Myslím, že ještě nejste připraveni na to znát konec. Vraťme se proto trochu do minulosti a vyjasněme si pár věcí:)

Harry's point of view

FLASHBACK - Kapitola #19

   Mířil sem za Liv, protože sem ji prostě chtěl vidět. Překvapovalo mě to, ale ta praštěná holka byla svým způsobem úžasná... Do hajzlu, Stylesi! Nerozplývej se tady!

Vešel sem do jejího pokoje a uviděl ji sedět na posteli se spoustou učebnic. Dal sem oči otráveně v sloup, protože se učila tak často, že to snad ani nemůže bejt zdravý. Byla do jedný z těch učebnic tak zabraná, že si ani mýho příchodu nevšimla.

,,Můžeš mi říct, co se zase učíš?'' vyrušil sem ji a ona leknutím vykřikla. Musel sem se usmát, protože její výraz byl komickej. Nasupeně mě probodla pohledem a já nadhodil: ,,Zjevně mě ráda vidíš,'' uchechtl jsem se a ona se zhluboka nadechla a zase vydechla.

,,Jsi normální? Víš, jak jsem se lekla? Musíš klepat, Harry!'' pokárala mě jako malýho kluka a z očí si sundala ten dalekohled. Nic sem jí na to neřekl a zmerčil na stole diář, kterej sem ji dal jako formu omluvy. Vůbec by mě nenapadlo, že si ho nechá.

,,Páni, netušil sem, že ho budeš používat,'' hlesl sem překvapeně a otevřel ho. Olivie nic neříkala jen sem periferně zaregistroval nějaký pohyb, takže nejspíš pokrčila rameny. Listoval sem jím, zatímco se ona dál věnovala těm nesmyslům.

Pročítal sem si její poznámky, úkoly a všechno ostatní a musel sem uznat, že v tom má pěknej pořádek. Všechno krásně podtrhaný, označený, krasopisně nadepsaný, to já sem psal jak prase. Posadil sem se na židli a listoval nevzrušeně dál, než sem narazil na stránku, kde bylo moje jméno. Zamračil sem se a zběžně to prolítl očima. Ani sem si neuvědomil, že začínám číst nahlas.

  ,,Štve mě jeho arogantní postoj a neustálé připomínky na mou osobu. To, jak se vždycky povýšeně napřímí a probodne mě tím svým uhrančivým zeleným pohledem. Nemám ráda jeho povahu, protože si myslí, že může všechno. Nemám ráda celého Harryho Stylese, až na jednu malou část. Tu, v které má uschované vzpomínky na svou matku. Jedině tyhle vzpomínky z něj dělají člověka, jinak je to ztracený případ.
Chtěla jsem mu pomoci, ale teď už vím, že jemu pomoci není. On už tímhle zůstane, a nakonec bude litovat dne, kdy mi řekl ta hrozná slova. Kdy mě ponížil, i když si všichni mysleli, že je to jen v rámci divadelní scénky.'' Liv ztuhla, podívala se na mě a chtěla něco říct, ale nenechal sem ji. ,,Harry Styles je nevypočitatelný pyšný sobec, který nechápe, že lidé mají také city. Nedokáže být empatický ani ohleduplný k okolí. Je jen zaslepený sám sebou a na lepidlo, které ho tak zaslepilo, neexistuje žádné ředidlo! Harry Styles má ledové srdce, které je tvrdší než diamant. Nenávidím ho. Nenávidím ho hned z několika důvodů! A jeden z nich je, že ho stále potkávám...''

Začínal sem bejt nasranější a nasranější. Hlas my spadl do ledovýho tónu a Liv se stále snažila ze sebe něco vymáčknout. Měl sem hroznou chuť s tím mrsknout o zeď a začít řvát, jenomže to nešlo, protože ve všem měla pravdu. Znala mě tak zkurveně dobře, a to sme se znali vcelku krátkou dobu.

,,Harry, je to už déle, co jsem to-,'' 

Přerušil sem ji.

,,Proč jsem z toho člověka tak zmatená? Proč mě nutí nad ním přemýšlet, i když nechci? Nikdy jsem se ve škole nemusela nutit k tomu, abych se začala soustředit, ale kvůli němu se mi to dneska stalo. Je to jakoby vysílal nějaké divné signály směrem ke mně, které by značily omluvu, ale zároveň varování. Varuje mě snad před sebou? Tak proč mě líbá, když mě pak varuje? Prý to byl omyl, který se neměl stát, ale já mu nevěřím. Nějaký důvod to mít musí a já na něj přijdu. Musím na ten důvod přijít, protože to je jedna z věcí, kvůli níž nemůžu spát...''  

Ten den, kdy sem ji políbil... Jo, bylo to trochu neplánovaný a možná sem si to tím posral, ale byla to chvíle, kdy se to vybízelo. Možná sem tím porušil všechny pravidla - jako ty kecy, že nikoho nikdy nelíbám, ale tohle bylo jiný. Nebyla to přece láska.

