Tae-Hyung

Byl jsem šťastný strašně moc! Den jsme si užili úplně skvěle a skoro celý jsme ho strávili v Suwonu. Běhali jsme po parku a dováděli jako malé děti. Yeontan je opravdu skvělý pejsek, takový miláček! Ale Jung-Kookie je ten největší miláček na světě!

Když jsme se večer vrátili domů, byli jsme utahaní jako koťata, nebo jako štěňata?! :) Umyli a nakrmili jsme pejska, který potom spokojeně spinkal ve svém pelíšku. Také jsme se osprchovali a zalezli do postele. „Myslíš, že už jsou klíšťata?", zeptal se miláček. „Nevím, proč?", usmál jsem se. „Měl jsem malého prohlédnout!", řekl starostlivě. „Jestli nemá nějaké klíště, víš?! Celý den jsme byli na trávě..." „Já myslím, že je na klíšťata ještě moc brzy, ale...", usmál jsem se. „raději bych spíš prohlédl tebe!" „Myslíš, že bych mohl mít nějaké klíště?", zeptal se polekaně. „nesnáším takové potvory!" „Tak já se podívám, ano?" „Budeš tak hodný?" „Jistě!", mrkl jsem na něj. „Kde začít?" Usmíval jsem se a bloudil pohledem po jeho dokonalém těle. Kdybych byl klíště, kam bych se přisál? :P prohlédl jsem ho celého, ale nic jsem nenašel. „Já tě prohlédnu taky!", navrhl miláček. „Můžeš, ale počkej ještě!", zarazil jsem ho s úsměvem. „Ještě se ti podívám do vlásků a za ouška! Tam se těm potvorám taky líbí!" „Tak dobře..." S úsměvem jsem prohlédl jeho pravé ouško, ale když jsem se dostal k levému, můj úsměv zamrzl. Co to do prdele je??? Civěl jsem na to a ztratil jsem řeč. „Co se děje?", vydechl Kookie udiveně, ale já jsem nebyl schopný odpovědět. Tohle jsem fakt nečekal! Zbledl jsem jako stěna a mlčky jsem vstal z postele. Musím se jít opláchnout studenou vodou a pak se podívám znovu, jestli mě snad nešálí zrak. Opláchl jsem se, zatím co Kookie zůstal nahoře v posteli a nevěděl co se děje. Naštěstí zůstal tam a nešel za mnou. „To musí mít nějaké vysvětlení!", říkal jsem si rozhozeně. „Nebo mám jen halucinace!" Vzal jsem mobil a zaměřil si ho na místo za svým uchem. Jak to vlastně vypadá? Tak jak to Angel nakreslil, vypadá to přesně tak! :( Vrátil jsem se do postele a on se na mě vyplašeně podíval. „Co se děje?", zeptal se nervózně. „Mlč!", zpražil jsem ho a znovu nahlédl za jeho ouško. Je to stejné! Ale jak to???

„Prosím, mluv se mnou!", žadonil miláček celý nesvůj z mé reakce. „Řekl jsem ať mlčíš!", zakřičel jsem na něj a on poslušně zmlkl. Do očí mu ale vyhrkly slzy a začaly stékat po jeho sladké tváři. Já jsem se snažil uklidnit, abych mu neublížil ještě víc. Snažil jsem se dýchat a zatínal jsem ruce v pěst. Co bych udělal? Zbil bych svého miláčka? Ne to ne, ale mohl bych něco říct, co bych už nikdy nemohl vzít zpět. Musím se uklidnit! Po chvíli se mi to alespoň trochu povedlo. „Kdy jsi spal s Angelem?", zeptal jsem se chladně a on se zachvěl. „Cože?", vydechl překvapeně a utřel si slzy. „Já... já jsem přece nespal s Angelem!" „Ty jsi nespal s Angelem?", opakoval jsem ironicky a znovu jsem sevřel ruce v pěst. „Tak proč máš za uchem jeho značku???" „Cože mám za...?" nedopověděl a sáhl si za ucho. „Ano tam, přesně tam máš Angelovu značku!", zamračil jsem se a Kookie se na mě vyděšeně podíval. „To... to je Angelova značka? Ale... jak... proč?" 

