Tae-Hyung

„Zlatíčko?!", zašeptal jsem do jeho vlasů. „Hmmm...?!", zavrněl Kookie a víc si mě k sobě přitáhl. „Copak, miláčku?" „Santa už nadělil dárečky!", oznámil jsem mu s úsměvem. „Vážně?", vydechl. „Řeknu ti tajemství, Tae... chceš?", zašeptal mi do ucha. „Povídej!", pobídl jsem ho zvědavě. „Jaké tajemství?" „Žádný Santa neexistuje!" „To jsi mi vůbec neměl říkat!", zasmál jsem se a začal ho lechtat. „Budu plakat! To jsem nechtěl vědět!" „Tae... ne... přestaň!", vypískl Kookie a snažil se mě setřást. Dařilo se mi ho týrat docela dlouho, ale potom... nevím jakým nedopatřením se to stalo, ale najednou víc zabral a já jsem udělal kotrmelec dolů z postele. Rozplácl jsem se na tvrdé zemi. „Jsi v pořádku?", zděsil se Kookie, ale současně se smál?!?! „Já jsem vyhrál!", radoval se. Nakonec se přece jen šel přesvědčit jestli žiju. Ohromeně jsem se zvedal ze země. Nechápal jsem... Jak se mu to podařilo? Vůbec jsem neměl ponětí jak mě přepral, ale ok... :) „Jsem celý!", usmál jsem se a on si vydechl. Pomohl mi vstát a už vážně si mě prohlížel. Možná zjišťoval, jestli se kousek mě někde neulomil. :)

 „Nechtěl bych tě zabít!", řekl napůl vážně a napůl z legrace miláček. „To doufám!", ušklíbl jsem se pobaveně. „Pojď se umýt a půjdeme už dolů, jo?" „Hmmm..." Kookie se zatvářil sklesle. „Ale do čeho se obleču? Nechal jsem tašku venku..." „Už dávno jsem ti ji přinesl!", usmál jsem se. „Tak dobře... Děkuju." Kookie se netvářil nadšeně. Nechtělo se mu dolů, to bylo vidět, ale šel poslušně do koupelny se umýt. Musel na sebe nejdřív něco obléct, protože nemám koupelnu ve svém pokoji... Udělal jsem to stejně. Když jsme pak byli umytí a převlečení, sešli jsme do kuchyně na snídani. Eon si už rozbalila dárky dávno před tím a teď si nadšeně hrála s plyšáky od Kookieho. Věděl jsem, že se jí budou líbit. Gyu seděl v kuchyni u stolu a bezmyšlenkovitě se rýpal v misce s cereáliema. Alespoň podle výrazu to tak vypadalo. „Dobré ráno!", řekl jsem a on ani nezvedl hlavu. „Dobré ráno!", řekl potichu Kookie a Gyu se na něho podíval. „Dobré...", ušklíbl se a potom se zase zaměřil na misku a dál se rýpal v cereáliích. Miláček se na mě udiveně podíval, ale já jsem ho políbil na rty a zatlačil ho na židli. „Co si dáš?", zeptal jsem se. Rozhodl jsem se, že žádné „téma Gyu" není. Jen se najíme a rozbalíme si dárky. Potom svou lásku vezmu do Duryu parku... Bude to hezký den a nikdo a nic nám to nebude kazit! „Dám si třeba to co on...", pokynul miláček nesměle na bratrovu misku. „Tak dobře", usmál jsem se. Šel jsem pak k lince najít nějaké cereálie a doufal jsem, že je Gyu všechny nesnědl.