Vstal sem a Olivie sebou cukla. Trochu mě to zamrzelo, protože to vypadalo, že se mě bojí. Chodil sem chvíli po jejím pokoji sem a tam a prohraboval si vlasy, jak už sem měl ve zvyku. Sralo mě, že mlčí a nic neříká.

,,Proč nemáš ráda rychlý auta?'' vypálil sem první otázku, která mě v tu chvíli napadla. Vlastně mě to děsně zajímalo, protože já auta miloval a neviděl sem na nich nic špatnýho.

,,Proč se mě na to ptáš?'' odvětila taky otázkou a já se zastavil na místě. No jistě, opět mě chce obelstít a mít navrch.

,,Já se ptal první!''  protestoval sem a zněl jako malý dítě. Před ní sem si tak občas i opravdu připadal.

,,A já chci jako první vědět odpověď!'' dohadovala se dál, čímž mě usadila, a já jí vyhověl, protože sem porstě nedokázal dál odporovat.

,,Sere mě, že do mě tak zkurveně vidíš! Přijde mi, že mě nutíš se měnit! Taky chci o tobě vědět nějaký tajemství! Něco, co nikdo neví. Tohle není fér!'' Rozhodil sem ruce do strany a díval se na ni s výčitkou. Chtěl sem o ní vědět najednou všechno... Ale nechtěl sem, aby to o mně věděla i ona.

,,Já do tebe nevidím, Harry. Vidím jen to, co ty chceš. Nic víc,'' řekla, ale to mi nestačilo. Nebyla to pravda. Věděla všechno, znala mě víc, než sem se znal já sám.

,,To není ta odpověď, kterou sem chtěl!'' ucedil sem, ale ona zůstávala klidná. Nejspíš jí nedocházelo, že to myslím kurva vážně!

,,Později ti to řeknu,'' navrhla mi, ale já zavrtěl hlavou, protože to mi teda nestačilo. Couvala v rozhovoru víc než já. ,,Strašně se mi o tom těžko mluví, Harry. Pochop mě! A já si prostě nejsem ještě stoprocentně jistá, jestli ti můžu věřit!'' zvýšila mírně hlas.

Tak tohle mě dojebalo. Nemůže mi věřit? Vždyť sem k ní do prdele upřímnej! No dobře... už sem jí dost lhal... A taky sem jí neřekl o tý armádě, ale to přece nemusí vědět... To, že sem ji políbil, to je přece vedlejší záležitost...

,,Cože?!'' vyprskl sem naštvaně.

,,Ještě před pár týdny jsme se nemohli ani vidět! Já nevím, prostě -chce to ještě čas, ano?'' snažila se o mírnější tón, ale už bylo pozdě. Byl sem kurva že nasranej.

,,Dnes jsem tě chtěl vzít na projížďku a pak tě vzít na závody. Půjdeš?'' svedl sem hovor trochu jinam a se semknutými rty vyčkával.

,,Ha-,''

Snažila se určitě zas vymlouvat...

,,Tak půjdeš?!'' zeptal sem se důraznějc.

,,Kamkoli. Jen se vyhněme rychlým autům a závodům,'' zašeptala a já už fakt vypěnil.

,,Proč?! Kurva řekni mi to! Je to kvůli mně? Bojíš se, že to neuřídím? Protože to se fakt bát nemusíš, sem nejlepší řidič z okolí!'' přesvědčoval sem ji, i když to bylo marný. Dívala se na mě sklesle a nedůvěřivě, a to mě šíleně rozčilovalo.

,,Kvůli tobě ne, Harry. Já jen prostě nemůžu.'' Zatnul sem pěsti na rukou a připadal si v jejím životě strašně nedůležitej. Taky sem byl. Jenom kretén, co jí motá hlavu, i když stejně bude za chvíli v prachu. 

,,Nevěříš mi, co?'' vyplivl sem nasraně otázku, ale odpověď sem znal předem.

,,Ne.'' Ta její upřímnost mi ještě víc připomínala, jakej sem zkurvysyn. Mlčeli sme. Asi sem jí dal trochu najevo, že mě to zamrzelo, protože se dívala lítostivě, takže sem se hned ovládnul a nasadil svou typickou masku - nikdo nesmí vkročit.

,,Pak tu nemám, co dělat!'' zakončil sem rozhovor a práskl za sebou při odchodu dveřmi. Byl sem nasranej na sebe i na ni.

Protože ona i přesto vkročila.

*

   Šel sem za tím francouzským plešounem, protože sem si tak trochu potřeboval vyřídit účty. Ten hajzl mě nechtěl nechat jet Go car fest, protože už tu příští rok prej nebudu a mám dát šanci druhejm! Měl sem chuť v tu chvíli zabít jak mýho fotra, tak jeho... Kdyby si fotr nevymyslel zkurvenou armádu, mohl bych teď jezdit jeden závod za druhým bez zbytečnejch keců!

