Tae-Hyung

„Miláčku, miláčku! Tae!" Někdo mě volal a znělo to jako Jung-Kookie. „Kde jsi lásko?", vykřikl jsem zoufale. „Kookie, kde jsi?" „Nevím, jsem ztracený... Tae, já se tak strašně moc bojím! Miláčku, pomoz mi prosím! Pomoz mi!" Jeho hlas zněl zoufale. „Já ti chci pomoct, ale kde jsi?" Neviděl jsem ho, jen jsem ho slyšel. „Je tady hrozná tma! Bojím se!Pomoz mi, prosíííím!"

Probudil jsem se... Byl to jen sen? Proč jsem vlastně spal??? Ale proboha, Kookie opravdu potřebuje pomoc! Byl jsem na posteli a chvíli jsem se zmateně rozhlížel, než jsem si uvědomil, že jsem v nemocnici. Ale proč? Já jsem přece neskočil z balkónu, to Angel! Snažil jsem se uklidnit. Chtěl jsem se zvednout, ale přiběhla zdravotní sestra. „Klid!", řekla. „Ležte, odpočívejte!" „Ale mě nic není!", protestoval jsem. „Utrpěl jste šok!", vysvětlila mi. „Máte velmi nestabilní srdeční rytmus, musíte se uklidnit! Klid, ano?" „Ale já se nemůžu uklidnit!", řekl jsem naléhavě. „Potřebuji mluvit s policií!" „Policie si vás vyslechne hned jak se budete cítit líp!" „Ale... vy to nechápete! Jde o mého přítele!" „Já chápu, že jste stále moc rozrušený, takže..." Vzala mou ruku a vyhrnula rukáv. „Spěte a odpočívejte!" „Co to děláte?" Ale to už jsem měl v paži zapíchlou injekční stříkačku a já jsem znovu pocítil hroznou únavu. „Zdřímněte si!" Slyšel jsem její hlas jako by z dálky. Myslím, že se na mě ještě usmála. „Kookie...", zašeptal jsem a pak už jsem znovu usnul.

Když jsem se probudil, ani nevím po jak dlouhé době, přišla za mnou zase ta zdravotní sestra. „Už se cítíte líp?", zeptala se a já jsem horlivě přikývl. „Chci mluvit s policií!", řekl jsem ještě naléhavěji než před tím. Někdo přece musí Kookieho najít a pomoct mu! Co mám dělat? „Ten... ten kterého jste přivezli... žije?", zeptal jsem se rozechvěle. Třeba by nakonec mohl ještě promluvit, pokud to přežil. „Myslíte toho chlapce, který skočil z pátého patra?", zeptala se. „Vy jste byl u toho, že?" „Byl ale... žije?" „Přežil ten pád jen zázrakem...", řekla vážně. „Podstoupil náročné operace a teď je v kritickém stavu na jipce... Kdo ví, jestli vůbec přežije...?!" „Ale já s ním musím mluvit!", naléhal jsem. „Tak to asi těžko!", zakroutila hlavou udiveně. „Právě jsem vám řekla, že je ve velmi vážném stavu! Není při vědomí aby si s vámi mohl povídat. Upřímně si myslím, že vzhledem k rozsahu jeho poranění... no... myslím, že nepřežije..." „Ach...", vydechl jsem šokovaně a ona se zarazila. „Promiňte, bylo to o de mě moc necitelné, že ano? Omlouvám se!" „To nic...", vydechl jsem a má nepatrná naděje, že Angel prozradí co mému miláčkovi udělal, zmizela v nenávratnu. Angel asi nepřežije a pokud Kookieho někde vězní, tak nepřežije ani on! Do očí mi vyhrkly slzy, ale než jsem se nadál, už zase jsem spal. Teda asi...

