Jung-Kook

Ráno jsem se probudil s „menší" kocovinou. Běžel jsem na záchod hned jak jsem otevřel oči. Bylo mi dost špatně. „Kookie?!", uslyšel jsem za sebou rozespalý hlas, zatím co jsem já objímal záchodovou mísu a přemýšlel, jestli se už můžu zvednout a nebo mám čekat, jestli nepřijde další vlna dávení. Nakonec jsem naštěstí mohl vstát. „Kookie, jsi v pořádku?", strachoval se Tae. Unaveně jsem si opláchl obličej studenou vodou a taky jsem si vypláchl pusu ústní vodou. Pořád se mi mírně motala hlava. „Do háje, kolik jsem toho vlastně vypil? Jen čtyři panáky? To asi způsobily ty prášky... Vzal jsem si zase tři... Neměl jsem pít! Měl bych poprosit pana Lee o nové léky, tyhle už skoro nepůsobí a tamty zase byly moc silné... třeba je něco mezi? Tyto skoro nefungují ale s alkoholem... ach jo... To byla taková blbost!", říkal jsem si v duchu. Přemýšlel jsem a nechtělo se mi odpovídat. Vypadám snad, že jsem v pořádku? Ta zatracená hlava tak bolí! Měl jsem pocit, že mi v ní ťuká datel! :( Zalezl jsem proto pod peřinu a vůbec jsem se na Taeho nepodíval. Je to jeho vina! Proč mě naléval tím Martini? A to co jsme prováděli na té střeše... Jestli nás někdo viděl, tak asi umřu hanbou! Tae si opatrně lehl za mnou a jen se přitulil. Nic už neříkal, tak jsem ho nechal. Naštěstí jsem znovu usnul. Venku už svítalo.

Tae-Hyung

Přitulil jsem se k miláčkovi, ale už jsem nemohl spát. Dělal jsem si o něj starosti a taky mě mrzelo, že mi neřekl ani slovo. Vlastně se na mě ani nepodíval. Zlobí se na mě moc? Podíval jsem se na mobil, bylo kolem osmé hodiny. Kookie už zase tvrdě spal a já se díval na jeho krásnou tvář. Jsme spolu už tři měsíce a za celou dobu jsme se vážněji nepohádali. Takové malé pošťuchování nic neznamená a ty trable na začátku... to už je minulost, nic podobného se už nestalo! Nechtěl jsem proto nový rok začínat takhle... Ale co můžu dělat, aby se na mě miláček nezlobil? Neměl jsem v plánu ho opít a už vůbec ne ho ojet na střeše... Zachvěl jsem se při té vzpomínce. Ale bylo to tak divoké a bláznivé! Nikdy by mě nenapadlo, že by Kookie tohle dovolil... Zlehka jsem ho pohladil po něžném líčku a políbil ho na pootevřené rty. Nechal jsem ho potom spát a šel jsem se osprchovat.

Bylo skoro jedenáct hodin, když se konečně znovu probudil. To už jsem zvládl obstarat na recepci Aspirin a rozpustil jsem mu ho ve sklenici pomerančového džusu. „Dobré ráno, miláčku!", usmál jsem se něžně, když se posadil na posteli. Měl rozcuchané vlasy a díval se na mě zpod přivřených víček, ale vypadal k sežrání. „Je ti už líp?", zjišťoval jsem. Nejdřív zavrtěl hlavou, ale pak přikývnul. Jen jsem si povzdechl a nacpal mu do dlaně sklenici s lékem na bolehlav. „Co to je?", zeptal se podezíravě Kookie. „Džus s Aspirinem!", usmál jsem se. „Jsi zlatíčko, děkuju!", vydechl vděčně. Potom všechno vypil a prázdnou sklenici mi vrátil. „Chtěl jsem vidět Tokio!", řekl smutně. „Ale jestli se budu pořád cítit tak jako teď, tak uvidím houby s octem!" „Za chvíli bude líp!", usmál jsem se. „Uvidíš!" Vím co je to kocovina, ale já mám to štěstí, že nezvracívám... tedy většinou ne. Ale naštěstí piju jen občas! :) „To doufám!", povzdechl si. „Už se na mě nezlobíš?", strachoval jsem se. Podíval se na mě, jako by nevěděl co říct, ale pak zavrtěl hlavou. „Už nemám nutkání zvracet, tak už ne..." „To jsem rád!", oddechl jsem si. „Máš hlad?" „První se osprchuju..." Kookie se brchal ven z postele. Naštěstí vypadal o mnoho líp než před tím.