Jung-Kook

Seděl jsem u stolu a nervózně si hrál se svými prsty. Vedle Gyu jsem se cítil hrozně nejistě. Já si hrál s prsty a on se rýpal v jídle. Skvělý začátek dne! „Díky za ten dárek!", ozval se najednou a zněl docela mile. Já jsem však sebou cukl, protože jsem nečekal, že na mě promluví. Chtěl jsem mu na to něco říct, avšak on ještě neskončil. „Nemusel ses ale obtěžovat!", dodal vážně. „Já... já jsem chtěl.", řekl jsem rozpačitě. „Mě to neobtěžovalo!" „To je sice hezké...", ušklíbl se Gyu a podíval se mi do očí. Napjatě jsem čekal co řekne dál a on si dával na čas. Nelíbil se mi jeho pohled. Už jsem si skoro začínal myslet, že je to s ním na dobré cestě, ale něco mi říkalo, že je v tom nějaké ALE. Ten jeho pohled... „Ale já svůj názor na tebe stejně nezměním!" „O čem spolu mluvíte?", zeptal se nervózně Tae, který přistoupil ke stolu a položil pře de mě misku s cereáliema. Jednu nachystal i pro sebe. „Děkoval mi za dárek!", řekl jsem rychle, abych předešel hádce. „Jo to taky...", řekl Gyu a propaloval mě pohledem. „A co ještě?" Tae se na něj zamračeně podíval a Gyu se ode mě odvrátil. Zamračeně opětoval pohled staršího bratra. Přišlo by mi to vtipné, kdyby to nebylo tak nepříjemné. Jsou na sebe tak moc podobní a oba se umí stejně strašidelně mračit. „Nic... Jen že svůj názor na něj nezměním!" „Nech si svůj názor pro sebe!", zavrčel Tae. „Nikdo o něho nestojí!" „Jaký názor?", vydechl jsem. Chtěl bych vědět co přesně proti mně má. „Tebe to zajímá?", podivil se Gyu. „Nezajímá!", vyhrkl Tae a varovně se na mě podíval. „Kookieho tvůj blbý názor nezajímá a mě taky ne!" „Ale...", řekl jsem trochu rozechvěle. „Já to vážně chci vědět!" Díval jsem se nejistě Jeong-Gyu do očí, ale pak jsem se odvrátil a prosebně se zadíval na miláčka. „Chtěl bych to nějak vyřešit. Prosím!" „Ty chceš něco řešit?", podivil se Tae. „Zrovna ty, který před vším utíká?" „Já už nechci utíkat!"

„Jak myslíš...", pokrčil nakonec rameny Tae a podíval se na bratra. „Tak mluv. Co máš za problém?" „No..." Gyu maličko znejistěl. „Jde o to...", zarazil se a podíval se na mě trochu udiveně. „Vážně tě zajímá co si myslím? Nikoho tady to nezajímá!" „Přestaň se litovat!", zavrčel Tae, ale já jsem jen přikývl. „Nejde vyloženě o tebe...", zrozpačitěl trochu Gyu. „Jde o to, že jsi kluk a že chodíš s mým bratrem. Nechci mít bratra co je gay!" Ach... tak to nevím jak mu pomoct... Smutně jsem se pousmál. „To je všechno?", zamračil se Tae. „Tak to máš teda smůlu!" „Proč?", vyhrkl Gyu rozrušeně. „Proč mám smůlu??? Kdysi jsi chodil s krásnou holkou a byl jsi hodně zamilovaný! Posílal jsi mi kotel fotek a já jsem je ukazoval kámošům ve škole... Všichni říkali, že mám cool bráchu, co chodí s krásnou a cool holkou... Proč to nejde zas? Co jim mám jako říct teď? Sice je roztomilý, ale nahoře není za co chytnout a tam dole má něco na víc? Budu jim k smíchu!!!" Cože? Udiveně jsem se na něho podíval. „Co to plácáš?", zeptal se miláček. „Co mě je do tvých kamarádů? Já budu chodit s kým budu chtít!" „Jasně...", ušklíbl se Gyu. „s kým chceš... Ty ses asi jednoho dne probudil a řekl sis, že je jedno, jestli to budeš dělat do zadku holce a nebo klukovi, že? Vždyť zadek jako zadek..." Plesk! Tae se napřáhl a vlepil bratrovi facku, jen to plesklo. Gyu se chytil za tvář a ublíženě se na něj podíval. „Neříkej, že jsi to s Irene nedělal i do zadku... Má Kookie taky tak krásný zadek jako ona?" Pomalu jsem se zvedl. Tohle vážně nemusím poslouchat. Tae se napřáhl a chtěl mu vlepit další facku, ale já jsem ho chytl za zápěstí. „Nech ho!", řekl jsem smutně. „Má právo na svůj názor, tak ho za to nebij!" „Já ho nebiju za názor, ale za to jak se mnou mluví a ještě před tebou!" 