Zatvářil se tak nechápavě, že bych mu na to snad i skočil. „Nedělej se, že o tom nevíš!", řekl jsem chladně jako kus ledu. „Tak kdy se to stalo, co?" Tvrdil, že jsem byl jeho první, že s nikým ještě nespal, ale on mi kecal! Spal s Angelem, jiné vysvětlení přece být nemůže! Jen takové, že mi Jung-Kook lhal. Asi nebyl žádný panic, když jsme spolu byli poprvé! Ale jak... proč? A proč zrovna Angel? Ani by mi tak nevadilo, že spal s někým, ale že spal s Angelem mi moje hlava nemohla pobrat. Vždyť je tak citlivý a bojí se bolesti! Nebo... znám ho vůbec? Kdo vlastně je Jung-Kook? Citlivý miláček a nebo lhář, který spal s Angelem a nechal si od něj dělat všechny ty věci včetně značky za uchem??? A nebo... co když mi nelhal a stalo se to až když jsem odjel do Daegu? Kookie se mi přiznal k polibku s Ki, ale co když... co když se sešel s ním a pak... Krve by se ve mně nedořezal. Nevím co bych dělal, kdybych zjistil, že mě podvedl s Angelem, když už jsme spolu chodili... Dnes máme výročí! Může být taky konec???

„Kdy se to stalo?", zeptal jsem se a podíval se mu do očí, které byly pořád plné slz. „Nespal jsem s ním!", trval si na svém. Jak mu mám věřit? Za uchem má jasný důkaz a on se pořád pokouší mi lhát? Ach, takové zklamání! Co jen budu dělat??? Vstal jsem z postele a šel se obléct. Nemůžu spát a nevím co mám dělat. Kookie se taky oblékl. Přišel za mnou, ale mlčel. „Nech mě!", zavrčel jsem, ale on mě chytl za ruku. „Tae, prosím!", řekl nešťastně. „Já vážně nevím co mám za tím uchem, věř mi prosím!" „Jak to můžeš nevědět?", zamračil jsem se. „Já to mám taky!", prozradil jsem a nastavil mu ucho tak aby mohl nahlédnout. „A musím ti říct, že když mi to dělal, tak to bolelo tak moc, že na to nikdy nezapomenu! Tobě snad neprozradil, co ti provedl?" Skoro výsměšně jsem se mu díval do očí, ale on se tvářil pořád stejně. „Já jsem s žádným Angelem nemluvil, ani jsem s ním nespal, takže... opravdu netuším o co se jedná!" Vážně by mohl být herec! Zamračil jsem se. Tohle už mě přestávalo bavit! Možná bych mu mohl odpustit, že měl něco s Angelem, ale to že mi pořád lže... to mu neodpustím! L „Odcházím!", oznámil jsem mu. „Ne, prosím...", vzlykl Kookie, ale já ho ignoroval. Nevím co budu dělat! Měl jsem pocit, že se mi všechno hroutí. „Nechoď, prosím!" „Jestli mi neřekneš pravdu hned teď...", řekl jsem vážně. „tak je mezi náma konec, slyšíš? Teď hned mi řekni pravdu, nebo odejdu a už tě nechci nikdy vidět!!!" Mlčel. „Tak fajn...", pokrčil jsem nešťastně rameny a už jsem otvíral dveře. „Počkej!", vyhrkl Kookie zoufale, já jsem zavřel dveře a vyčkávavě jsem se na něj podíval. „Počkej prosím!" Kookie se v slzách zhroutil na podlahu a já jsem chvíli čekal až se trochu uklidní. Za jiných okolností bych ho už utěšoval, ale teď... naprosto otřásl mou důvěrou, nedokázal jsem ho utěšovat, i když mi jeho slzy rvaly srdce. Pořád ho moc miluju!

