Tae-Hyung

„Miláčku...", zašeptal jsem mu do ouška a stiskl jeho dlaň. „Hlavně se nesnaž za každou cenu udělat dojem, ano? Buď sám sebou! Oni si určitě všimnou, že jsi inteligentní, chytrý a moc rozkošný!" „Všimnou si, že jsem rozkošný?" Kookie se usmál a začervenal se. „Děkuju, Tae... Už je mi vážně líp!" „To je dobře!", vydechl jsem a něžně pohladil jeho tvář. „Co si to tam špitáte?", culila se máma a Kookie sebou trhl jako by ho přistihla při něčem nemravném... „Jen mu říkám, aby se uvolnil, že jsme rádi, že tady je! Je to tak, že, mami?!", mrkl jsem na ni a ona přikývla. Vzala Kookieho kolem ramen a vedla si ho do kuchyně, zatím co on se na mě trochu polekaně otočil. Pokynul jsem mu ať klidně jde, že je to v pořádku. „Prý skvěle vaříš?!", slyšel jsem říkat mamku, když vycházeli ze dveří. „Trochu vařím...", řekl nesměle miláček. Pak už byli pryč.

„Tae..." Eon-Jin na mně bez varování hupsla, když jsem se pohodlně uvelebil na křesle. Slíbil jsem sice Kookiemu, že budu jako klíště, ale nějak mi přišlo rozumnější nechat mámu a miláčka o samotě. Doufám, že mi to pak nebude zlatíčko vyčítat. „Tae!", vynucovala si Eon pozornost. „Proč jsi mi neřekl, že je Kookie až tak moc krásný?" „He?", podivil jsem se. „V tom mobilu to nebylo vidět...", stěžovala si. „a já jsem teď z toho trošku v rozpacích... Ale tele je přesně takové jak jsem si myslela! Myslíš, že bych s ním taky mohla chodit až vyrostu? Počkal by na mě?" Táta se na ni pobaveně podíval, zatím co já jsem nestíhal kulit oči. „Kookie je můj!", řekl jsem, což bylo jediné na co jsem se zmohl. „Eon-Jin...", usmíval se táta a poplácal si na kolena, takže sestřička slezla z mého klína a přemístila se k němu. „Kookie je krásný, ano?", vyzvídal. „Takže se ti už líbí kluci?" „To víš až teď?", zakroutila nechápavě hlavou a my oba jsme protočili oči v sloup. Vážně začíná brzy. „Nemyslíš, že je pro tebe moc starý? Nebyl by lepší kluk z tvé třídy?" „Tam se mi žádný nelíbí!", zamračila se. „Jsou ušatí a mají ruce jako opice a nohy jako pavouci! Mě se líbí Kookie!" „Ale Kookie má rád Taeho!", vysvětloval taťka. „No a co?!", mračila se Eon a já nestačil žasnout. Snaží se mi právě moje vlastní sestra ukrást přítele? :P „Tae by byl smutný!", opáčil táta a Eon se na mě zkoumavě podívala. Naznačil jsem, že pláču a ona se usmála. „Tak já si najdu jiného Kookieho... dobře!" „Díky, sestřičko!", usmál jsem se a políbil ji na líčko. Nikomu Jung-Kookieho nedám! „Jdu si hrát!", oznámila nám a elegantně odešla z pokoje. „Tak běž...", řekl jsem a taťka se na mě usmál. „Potvora!", ušklíbl jsem se a pak jsme se oba zasmáli. „Má dobrý vkus jako ty!", pokrčil rameny taťka a já jsem na něj vykulil oči. On si taky myslí, že je Kookie krásný? Wow!

„Ahoj!", ozvalo se od dveří. Poznal jsem hlas svého bratra a hned jsem se otočil. Ale to už byl chlapec u mě. Rychlý jako blesk! :D „Zdar, brácha!", řekl vesele. „Tak už jsi tady..." „Ahoj!", usmál jsem se taky. „Už nějakou chvíli..." Pokýval hlavou jako že chápe, zatím co si sedal na sedačku naproti mně. Pobaveně jsem si ho prohlédl. Zdá se mi to a nebo dospívá před očima? Ještě nedávno to byl malý kluk, ale v poslední době se nějak vytahuje... za chvíli mě předroste. :) Už nenosí bundy, co mu vždycky kupovala máma, ale snaží se být cool. Už jen proto, že je to můj brácha... má vlastní krev, se mu to dost dobře daří! :) Měl na sobě teplou mikinu a černou koženou bundu. Hodně otrhané džínsy zdobily řetězy. Uši měl propichlé a v nich stylové kuličky.

