operaci. Taky měl čočky a paruku... hráli jste nějakou hru?" Když jsem zaraženě mlčel, jen pokrčila rameny. „Ale je to opravdu on!", dodala. Zbledl jsem jako stěna, ale nějak jsem pořád nemohl pochopit co to znamená. Měl jsem v hlavě totální prázdno jako ve vydlabané dýni a mé tělo se nepřestávalo chvět. Ani trochu jsem nedokázal pobrat co se mi to pokoušela říct. Co že se mi to snaží říct??? Kookie přece neskočil z pátého patra! Nebo ano? Jak... kdy??? 

 „Pojď!", řekla vážně. „Dám ti něco na uklidnění ať chceš nebo ne!" Pevně mě chytla za ruku a já jsem se naposledy na něj podíval. Nechal jsem se potom odtáhnout do sesterny a tam mi Hye-Yun píchla nějaká sedativa na uklidnění. Byl jsem jí vděčný, protože jsem cítil, že ještě chvíli a já to nezvládnu. „Za chvíli mi končí směna.", řekla. „Tak na mě počkej a já tě odvezu domů!" „Dobře...", vydechl jsem. Seděl jsem u ní na sesterně a nemyslel jsem. Hlavu jsem měl jako vypuštěnou pneumatiku a bylo mi dobře. Nechápal jsem co miláčkovi na sedativech vadí, já bych takhle mohl zůstat navždy! Utlumený a v klidu! Usmíval jsem se a snažil se nespát. „Pojď, jedeme!", řekla a už mě táhla za ruku do auta. „Kde bydlíš?", zeptala se. Počkat, to už jedeme? „V centru na vysoko... vysokoškolských kolejích... ne, počkat... A5Block, Gangnam!" „Budeš tam sám?" „Miláček se mi ztratil, tak s kým bych tam měl být?" Mluvil jsem táhle a pomalu. Jen si povzdechla. „Zavezu tě na ty koleje!" „Hmmm... Na koleje a stopneme si vláček!", řekl jsem smrtelně vážně. „Pojedeme do Daegu, miláčku! Moje maminka tě má moc ráda!"

Probudil jsem se v posteli a zmateně jsem se rozhlédl kolem. Kde to jsem? Zjistil jsem, že jsem na kolejích ve své posteli. Seděl u mě Ho-Seok a dřímal. „Hobi?", zeptal jsem se. „Proč jsem tady?" Otevřel oči a zmateně se na mě podíval. „A kde bys měl být?" „U Kookieho přece!?" „Tae...", vydechl Hobi smutně a pevně mě objal. „Kookie je přece nezvěstný!" Potom mi to došlo. Jako každé ráno za poslední měsíc... Ach ne, Kookie tam není!!! Ano, miláček zmizel! Počkat! Já jsem přece viděl Kookieho v nemocnici!!! Nebo ne? Byl to jen sen? „Kde mám mobil?", vyhrkl jsem. „Na stolku..." Hobi natáhl ruku a podal mi pak můj mobil. Zavolal jsem Hye-Yun. Ani nevím kdy mi dala své číslo, ale měl jsem ho tam. „Už je ti líp?", zeptala se. „Je to lepší, díky!", řekl jsem, ale pravda to moc nebyla. Sice jsem se nechvěl, ale cítil jsem se dost mizerně. „Díky, že jsi mě dostala domů!" „To je v pořádku!", řekla klidně. „Máš fajn spolubydlící! Hlavně Ho-Seok je zlatý!" „Vážně?" Maličko jsem se pousmál, ale pak jsem zvážněl. „Chtěl jsem vědět... je něco nového?" „Myslíš u našeho pacienta v kómatu? Ne, Jung-Kook je pořád v kómatu, je mi to líto!" „Ach... aha... Tak ahoj!" Ukončil jsem hovor a zůstal jsem civět před sebe.