Probudil jsem se znovu a chvíli trvalo než jsem se vzpamatoval. Pomalu jsem si začínal myslet, že jsem snad v nějakém blázinci. Co se to sakra děje? Cuknul jsem sebou, když jsem zahlédl sestru. „Prosím, už mi nic nepíchejte...", vydechl jsem. „Já... já už se cítím mnohem líp, prosím... já už nechci spát!" Snažil jsem se znít co nejklidněji a ona se usmála. „Nebojte!", řekla vlídně. „Už nemusíte spát. Jsem tady proto abych vás informovala, že vás přijde prohlédnout lékař a taky že se bude podávat snídaně." „Proč mě bude prohlížet lékař?", zeptal jsem se udiveně. „Mě vážně nic není!" „Pane, Tae-Hyungu... můžu vám tak říkat?" „Můžete...", řekl jsem trochu netrpělivě. „Můžete mi klidně i tykat!" Popravdě mi její vykání nebylo příjemné, zvlášť když vypadala, že je stejně stará jako já, nebo i mladší. „Ach... tak velice ráda!", usmála se a mrkla na mě. „Když tak... já vím, že bych neměla...", rozhlédla se jako by nás snad někdo mohl slyšet, ale nikdo jiný tady nebyl. Druhé lůžko bylo prázdné. „...ale ty mi taky tykej, ano? Já jsem Hye-Yun!" Napřáhla ruku a já ji ze slušnosti stiskl. Bylo mi jedno, že je krásná a sympatická. Ale třeba se posunu někam dál, když bude na mé straně... Pevně mou ruku stiskla. „Těší mě!", usmál jsem se trochu na silu. Nebylo mi do smíchu ani trochu! „Takže... Tae...", zamrkala a já se musel držet abych neobrátil oči v sloup. „Už jsem ti říkala, že tvůj srdeční rytmus po tom šoku byl značně nestabilní a hrozilo, že zkolabuješ. Musela jsem tě udržovat v klidu, než ti uděláme další vyšetření aby nedošlo ke kolabsu. Taky máš pohmožděniny po těle, ale žebra naštěstí zlomená nejsou. Takže uvidíme co řekne pan doktor. Pokud budeš v pořádku, tak... policie se už na tebe ptala. Vyšetřují ten pokus o sebevraždu a ty jsi svědek, takže se neboj, už brzy budeš mluvit s panem komisařem!" „Aha... ale já s ním musím mluvit co nejdřív!" „Neboj..", usmála se. „Zavolám pana doktora!" Ve dveřích se ale ještě otočila a podívala se na mě způsobem, který mě donutil otočit oči v sloup jen co zavřela dveře.

Snažil jsem se zůstat v klidu. Uvnitř jsem umíral strachy, ale nemohl jsem si dovolit své emoce ukázat před nimi. Co by udělali? Uspali by mě navždy? Připadal jsem si jako ve špatném filmu a chtělo se mi brečet zoufalstvím. Asi za půl hodiny mě konečně prohlédl doktor a rozhodl, že jsem v pořádku. Nechápal jsem to, protože jsem měl pocit, že mé srdce snad už ani netluče, ale on vypadal spokojeně. „Musíte si dávat pozor na stres, ale jinak máte srdce jako zvon!", usmál se. „Dostanete snídani, promluvíte si s policejním důstojníkem a potom můžete jít domů!" „Dobře...", pokusil jsem se o úsměv. „Děkuji!" Doktor odešel a já jsem zase na chvíli osaměl. Byl jsem rád, protože jsem nemusel hlídat svůj výraz. V duchu jsem šílel! Je Kookie naživu? Co když ho už Angel dávno zabil a někam zakopal? A nebo... co když je naživu, ale poraněný a potřebuje pomoc? Co když má bolesti? Co když umře hlady a žízní? Co když... Měl jsem chuť se rozběhnout hlavou proti zdi. Ty myšlenky nešly zastavit a já jsem se hrozně bál. Bál jsem se, že nic nevím a nevědět je mnohem horší než vědět! A nebo ne? Podle toho, co vlastně bych věděl... Chtěl bych vědět, že je živý a zdravý a že se mi vrátí domů! Naděje... Jak úžasná a zároveň zhoubná je to věc! Člověk může mít naději, ale když neví... Je to šílené! Nejhorší je planá naděje! Doufat v něco, co se nikdy nestane. Co když Jung-Kookieho opravdu už nikdy neuvidím? Co když se nikdy nedozvím, co s ním ten hajzl udělal? Asi se z toho zblázním! Kéž by Angel umřel a smažil se v pekle! Proč ještě není mrtvý, když z něj stejně nemůžu nic vytáhnout? Zmlátil bych ho i v nemocnici, jen aby mi řekl pravdu! Ale takhle... proč je ještě tady, zatím co miláček... možná už ne... Lehl jsem si na záda, přitlačil si polštář na hlavu a odolával jsem pokušení zařvat na celou nemocnici. Měl jsem pocit, že se mi brzy rozskočí hlava. Co budu dělat? Co jen budu dělat bez něho??? Prudce jsem pak polštář odhodil a vyskočil z postele. Chtěl jsem najít toho komisaře a konečně ho poprosit o pomoc, ale když jsem se otočil, vrazil jsem do nějakého muže.