„Já... já vážně nevím co se stalo...", začal potichu a já jsem se s povzdechem otočil, že znovu otevřu dveře a vypadnu. Už jsem toho měl až po krk! „Počkej!", vykřikl zoufale. „Já ti vážně nelžu! Já... něco jsem ti neřekl, promiň mi to prosím!" „Co jsi mi neřekl?", zeptal jsem se. Že by tajil i něco jiného krom sexu s Angelem? „Já... neřekl jsem ti, co se stalo před tím než jsem se pořezal...", vzlykl a snažil se dýchat, aby vůbec mohl pokračovat. Klekl jsem si k němu a pohladil ho po rameni. „Poslouchám!", řekl jsem a snažil se o konejšivý tón. Nechtěl jsem aby se zhroutil. „Co se stalo?" 

„Já... neřekl jsem ti, že... že vlastně nevím co se stalo! Pořezal jsem se taky proto, že... že mám výpadek, okno... vůbec nevím co jsem před tím dělal! Nikomu jsem to neřekl, ani panu doktorovi Lee! Promiň mi to, prosím, já jsem se moc bál! A potom... potom už se to nikdy nestalo, chtěl jsem to pustit z hlavy! Já jsem... já jsem nevěděl, že... prostě si nic nepamatuju!" Kookie to na mě vychrlil, abych ho snad nepřerušoval. Bál se, že ho nebudu poslouchat? „Počkej", řekl jsem udiveně. „To mi vysvětli. Jak jako máš okno? To jsi byl opilý?" „Ne, nebyl!", povzdechl si. „Sám tomu nerozumím, ale... celé tři dny si nepamatuju, jako by ani nebyly! Tenkrát se to stalo... Měl jsem za uchem nějakou ránu, ale vážně... vážně jsem netušil co to je! Tolik jsem se bál, že jsem to nikomu neřekl, chápeš? Už se to pak nestalo, takže... Mlčel jsem, ale byla to chyba, teď už to vím!" „Takže... ty si nepamatuješ, jestli jsi s ním spal, nebo ne?" Snažil jsem si to srovnat v hlavě. „Takže..." Sklonil hlavu a nervózně si hrál se svými prsty. „takže je dost možné, že jsem s ním spal... Promiň mi to prosím, mě to tak moc mrzí!" „Proč jsi ke mně nebyl hned upřímný?", zeptal jsem se rozhozeně. „Jak mám teď vědět co ti mám věřit?" „Já tě miluju!", vydechl. „Prosím věř mi! Neměl jsem tušení o nějakém Angelovi, opravdu! Já jsem ti nechtěl lhát, jen jsem na to chtěl zapomenout! Proč to nechápeš?" „Ale já to chápu!", povzdechl jsem si. „Jen že... nevím jak se s tím mám smířit?! Ty jsi spal s Angelem! Víš co je vlastně zač?" „Nevím!", řekl smutně. „Je to sadistický parchant! Jak... jak jsi to mohl dovolit? Aha... ty ani nevíš... promiň, já musím na koleje a srovnat si to v hlavě! Měl jsi mi to říct už tenkrát! Jdu... Já se ti pak ozvu... ahoj!" S tím jsem se otočil a zabouchl za sebou dveře.

Jung-Kook

Zůstal jsem jako opařený. Takovýhle závěr dne jsem fakt nečekal! :'( Nevěděl jsem co mám dělat. Chce mě Tae opustit? Jak se to mohlo stát? Nechápal jsem celou tuhle absurdní situaci.  Stoupl jsem si a zíral na dveře, za kterými zmizela má láska a měl jsem pocit neskutečna. Ne, tohle se právě neděje, tohle je jen zlý sen! Stál jsem a nemohl jsem už ani plakat...