„Sekne ti to!", pokýval jsem hlavou a zvedl palec nahoru, zatím co se Gyu spokojeně culil. Podíval se na tátu a ten se zamračil. „Nepodporuj ho v tom, Tae, prosím!", řekl vážně otec a podíval se na mě, jako bych snad bratra podporoval v genocidě nějakého národa. „Nosí gatě samá díra... to by zrovna mohl chodit jen v trénkách a maminka se bojí, že se nachladí!" „Tati", vyhrkl Gyu. „Já nenosím trénky, jasné?!" Vyprskl jsem smíchy, ale brácha pokračoval. „A kdo říká gatě? Slyšel jsi někdy to slovo, Tae?", obrátil se na mě. „Já nosím kalhoty, když už a rozhodně nejsou samá díra! Budu je nosit a basta!" „Proč bys musel nosit zrovna takové hrůzy?" „Protože se to holkám líbí a nejsou to hrůzy!", odpověděl se vzdorem. Prosebně se na mě podíval a já se snažil mu přispěchat na pomoc. „Tati, to se teď tak nosí, vážně!" „Tak proč ty nejsi taky tak moc oškubaný?", zeptal se ze zdviženým obočím táta a prohlédl si mě zpod svých brýlí. Sjel mě od hlavy k patě, jako by čekal, že budu mít díry i za ušima, kdybych nějaké na sobě měl. Zrovna jsem na sobě měl džínsy bez děr, ale je pravda, že tak moc oškubané jako byly ty, co měl na sobě Jeong-Gyu ani doma nemám. „Protože Tae už je starý!", vyhrkl bratr. „Co... cože?", vykulil jsem na něho oči. „Jsem jen o necelých šest let starší, ne o šedesát!" To bych si vyprošoval! Nafoukl jsem uraženě tváře, ale on se jen usmíval. „Dělám si z tebe prdel, brácho!", mrkl na mě. „Vím, že nejsi starý! Tak klid, hyungu..." Naznačil jsem, jako že mu vlepím facku, ale pak jsem se jen usmál. On se ale na mě usmíval jako největší neviňátko.

„Za chvíli bude večeře!", zavolala máma z kuchyně. „Gyu, bež se převléct a umyj si ruce!" „Ano, mami!", zahulákal a zvedl se z křesla. Poslušně odkráčel do svého pokoje a já jsem byl zvědavý do čeho se převlékne. Táta jen zakroutil hlavou a dál sledoval program v televizi. Já jsem odběhl do mého pokoje a vybalil dárky z našich tašek. Kookiemu jistě nebude vadit, když dám pod stromek i ty od něho.

Jung-Kook

Taeho máma si mě vedla do kuchyně a mě se v krku udělal knedlík. Nervózně jsem se otočil po miláčkovi, jestli už jde za námi, ale on si seděl dál, takže asi bude dělat klíště na dálku... Skvělé! :( Sotva jsme přijeli a on už mě opustil. To mu nedaruju! :'( „Takže vaříš rád?", zjišťovala paní Kim a já jsem začal vnímat. „Prosím?", zeptal jsem se rozechvěle. Předtím jsem ji totiž nejdřív moc neposlouchal. Zrudnul jsem rozpaky, protože mi to přišlo hrozně neslušné. „Tae říkal...", usmála se klidně. „že dobře vaříš! Baví tě to?" „Někdy mě to baví, někdy moc ne...", přiznal jsem, zatím co jsem se rozhlížel po jejich kuchyni. Byla hezká! Ani ne moc moderní a přitom ani ne moc stará... Myslím, že se v ní dobře vaří i jí. 