Byl v nějakým pajzlu v ulici za Baker street. Byla sobota, takže měl nejspíš volno a mohli sme si normálně promluvit.

Zrovna kloudnej rozhovor to teda ale nebyl.

,,Armáda, Stylesi! Posraná armáda! Za deset let už o tobě nebude nikdo vědět. Prostě to nepojedeš!'' křikl rozhodně, a to mě dost nasralo.

,,Ty svině zkurvená!'' Chytnul sem ho za límec jeho bundy a díval se mu nasupeně do očí. Nikdy nezajel tolik, co já. I když to tady celý řídí.

,,Může ti to bejt jedno, stejně budeš za rok touhle dobou v píči!'' vpálil mi do očí a mě se to hrozně dotklo. Sevřel sem mu límec ještě pevněji.

,,Pořád sem největší hrozba! Nikdo mě neporazil! Nemůžeš mi vzít moje postavení, ty hajzle zasranej!'' nadával sem mu opakovaně. Chtěl mě připravit o jednu z mála věcí, v který sem exceloval.

,,Každej tu na tebe zapomene, Stylesi. Budeš pouhou minulostí. Vyser se na to dřív, než bude pozdě!'' To měla bejt rada? Seru mu na jeho zkurvený rady! Nezajímá mě to!

Najednou sem zaslechl zpoza jednoho rohu nějaký zvuk. Jako když se někdo zprudka nadechne.

,,Kdo tam je?!'' zakřičel sem. Jestli tohle někdo slyšel, tak to může bejt taky všechno slušně v prdeli. Žádná odpověď se nedostavila. ,,Ptám se, kurva, kdo tam je?!'' zopakoval sem ostřeji, ale stále nic.

Vyšel sem tedy vstříc tomu neznámýmu návštěvníkovi a směrem k plešounovi ještě prohodil, že sme neskončili. Což byla pravda.

Byla to ženská postava a uháněla pryč docela svižně. Byl sem ale rychlejší, protože v běhání sem nikdy neměl problém. I přesto, kolik cigaret sem schopnej vykouřit.

,,Stůj!'' křičel sem za tou ženskou, když furt nezastavovala. Možná to byla holka, moc sem to v tý tmě nerozeznal. ,,Stůj, do prdele!'' zopakoval sem už naštvaně a ještě zrychlil.

Doběhl sem ji a otočil směrem k sobě. Byla drobná, takže narazila do mojí hrudi. Snažila se mi vymanit a zakrývala si obličej.

,,Olivie?!'' vypadlo ze mě překvapeně, když sem ji poznal. Slyšela snad něco? Bál sem se víc, než bych měl. ,,Co tu do háje děláš? Víš, jak je to nebezpečný, kurva?!'' okřikl sem ji jako starej fotr a ji to zjevně překvapilo.

,,A že zrovna tebe zajímá, co se se mnou děje!'' neodpustila si a já se celej napnul.

,,Na rozdíl od tebe jo!'' vpálil sem jí jedovatě do očí, protože už mě sralo, jak se mnou jedná. Copak není jasný, že mě zajímá, jestli je v pohodě?

,,Nevím, co zase máš! Nemůžeš mě nutit do věcí, které dělat nechci!'' bránila se a vysmekla se mi. Zdála se mi bejt hrozně daleko, a to se mi nelíbilo.

,,Chtěl sem zkurvenou pravdu, jasný?! Nic víc! Ale je vidět, že mi prostě pořád nevěříš. Co mám do prdele udělat proto, abys mi začla věřit?!'' Možná jí říct o tý armádě, tím bych její důvěru získal. Ale nechtělo se mi do toho... Nechtěl sem, aby věděla, že odjedu pryč. Mohla by se o mě přestat zajímat... Ne, že by mi to vadilo, i když vlastně vadilo, kurva, Stylesi, chováš se jako naprostej kokot!

,,Já nevím. Nevím, jak mi to můžeš dokázat. Možná tím, že budeš trpělivý a dáš mi čas. Mám tě moc ráda, Harry, protože vím, že je v tobě něco víc, než ty sám-,'' 

Má mě ráda? Cože to řekla? Nesmí mě mír ráda! Proboha, nesmí! Vždyť pak odjedu a akorát ji to bude mrzet. City, hnus... Kurva, seber se!

,,Cos to řekla?'' přerušil jsem ji. ,,Zopakuj to!'' Možná sem se jenom přeslechnul, mě přece nemá nikdo rád. Máma mě možná měla ráda, ale ta je přece pryč a je to už dávno. Nikdo mě nemá rád.