Tae-Hyung

Ani nevím jak jsem se dostal na koleje a vrhl se Hobimu do náruče. „Co se stalo?", staral se, ale já jsem v tu chvíli nebyl schopen mluvit. Byl jsem zmatený a nevěděl jsem co si mám myslet. Co mi vlastně Kookie opravdu tajil? To že spal s Angelem a nebo to že měl výpadek? Jak to mohl neřešit, pokud je to pravda? Kdyby se to stalo mě, hned bych se někomu svěřil, protože bych se bál, že blázním! Jak mu mám věřit? Tajil to proto, že se bál... ach ano, to bude ono! Bál se, že ho zavřou do blázince, dobře to chápu... Ale proč to neřekl ani mě? A jak na něj přišel Angel? Jak s ním mohl spát? Jen z té představy se mi zvedal žaludek. Potřeboval jsem na chvíli vypnout a na nic nemyslet. Ráno moudřejší večera...

Ani nevím jak se mi podařilo usnout, asi vyčerpáním. Jimin nebyl doma a Gi už spal. Šli jsme tedy ke mně do pokoje a usnul jsem u Hobiho v náručí. Ráno jsem se probudil s bolavou hlavou a se slzami v očích. Neležel jsem totiž vedle svého miláčka... Jak se to mohlo stát? Co mám dělat? Mám mu to odpustit, když se to stalo tak dávno? Ale... jak mu můžu věřit? Celou dobu měl takové vážné tajemství, jak se mohl nesvěřit? Co mám dělat? Svěřil jsem se Hobimu a ten na mě jen nevěřícně zíral. „Kookie spal s Angelem?", nechápal. „Jak se to stalo?" „On sám neví!", řekl jsem zoufale. „Ale má z uchem stejnou značku jako já, chápeš to?" „Co když... co když ho Angel nějak zdrogoval?", nadhodil Hobi. „Třeba proto si nic nepamatuje?" „Ano... to musí být ono!", řekl jsem přesvědčeně. Ten hajzl! Jiné vysvětlení není, než to že Angel mého miláčka něčím nadopoval a pak ho znásilnil! Kdybych ho znovu potkal... asi bych ho zabil! Proč mi to tele neřeklo hned pravdu??? Začal zvonit telefon a já jsem sebou cuknul. Už podle melodie jsem poznal, že je to Jung-Kookie. Je v pořádku? Jak jsem ho já debil mohl nechat samotného? Jsem idiot!!!

„Jung-Kookie?", vydechl jsem, když jsem přijal hovor, ale namísto jeho sladkého hlasu jsem zaslechl tichý smích. Přeběhl mi mráz po těle. Hned jsem ho poznal! „Omyl, Tae-Hyungu, omyl! Jung-Kookie ti nevolá a už ti ani nikdy volat nebude!" Úlekem jsem málem upustil telefon. Angel??? Kde se do prdele vzal u Kookieho... nebo kde vzal jeho mobil??? „Kde je Kookie?", vykřikl jsem, až sebou Hobi cuknul. „To bys chtěl vědět, co?" Ach ten jeho hlas... trochu nachraplý a přece jemný... zněl teď tak neskutečně děsivě! „Co jsi s ním udělal?" „Přijď k němu do bytu a... třeba se něco dozvíš..." Znovu se potichu zasmál a potom hovor ukončil. Zůstal jsem zírat, neschopen pohybu nebo jen obyčejného dýchání. Hobi už myslel, že mě bude muset oživovat. „Angel něco provedl Kookiemu!", vydechl jsem konečně a do očí mi vyhrkly slzy. TO NEEEEE!!! „Musím tam!", vyhrkl jsem a už si to mířil ke dveřím. Hobi asi moc nechápal co se děje, ale bylo mi to fuk. V hlavě jsem mě jen jednu myšlenku: JUNG-KOOKIE!!! :'(

Rozrazil jsem dveře a vběhl do bytu. Dveře se samy zavřely, ale já se o ně už nestaral.Jen jsem si nešťastně pomyslel, že kdyby miláček zamykal, nikdy by se tohle nestalo. Se srdcem až v krku jsem doufal, že uvidím Kookieho. Třeba spoutaného, ale živého a zdravého. Uviděl jsem ale jen Angela. Stál uprostřed obývací části a klidně na mě čekal. 