„Kookie je v nemocnici!", řekl jsem prázdně. Jung-Kook nebo Angel? Pomalu ale jistě mi začalo docházet co mi vlastně Hye-Yun řekla. To znamená že... to znamená, že Jung-Kook je Angel! Celou tu dobu to byl on! V srdci jako by mi v tu chvíli vybuchl granát, rozletělo se mi na tisíc kousků. Kookie je Angel! Ale... jak je to možné? „Vážně?", vyhrkl Hobi překvapeně. „Takže on se našel?" Hobi se radoval a já jsem umíral. Jen jsem přikývl. „Jdu do sprchy!", oznámil jsem. Měl jsem pocit, že zním jako robot. Připadal jsem si jako bych byl robot. Kéž bych byl robot! Pustil jsem pak na sebe proud teplé vody a snažil jsem se uklidnit. To přece nemůže být pravda! Vždyť to vůbec nedává smysl! Jak by mohl Jung-Kookie být Angel? Ne, to je největší blbost na světě!!! To je taková blbost, jakou svět ještě neviděl! To by znamenalo, že mi celou tu dobu lhal, hrál divadlo! Kdo vlastně je Jung-Kook? Miloval mě někdy a nebo jsem byl jen nějaký experiment? Proč se vydávala za Angela? Proč skočil z balkónu? Proč chtěl abych si myslel, že Kookieho unesl? Nic nedávalo smysl a já jsem měl pocit, že se zblázním. Myslel jsem si, že to nejhorší se stalo, když Kookie zmizel a já jsem netušil co s ním je... Ale teď, když vím, že Kookie je Angel, tak je to stejně hrozné! Všechno byla jen lež! Jak mi to mohl udělat??? Tolik jsem nenáviděl Angela a teď... co si mám počít se vší tou nenávistí, když Angel je Jung-Kook?

„Půjdeme za ním do nemocnice", řekl Jimin odpoledne. Já jsem byl v posteli a nebyl ze mě vidět ani nos. „Tak běžte!" Vykoukl jsem jen proto abych se na něj mohl zamračit. „A ty jako nejdeš?" Gi nakukoval do dveří a nechápavě kroutil hlavou. „Nejdu!" Všichni tři se na sebe udiveně podívali, ale já jsem jen protočil oči a zase si zalezl. Nemůžu jít za ním, protože bych ho musel zabít. „Tak odpočívej...", řekl Hobi smutně a pak odešli. Odpočívej... Copak můžu odpočívat, když se v mé hlavě točí všechna kolečka rychleji než v hodinovém strojku? Chtěl bych přestat přemýšlet a hlavně bych chtěl přestat myslet na něho. Jenomže to nešlo! Má hlava nic nechápala a tak trpěla a snažila se všechno pochopit. Pořád dokola jsem myslel na ten poslední den, kdy jsme spolu mluvili naposledy . Co to bylo za komedii, když předstíral, jak hrozně moc Kookieho nenávidí? Proč mě znásilnil a tvrdil, že alespoň poznám co prožil? Měl snad pocit, že jsem málo empatický? Myslel si, že ho nechápu a není mi ho líto? Proč skočil aniž by mi cokoli vysvětlil? Proč vůbec skočil? Jak to mohl udělat??? Pokud mě už měl plné zuby, nemohl se jen normálně rozejít? Milión otázek a žádná odpověď... Jenže jediný kdo má odpovědi je Jung-Kook a ten je v kómatu... Může si za to sám! „Nenávidím tě, Jung-Kookie!", zařval jsem. Byl jsem moc rád, že jsem sám doma. Do očí mi vyhrkly slzy. Já to nezvládnu! Jak ho můžu milovat a nenávidět zároveň? Co mám dělat? Jak to mám vydržet?

Nezvládl jsem to, opravdu ne. Nemohl jsem normálně fungovat a už vůbec ne chodit do školy. Trápil jsem se pořád dokola nezodpovězenýma otázkama, vzpomínal na chvíle strávené s Kookiem a brečel jsem jako malé děcko. Nešlo to zvládnout! V životě mi ještě nikdo takhle neublížil! Tolik lží! Když se mi díval do očí a říkal, že mě miluje... smál se v duchu jak jsem hloupý? Byl tak citlivý a nevinný... vždycky se červenal, když šlo o intimní věci a při tom mě bezostyšně ojel a mučil mě... Dá se tohle pochopit? On by neměl být herec, ale král herců, protože před tímhle výkonem opravdu musím smeknout! Ironicky jsem se ušklíbl, ale vzápětí na to jsem už zase brečel. Já jsem tomu všemu věřil... jak jsem byl blbý! Musel jsem se opít... Takže se stalo, že už jsem zase byl každý den opilý. Klukům jsem neřekl vůbec nic. Chtěl jsem na to přestat myslet, ALE NEŠLO TO! Přesto jsem nechtěl rozebírat, že Kookie je Angel a kluci si mysleli, že jsem nešťastný, protože je můj miláček pořád v kómatu. Trpěli mé nálady i alkoholismus. Pořád se mi snažili pomáhat a já jsem bláznil. Měl jsem stavy, kdy jsem nedokázal přestat brečet, později jsem všechno chtěl rozbít a odháněl jsem je od sebe. Chvíli na to jsem ale potřeboval jejich objetí a oni všechno trpělivě snášeli a byli tam pro mě! Nikdy jim to nezapomenu! Ale i tak jsem moc pil. Každý den jsem volal do nemocnice, jestli není při vědomí. Potřeboval jsem odpovědi! Musí mi to vysvětlit! 