,,Řekla jsem, že tě mám moc ráda a že si myslím, že v tobě je-,''

,,Se zkurvenejma citama jdi do prdele, Livie! Mě nezměníš. Nikdy! Já sem hnusnej sráč a vždycky hnusnej sráč budu! Nesnaž se ze mě dělat Edwarda!'' vpálil sem jí dost hnusným tónem do obličeje, i když sem to vlastně udělat nechtěl. Akorát by ji to pak mrzelo. Bude lepší, když ji odeženu. Jo... ,,Vypadni, než si tě přehodím přes rameno a strčím do auta! Noční projížďku bys asi neuvítala, co?!'' zeptal sem se jí posměšně a měl chuť si namlátit, protože vypadala hrozně vyděšeně.

Kráčela ode mě pryč a já si jenom dokola nadával a nadával.

Kapitola #25

   Dnes byl ten zkurvenej Go car fest. Ani se mi tam moc nechtělo, i když sem všechny zvládnul ukecat. Nechtěli mě nechat jet jenom proto, protože sem nejlepší...

Navíc to s tou Olivií, proč já se vždycky zachovám, jak ten největší kokot? Jenomže já prostě nechci, aby pak byla nešťastná... Za rok budu pryč, bude chodit třeba s Edwardem a všechno bude jiný...

To kurva, že ne! S Edwardem teda ne!

Měl bych si rozmyslet, co chci...

Ale vážně sem to na tý chatě posral. Nedokázal sem jim přiznat, že sem Olivii líbal proto, protože sem sám chtěl. Hrozně rád se jí dotýkám. Ať už v objetí nebo samotnými rty. Je mi najednou báječně, jako by neměla bejt žádná armáda a žádný starosti...

Nasedl sem do auta a rozjel se na místo, kde se Go car fest konal. Musel sem zajít ještě za tím plešounem kvůli startovnýmu. Zajel sem za obrovskou garáž a mávnul na Zayna, kterej stál u svýho auta bez trička. Závodil dobře, možná nejlíp ze všech ostatních.

Francouz byl pěkně nasranej, takže zase začal s kecama, že mě nepustí na start, vysral sem se na něj a on to konečně vzdal. Když už zase něco namítal, zjevila se u nás znenadání Olivie. Hrozně jí to slušelo. V tom sáčku a kozačkách. Možná nebyla odhalená jako ostatní holky, ale ani nemusela. Svlíkal sem si ji sám v hlavě a představoval si, jak asi vypadá bez všech těch hadříků...

Stylesi! Kurva! Je to... dvacetiletá panna se slibnou budoucností. Nic pro tebe...

,,Co tu kurva děláš?!'' bylo první, co sem ze sebe dostal, i když sem jí chtěl složit poklonu, začít se omlouvat... cokoli. Tolik mě mrzelo, jak sem jí ublížil.

,,Harry, prosím, nejezdi!'' řekla k mýmu překvapení a já vytáhl obočí vysoko nahoru. Ona mě nebude peskovat? Ona nezačne vrčet? Pane bože, Olivie, já ti nerozumím! Ty už nejseš ze mě zklamaná? Bojíš se?

,,Cože?! Proč?'' Mračil sem se a nechápal to.

,,Tehdy jsi se mě zeptal, proč nemám ráda rychlá auta, pravda je taková, že se v rychlém autě zabila pro mě dost důležitá osoba. Osoba, o které jsem si myslela, že mě neopustí, nikdy.
Ten člověk naboural a zemřel. Nesmím dopustit, aby se to stalo i tobě, protože mi na tobě záleží mnohem víc, než si myslíš, Harry!'' vysypala ze sebe a já si uvědomil, že mi řekla pravdu. I po tom, jak sem se zachoval, řekla mi svoje osobní tajemství. Sem pro ni důležitej... To je neuvěřitelný.

,,Slibuju, že já se ti vrátím. Už jen proto, že vím, že na mě čekáš!'' řekl sem pouze a zamířil ke svýmu autu. Přemejšlel sem nad tím, co mi řekla. Kdo to mohl bejt? Příbuznej? Nějakej kluk? Tahle myšlenka mě rozhodila...

Slyšel sem, jak na mě volá a chce mě přinutit, abych ten závod nejel. Ale já musel jet, bylo to přece naposled. A slíbil sem jí, že se vrátím, to přece dodržím.

Začalo to tak jako vždycky, všichni na svejch místech a pak start, při kterým se svlíkne náhodná holka. Jeden šedej Seat se pokusil ujmout vedení a já ho zatlačil do příkopu. Malik mě předjel, ale to mi nevadilo. Brzo sem ho zase dohonil a on se nepokoušel mě předjíždět dál. Jednou už to v minulosti zkusil a musel si koupit nový auto... Když sem byl za volantem, neřídil sem se pravidlama. Nic neexistovalo.

Bylo na mě nejvíc vsazeno, což byla výhoda pro ty, co to udělali, shrábli velkou sumu prachů, stejně jako vítěz. Těšil sem se do cíle, protože sem věděl, že se dívá Olivie. A tak mě tak napadlo... co si neudělat menší zkoušku, jak moc na mně Olivii záleží?