„Mám to stejně!", mrkla na mě. „To taky hodně záleží na tom pro koho vaříš, viď?" „Hmmm...", usmál jsem se. Dýchal jsem a snažil se uklidnit. „Pro Taeho vařím rád!" Zase jsem byl rudý, možná i na zadku. Proč jsem tak nervózní??? „Paní Kim je milá a nemám důvod se bát!", domlouval jsem si v duchu. Tae, pomoc! Zrudl jsem ještě víc, když jsem si uvědomil, že mě s úsměvem sleduje. V očích jí to jiskřilo a mi připomněla mého miláčka. Je vidět, že je jeho máma! I Eon je tak podobná! Zajímalo by mě, jaký je jeho bratr?! Zhluboka jsem vydechl. „Chcete s něčím pomoct?", zeptal jsem se nesměle a ona přikývla. „Mohl by jsi mi, prosím, pomoct prostřít stůl?" „Do.. dobře...", přikývl jsem. „Když mi ukážete kde co máte..." Něžně se usmála a mě se, pomalu ale jistě, začínalo mnohem líp dýchat. Nakonec snad ani nebudu potřebovat prášek...

Prostřel jsem stůl a paní Kim vytáhla spoustu dobrot z lednice. Potom nachystala taky jídlo, které bylo ještě teplé na sporáku. Celou dobu jsme si povídali. Bavili jsme se o všem možném, jenom tak a já jsem se v její přítomnosti začal cítit opravdu dobře. Líbilo se mi, že ze mě nic netahá. „Kookie...", řekla paní Kim. „Chtěla bych, aby jsi mi tykal, ano?" „Mám vám tykat?", nechápal jsem. „Přesně to říkám!", řekla s úsměvem. „Chci aby jsi mi tykal! Ber to jako rozkaz!" Znovu jsem zrudl až za ušima. „A jak... jak vám mám říkat?" „Říkej mi třeba „mami", tak jako Tae, jestli s tím nemáš problém?! A tykej mi, prosím!" „Dobře...", usmál jsem se, ale do očí jsem se jí nepodíval. Bylo to tak zvláštní. Najednou mě ale chytla a sevřela ve své náruči. „Jsi moc milý kluk!", řekla něžně a mě se málem zastavilo srdce. „Jsem ráda, že si můj syn našel tak milého človíčka! Vítej v rodině, Kookie!" „Ach..." Přitulil jsem se k ní a cítil jsem, jak se mi do očí tlačí slzy. Tohle jsem opravdu nečekal! Musel jsem se trochu sklonit, protože byla nižší než já, ale nakonec jsem si pohodlně opřel hlavu o její rameno. Už jsem neudržel slzy a rozbrečel jsem se jako malé dítě, které potřebuje mámu. „Mami...", zašeptal jsem a znělo mi to jako nějaké kouzelné zaříkávadlo. Myslím, že i ona cítila dojetí, protože mě začala hladit po zádech a se stopami pláče v hlase mě začala konejšit. „Neplakej, Kookie! Co by si pomyslel Tae, kdyby nás tady viděl plakat?", zeptala se. Jen jsem popotáhl a usmál se do jejího ramene. Co by měl říkat? Ať si klíště sedí tam, kdo potřebuje aby něco říkal? :) Chvíli mě ještě tiskla k sobě. Mlčeli jsme. Potom se ale odtáhla a pohladila mě po tváři. „Běž se převléct!", řekla dojatě. „A řekni ostatním, že budeme jíst!" „Dobře...", špitl jsem a poslušně se vydal do Taeho pokoje. Doufal jsem, že ho najdu. V očích jsem ještě pořád měl slzy.