„Co se děje, mladý muži?", zeptal se udiveně. „Nechcete snad pře de mnou utéct, že ne?" Vykuleně jsem se na něj podíval. „Ne... já... já nikam neutíkám!", vyhrkl jsem. „Potřebuju mluvit s policií!" „To je mi náhodička...", usmál se. „A policie zrovna chce mluvit s váma!" Sjel mě pohledem. „Vy jste Kim Tae-Hyung? Já jsem inspektor Choi Kwon-Ho. Můžu si s váma teda promluvit?" „Ano, jsem to já!", napřáhl jsem zmateně ruku a on ji pevně stiskl. „Posaďme se.", pobídl mě zpět k posteli a pak zaujal místo na té vedlejší. „Tak spusťte, co máte na srdci?" Díval se na mě přátelsky a já jsem se trochu uklidnil. Vypadal, že je schopný a věřil jsem, že mi pomůže miláčka najít.

„Chci... chtěl bych... ach... můj přítel se ztratil..." Najednou jsem nevěděl jak mu to všechno říct. Rozhodl jsem se, že podrobnosti ohledně toho, co se dělo s Angelem... že si je nechám pro sebe. Jen chci aby zachránil Kookieho, pokud... pokud je naživu. „Začněte pěkně popořádku!", zarazil mě. „Co se tam nahoře stalo?" Povzdechl jsem si a pak jsem mu řekl jak mi Angel zavolal a tvrdil mi, že už Jung-Kooka nikdy neuvidím. Řekl jsem, že jsme se poprali a on že se pak rozhodl skočit dolů. Nevím proč to udělal a nevím proč unesl miláčka! Muž si všechno zapisoval. „Ještě jednou mi řekněte celé jeho jméno!" „Jeon Jung-Kook!" Díval jsem se na něho s velkou nadějí, ale on zvedl oči od papíru a věnoval mi zvláštní pohled. „Dobře... všechno to ještě prošetříme, ano? Teď do toho bytu nechoďte, je to místo činu... ať zbytečně nemarníte vyšetřování!" „Dáte mi prosím vědět, když něco zjistíte?" „Číslo na vás mám, tak... ano, ozvu se vám." „Dě... děkuji!", vyhrkl jsem a vyskočil jsem z postele, abych se před ním mohl děkovně poklonit. „Děkuji!" „Ještě jsem pro vás nic neudělal!" Mírně se pousmál a pak se taky zvedl z postele. „Nashledanou. Kdybychom ještě něco potřebovali, tak si vás předvoláme, ano?" „A... ano..." Pak jsem zase osaměl.