Seděli jsme potom v restauraci dole a přemýšleli co si dáme. Přišla mladá číšnice a Kookie si objednal kakao, dvakrát. Když slečna s úsměvem odešla, podíval jsem se udiveně na miláčka. „Neříkal jsi, žes tu ještě nikdy nebyl? Kde ses naučil tak skvěle mluvit japonsky?" Jen se usmál. „Ve škole...", pokrčil rameny. Jak jinak, že? Já sice japonsky rozumím a domluvím se obstojně, ale měl jsem pocit, že on mluví líp než já! To není fér!!! Za chvíli přišla slečna zpět a postavila jeden hrnek před něho a jeden ke mně. „Arigato gozaimasu!", usmáli jsme se oba a potom jsme se usmáli na sebe. „Doitashimashite!", odpověděla slečna. Neměla se ale k odchodu. „Promiňte...", usmála se nesměle. „Vy jste z Koreje?" „Jsme!", přikývl jsem. „To je milé!" nepřestávala se usmívat. Zdálo se, že se trochu červená. Proč? „Tak vítejte v Tokiu! Už máte vybráno?" „Děkujeme! Tokio je krásné!", usmál jsem se vřele a ona se zářivě usmála. „Mluvíte dobře japonsky!" pochválila mě. „A váš přítel taky!" „Děkuji moc!" Počkat, jak ví, že je můj přítel??? Aha, asi ví, že máme jednolůžkový pokoj... Může to servírka vědět? „Podáváte ještě snídani?", zeptal jsem se. „Dnes podáváme snídani až do půl dvanácté!", odpověděla. Pořád se červenala. Nechápal jsem, proč je v takových rozpacích. „Protože spousta hostů včera...", zarazila se. „Byl Silvestr, tak vycházíme hostům vstříc!" „Dobře...", usmál jsem se spokojeně. „Tak nám dejte něco co obvykle podáváte na snídani!" Doufal jsem, že to bude něco sladkého. „Dobře..." Zvláštně se na nás podívala a pak odběhla. „Je divná!", konstatoval miláček vykuleně. „To teda jo!", přikývl jsem. Asi za patnáct minut se vrátila s dvěma talířkama. „Můžu vám nabídnout naše vyhlášené lívance s karamelizovaným banánem, borůvkama a malinama?", zeptala se a když jsme přikývli, položila talířky před nás. Vypadalo to skvěle! 

Servírka potom odběhla a všiml jsem si, jak si špitá s jinou dívkou. Obě se dívaly na nás. „Že by ještě nikdy neviděly korejské kluky?", napadlo mě. Rozhodl jsem se, že je budu ignorovat a ochutnal jsem kousek lívance. Wow, byly skoro tak dobré jako lívance, které dělá Yoon-Gi! Musím mu říct, že má v Tokiu konkurenci! Zdálo se, že miláčkovi taky chutná. „Omlouvám se za vyrušení!", ozval se nějaký muž. „Ale mám upozornění pro hosty od našeho vedení. Snad už tady jste všichni!" Rozhlédl se po plné restauraci a spočinul pohledem i na nás dvou. „Takže... Vedení hotelu vzkazuje, že střecha našeho hotelu pro hosty není přístupná! Je zakázáno pohybovat se v prostorách hotelu s otevřeným ohněm a je zakázáno... ehm... nevhodné chování!" Hosté se po sobě udiveně podívali, ale pak pokrčili rameny a věnovali se dál svému jídlu. Já jsem ale zrudl a málem mi zaskočilo sousto. Cože? Muž to ještě pro jistotu zopakoval anglicky a taky korejsky. Korejsky! Takže o nás ví! Viděli nás??? Co všechno viděli??? Podíval jsem se na Kookieho a ten celý rudý skoro lezl pod stůl. Tak to se teda povedlo... Muž se znovu podíval na nás dva a já jsem měl taky chuť zalést pod stůl. Už mě přešel hlad i chuť na jídlo. Taková škoda! Mrkl jsem na miláčka a zdálo se, že on to má stejně. Pokynul jsem mu hlavou a pak jsme oba nenápadně vyklouzli z restaurace ven. Teda... slečny se za náma dívaly a smály se. Ach, ti Japonci jsou tak perverzní! A Japonky snad ještě víc... teda některé! Ty v klubu nebyly... :(