„Kam jdeš?", uslyšel jsem Taeho hlas. „Jdu se převléct!", řekl jsem aniž bych se na něj podíval. Zrádce! „Tak já jdu taky!", řekl vesele. Vzal mě za ruku a dotáhl mě až do svého pokoje. Nebránil jsem se, ale pořád jsem se odmítal na něho podívat. Jeho máma mě sice nesnědla, ale to miláček přece nemohl vědět! Slíbil mi, že se o de mě nehne ani na krok. Zradil mě! „Co ti říkala máma?", zajímal se Tae a snažil se při tom nahlédnout do mé tváře. Já jsem se ale zarputile otáčel a skláněl hlavu tak, aby mi do tváře vidět nemohl. Nakonec ho to asi přestalo bavit, protože mě chytl za pas a strhl na postel. „Ach...", vydechl jsem úlekem. Vzápětí už ležel na mě a rukou si přidržel mou bradu. Zkoumavě se mi podíval do očí. „Ty jsi plakal!", vydechl udiveně. „Stalo se něco? Nebo jsi jen dojatý?" Slyšel jsem v jeho hlase prosbu aby to byla ta druhá možnost. Jen jsem přikývl. „Na co kýveš?", rozčiloval se miláček. „Jsi smutný nebo dojatý?" „Měl jsi tam být...", řekl jsem rozechvěle. „pak by jsi to věděl!" „Chceš říct, že ti moje máma něco provedla?" Tae se zmateně posadil, ale nepřestával shlížet do mých očí. Vypadal skoro výhružně. Kdyby mi opravdu něco provedla, ani bych neměl odvahu mu to říct. Nebo je to jen má představa, že nechce slyšet nic špatného? „Chce abych jí říkal „mami"...", vydechl jsem a po tváři mi stekla nová slza. Tae chvíli hleděl, jako by si snažil srovnat v hlavě, co se to vlastně stalo a pak se na mě zeširoka zazubil. „Máš jí říkat „mami", jo? Tak to je super! Máma tě má ráda! Neříkal jsem ti to, miláčku? Celou dobu jsem ti opakoval, že to bude v pohodě a ty jsi mi nevěřil!" „Hmmm...", popotáhl jsem a snažil se nevzlykat. 

„Já nepláču!", vyhrkl jsem, když se na de mnou sklonil, ale on už nic neřekl a přitiskl své rty na ty mé. Začal mě něžně líbat a já jsem jeho polibek opětoval. „Měl jsi pravdu!", řekl jsem potichu, když odtrhl své rty. „Neměl jsem důvod se bát! Máma... je tak hodná!" „Já vím!", usmál se a znovu mě začal líbat. „Ale to neznamená, že se na tebe nezlobím!", zamračil jsem se při další pauze. „Jsi hrozně špatné klíště!" „Já se polepším!", usmál se s skousl můj spodní ret. Skoro vzrušeně jsem vydechl.

„Ehm...", ozvalo se od dveří a když jsem se podíval, kdo nás přistihl tentokrát, zjistil jsem že je to mladý kluk, nejspíš Jeong-Gyu... Skvělé, opravdu. Ještě nás nikdo nepředstavil a už mě vidí v posteli s jeho bratrem... Další trapas! „Co je?", zeptal se Tae mírně nevrle. „Poslala mě máma!", zamračil se chlapec. „Prý řekla tady... jak že se jmenuje ten kluk pod tebou? To je jedno... Měl nám prý vyřídit, že už budeme jíst, ale on nic neřekl! Proto poslala pro vás mě, protože vám to moc dlouho trvá! Nenapadlo by mě ale, že uvidím tohle..." Zatvářil se, že bude zvracet a s tím odešel pryč. „Co to bylo?", zeptal jsem se vylekaně. „Nevšímej si ho!", usmál se a chtěl mě znovu políbit, ale já jsem se odtáhl. „Čekají na nás!", řekl jsem a odstrčil ho, abych mohl vstát. „Chtěl jsem se jen převléct..." Mělo to vyznít jako „a ty mě místo toho jen ztrapňuješ" a on to asi taky tak pochopil. „Tak se převleč!", řekl uraženě. Skvělé, už zase. Tae se vrátil do svého dětského pokoje a proto se opravdu chová jako dítě? „Ty taky!", řekl jsem vážně. „Hmmm..."

Snažil jsem se co nejrychleji najít nějaké slušné oblečení a nakonec jsem si vzal džínsy a košili. Miláček zvolil stejnou variantu. Když jsme přišli do kuchyně, už na nás všichni čekali. Eon-Jin se tvářila hladově, paní Kim se usmívala, Jeong-Gyu se urputně mračil a Taeho táta nám pokynul abychom se posadili. Stůl byl plný dobrot co máma nachystala. Měla  to na menším stole, který postavila vedle jídelního. 