„Dala bych ti vědět, Tae!", řekla Hye-Yun, když jsem jí už zase volal. Uplynul další měsíc beznaděje a lítosti. Chyběl mi, tolik moc mi chyběl! Chodil jsem sice každý den k nemocnici, ale dovnitř jsem nešel. Byla to zastávka na mém tahu za alkoholem. Nikdy jsem se ale neodvážil vejít. Tak moc jsem chtěl vidět jeho tvář, ale nevím, jestli bych ho potom opravdu neudusil polštářem. Možná ho opravdu zabiju, ale až mi odpoví na mé otázky. Mohl bych ho pak mučit tak jak to dělal on mě a taky ho ještě jednou ošukat... Kurva, nikdy by mě nenapadlo, že budu takhle uvažovat o svém miláčkovi! Praštil jsem pěstí do zdi, až mi zrudly klouby. „Já vím...", vydechl jsem. „Ale já už to nezvládám, Yun..." „Měl bys vyhledat pomoc, Tae!", řekla vážně, ale já jsem jen zavrtěl hlavou, přesto že mě nemohla vidět. „Já to myslím vážně!", řekla. „Já vím, ale ne... mě nikdo nepomůže!" Ukončil jsem hovor a pak jsem se svezl na zem v novém záchvatu pláče. Hrozná troska, ubožák a udělal to ze mě on! Myslím, že mě vyrazí ze školy...

Dva měsíce co už je v kómatu. Máme zkouškové, ale já jsem neviděl skripta ani z dálky. Je mi to fuk! „Tae...", řekl vážně Hobi. „Dej se dohromady, nebo si zničíš život!" „Jako ještě víc než už ho mám?", ušklíbl jsem se. „Vyhodí tě ze školy, když nepřijdeš na zkoušky! Už tak máš obrovskou absenci!" „Seru na školu, Hobi!", zavrčel jsem. „Seru na všechno!" „Tae..." „Jdi do prdele a nech mě na pokoji!", zařval jsem. „Promiň...", vyhrkl jsem vzápětí, ale to už se Hobi zvedl a odešel. Posral jsem to! S takovou brzy ztratím i své přátele... Musím na vzduch! Zvedl jsem se a šel jsem k nemocnici. Vždycky jsem tam postával nějakou chvíli a představoval si jeho tvář. Leží si tam a je mu všechno jedno. Nic neví a nezajímá ho to! Je v kómatu, jak pohodlné! Hajzl jeden! Šel jsem se opít.