„No a?", ušklíbl se Gyu. „Jak mluvím? Jestli je to chlap, tak něco snese, ale... on asi moc chlap není, co? Dělá ti to do zadku, Kookie? Nebo ty snad ojíždíš jeho? Jsi chlap nebo ženská?" Zrudl jsem jako rajče a on se vědoucně usmál. „Ženská bez koz co má ptáka..." Schytal to z druhé strany. Pustil jsem Taeho ruku a odešel jsem pryč. Něco se spolu ještě dohadovali, ale já jsem to už nechtěl poslouchat. Spolkl jsem tři prášky. Potom jsem vzal mobil a peněženku. Oblékl jsem si bundu a obul boty. Musel jsem na vzduch, pryč!

Tae-Hyung

Zatracený Jeong-Gyu mě strašně moc naštval. Chtěl jsem jen klidné ráno, kdy si rozbalíme dárky a půjdeme se s miláčkem projít... Ale ne, bratr zase musí mít plnou hubu keců! Prý se chlubil s Irene... co je mi do té kozy a co je mi sakra do jeho uhrovatých kamarádů??? Kvůli tomu bude urážet kluka, kterého miluju víc než kohokoli jiného na světě? Co je bratrovi po tom co mu jak dělám? To je dost intimní a hlavně čistě naše věc! Chytl jsem Gyu za tričko pod krkem a přitáhl si ho k době. „Tos přehnal!", řekl jsem a tvrdě se mu podíval do očí. „Pokračuj takhle dál a můžeš zapomenout na to, že máš bratra! Už se nebudeš muset stydět, protože ti nakopu zadek a zmizím ti ze života!" „Tae...", vydechl Gyu, ale nakonec už dál nic neříkal. Jen sklonil pohled na můj hrudník. „Pamatuj si jednu věc!", řekl jsem přísně. „Jung-Kook je pro mě nejdůležitější osoba na světě, moc ho miluju!" „Je pro tebe důležitější než rodina?" Znovu se mi podíval do očí, trochu vyzývavě. „On je taky moje rodina!" „To ho vážně tak moc miluješ?" Gyu to pořád nemohl pochopit. Nevím po kom je tak blbý?! „Jak se ti to stalo?" „To nemůžeš pochopit...", povzdechl jsem si. „Potkal jsem anděla a toho nejde nemilovat!" Pustil jsem jeho tričko a otočil se k odchodu. „Tak mi to řekni... co je na něm tak úžasného?" Otočil jsem se jen napůl. „Všechno!" Odešel jsem a už se za ním neotočil. Gyu má poslední šanci, jinak nedokážu dodržet slib, který jsem Kookiemu dal. Nechci takového bratra!

Kam ale miláček šel? Prodělal jsem malou zástavu, když jsem ho nenašel v pokoji, jak jsem si myslel. Trochu se mi ulevilo, když jsem si všiml, že jeho cestovní taška je na místě. Možná šel za Soonshimem? Ale tentokrát tam miláček nebyl. „Ahoj, chlupáči!", pohladil jsem pejskovo rozdivočelé chlupaté tělo. Můj chlupatý miláček se mohl zbláznit radostí. „Přijdu za tebou později, slibuju!", řekl jsem něžně a podrbal ho za ouškem a pod krčkem. „Mám pro tebe dárečky, to si pochutnáš!" Nechal jsem si olízat tvář. „Ale teď mi řekni, neviděl jsi Kookieho? Takového krásného kluka, kterého jsi poznal včera. Neříkal ti kam jde? Ne?" S úsměvem jsem ho pohladil po hlavě a vytáhl jsem mobil. Po chvíli zvonění to miláček naštěstí zvednul. Spadl mi kámen ze srdce a proto jsem na něj chtěl být milý. „Kde jsi miláčku?", zeptal jsem se a doufal, že není na cestě do Seoulu, jen tak bez svých věcí. „Proč jsi zase někam utekl?" „Chtěl jsem být sám!", řekl smutně. „Proto jsem odešel." „Kde teda jsi?" Zbledl jsem strachy, že je opravdu na cestě domů. „Jsem..." na chvíli se odmlčel a já zatajil dech. Stalo se něco? „Jsem v Duryu parku... jen jsem si nemohl vzpomenout jak se to tady jmenuje! Měl jsi pravdu, Tae, je to tu nádherné!" 