„Já tě zabiju, Tae!", vyhrkl Kookie, když jsme za sebou zabouchli dveře našeho pokoje. „Já za to nemůžu, miláčku!", bránil jsem se. „To ty ses tak na mě vrhl a víš, jaký jsem nadrženec..." „Takový trapas!", povzdechl si miláček, sedl si na postel a schoval si hlavu do dlaní. „Co budeme dělat?" „Budeme dělat jakoby nic...", pokrčil jsem rameny. „To jsme potom měli dojíst tu snídani!", namítl. „Myslím, že už teď všichni ví, že mluvili o nás dvou!" „Copak oni ví, co jsme dělali na té střeše?", podivil jsem se. „Hosté možná ne, ale personál určitě ano! Co by jinak znamenala ta narážka na nevhodné chování?" Vstal a začal chodit po pokoji. „Myslíš, že tam někde mají kameru? Mají nás natočené? Tae, my jsme jako nějaké pornohvězdy!" Musel jsem se zasmát. „Tak se trochu pobavili, no...", usmál jsem se. Rozhodl jsem se, že z toho nebudu dělat tragédii. Pochybuju, že by nás měli natočené, i když... no Japonci jsou fakt dost ujetí! :) „Poleťme domů, miláčku!" Kookie přestal pochodovat a vážně se na mě podíval. „Já se tady propadnu hanbou!" „Neblbni!" Vzal jsem ho kolem pasu a přitáhl si ho k sobě, tak že se o mě opřel zády. Propletl jsem naše prsty a opřel si hlavu o jeho rameno. „Vyrazíme do ulic, tady na hotelu se stejně moc zdržovat nebudeme, tak klid, ano? Poletíme až zítra, protože máme letenky až na zítřek!" „Máš pravdu!", povzdechl si a taky se o mě opřel. „Myslím...", usmál se už trochu uvolněněji. „že už můžeš začít rozdávat ty autogramy! Ještě jsi ani nenatočil žádný film a už jsi slavný!" „To ty taky!", zasmál jsem se a on mě dloubl loktem do břicha. „Já nechci být slavný!", zamračil se. „Jinak bych studoval herectví!" „Nechceš být slavný malíř?", podivil jsem se. „Ne, budu zneuznaný autor a slavný se stanu až tisíc let po mé smrti!", ušklíbl se miláček a pak se ke mně otočil čelem. „Pro mě jsi nejlepší malíř na světě už teď!", mrkl jsem na něj. „Ale ty nerozumíš umění, miláčku!", řekl vážně a políbil mě na rty. „Dobře... beru to zpět!" „Nemusíš!", usmál se a znovu mě políbil. „Vezmeš mě na Sky Tree?" „Třeba do nebe, miláčku!", usmál jsem se a začal ho líbat sice něžně, ale pěkně po francouzsky!

Jung-Kook

Vyrazili jsme tedy do ulic a snažili se ignorovat pohledy personálu. Ach jo... poprvé v životě v Japonsku a už mám takový trapas! „Vím kam tě vezmu, miláčku!", usmál se Tae. „To ti spraví náladu!" „Tokio Tower?", usmál jsem se. „Tam taky, ale... víš co? Uvidíš, až tam budeme!" Zase další překvapení? No, snad už z toho nebude další trapas... Když jsme ale dorazili na místo, nestačil jsem žasnout. „To je... to je Disneyland?", vypískl jsem jako malé dítě. „Tae, miláčku, my jdeme do Disneylandu?" „Jasně že jdeme!", mrknul na mě a já začal poskakovat, jako by mi bylo pět a ne dvacet. Ale měl jsem obrovskou radost. V Duryu parku jsme taky chodili po atrakcích a tady jsou ještě lepší! Wow! Tae se jen pobaveně usmíval. Potom mě políbil na ústa. „Tak pojď, Kookienku!", usmál se a vzal mě za ruku. Hurá, Disneyland!

Vstupné stálo v přepočtu 72 600 Wonů na osobu, ale já jsem trval na tom, že to zaplatím. Nakonec Tae přestal protestovat, já jsem zaplatil kartou, protože Yeny jsme si neproměňovali a mohli jsme vyrazit za zábavou. „Podívej, Tae!", vyhrkl jsem radostně. „Támhle je Mickey a Minnie!" „Ty jsi vážně přerostlé dítě!", usmál se miláček, ale já to ignoroval. Bylo mi dobře, jen mě mrzelo, že jsem si na hotelu zapomněl foťák.

Minnie i Mickey Mouse nám zamávali a já jsem taky radostně mával.

Obešli jsem spoustu atrakcí. Nejlepší asi byla horská dráha! Už jsem se vůbec nebál! :) Byl z tama nádherný výhled na horu Fuji!

Ale vlastně úplně nej byl kolotoč ve tvaru šálků! Točili jsme se bláznivě do kola a já jsem myslel, že vypustím duši. I Taemu se to moc líbilo! Byli jsme tam dost dlouho a najednou jsme si uvědomili, že už je tma.