Na koleje jsem se dostal kolem poledne, ale nikdo tam nebyl... Sakra, vždyť je škola a já jsem si to vůbec neuvědomil! Nezdržel jsem se tam, musel jsem ven a zamířil jsem do prvního baru, na který jsem narazil a tam jsem se opil. Vydal jsem se na Gangnam, podívat se jestli tam miláček není. Dveře byly zamčené... Nebyl tam! Zjistil jsem ale, že Yeontan je u Min-Ho a Min-Kiho. Prý ho tam Kookie zanesl v sobotu večer, celý uplakaný, ale nechtěl říct co se stalo... Poprosil kluky aby se postarali o pejska a pak odešel. Potkal pak Angela? Jak vůbec ten hajzl věděl, kde miláček bydlí? Nic nedávalo smysl a já jsem nic nechápal. Poprosil jsem, aby pejska ještě pohlídali a šel jsem se víc opít. Brečel jsem potom jako malé dítě, ale bylo mi to fuk. Tak moc ztráta mého miláčka bolela! Alespoň, že pejsek je v pořádku, ale JÁ CHCI ZPÁTKY JUNG-KOOKIEHO!!! Proč mi nikdo nepomůže? Proč mi nikdo nevrátí mou lásku?

Čas plynul a já jsem se snažil nějak normálně žít. Ale nezvládal jsem to! Uplynul už týden a já jsem nevěděl nic nového. Každý den jsem volal do nemocnice, jenže tam se mnou vůbec nechtěli mluvit, protože nejsem příbuzný. Na policii na mě taky neměli čas. Nikdo se mnou nemluvil a já jsem z toho pomalu ale jistě začínal bláznit. Pil jsem alkohol každý den, přesto že se kluci snažili být mi oporou. Ale já jsem už nezvládal tu nejistotu a strach. Skoro jsem nejedl ani nespal... A každý den jsem chodil do Gangnamu abych se ujistil, že se tam Kookie nevrátil. Volal jsem do nemocnice, jestli už je Angel při vědomí, nebo jestli už umřel, ale pořád mi nikdo nic neřekl. Na policii mě poprosili ať už nevolám, že oni se když tak ozvou. Volal jsem do nemocnice... A tak pořád dokola. Opíjel jsem se a do školy jsem už skoro vůbec nechodil. Uplynuly dva týdny, tři... a pořád nic nového. Jung-Kookie byl pořád stejně nezvěstný. Já jsem už byl vnitřně skoro mrtvý. Byl jsem totálně vyřízený a zoufalý! 

Uplynul měsíc a já jsem už věděl, že můj miláček nemůže být naživu. Jak by mohl? Už ze setrvačnosti jsem volal do nemocnice. Nechtěl jsem se vzdát naděje, té šílené a pošetilé naděje, že se nakonec něco dozvím. 

Chtěl jsem vědět kde hledat Kookieho tělo.

Pořád ta stejná písnička „Nemůžeme vám nic říct o stavu pacienta!" Jednou mi to ale zvedla Hye-Yun. „Tae?!", řekla. „Jsi to ty?" „Jsem to já...", vydechl jsem zničeně. Hlas se mi hrozně chvěl, protože jsem už byl na pokraji sil. „Chceš vidět kamaráda?", zeptala se potichu. „Co... cože?", vykulil jsem oči do telefonu. Nečekal jsem, že mi někdo řekne něco takového. „Chci!" Opravdu chci? Chci vidět toho bezcitného hajzla? Chci vidět toho krásného padlého anděla? Co mi teď řekne? Vysměje se mi, že už Jung-Kookie dávno umřel?! Asi bych ho na místě zabil, klidně i před doktorem nebo tou krásnou sestrou! „Můžu přijít do nemocnice?", zeptal jsem se rozechvěle. Zrovna jsem byl střízlivý. „Už se uzdravil?" Doufal jsem, že má alespoň zlomenou páteř a že se nemůže ani hnout... Přál jsem mu jen to nejhorší! Tak moc ho nenávidím! Tak strašně moc ho nenávidím, že nevím jestli se ho nepokusím zavraždit jen co ho uvidím... Ale ona to nesmí poznat. Nesmí tušit jaké city chovám k jejich pacientovi. „Neuzdravil...", povzdechla si. „Teda... už je mimo ohrožení života, stabilizovaný a konečně ho převezli na normální pokoj, ale..." „Za půl hodiny jsem tam!" „Tak dobře!" Ukončil jsem hovor a šel jsem si dát rychlou sprchu a kafe abych vypadal jako člověk, jinak mě snad rovnou dají na JIP nebo do blázince. Když jsem vypadal obstojně, vyrazil jsem do nemocnice. „Gangnam style"... Už se nedokážu smát takovým blbostem... Možná bych se ale mohl obrátit na pana doktora Lee a poprosit ho o pomoc... Ne, on mi miláčka nevrátí! :'(