„Jak ses tam tak rychle dostal?", vypadlo ze mě udiveně. Vždyť to tady Kookie nezná! „Autobusem..." „Aha...", zarazil jsem se. „Ale já jsem tam chtěl jít s tebou!", řekl jsem lítostivě. Já toho Gyu vážně zabiju! „Tak přijď za mnou. Počkám tě u tří srdcí od kterých je výhled na věž...", řekl potichu. „Přijď brzy, ano?" „Jsi v pohodě?", strachoval jsem se. „Už ano... Snad... Miláčku, trochu se tady projdu, až budeš na místě, tak mi zavolej!" „Dobře..." Kookie to položil. U tří srdcí, od kterých je výhled na věž? Sakra, to má být nějaká hádanka? Na nic jsem nečekal a rychle jsem se oblékl. Řekl jsem mámě, že jdeme s Kookiem do Duryu parku a ona jen přikývla. Nic neřekla. Brzy na to jsem už jel autobusem.

Jung-Kook

Vyklouzl jsem zase nepozorovaně z domu a vydal se do ulic. Potřeboval jsem být sám a uspořádat si myšlenky, ale hlavně se uklidnit. Doufal jsem, že se to s Jeong-Gyu nějak srovná, ale teď už vím, že je to marné! On nechce aby Tae chodil s klukem, ale já jsem kluk a nikdy se svého miláčka nevzdám! Nikdy! Přišel jsem na autobusovou zastávku a zrovna jel autobus. Když jsem si všiml, že jede do Duryu parku, neváhal jsem a nastoupil. Lístek jsem si koupil u řidiče. Zastavili jsme přímo u parku. Připadal jsem si jako v pohádce. Procházel jsem se a cítil jsem jak ze mě napětí opadá. Přišel jsem až k lanovce a rozhodl jsem se, že si vyjedu nahoru. Za chvíli jsem už jel nahoru, směr Woobang Tower.

Z kabinky byl moc krásný výhled! Sotva jsem dojel nahoru a udělal pár kroků, začal mi zvonit telefon. 

Tae-Hyung

Zeptal jsem se lidí, kde jsou nějaká tři srdce a dověděl se, že nahoře... Vyjel jsem tedy lanovkou nahoru a netrpělivě se rozhlédl. „Kde ten Kookie sakra je?" Vzal jsem telefon a zavolal mu. „Už jsi tady, miláčku?", zjišťoval. „Jsem nahoře a ty jsi kde?" „U těch srdcí." „Jdu za tebou, ani se nehni!" „Fajn..." Dal jsem si mobil do kapsy a šel hledat tři srdce s výhledem na věž a jednoho miláčka. Brzy jsem zahlédl to, co jsem hledal, ale nezdálo se, že by tam někdo byl...

Kolem sice chodili lidi, ale Kookieho jsem neviděl. Už jsem chtěl vytáhnout mobil, když mě najednou někdo chytl a zezadu mi přikryl oči dlaněma. „Mám tě!", řekl miláček rozverně a já jsem ho chytl za jeho prsty. „Měl jsi říct „hádej kdo to je?" a ne „mám tě"!", upozornil jsem ho se smíchem. Byl jsem rád, že se cítí dobře. „Mám tě je lepší!" Sundal ruce a já se hned otočil a přitáhl si ho do polibku. Dlouho jsem ho líbal a kolem sem tam někdo prošel, ale nikdo se nepozastavoval, proč se dva kluci líbají. Jsou Vánoce!!!

„Mám hlad!", postěžoval si Kookie, když jsem ho přestal líbat a namísto toho jsem sevřel jeho ruku. Pomalu jsme se vydali směrem k věži. „To proto, že jsi utekl bez snídaně!", řekl jsem vážně. „Proč mi pořád děláš takové šoky?" „Promiň...", povzdechl si. „Ale už jsem tam nemohl vydržet! Jsem rád, že jsem jel sem, do parku..." „Vzal bych tě tady později!", řekl jsem mírně dotčeně. „Tak jsem to nemyslel.", usmál se a znovu mě něžně políbil. „Jen jsem potřeboval být sám a tady je to opravdu nádherné! Procházel jsem se a pomohlo mi to cítit se líp... A teď jsem rád, že už jsi se mnou! Moc tě miluju!" „Já tebe taky!", usmál jsem se do dalšího polibku. „Z Jeong-Gyu si vážně nic nedělej, ano? Když ti nedá pokoj tak..." „Nemluv už o něm, prosím!", skočil mi Kookie do řeči a přikryl mi rty prstem. „Pojďme na něj chvíli nemyslet, ano?" „Dobře..." „Mám fakt hrozný hlad!", vyhrkl Kookie a začervenal se, když mu zakručelo v žaludku. „Tak pojď!", zasmál jsem se. „Najdeme něco k snědku!" Přišli jsme až k věži a tam jsme si ve stánku koupili kelímek s kuřecíma nugetkama.