Vypadal jako vždy, krásný a temný. Na tváři mu pohrával lehký úsměv. „Ahoj, Tae-Hyungu!", ušklíbl se a popošel mi naproti. „Ty hajzle!", vyhrkl jsem zuřivě. „Kde je Kookie?" Rozběhl jsem se k němu, abych mu dal pěstí, ale on na poslední chvíli uhnul a já jsem zakopl o jeho nohu, co mi nastavil. Zapackoval jsem a chyběl kousek, abych se praštil o konferenční stolek. Zoufale jsem se brchal na nohy. „Co jsi s ním udělal?", vykřikl jsem znovu. „Kde je???" Už jsem se nepokoušel ho napadnout, jen jsem se na něj zoufale díval. „Co jsi s ním udělal?" Umíral jsem hrůzou, co se asi mému miláčkovi stalo. „Proč?" „Já jsem tě varoval!", řekl klidně a pomalu se na mě otočil. Udělal krok ke mně a já jsem instinktivně ustoupil dozadu směrem ke kuchyňce. „Říkal jsem ti, že nemáš s nikým jiným souložit, že jsi jen můj!" Zamračil se. „Ty ses zbláznil!", vydechl jsem zoufale. „No tak, kde je?" „Možná ti to řeknu...", usmál se Angel chladně. „Možná je v pořádku a někde doufá, že ho najdeš..." Čekal jsem, co řekne dál, ale on se jen usmál. „Přestaň mě napínat!", vykřikl jsem znovu zuřivě. „Ne... ty přestaň tady hulákat!", ušklíbl se . „Nejdřív si vezmu tvůj rozkošný zadeček. Když mě uspokojíš, možná ti řeknu kde je tvůj miláček..." „Zapomeň!" „Jak chceš...", pokrčil rameny. „Ale pak neručím za to, že bude ten malý blbeček v pořádku..." „Opovaž se mu ublížit!", zavrčel jsem. „A kdyby, tak co?" Angel vypadal naprosto klidně. „Tak tě zabiju!" „Neslibuj něco, co nemůžeš splnit!", řekl a v očích mu to nebezpečně blýsklo. „Je to tvoje chyba, Tae-Hyungu!", řekl chladně. „Myslíš, že jsem si tě označkoval jen tak pro legraci? Mimochodem, jak se ti líbí má značka? Už jsi ji viděl, že? Na Jung-Kookovi..." Ušklíbl se pohrdavě. Neodpověděl jsem mu. Chtěl jsem jen aby byl Kookie v pořádku! Angel se na mě dál chladně díval a asi čekal na odpověď. Když se jí nedočkal, znovu se maličko pousmál. „Budeš litovat toho, že jsi s ním spal!", řekl klidně. Jako by mi oznamoval nějakou banalitu.

Podíval jsem se mu do očí a přeběhl mi mráz po těle. Došlo mi, že je opravdu nebezpečný. V duchu jsem hrozně moc litoval jen toho, že jsem spal tenkrát s ním. Je to opravdu má vina, že se Kookie octl v nebezpečí. Hrozně moc jsem doufal, že je miláček naživu. Nedokázal jsem si ani představit, že by to bylo jinak. Byl by Angel schopný vraždit? Nevím... Když jsem se však díval do jeho krásné tváře, měl jsem pocit, že já bych to dokázal. Zabil bych Angela holýma rukama, kdybych měl možnost. Nepřipadal mi totiž v tu chvíli jako člověk, ale jako nějaký démon. „Čas běží, Tae-Hyungu!", usmál se a dál se vpíjel pohledem do mých očí. Znovu jsem se zachvěl. Z jeho pohledu mi vždycky naskakovala husí kůže, ale teď to bylo jiné. Bál jsem se. Tolik sebevědomí a arogance pohromadě jsem snad ještě nikdy neviděl. A taky tolik zloby. „Jak ses rozhodl? Vyhovíš mi?" „Nevěřím ti, že mi to řekneš!", vydechl jsem rozechvěle. „Zavolám policii!" „Aha...", usmál se pobaveně. „Já ti nestačím! Chceš, aby nás bylo víc?! Ale víš co? Mně stačíš jen ty!" Zamračil se.