Projel sem přes cílovou čáru a vřítil se do garáží. Pěkně sem stlačil brzdy, abych rozvířil co nejvíc prachu. Jen lehce sem ťuknul do obrovské pyramidy plechovejch sudů a ty se zřítily s rachotem k zemi. Mýmu autu se nic nestalo, což bych samozřejmě nedovolil, ale zapůsobilo to slušně, protože se všude rozhostilo ticho. Jen v dálce byly slyšet motory ostatních aut.

Zeširoka sem se usmál a vyšel ven. Ihned sem v davu vyhledal Olivii a všiml si, že brečí. Věnoval sem jí vítěznej úšklebek a možná se trochu pokáral za hloupej vtip. Aspoň už vím, že jí na mně fakt záleží...

Diváci mi hlasitě tleskali a líbil se mi pocit bejt zase vítěz. Už to asi totiž nikdy nezažiju.

Olivie nevypadala na to, že by si oddechla, že sem to přežil, ne, mračila se a vypadala naštvaně. Najednou prudce vystartovala směrem ke mně, a než sem se nadál, přistála mi její dlaň na tváři. Dostal sem jich od ní už docela dost.

,,Myslíš si, že je to vtipné, Harolde Stylesi?! Je mi jasné, proč si to udělal! Abys na svou arogantní povahu, co nejvíce upozornil, že ano? Víš, jak jsem se o tebe bála? Nejenom, že tobě to je určitě jedno, jelikož jsem pro tebe jen další z milionu holek, které si už potkal, ale tváříš se, jako by tohle chování bylo samozřejmé! Tohle ti tedy rozhodně neodpustím, ty namyšlený, egoistický-,''

Vždycky sem holky umlčoval tak, že sem prostě odešel nebo je okřikl a oni zmlkly. Ale Olivii, tu sem nejradši utišovat tím, že sem si ji k sobě natěsno přitáhl a pak jí líbal do tý doby, než se mi úplně nepoddala.

Bylo mi u prdele, že všichni civí. Chtěl sem jim konečně ukázat, že mi na týhle holce záleží. Že je to člověk, kterej mě sere a uchvacuje zároveň. Líbal sem ji proto, že sem ostatním hajzlům ukazoval, že i ona mi patří. Že není možná žhavá a stejná jako holky, co běžně mívám v posteli, ale je výjimečná. A... já-já mám Olivii rád.

Když sme se odtrhli, usmíval sem se. Upřímně. Byl sem tu s holkou, kterou mám rád, a byl sem šťastnej. Teď sem byl pravej vítěz.

,,Chtěl bych ti něco říct, Olivie, ale-,'' 

Vlastně sem netušil, co... Možná - mám tě rád? Seš úžasná? Zase se omluvit?

,,Liv! Do háje, co se to tu děje?!'' přerušil mě můj vymrdanej bratříček a celou pozitivní náladu okamžitě zkazil. Olivie vypadala nejistě.

,,Ede, vysvětlím ti to, já-,'' začala typicky, ale on jí zas skočil do řeči.

,,Vy spolu... Vy spolu něco máte?!'' ptal se ten zkurvysyn a já si říkal, jestli není nějakej moc všímavej. Na to, jak se furt šprtá, mu ty mozkový buňky moc nefungujou.

Liv se podívala vyděšeně na mě, protože neměla slov, a já si ochranitelsky stoupl před ní, jako bych ji potřeboval před Edwardem bránit.

,,Co je ti do toho, debile?!'' vyprskl sem a Edward se zatvářil jako malý děcko, kterýmu seberete hračku.

,,Já myslel, Liv, že jsi jiná. Že nebudeš stejná jako ostatní,'' promluvil smutným tónem Edward a mě to akorát tak rozčilovalo. ,,To proto sis se mnou nechtěla nic začínat? Protože Harry přišel jednoduše dřív?'' zeptal se zoufale a já se celej zase napnul. Nezačínala si s tebou, protože seš podělanej kokot, debile...

,,Edwarde, o tohle nejde. Vy všichni berete Harryho úplně jinak než-li já, ale já v něm nacházím někoho daleko lepšího, výjimečného a hodného,'' oponovala mu Olivie. Přesně tak, sem jinej, lepší a - kurva, co?

,,Úplně tě zmámil. Stejně jako všechny ostatní,'' odplivl si znechuceně Edward a pohled teď nasměroval přímo na mě. ,,Ty mysli na to, že ona není jako ty předešlé! Jestli jí ublížíš, přísahám, že tě zničím. Jednou provždy!'' zasyčel rádoby výhružně a já se musel zasmát. Ten kretén si fakt myslel, že ví všechno. Nemusí mě varovat. Vím přece, co dělám.