Jednou ale před nemocnicí stál vysoký kluk a kouřil. Přišel jsem až k němu a zdál se mi v pohodě, proto jsem se odvážil ho oslovit. „Prosím tě...", řekl jsem a on se na mě udiveně podíval. „Dal bys mi jednu cigaretu?" „Jasně že jo!", usmál se a podal mi cigaretu ze své krabičky Malboro. Potáhl si a zakašlal. Musel jsem se usmát. „Ještě oheň..." „Jé... promiň."Zapálil mi, já jsem si potáhl a začal jsem taky kašlat. Proč šlukuju, když jsem ještě nikdy nezkoušel kouřit? „Nekouříš,co?", zeptal se a já se na něj pobaveně podíval. „Zatím co ty jo, že?" Bylo to myšleno ironicky. On se usmál ještě víc a znovu si důležitě potáhl... zakašlal.„Vlastně teprve začínám!", řekl s nemizejícím úsměvem. „Já taky!", přiznal jsem. „Máš tam někoho?", pokynul směrem k nemocnici a zatvářil se chápavě.Jen jsem pokrčil rameny. „Možná...", připustil jsem. „A ty?" „Já ne...", řekl klidně. „Byl jsem jen na vyšetření..." „Aha... a dobré?" „Ani ne.", podíval se na mě klidně. „Možná brzy umřu." Vykulil jsem na něj oči. „Cože? Proč bys umíral?"„Jen tak..." „Aha..." „Já jsem Chaynyeol...", řekl a najednou mi podával ruku.Cigaretu už stihl zahodit. „Park Chanyeol, a ty?" „Já jsem Tae-Hyung!", usmál jsem se a nabízenou ruku jsem stiskl. „Kim Tae-Hyung!" Oba jsme se pobaveně usmáli. Na maličkou chviličku jsem se cítil líp. Park Chanyeol... má nějak povědomé jméno. „Neznáš náhodou Byun Baek-Hyuna?", zeptal jsem se a on přikývl.„Je to můj bývalý přítel! Ty ho snad znáš?" „Je to můj kamarád...", usmál jsem se bez zaváhání. To že byl něco víc Chany vědět nemusí. „Prý vám to neklapalo..."Proč nemlčím? Najednou se mi zachtělo rýpat se v cizím životě abych nemusel myslet na ten svůj. 

„Neklapalo, jo?", řekl a poškrabal se na zátylku. „Tohle ti řekl?" Vytáhl další cigaretu a nabídl mi. Vzal jsem si. Jen jsme na sebe kývli a mělo to znamenat „díky" a „není zač". „To je od něho milé!", řekl pořád klidně. Nechápal jsem. Byla to ironie? „Chodili jsme spolu několik let a bylo to krásné! Moc jsem ho miloval! Až posledních pár měsíců se to začalo srát..." Popotáhl si z cigarety a tentokrát nezakašlal. „Nevím jestli mi to chutná..." Trochu odbočil od tématu. Podíval se na mě a já jsem se usmál. „Nemusíš kouřit..." „Ale já chci!" „Aha..." Mě moje cigareta docela chutnala. „Co se stalo?", zeptal jsem se, když nemínil pokračovat. „Cože? Aha... no... Tak já ti to teda řeknu... Opustil mě, protože jsem ho bil." „Cože?", vykulil jsem na něj znovu oči. „Jak jako bil?" Nedokázal jsem si představit, že by tento sympatický kluk bil někoho tak rozkošného jako je Baekie. „Prostě bil..." Nechápal jsem jak může být tak klidný. „Ne že bych ho nějak moc mlátil, ale schytal hodně facek. Posledních pár měsíců mě rozčílila každá blbost a on to schytal. Vždycky jsem to nějak vyžehlil a snažil jsem se mu to vynahradit. Opravdu mě to mrzelo... než jsem dostal další záchvat vzteku. Ten poslední den jsem ho skopal na zemi a on pak utekl a už se nevrátil..." „Ale jak jsi to proboha mohl udělat?" Hleděl jsem na něj jako bych viděl vraha štěňátek.

„Vysvětlím ti to, ale Baek to neví, tak mu to prosím tě ani neříkej, ano?" „Dobře...", trochu neochotně jsem přikývl. Možná by to měl Baek-Hyun vědět ať už je to cokoli, ale ok, já mám svých starostí dost. Nebudu se do toho plést! „Ten den co zmizel jsem to hrozně přehnal. Byl jsem vzteky bez sebe a už ani nevím kvůli čemu... Chtěl jsem se pak uklidnit, tak jsem vzal motorku a vyjel jsem do ulic, za město... Toho využil on a zmizel. Už jsem se ho pak nesnažil kontaktovat. Ten den jsem se na motorce vyboural a neměl jsem helmu. No a když mi dělali rentgen, zjistili, že mám nádor na mozku. Prý ovlivňoval mé chování... Chodil jsem na ozařování, operovali mě a pak jsem chodil na chemo... Uzdravil jsem se, ale Baek už měl CBX a taky Xiu-Mina..." „A on tohle všechno neví?" „Ne, nic neví!" „Měl bys mu to říct!" „A proč? Mrzí mě to, miláčku, to jsem nebyl já, ale rakovina? Ne... on má nový život a já mu ho nebudu kazit!" „Proč bys ho měl kazit?" „Třeba proto, že se mi rakovina asi vrátila?" „Ne! To snad ne!", vydechl jsem. „Mám nějaký útvar na plících... zatím neví co to je, ale předpokládají, že je to metastáze..." „Proto kouříš?" „Jo!", usmál se a podíval se na mě úplně klidně. Jak může být tak klidný? „Kouřím, protože chci aby ta kurva měla důvod tam být..." „Neměl bys kouřit!" „To máš fuk." Poplácal mě po rameni. „Život je boj... tak se měj... a opravdu, nic mu neříkej, slyšíš?" Podíval se na mě s výrazem, jako že mi věří, že budu mlčet.