Chtěl jsem odejít, ale nestihl jsem se pohnout z místa. Angel totiž vyskočil, jako kdyby chtěl udělat piruetu, ale najednou vykopl nohu a s ladnou otočkou se mi trefil rovnou do obličeje. Překvapeně jsem vyjekl, ale to už jsem letěl přes půl bytu, až jsem tvrdě narazil na kuchyňskou linku. Vyrazil jsem si dech a potom jsem dopadl na zem. Snažil jsem se dýchat. Byl jsem zmatený a vůbec jsem nechápal, co se právě stalo.

Angel pomalu přišel až ke mně a chytl mě za vlasy. Vytáhl mě na nohy a dotáhl zpátky ke konferenčnímu stolku. „Ty si myslíš, že si budeš se mnou zahrávat?", zeptal se, ale zřejmě nečekal na odpověď. Pohodil mě na stolek. Naštěstí jsem už mohl zase dýchat. „Tady já určuju pravidla hry, je ti to jasné? Jestli v klubu nebo tady... tam kde jsem já, budeš poslouchat! Jasné? A já jsem řekl, že chci tvůj zadeček!" „Polib si!" „Ach...", zasmál se Angel. „To není můj styl někoho olizovat, ale klidně bych tu radost mohl dopřát tobě!" Ušklíbl se. „Budeš spolupracovat?" Jen jsem zavrtěl hlavou. „Fajn! Alespoň bude větší legrace!" Chtěl jsem se zvednout, ale on mě prudce kopl do břicha, až jsem znovu ztratil dech. Zkroutil jsem se do klubíčka. „Jen tak dál, Tae-Hyungu!", smál se. „Dej mi dostatek důvodů tě trestat! Nebo víš co?" Naklonil se k mému uchu. „Myslíš si, že Jung-Kooka znáš, že? Myslíš, že o něm víš všechno? Myslíš, že ho miluješ? Já ti můžu ukázat, co ten malý ubožák prožíval, ať ho poznáš ještě trochu víc! Co říkáš, na to, že by sis to zkusil na vlastní kůži?" „Že jsi hajzl, to říkám!", vydechl jsem bolestně. „Ty o něm nevíš vůbec nic!"

Pobaveně se ušklíbl. „Znám ho dýl než ty!" Zatvářil se pohrdavě. „Je to jen slaboch a ubožák. Zaslouží si všechno zlé, co se mu stalo, protože nebyl schopný se bránit! Pro takové ubožáky není na světě dost místa! Ale neboj... už dlouho tady nebude zavazet!" Znovu prudce kopl do mého břicha. „To je jen předehra, zlato!", usmál se a jemně mě pohladil po vlasech. Moc mě bolelo břicho a nutilo mě to zůstat zkroucený v klubíčku. „Není ubožák a místo tady není pro takové, jako jsi ty! Hajzle jeden!", vysoukal jsem ze sebe. „Už se opakuješ...", ušklíbl se znuděně. „Nic lepšího než „hajzl" tě nenapadá?" Chtěl jsem něco říct, ale kopl mě do žeber tak, že jsem málem viděl dvojitě. „Jak se ti to líbí?", posmíval se. „Přesně takhle, možná i víc, mlátili tvého miláčka. Ach chudáček Jung-Kookie, jak se asi cítil? Jak se cítíš ty, zlatíčko? Líbí se ti to?" Naposledy mě kopl a pak mě přetočil na záda. „Už mě to nebaví...", řekl a olízl si své černě namalované rty. Začal rozepínat mé džínsy a já nebyl schopný mu v tom zabránit. „Vezmu si sám, co chci!", mrkl na mě. Když jsem byl svlečený, otočil mě na břicho a přitiskl na stůl. Hrozně mě bolela žebra a břicho, nebyl jsem schopný se bránit. Odněkud vytáhl šátek a zavázal mi oči. Přišlo mi to směšné, ale co jsem zmohl?! Potom jsem slyšel, že si taky rozepíná kalhoty a za chvíli už do mě bez milosti vnikl. Bolelo to a moc. Angel si mě pevně podržel za boky. Ani nepočkal, až si zvyknu a začal se ve mně pohybovat. Mě bylo na zvracení. Hrozně moc jsem se bál o miláčka, takže to co mi dělal, jsem vnímal jen okrajově. Pořád jsem přemítal nad tím, jak je možné, že Kookieho zná. Je to někdo z Busanu? Nepatřil třeba mezi ty, co ho znásilňovali, že toho tolik ví? Jestli ano, tak ho vážně zabiju, jen co se trochu vzpamatuju! Byl jsem si už víc než jistý, že musel Kookieho zdrogovat! Zabiju ho!!! Zatím jsem ale byl bezmocný a Angel si se mnou dělal, co chtěl.