Pak se zas podíval na Olivii. ,,Věřil jsem ti, když si řekla, že nejsi hloupá husa, abys naletěla někomu jako je Harry Styles, ale zmýlil jsem se. Ve všem. Až tě zničí. Za mnou nechoď.'' Jeho slova mě dost šokovala. Můj bratr dokáže bejt i svině? Nelíbilo se mi, jak s Livii mluvil. Tohle si nezasloužila.

,,Já ji kurva neberu jako všechny ostatní!'' zařval sem za ním, protože to jednoduše nechápal, Edward se otočil. ,,Je pro mě mnohem důležitější, než si myslíš!'' řekl sem vážně a on jen kývl a dodal:

,,A bude i po tom, co dodržíš tátův slib?'' Ztuhnul sem a můj ctěnej bratr odkráčel. Musel to nakousnout zrovna teď? Ten slib byl na hovno! Nesnášel sem ho! A ani sem ho nechtěl nikdy dodržovat... Upsat se na deset let do armády, to prostě není normální...

,,Co myslel-,''

,,Neřeš ho! Je teď zlomenej, protože si myslel, že má u tebe šanci, krásko. Pojď vypadneme!'' Raději sem ji utnul, protože to sem teď fakt rozebírat nehodlal. Zkazilo by to úplně všechno a byla by na mě akorát tak naštvaná.

Kapitola #29

   Mířil sem do školy, protože sem se rozhodl, že se nechám Olivií tak odbýt. Chtěl sem ji zase zpátky, protože sem to přehnal nehorázným způsobem. Tolik mi pomohla a já se pak ze vzteku vyspal s náhodnou kurvou...

A když sem tak mířil chodbou, najednou sem si všimnul dvou postav. Jedný menší, která stála opřená o skříňky, a tý větší sklánějící se nad ní. Poznal sem v nich Olivii a Edwarda.

Ruku měl dole na jejích bedrech a líbal ji. Liv! Líbal moji Liv!

,,Ty čuráku! Nesahej na ni!'' zahřměl sem a chytnul ho za límec jeho přiteplený košile. Měl sem takovou chuť s ním mrdnout o zem a zmlátit ho do krve. Nemohl sem si to dovolit už jen proto, že jednou sem to udělal s tím hajzlem z party a vysloužil sem si deset let vojny. ,,Jak se opovažuješ na ni šahat?!'' Neudržel sem se a jednu mu vrazil, když sem si představil jeho pracky a rty na ní. Byla moje! Nebo vlastně nebyla... Ale jo, byla! Já ji našel!

,,Harry, nech ho být!'' Olivie se ke mně rozběhla a chytla mě za rameno. Její dotek mě ihned vyburcoval k další ráně.

,,Laskavě se do toho nepleť!'' zavrčel sem na ni, protože sem byl šíleně nasranej. Nechala se líbat od jinýho kluka! To přece nejde!

,,Nech ji jít, Harolde! Ona není holka pro tebe! Zničíš ji!'' ozval se Edward, a i když měl možná pravdu, neposlouchal sem ho. Byla moje, já ji měl rád, vážil sem si jí! Byla moje jízdenka pryč. Od starostí, od armády, ode všeho.

Mlátil sem ho. Viděl sem rudě a přál si ho navždycky smazat z povrchu. Jako guma, která maže tuhu z papírů. Pořád to byl jen Edward sem a Edward tam. Dokonalej synáček se vším všudy. Každej ho miloval. Já byl jen nepovedený děcko.

Když se začal bránit, vrazil sem mu čelem přímo do obličeje a jemu začala týct krev z nosu. Dobře mu tak, pomyslel sem si.

,,Prosím, Harry! Nech ho! Kvůli mně!'' křičela Olivie, a to jediný mě přesvědčilo. Dalo mi to dost přemáhání, ale nakonec sem vstal a otřel si zakrvácený kloubky na rukou do kalhot. Trochu to štípalo, ale to sem neřešil.

,,Pojď!'' rozkázal sem jí a nedal jí ani čas něco namítat. Protočila očima, což mě v tu chvíli dost překvapilo, a následovala mě.

,,Nechoď s ním, Liv! Jen si s tebou hraje! Nevěř mu!'' ozval se zas ten šulin a já mu radil, aby nezačínal s tátovým slibem, protože bych ho taky mohl na místě zabít.

,,Zavři hubu, kokote! Nic nevíš!'' A taky že nevěděl.

Popadl sem Olivii za ruku a táhl ji za sebou. Byl sem nasranej a dost zmatenej.

Kapitola #36

  Měl sem od ní namalovanej obraz, výčitky svědomí a jasnej cíl. Jel sem za Oliviinou mámou, i když to byl ten nejšílenější nápad na světě. Už sem si ji nechtěl nechat vzít, protože mi docházelo, že už to není jen o tom, že ji chci mít samotnou pro sebe... že ji mám pouze rád. Zavánělo to pořádným průserem, ale i tak sem to potřeboval dotáhnout do konce. Musel sem.