„Dobře... Tak ahoj..." „Ahoj!", zamával. „Třeba si tu ještě někdy dáme cígo!?" „Třeba... Ať ti to dobře dopadne!" „Tobě taky!" Chanyeol byl pryč a já jsem osaměl. Kolem sice pořád chodili lidé, ale ten chvilkový klid co jsem pocítil, zmizel spolu s vysokým klukem. Bylo mi ho líto. Proč musí být život boj? Jsme ještě pořád tak mladí, tak proč nemůžeme jen v klidu žít a musíme ztrácet čas nějakým bojem? Já jsem ale neměl náladu bojovat. Podíval jsem se na vchod do nemocnice, ale jen jsem se zamračil a vydal se hledat nějaký bar.

Ani nevím jak mě nohy zavedly do Wings. Tady to všechno začalo! Ne, počkat... Ono to začalo už v tom parku, ale tady jsem poprvé viděl Angela. Byl tak úchvatný a krásný! Živě jsem si dokázal představit jeho pohyby na pódiu. Kookie tvrdil, že netancuje... Byl úžasný, ale on tvrdil, že už to neumí... Lži, všechno byly jen lži! A já jsem ho nepoznal... Jak mohl mít tak jiný hlas? Jak mohl být až tak jiný? Chtělo se mi křičet na celý svět, že Jung-Kookie je jen obyčejný hajzl a že ho nenávidím! Miluju ho a nenávidím ho až k smrti! Snažil jsem se odvést myšlenky jinam a zase se mi vybavil Chany. Má to tak těžké! On Baeka opravdu miluje! Nechá ho žít nový život a nechce se vetřít zpátky. Dělá dobře, protože Baek Xiu-Mina opravdu miluje, ale Chanyeola miloval taky a kdyby zjistil, že byl násilný jen díky nádoru, co měl na mozku, zlomilo by mu to srdce... Nevěděl by co má dělat... Dobře, budu opravdu mlčet! Chudáček Chany. Baek je šťastný, protože ho Xiu taky moc miluje, ale... co Chanyeol? Proč nemůžu sakra myslet na něco veselejšího?

Nechtěl jsem už na nic myslet a tak jsem začal u baru popíjet jednoho panáka za druhým. Opil jsem se. Jenže jsem netušil jak se dostanu domů, protože se svět se mnou točil jako na kolotoči. Svalil jsem se na sedačku a vytáhl z kapsy mobil. Komu mám zavolat? Nevím proč, ale jak jsem ho měl plnou hlavu, zvolil jsem Baekovo číslo. Bylo už dost pozdě... kolik hodin jsem sakra seděl v tom klubu? Baek to po chvíli zvedl. „Co je, Tae?" Zněl unaveně, asi jsem ho probudil. „Baekie, zlato...", začal jsem blekotat. „Pro... prosím tě... Jsi v Seoulu?" „Jsem... potřebuješ něco?" „Já jsem opilý, po... pomůžeš mi...?" „Co chceš abych dělal?" Baek zněl trochu naštvaně. „Chtěl bych abys, abys mě dovedl do... domů..." „Já nemůžu jen tak odejít, Xiu je doma!" „Baeki, pro... prosím! Jsem hroz... hrozně una... unave... ný...!" Slyšel jsem jak si povzdechl. „Kde jsi?" „Ve Wings..." „Tak počkej tam, jedu pro tebe!" Ukončil hovor a já si položil hlavu na stůl. Asi jsem usnul, protože když jsem ji zvedl, stál Baek-Hyun u mě. „Ty jsi takové hovado, Tae!", zamračil se, když uviděl v jakém jsem stavu. Vypadal opravdu naštvaně.