U toho druhého stolu jsme pak všichni seděli. Spolkl jsem knedlík a snažil se nedívat na Jeong-Gyu, který mě propaloval pohledem. Ani se to nesnažil skrývat, prostě nevraživě civěl. „Neokukuj tak našeho hosta!", napomenula ho paní Kim a on se poslušně odvrátil. Ještě před tím se ale stihl ušklíbnout. „I Eon-Jin se umí chovat slušněji!", řekla máma a chlapec uraženě našpulil ret. Tak to dělává i malá a myslím, že to už udělal i Tae. Nejsou náhodou rodina? Až na to, že mě všichni přijali, zatím co tento kluk má zřejmě nějaký problém... „Ani nevím jak se jmenuje!", řekl naštvaně Jeong-Gyu. „Tak nevím, kdo je nevychovaný!? Neměl by se náhodou představit? Vůbec ani nevím proč tady je?!" „Jmenuje se Kookie!", řekla Eon pohotově a usmála se na mě. „A je tu proto, že ho Tae miluje a proto, že si ho jednou vezmu za manžela!" Cože? Vykulil jsem na ni oči. Jak vezme za manžela? Mluvit o Taeho lásce mi taky nepřišlo zrovna taktní. „Miluje?", vydechl zaskočeně Jeong-Gyu. „To znamená, že... Co to znamená?" Sestřinu poznámku o svatbě ignoroval. Podíval se po rodičích jako by od nich čekal záchranné lano. Jako by doufal, že to nedorozumění nějak vysvětlí. Přece by nestrpěli aby jejich syn tahal do domu kluka, kdyby to nebyl jen kamarád. Možná si nevšiml toho, že mě Tae líbal... nebo všiml? Musel si všimnout, pamatuju si ten jeho výraz. Cítil jsem jak mi srdce začalo splašeně tlouct. Chtěl jsem aby se všichni cítili dobře, já jsem se chtěl cítit dobře a teď... vypadá to, že se to dost kazí! „Nerozumíš tomu, co znamená, že ho miluju?", zeptal se Tae dřív, než stačili rodiče zareagovat. „Miluju ho! Už to chápeš? Je tady proto, že chci být pořád s ním! Moc ho miluju! Máš s tím nějaký problém?" Bratr jen zaraženě mlčel. „Kookie...", usmál se na mě a konejšivě mi sevřel dlaň ve své. „Tohle je můj mladší bratr a jmenuje se Jeong-Gyu!" potom se obrátil na svého bratra. „Gyu, tohle je Jung-Kook a je to můj přítel! Chodíme spolu a vlastně už spolu i žijeme... Stačí?" „Hmmm..." Gyu se na mě znovu nenávistně podíval a mě se sevřelo srdce. Potom se ale odvrátil a už se na mě po dobu večeře raději nedíval. Celý jsem se chvěl a skoro jsem ani nemohl jíst. Já jsem tušil, že se něco takového stane. Kdyby tady bylo sto lidí, vždycky by se našel alespoň jeden, který by mě nenáviděl. A já ho vlastně chápu... :'(

„Máš u sebe prášky?", zeptal se Tae starostlivě, když si všiml jak jsem rozhozený. „Nemám...", zašeptal jsem smutně. Celý jsem se chvěl, že jsem nemohl držet příbor ani hůlky. Nevím jestli si někdo, kromě Taeho, všiml. „Zaběhnu pro ně!", řekl šeptem a bez vysvětlení odběhl. Nejistě jsem se rozhlédl, ale každý se věnoval jídlu, teda až na Gyu, který opět zaměřil svůj pohled na mě. Nejistě jsem se usmál, ale on odvrátil pohled a tvářil se jako by mě neviděl. Tak nevím co je lepší?! Když se na mě mračí a nebo když mě přehlíží? Veselé Vánoce... „Nic si z něho nedělej!" Tae už byl zpátky a dal mi lahvičku do dlaně. „ Je to jen puberťák! Na něm nezáleží!" „Jak nezáleží?", vykulil jsem na něj oči, sotva jsem spolkl tři prášky. To už byl teď můj standart, tři prášky... „To neříkej, je to tvůj bratr!" „No a? Jeho jsem si nezvolil, tebe ano! Tebe moc miluju a jsi pro mě mnohem víc než on!" „Tohle neříkej!" Rvalo mi srdce to slyšet. Jak já bych chtěl mít krásný vztah se svým bratrem než zemřel... nedovolím, aby si to tihle dva pokazili! Ne kvůli mně! :( „Na tvém bratrovi záleží a jestli má se mnou nějaký problém tak..." „Tak co?" Tae stiskl mou ruku a podíval se mi do očí. „Opustil by jsi mě kvůli němu? Aby byl bratříček spokojený? Ani nevíme co mu vlastně vadí!?" „Já..." Do očí mi vyhrkly slzy. „Já jsem nechtěl říct, že bych od tebe odešel..." Srdce už mě přímo bolelo. Proč si miláček myslí, že bych ho chtěl opustit? To bych raději zemřel! „Jen jsem myslel, že... prostě bych odjel..." 