A tak sem přijel k domu, kde by měli její rodiče bydlet. Měli krásnej dům se zahradou a všechno se i zvenčí zdálo bejt tak upravený. Došel sem k brance a všiml si plakátku, na kterým stálo, že se Liviina máma nachází právě ve městě, protože zařizuje nějaký vánoční sračky. To sem nějak neluštil.

Takže sem se rozjel do města a chvíli bloudil, než sem si všiml davu lidí, kterej se staral o výzdobu města. Liviinu mámu sem si pamatoval. Byla vysoká, což se o Liv říct nedalo, takže nechápu, od koho podědila svou vejšku, byla hezká, ale působila hrozně přísně a upjatě.

Došel sem k ní a slušně ji pozdravil. Nejdříve na mě koukala trochu pochybně, ale když jí došlo, kdo sem, změnila výraz dokonce na znechucenej. Což bylo ohromně podporující a hned sem se cejtil líp...

,,No dobrý den. Co bys potřeboval, Harry?'' zeptala se odměřeným tónem a mně to trochu vadilo, protože sem přišel s dobrým úmyslem.

,,Podívejte, paní Sparksová, přišel sem za Váma proto, protože chci pro Olivii to nejlepší. A taky proto, že je to jeden z nejdůležitějších lidí v mým životě. Vlastně nejdůležitější, protože nikoho nemám a moji přátelé sou prostě přátelé.
Nechci se koukat na to, jak váha nad každou věcí, kterou má udělat. Nechci, aby se cejtila provinile, když se trochu odváže,'' začal sem a ona mě pozorovala s mírným šokem. ,,Asi si říkáte, že někdo jako já přece nemůže myslet na někoho jako je Liv, ale já na ni myslím. Vlastně každej den. A mrzí mě, že sem jí mnohdy ublížil. Mrzí mě, že sem to udělal, protože já neumím jednat. Neumím spousty věcí, ale ona mě je učí. Naučila mě toho tolik, paní Sparksová. A proto, proto chci, abyste mi dovolila bejt s ní. Abyste jí dala volnost. A dovolila mi udělat ji šťastnou,'' svěřil sem se jí se vším a ona na mě zírala neschopná slova. Když se trochu vzpamatovala, narovnala si svůj účes a přimhouřila oči.

,,Je krasné, co říkáš. Ale co mi tím chceš přesně sdělit, Harry?'' zeptala se a já už cítil, že je vstřícnější a povolnější k rozhovoru se mnou.

,,V létě odjíždím do armády. Kvůli smlouvě na deset let. Důvody nechci říkat. Byl sem dost špatnej člověk. A možná taky furt sem, ale kvůli vaší dceři si připadám lepší. To dokáže udělat prostě jenom ona. Je úžasná a myslím, že jí dost křivdíte,'' mluvil sem a mluvil, abych ze sebe všechny ty věci dostal, a ona na mě koukala a poslouchala mě. ,,Není den, abych si nevyčítal, co sem provedl. Kór v týhle době, kdy poznávám tak báječnou holku. Za rok budu pryč a ona bude mít život, kterej pro ni chcete vy. A pokud bude šťastná, tak i já. Nechte mě ji do tý doby udělat šťastnou. Protože když to dokážu. Bude to jediná věc, kterou sem udělal správně. Prosím.'' Díval sem se na ni a ona vypadala zděšeně. Litovala mě, poznal sem to.

,,Proboha, Harry! Co když se do tebe zamiluje, co pak?'' ptala se mě a já v tu chvíli nevěděl, protože nad tím sem nepřemejšlel. Ale neměl sem toho promyšlenýho spoustu.

,,Pak jí to řeknu a skončím to dřív, než jí stačím ublížit. Ale budu bojovat, protože... s ní to má cenu.''

A tak sme si 'plácli'. Byla to hrozná chyba, když sem do toho zapletl i Oliviinu matku. Ale já i ona sme to původně mysleli dobře.
Chtěli sme pro Liv jen to nejlepší.

Kapitola #44

  Nesnášel sem srazy s tátou. Vždycky mě dokázal tak nasrat. Tak hrozně moc... A tak sem tam seděl v jeho kanceláři a on mě poučoval o tom, kam pojedu, kdy odjedu a že už se s tím nedá nic dělat. Potřeboval sem s tím něco dělat, protože se prostě jednalo o mou budoucnost na příštích deset let. Nechtěl nic slyšet.

Rozezvonil se mi mobil a já na displeji spatřil Liviinu fotku a jméno. Bylo mi hrozně. Chtělo se mi řvát a mlátit. Vzal sem to, ale nepustil ji ke slovu a hned se omluvil:

,,Liv? Já teď nemůžu. Sem u táty, ozvu se ti zítra. Neboj, na tu večeři dorazím.''