„Já vím!", usmál jsem se zničeně. „Tak pojď!", povzdechl si a vzal mě kolem ramen. Bylo to pro něj těžké mě dotáhnout až k autu, ale on to nějakým zázrakem zvládl. Stejně tak ke mně na pokoj. Hobi a Gi už spali a Jimin nebyl doma... jak jinak... „Tak já už půjdu!", řekl Baek. „Dobrou noc, Tae!" „Počkej, nechoď, prosím!" I když jsem byl pořád v podnapilém stavu, děsila mě představa, že tady zůstanu sám a budu zase myslet na Jung-Kooka. „Prosím... zůstaň ještě chvíli!" „Pět minut!" „Tak dobře..." Sedl jsem si na postel a poklepal jsem na místo vedle sebe. Trochu neochotně si sedl. „Ne že bych s tebou nechtěl být, přestože jsi opilý, ale... nevím jak bych to vysvětlil miláčkovi, kdyby se probudil a zjistil, že nejsem doma... měl bych jít. Jen mi ale řekni... co se stalo, že tak vyvádíš? Takového tě neznám!" „To Jung-Kook!", postěžoval jsem si. „Co ti provedl?" „Skočil z balkónu!" „Cože?" Baek se na mě díval a nevěděl, jestli to myslím vážně a nebo je to jen blbá sranda. „Jo... skočil tam ze svého balkónu a celý půlrok mě tahal za nos! Nenávidím ho!" „Já to nechápu!" Baek vypadal upřímně zděšený, ale já jsem neměl chuť mu cokoli vysvětlovat. Já jsem dostal chuť na něho. Ještě pořád omámený alkoholem jsem si Baekieho přitáhl k sobě a políbil jsem ho na jeho sladké rty. Odtáhl se o de mě. „Tae!", zamračil se. „Řekli jsme si, že už budeme jen kamarádi, navíc... já už musím jít!" „Nikam nepůjdeš!" Prudce jsem ho strhl pod sebe a začal jsem si jeho rty brát násilím. Líbal jsem ho divoce a on se snažil vykroutit. „Prosím tě, pusť mě..." Nic jsem na to neřekl. Byl jsem silnější a držel jsem si ho pěkně pod sebou. Začal jsem mu svlékat lehkou bundu co měl na sobě a když se pokusil bránit, dal jsem mu facku. Zůstal nehybně ležet a do očí mu vyhrkly slzy. „Ty taky?", vydechl šokovaně, ale já jsem ho neposlouchal. Sundal jsem z něho tričko a kalhoty jsem mu stáhl ke kolenům. Nebránil se, i když jsem viděl, že to nechce. Ale já jsem byl moc opilý a moc zoufalý. Tak moc jsem potřeboval zapomenout na své zničené srdce, na Kookieho... Angela. „Pusť mě, prosím...", řekl potichu Baek, ale já jsem ho umlčel polibkem. Taky jsem si stáhl kalhoty. Vmáčkl jsem se mezi jeho nohy a nepřestával jsem ho líbat. „Promiň mi tu facku, já jsem nechtěl..." „Tak mě pusť!" „Baekie... udělej to pro mě, prosím... jako za starých časů... prosím!" „Ale..." Znovu jsem ho políbil. „Já mám Xiu a ty Kookieho!" „Já nemám Kookieho, už je konec!" „To mě mrzí, ale..." Skousl jsem jeho ouško. Tady bylo vždycky jeho slabé místo. Srdce se mi sevřelo, když jsem si vzpomněl na Kookieho citlivý krk... Ne, nebudu na něj myslet! „Prosím!", žadonil jsem. Tak moc jsem potřeboval aby mi pomohl. Už blázním a pomůže mi jen sex... S kým jiným než s ním? Min-Ki je Kookieho kamarád, ten by do toho nešel. Baekie ale Jung-Kooka skoro nezná! „Ne... Tae... ach... ne..." Líbal jsem ho na ouško a taky jsem mu do něj kousal a Baek zavřel oči. Z pevně sevřených rtů mu unikl slabý vzdech a já jsem se usmál. Neprotestoval už, když jsem do něj pronikl.