„To je nádhera!", řekl jsem a tahal miláčka za rukáv, aby se podíval na osvětlený Disneyho hrad. 

Barvy se každou chvíli měnily. „Je to krása!", usmál se Tae. „Ale ty jsi krásnější!" „Vážně?", zasmál jsem se pobaveně a udělal na Taeho obličej. „Vážně jsem krásnější?", zeptal jsem se. „I s tímhle ksichtem?" Tae se smál, že málem spadl na zem. „Po... počkej!", kuckal miláček. „Já si tě vyfotím, ano?" Hrabal po kapsách a hledal mobil. Trpělivě jsem čekal až ho najde. „Udělej ten obličej znovu, prosím!", řekl miláček a utíral si slzy. „Tak fotím, dělej!" Ale mě už se nechtělo dělat stejnou grimasu, tak jsem předvedl jiný výraz. Přece jen, co by pak na to řekly budoucí generace, kdyby viděly ten první výraz? Asi by se všichni lekli a utekli! „To není ten výraz!", konstatoval Tae. „Ale nevadí! Jsi pěknější než ten hrad a tady je důkaz!" Ukázal mi display...

„To teda je důkaz!", usmál jsem se. Bohužel mi to ale připomnělo, že možná na jiném záznamu není můj obličej, ale můj zadek. Nevím proč, ale nepochyboval jsem, že tam mají kameru i se záznamem... myslím na střeše našeho hotelu. Proč tam do háje mají kameru??? Nebo jak na to přišli? „Tak už pojď...", řekl jsem o poznání míň vesele. „Podíváme se na Sky Tree?" „Tak dobře!", usmál se miláček a znovu mě vzal za ruku.

Přemístili jsme se asi za půl hodiny. „Wow!" Už zase jsem nestačil žasnout. „Ta věž je tak vysoká!" „Měří 634 metrů'", usmál se Tae. „Já vím!", řekl jsem trochu dotčeně. Sice jsem v Tokiu nikdy nebyl, ale vím o něm dost! „Jen jsem ji nikdy neviděl takhle zblízka! Je fakt impozantní!" Fascinovaně jsem vzhlížel vzhůru.

„Pojď!", pobídl mě miláček. „Vyjedeme nahoru a dáme si tam něco k jídlu, co říkáš?" „Že je to naprosto dokonalý nápad!", vyhrkl jsem a políbil jsem Taeho na rty. Celý den jsme nic nejedli a můj žaludek se začal ihned hlásit, jen co miláček zmínil jídlo. „Mám taaak hrozný hlad, miláčku, že už to asi nevydržím!", zatvářil jsem se dramaticky. „Kookie?" „Ano?" „Tys měl být herec!" Jen jsem se usmál. „Když myslíš?!"

Vyjeli jsme nahoru do výšky 450 metrů! Wow, to byla podívaná! Tak vysoko jsem ještě nikdy nebyl! Chvíli jsme se kochali pohledem, ale pak jsme si šli konečně dát to jídlo. Umíral jsem hlady! Objednali jsme si oba hustou polévku s brokolicí, hříbky a taky olivama. Mňam, bylo to výborné! :P

Byl jsem už zase šťastný a na tu záležitost se střechou jsem už nemyslel.

Na pokoj jsme se vrátili až pozdě večer. Byli jsme oba utahaní, ale ještě jsme si spolu vlezli do vany a užívali si teplou vodu a naši blízkost. Bylo mi s ním tak dobře, že kdybych měl umřít, měl bych pocit, že všechno krásné jsem už prožil. Ne že bych chtěl umírat... už ne! Jen tak jsme leželi, líbali se a hladili. Když jsme se umyli, šli jsme si lehnout do postele. Jen jsem si ještě vzal prášky, protože zvládat tolik štěstí dá opravdu zabrat! „Dopoledne v deset nám to letí...", řekl miláček a políbil mě. „Těšíš se domů?" „Asi ano...", usmál jsem se. „Těšíš se až se zase spolu budeme milovat v naší postýlce?", usmál se šibalsky. „Nebo bys ještě rád tady?" „Tae...", vydechl jsem, ale nenechal mě nic říct. Dlouho mě líbal a já si ten polibek užíval, ale taky jsem byl moc unavený a trochu jsem se bál, že bude chtít souložit celou noc tak, jak slíbil. Nakonec Tae nesplnil svou výhružku a namísto divokého sexu mě nechal spát. Miláček Tae-Hyungie ♥