„Mám nápad!", řekl jsem pak nadšeně, když už byl kelímek prázdný. „Jaký?", zeptal se zvědavě Kookie. „Víš...", usmál jsem se. „Chtěl jsem tady s tebou jít až za tmy, ale... co kdybychom na setmění počkali tady, v parku? Nemusíme chodit domů... Dole jsou různé atrakce, zablbneme si a užijeme si pěkný den, co říkáš?" „Že je to úžasný nápad, chci být s tebou sám bez..." „Bez mé rodiny, že?", usmál jsem se. „Hmmm..." „To nic, já to chápu!", pohladil jsem ho konejšivě po tváři. „Vůbec se nemusíš cítit blbě... Vím, že je máš rád a já taky, ale... Být jen s tebou je mnohem lepší!" „Vážně?", usmál se a v očích mu to jiskřilo. „Vážně!" Zulíbal bych ho a ani to by nebylo dost! Láskou bych ho snědl, ale ani tak bych nebyl nasycený. Přitáhl jsem si ho k sobě a pevně ho objal. „Miluju tě, Jung-Kookie!", řekl jsem dojatě, protože ty jiskry v jeho očích... Přesně takového miláčka chci mít! Chci ty jiskry, chci jeho zářivý úsměv s těmi roztomilými zoubky... „A nikdo mi v tom nemůže zabránit!" „Já vím!", zašeptal a víc se ke mně přitiskl. „Nedovolím, aby mi tě vzali, Tae!" „Nedovol!" „Nikdy!" S úsměvem jsme se na sebe podívali. „Tak jdeme na ty kolotoče?", zeptal jsem se a nenápadně si utřel slzu. „Jóóóóóó!", vykřikl Kookie a rozběhl se k lanovce, sotva jsem mu stačil, přestože mě táhl za ruku.

Nakonec jsme jeli několik kol na kolotoči.

Bylo to super a viděl jsem, že je miláček opravdu moc šťastný. Taky jsem byl. Dali jsme si zase něco malého k jídlu a potom se s kelímky limonády procházeli po parku. 

Už skoro zapadalo slunce, když jsme vlezli na horskou dráhu. To byla jízda! Měl jsem pocit, že se miláček trochu bojí, protože se na mě tiskl jak nejvíc mohl a odmítal otevřít oči. Já jsem si to užíval! :)

Nakonec, když jsme jeli už tak po páté, Kookie taky otevřel oči a začal si to užívat. Byla to boží jízda a když jsme nakonec rozechvěle vystoupili na pevnou zem, byla už tma.„Miláčku!", vydechl Kookie. „To... to je opravdu nádhera!" V parku se totiž rozsvítila světla, ale také milióny světýlek a vánočních ozdob. Bylo to opravdu působivé! Chodili jsme potom od jednoho romantického místa, jako je třeba Arte Suseong Land, k druhému a nikde se nezapomněli políbit.

Nakonec jsme zase vyjeli nahoru k věži. Miláček nestačil žasnout a já jsem ho šťastně prováděl tou nádherou. „Neříkal jsem ti, že je to tady moc romantické?", zašeptal jsem mu do ouška. „Je to vážně jako v pohádce!", žasnul miláček. „Děkuji, Tae, že tady smím být!" „To není takový problém jít s tebou do parku...", usmál jsem se. „Ne!", zakroutil hlavou miláček. „Já nemyslím tady v Duryu... myslím..." Trochu se zarazil a utřel si slzu, která mu začala téct po tváři. „Myslím tady, jako v Daegu! Děkuji, miláčku! Já... já jsem tak šťastný!" Ale vypadalo to, jako by opak byl pravdou. Miláček se rozplakal a já ho musel utěšovat. Ach jo... :) „Pojď, koupím ti horkou čokoládu...", usmál jsem se. „Potřebuješ zahřát a taky trochu zklidnit..." „Hmm...", popotáhl. „Dám si čokoládu se šlehačkou, prosím." Víc jsem se usmál a vzal ho za ruku. Šli jsme zase k věži. Miláček tiskl mou ruku a nestačil žasnout nad tou nádherou.