Bral si mé tělo a já jsem ho víc a víc nenáviděl. Musí mi říct, kde je miláček, nebo ho vykuchám! Nemluvil a já jsem jen tiše sténal. Po tváři mi tekly slzy, až jsem měl šátek celý mokrý. Nebylo to ale proto co se mi dělo, ale proto, že mě trápilo vědomí, že tohle musel Kookie prožívat celé tři roky. Chudáček Jung-Kookie! :'(

Pořád to bolelo, když do mě Angel tvrdě přirážel, ale já jsem víc prožíval psychickou bolest. Chvíli to trvalo, než do mě vyvrcholil. Spokojeně zavzdychal a pak opustil mé nitro. Zůstal jsem bez hnutí, ale on mě hned zvedl a posadil mě na stůl. „Takhle se mi líbíš víc!", řekl spokojeně. „Když mlčíš a necháš mě dělat si, co chci. Kdyby jsi to tak udělal hned na začátku, ušetřil by sis pár bolístek!" „Řekni mi kde je Kookie!", zavrčel jsem zoufale. „Nebo už drž hubu!" „Pořád tak drzý!" Chytl mě vlasy a zvrátil mou hlavu dozadu. Pak přitiskl své rty na můj krk, ale nedal mi žádný něžný polibek.

Začal hmoždit mou kůži a nechávat značky a modřiny skoro po celém krku. Kousal a sál tak silně, že to moc bolelo. Chtěl jsem ho odstrčit, ale dal mi takovou facku, že kdyby mě nechytl, spadl bych ze stolu. Litoval jsem, že jsem nechodil do nějakého bojového umění, což Angel asi jo, vzhledem k tomu kopu. Snad kung-fu? Nevím, co to bylo, ale už tím kopem mě odrovnal. Hlavou se mi honily temné myšlenky a v duchu jsem plakal pro svého miláčka, zatímco on stále týral můj krk. Pak se odtáhl a mlčel. Měl jsem pocit jako by si mě prohlížel. 

„Pořád budeš tak drzý?", zeptal se posměšně. „Měl by ses vidět, vypadáš rozkošně!" Nic jsem mu na to neřekl. Znovu se zasmál takovým tichým a zlým smíchem a mě už zase běhal mráz po těle. „Splním ti jedno tvé přání!", pošeptal mi do ucha. „Umřeš?", zeptal jsem se drze, ale trochu jsem se přikrčil, protože jsem čekal ránu. Žádná nepřišla, místo toho se Angel jen pobaveně zasmál. „Ne, toho se zatím nedočkáš!", řekl výsměšně. „Ale chtěl ses mě dotýkat, tak můžeš!" Znovu se potichu zasmál. „Teď mi ho totiž vykouříš, ty děvko!" „Nevykouřím!" „Ale ano...", oponoval klidně. „A zkus mě kousnout nebo tak něco... Znám chvat, kterým ti v mžiku zlomím vaz! Chceš to předvést?" Jen jsem zavrtěl hlavou. Nechtěl jsem ho už víc provokovat a doufal jsem, že mi přece jen řekne, co udělal s miláčkem, když se na mě vyřádí. „Tak kuř, děvko, ať se mi to líbí! Potom ti řeknu kde je Jung-Kook... možná." To možná hodně zdůraznil. Potom mi nacpal svůj penis do úst.