„Pojď za mnou!", pobídla mě a zase se rozhlédla jako by nás někdo mohl sledovat. „Víš že za ním zatím nikdo nebyl?", podivila se, zatím co jsme jeli výtahem na traumatologii. „To se nedivím!", zabručel jsem si pod nosem. „Prosím?" „Že to se divím!", pousmál jsem se křečovitě. „To já taky!", řekla a myslela to vážně. „Jenže ty nevíš co je zač!", pomyslel jsem si a zatnul jsem ruce v pěst. Co udělám až tam budu? Co budu dělat??? Snažil jsem se zhluboka dýchat a nechvět se, aby nepoznala jak vynervovaný jsem. Blížili jsme se k jeho pokoji. „Je tam sám?", ujistil jsem se, kdyby náhodou... 

Třeba je paralizovaný a já ho udusím polštářem?! „Je tam sám!", přikývla. „Jinak bych tě tam nemohla vzít!" „A kdy ho převezli na pokoj?", předstíral jsem zájem. „Dnes ráno!" „Teprve?" „Hmmm...", pokrčila rameny. „Dnes ho odpojili od přístrojů a protože už zvládne dýchat sám tak... už nepotřebuje trvalý dohled, ale pořád má dohled zvýšený, takže... můžeš tam opravdu jen na chviličku, ano?" „Copak, nesmí se rozrušovat?", ušklíbl jsem se a ona se na mě udiveně podívala. „Ne... jde o to, že tě tam nikdo nesmí načapat nebo budu mít malér!" „Promiň, chápu!" „Nechám tě tam o samotě, ale až pro tebe přijdu, tak neprodleně odejdeš. Kontrolují ho každou chvíli..." „Dobře..." Za jak dlouho můžu udusit člověka? „Bude stačit pět minut, díky!", usmál jsem se a znovu jsem pevně sevřel ruce v pěst. Pomstím se za svého miláčka, ale tentokrát Angela neošukám... Kéž bych měl nůž... dobodal bych ho, až by byl z něho cedník! Tak moc ho nenávidím, že zabil mého miláčka! I on musí umřít! „Počkám teda venku!", usmála se. „Ale měl bys vědět, že..." „V pohodě! Děkuji!", usmál jsem se a bylo mi jedno, že jsem jí neslušně skočil do řeči. Jen přikývla a už nic neříkala. Já jsem se zhluboka nadechl a potom jsem se srdcem až v krku pomalu otevřel dveře. Tlouklo mi tak splašeně, až jsem měl pocit, že se chce protlouct ven z mého těla. Cítil jsem kapky potu stékat po mých zádech a začal jsem se taky maličko chvět. Snažil jsem se dýchat, ale můj dech byl přerývaný... Točila se mi hlava. Měl jsem něco sníst! Sakra, ještě tady sebou seknu... :(

Opatrně jsem se rozhlédl. Krom pípání monitoru na srdeční rytmus tam byl klid. Byl to malý pokoj, jen pro jednu postel... Vlastně stejný jako měl kdysi Min-Ki. Byl tam navíc jen přístroj na měření tepu. Chlapec ležel na posteli, ale já jsem na něj pořádně neviděl. Ležel na zádech a v ruce měl napojenou kapačku... Jak vlastně vypadá bez makeupu, linek a černé rtěnky? Poznám ho vůbec? Ležel a ani se nehnul. Spí? Vážně ho zabiju???

Pomalu jsem se přiblížil až k němu. Pomalu, protože jsem měl najednou nohy jako z olova. Zalapal jsem po vzduchu když jsem potom nahlédl do jeho tváře. Musel jsem se zachytit abych neupadl, ale to už se mi zatmělo před očima, zatočila se mi hlava a já jsem políbil tvrdou zem.