„V žádném případě!", řekl vážně Tae a zamračil se na Gyu, který rychle odvrátil pohled. „Budeme tady podle plánu, jasné? Však máma ho už zklidní a nebo to udělám já, když nedá pokoj a bude tak blbě čumět!" Při posledních slovech trochu zesílil hlas a ten mu klesl o oktávu níž. „Co se to tady děje?", zvedla paní Kim hlavu a zamračila se na přítomné. Pan Kim dál nevzrušeně jedl, Eon nevěděla která bije. Tae se mračil na Gyu a ten se mračil na mě. Já jsem se zvedl a odešel z pokoje. „Kookie..." Tae za mnou zavolal, ale já jsem se neotočil. Zavřel jsem se na záchodě a zoufale jsem se rozplakal. Všude kam přijdu něco způsobím! Určitě rozvrátím jejich milou rodinu a Tae mě nakonec stejně opustí...

Tae-Hyung

„Ty jsi takový blbec!", vyhrkl jsem a změřil si bratra téměř nenávistným pohledem. „Co ti udělal, že tak blbě čumíš? Proč se na něj neumíš usmát?" „Proč bych se na něj měl usmívat?", podivil se Gyu. Netuším kdy se z něho stal takový spratek?! „Protože je to slušnost!", zasáhl otec a podíval se na Gyu stylem, jako že nechápe kdo to je a co udělal s jeho synem. „Protože to je moc milý kluk!", řekla máma. „Všichni ho máme moc rádi!" „Já ne!", zamračil se Gyu. „Kdyby to byla holka, tak by mi nevadil, ale takhle... víš mami co dělají když jsou sami v pokoji?" Zavrtěla hlavou a já jsem sevřel ruce v pěst. „Olizují se jako nějaká prasata! Myslel jsem, že jsem se přehlédl, ale... už vím že ne! Kdo ví, co všechno ještě dělají!?" „Přestaň!", okřikla ho máma. „Je tu Eon-Jin, kroť se! A za další, jsou dospělí, je to jejich věc!" „Tobě to nevadí?", vykulil na ni zděšeně oči. „Ty to víš a nevadí ti to?" „Já to vím a jsem šťastná, že je Tae-Hyung šťastný!" „No ty vole..." „Prosím?" „Chtěl jsem říct...", zmatkoval brácha. „Ty krávo..." „Prosíííím?" Máma už vstala od stolu a tvářila se, že mu jednu vrazí. „To nebylo na tebe!", hájil se Gyu. „Promiň! Ale proč? Proč nemá holku jako před tím?" „Protože se zamiloval do kluka..." Táta už taky vstal. „Mě to nevadí, mámě to nevadí, Eon-Jin to nevadí a ty se budeš tvářit, že ti to taky nevadí! Jestli budeš uvádět do rozpaků našeho hosta, přísahám, že i když jsem na tebe nikdy nevztáhl ruku, tak tě seřežu jako žito a je mi fuk, že jsou vánoce!" Gyu zůstal zaraženě zírat. Táta byl vždycky přísný, ale zároveň taky laskavý. Když se ale rozčílil, šel z něj strach a tohle je poprvé, kdy jsem ho slyšel vyhrožovat fyzickým násilím. „Omlouvám se!", řekl kajícně Gyu a sklonil hlavu. „Běž pro Kookieho!", řekla máma a já jsem hned vyběhl. Chtěl jsem jít hned jak odešel, ale nakonec mě přemohla zvědavost. Chtěl jsem vědět co si budou říkat...