Ani nic nestihla říct, protože sem to típnul. Bylo mi z toho celýho špatně. Musel sem jí to všechno vyklopit, vážně musel.

,,Ještě to neví, viď?'' zeptal se mě táta a já zavrtěl hlavou. ,,Ubližuješ sobě i jí. Hlavně jí.'' Jen sem kýval hlavou a držel v sobě vzrůstající agresi.

,,Zruš to, tati. Já už sem lepší. Kvůli ní sem lepší,'' přesvědčoval sem ho, ale byl neoblomnej.

,,Jenom vojna tě naučí, Harry. Nic jinýho.''

Kapitola #50

  Seděl sem na lavičce s hlavou v dlaních a vyčítal si to. Miluje mě. Do hajzlu, kurva, ona mě miluje! Co sem si myslel? Že je ledová královna, co se zamilovat nemůže? Že přesvědčím fotříka, aby mě z armády odvolal? Ani hovno...

Takhle sem to nechtěl. Teď to bude ještě těžší, ale já jí to nedokázal říct. Prostě nedokázal.

Posadí se na kraj lavičky a mlčí. Já se nehýbu a ona nic neříká. Promnu si oči, protože mě začnou pálit. Nebudu brečet. Já nikdy nebrečím. Ale... je mi z toho prostě na nic.

,,Olivie-,'' zamumlal sem skoro neslyšně její jméno, abych konečně nějak začal, když už sem tak zbaběle zdrhnul přímo ze sálu. ,,Proč mi to kurva děláš?'' mumlal sem dál a zase se umlčel. ,,Já netušil, že to takhle dopadne. Fakt sem to do hajzlu nechtěl. Myslel sem, že spolu budem chodit, randit, líbat se a tak. Jako sem to vídal ve filmech. Ale city?'' mluvil sem trochu z cesty, takže bylo pochopitelný, že mě nechápe, ale to bylo jedině dobře, protože sem to ani nechtěl. ,,Proč mě miluješ? Proč mě do prdele miluješ, když sem takovej pojebanej zkurvysyn?!'' šeptal sem naštvaně a gestikuloval přitom rukama. Jinak sem to zebe dostávat neuměl než pomocí sprostejch slov.

,,Proč?'' zopakovala to po mně a dívala se na mě lítostivě. Bylo jí líto, že to nechápu, ale já to vážně nechápal! Byl sem o tolik horší než ona. Měl sem tak špatný vyhlídky na budoucí život. Nemohl sem jí přece lízt do toho jejího. Ale i tak sem to neustále dělal. ,,Protože jsi mi ukázal mou stránku, která se směje. Naučil si mě plavat a zbavil mě strachu z vody. Před tebou se už skoro nestydím a dělám věci, které se mi líbí, ale naprosto mě nevystihují. Proč? Protože si člověk, kvůli kterému se dokáži cítit krásná, kvůli kterému mi buší srdce jako o závod a o kterého se bojím za každé situace. Jsi to ty, není to Edward, a už vůbec ne Shawn.
Jsi jediný kluk, kvůli kterému žárlím, když se baví s jinou dívkou. A proč tě miluji? Protože vím, že už k nikomu jinému nebudu cítit to, co cítím, když jsem v tvé přítomnosti,'' vysypala to všechno na mě, jako by v rukou držela misku se zrním. Měl sem rozšířený zorničky a společně sme nahlas oddechovali.

,,Olivie, něco sem posral. Moc posral. Tak hrozně, že vím, že už nikdy nebudu moc žít s čistým svědomím. Nikdy. Vím, že bys takovýho člověka nikdy nemilovala, ale pokud ano, pokud mi teď slíbíš, že mě budeš milovat i přesto, že jsem hajzl a že nás čeká spoustu nepříjemností, pak si buď jistá, že tě nikdy nezklamu. Že tu budu pro tebe a-,'' 

,,Ptát se, co jsi udělal, je asi zbytečné... Ale dobře. Zamilovala jsem se do nynějšího Harryho, takže ti slibuji, že tu pro tebe budu. Jen musím vědět, že to cítíš stejně,'' skočila mi jako obvykle do řeči a já zamrznul v pohybu. Chtěla po mně city? Ty už tu byly dávno. Miloval sem ji, ale nechtěl sem, aby mě milovala ona. Bál sem se toho.

,,Miluju tě, Olivie,'' přiznal sem a odstartoval tím tak to nejhorší, co sem mohl.
Cestu k vlastní smrti, protože sem věděl, že jí jednou ztratím. A byla to děsná představa. Zničil sem tím oba.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

♦ Myslím, že jsem si to potřebovala napsat hlavně já... protože, ted jdu psát epilog a vím, že to bude bolet a že mě to bude hrozně mrzet. Loučení se s tímhle příběhem...

♦ Víc v dovětku♥