„V Busanu to takové není?", zeptal jsem se. „Asi je...", povzdechl si. „Ale já jsem se o takové věci nestaral... o nic jsem se nestaral. To před tím je tak dávno... ale myslím, vzpomínám si..." Maličko se začal chvět a já ho k sobě přitiskl. „Pšššš...", řekl jsem vážně. „Nevzpomínej!" Jen přikývl a šli jsme dál. Koupil jsem mu čokoládu se šlehačkou. Bezostyšně jsem mu pak slíbal jeho knír přímo na veřejnosti a bylo mi jedno, že se na nás někdo dívá. Pořád se díval... cítil jsem ten pohled v zádech. Když jsem ale odtrhl své rty od miláčka a otočil se, abych viděl, kdo to tak civí, nestačil jsem se divit. „Mami, tati..." „Překvapení!", usmáli se oba.

Oba dva jsme zůstali překvapeně civět. „Jak... jak jste nás tady našli?", vydechl jsem udiveně. „No, my jsme se s maminkou šli projít...", usmál se taťka. „Vlastně jsme vás nehledali!" „Aha..." „Taky jsme romantičtí, že?", podívala se máma na otce a políbila ho na ústa. Wow, ani nevím kdy naposledy jsem ty dva viděl líbat se. To se ví!", mrkl na ni. „Sluší vám to!", řekla máma a usmála se na mě s Kookiem. „Ještě že to ale neviděl Gyu..." „Pořád ho to nepřešlo?", podivil jsem se. „Trucuje...", povzdechla si máma. „Kde vlastně je Eon-Jin?", zeptal se miláček. „Doma, s Gyu...", odpověděl táta. „To mi připomíná", řekla máma vážně. „Co jste celý den jedli, vy rošťáci? Ani jste si nevybalili dárky!" „Jedli jsme neboj..." „No, chtěla bych vědět co... To je jedno, vyjedeme nahoru, na Woobang Tower a pak půjdete s náma domů! Já vás nakrmím a pak si rozbalíte dárky!" Raději jsme neodmlouvali. Pokochali jsme se pohledem na Woobang Tower Land a na Daegu... 

Potom jsme se museli vrátit domů s mými rodiči jako malé poslušné děti... :)

Jung-Kook

Trochu mi bylo líto, že už se vracíme zpátky k nim domů. Moc se mi líbilo být v Duryu parku! Nechtělo se mi za Gyu... Ale už začala být moc velká zima a taky jsem dostal znovu hlad. Přivítala nás Eon-Jin, kterou jsem celý den neviděl. „Pojď si rozbalit dárek, Kookie!", řekla naléhavě, chytla mě za ruku a táhla do obývacího pokoje ke stromku. „Soonshim ti ho hlídá!" „Nech Kookieho první najíst!", řekla přísně paní Kim... máma. „Počkat... Soonshim je uvnitř? Proboha, co ta děcka tady dělala zatím co jsme byli s tatínkem chvíli pryč?", zděsila se, když uviděla pejska v obývacím pokoji. 

„Kde je Gyu?" „Hraje si tu novou hru na počítači!", usmála se Eon a dál mě táhla ke stromku. Hraje si hru? Skvělé! :) Soonshim se k nám přidal, motal se kolem mých nohou, až chybělo málo abych zakopl o ta světýlka, co měl omotané kolem krku a všude, a natáhl se na zemi. „Soonshim ti posvítí na rozbalování!", usmívala se Eon. To už tam přišel i Tae a máma si jen povzdechla. „Dobře, najíte se potom..." „Tak se podívej, co jsi dostal!", usmál se miláček, když mi Eon nacpala krabici do dlaní. Soonshim to očmuchával a nezapomněl taky olizovat mou ruku. Usmál jsem se na Taeho, na Eon i na Soonshima a začal krabici pomalu rozbalovat.