Chvíli trvalo než jsem miláčka našel zamčeného na záchodě a chvíli trvalo než mě pustil dovnitř. Líbal jsem ho a hladil. Snažil jsem se ho přesvědčit aby se vrátil ke stolu. „Gyu už se na tebe nebude dívat!", slíbil jsem mu. "Netrap se tím! Já tě moc miluju a on ti může být ukradený!" Něžně jsem ho pohladil po tváři a stiskl jeho dlaň. „Neboj, to se srovná!", vyhrkl jsem rychle, když jsem si všiml, že chce něco namítat. „Nebudu ho nenávidět, neboj se! Potom stejně odjedeme domů a on ať si myslí co chce! Hrozně moc tě miluju, Jung-Kookie!" „Já tebe taky!", řekl chvějícím se hlasem a přitiskl se ke mně. Potom jsem ho odvedl zpět. Máma i táta se na něho povzbudivě usmáli a on se usmál taky. Věnoval úsměv i Gyu a ten se pokusil mu úsměv oplatit.

„Donesu dort!", řekla paní Kim a já jsem se zaradoval. Máma peče skvělé dorty! Když ho postavila na stůl i miláček otevřel pusu úžasem.

„Je nádherný!", vydechl Kookie a usmál se na mámu. „To jsi pekla sama?" „Jasně že sama!", řekla pyšně. „Kdo by mi tady asi tak pomáhal? No... Eon-Jin se snažila...", dodala rychle, když si všimla, že se Eon zatvářila, že má slzy na krajíčku. „Ale jinak... táta neměl moc čas a Gyu je pořád u kamarádů... nebo si snad našel dívku?", podívala se vyzývavě na bratra. „Neměl bych si radši najít kluka?", zeptal se provokativně a to už schytal pohlavek od táty. „Nebuď na mámu drzý, nebo si mě nepřej!" „Omlouvám se!", řekl pokorně a sklonil hlavu. „Ne, jen jsem byl u kamaráda! Kdybys chtěla něco pomoct, měla jsi mi říct!" „Pche... to by to dopadlo!" „Hmmm..." „To nic, tak snad abych to nakrájela, ne?" Kookie zase vyjeveně sledoval jejich rozhovor a já se radši nezapojoval, abych neřekl něco, co by mohlo všechny mrzet. Dort byl výborný a já jsem donutil miláčka aby snědl svůj kousek, jinak by jen zíral na Gyu a ani by neochutnal. To si s bráchou ještě vyřídím! V duchu jsem na něj nadával ve všech jazycích, ve kterých jsem si vzpomněl, tedy převážně korejsky, ale taky trochu japonsky a anglicky...

Jung-Kook

Bylo mi smutno z toho jak se to zvrtlo. Myslím, že bych měl odjet, a je jedno co miláček říká. Jsou Vánoce a já tady nebudu způsobovat rozbroje. Rozhodl jsem se, že až to tady skončí, že se vyplížím v noci z domu a prostě odjedu. „Dáme si dárky!", jásala Eon-Jin. Záviděl jsem jí její bezstarostnost a klid. Podíval jsem se na Taeho, ale on vypadal, že už se taky uklidnil. Mrkl jsem na Gyu a on mě propaloval nenávistným pohledem. Zachvěl jsem se a rychle svůj pohled odvrátil. „Dáme si maličkosti z punčochy...", řekla paní Kim „a uvidíme co nám do zítra nadělí Santa!" Odvedla nás ke krbu, kde kromě ozdob, visely i punčochy. Vyhrkly mi slzy dojetí, když jsem si všiml, že je jich šest. 

„Ty se sněhulákem nahoře mají Tae a Kookie!", řekla vesele. „Ten dole vlevo je pro Gyu a ten vpravo je Eon! Já mám soba a táta Santu..." „je to takový náš zvyk!", pošeptal mi do ucha Tae. „Večer si mezi sebou předáme maličkosti, teda spíš máma nám dá maličkosti a dárky pak už normálně... ráno dvacátého pátého, jako všichni..." „Moc pěkný zvyk!", usmál jsem se a přitulil se k miláčkovi. Chtěl jsem aby mě ochránil.

Pořád jsem byl dojatý. Šest punčoch! Oni vážně počítali i se mnou! Tedy až na Jeong-Gyu, který mě už zase propaloval chladným pohledem...