Další den jsem odletěla zpět domů. Byla jsem zase ve stejné zemi jako Harry. Netušila jsem, kdy odjíždí, krvácelo mi srdce jen tehdy, kdy jsem na něj pomyslela. Pořád mi to přišlo jako něco nepravděpodobného. Jako nějaký blud, sen, co se mi pár minut přemítal v hlavě, než zase zmizel.
Přeci... přeci není možné, abychom já a Harry nebyli spolu, ne? Už k sobě patříme. Jsme oficiálně pár. I Glorie Baldwinová se s tím smířila! I Lisa a Picta fiver! Tak... jak jen teď můžu všem říct, že už s Harrym nejsem?

Zaklepala jsem na vchodové dveře, tváře zmáčené a oči zarudlé. Mamka mi otevřela s úsměvem, který jí z tváře zmizel tehdy, kdy si všimla, jak vypadám. Vlasy rozházené na všechny strany, opuchlý obličej a oblečení pomačkané z několikahodinového letu. Podívala se za mě, jako by hledala ještě Harryho, který teď nejspíš byl doma a který mě v tomhle všem nechal samotnou.

,,Liv, co se stalo?'' zeptala se zděšeně, ale já ze sebe nemohla vypravit ani slovo, protože mi něco uvízlo v krku, možná ta hromada otázek, takže jsem nedokázala promluvit. Hleděla na mě tím svým starostlivým pohledem, a když nejspíš pochopila aspoň část toho, co se mohlo přihodit, zbledla. ,,Moc mě to mrzí, myslela jsem, že ti to Harry řekne dřív.'' Tahle slova mě zasáhla ohromným způsobem.

Copak to věděla i ona? Věděli to snad všichni kromě mě? Sakra, Harry, to jsem ti nestála ani za pár slov, které by všechno vyřešily mnohem dříve?

,,Jak-,''

,,Liv, poslouchej mě.'' Položila mi své ruce na ramena a snažila se mě uklidnit. Třásla jsem se, takže v tom jsem jí bohužel nevyhověla, jen jsem mlčela a cítila se tolik zrazená a podvedená.

,,Harry mi to řekl den předtím, než jste se vy dva dali dohromady. Ano, bylo to od něj špatné, stejně jako bylo špatné ode mě, že jsem mu na to kývla. Nevím, proč, možná jsem byla zoufalá z toho, jak mi dal dost jasně najevo, že nejsem zrovna úžasná máma.
Řekl mi, že jde do armády, v té době jsem ho neměla ráda, takže jsem měla radost, že se ho zbavím. On ale řekl, že do té doby si přeje být s tebou, že tě chce udělat šťastnou a že já ti mám dát poprvé za tvůj život volnost.
Nechtěla jsem to nejprve ani slyšet. Nelíbilo se mi, jak se mnou jednal, jak se choval, ale na druhou stranu jsem na něm viděla, že mu na tobě neskutečně moc záleží. Už tehdy v zimě. Jsem si jistá, že netoužil po tom tě zklamat, Liv, i když to udělal. Omlouvám se ti, poprvé jsem to myslela opravdu dobře.'' Máma se tvářila, jako by za tohle celé mohla ona sama. Ano, nesla díl  viny. Probůh, vlastní matka mi lhala do očí!
Ale... už jsem byla dost velká na to, abych takovéhle věci řešila sama. Za pár týdnů budu přeci plnoletá.

,,Jak si mi to mohla udělat, mami? Věděla si, že ho miluju, že už si nedokážu představit život bez něj... Tak proč si nesebrala odvahu aspoň ty a nevarovala mě? Varovala jsi mě před klášterem, před špatnými lidmi, alkoholem a bůh ví čím, ale před takhle závažnou věcí ne?'' Dala si hlavu do dlaní a pořád dokola se mi omlouvala. Nechápala jsem tohle celé, natož jednotlivé části.
Jako když čtete knihu a nepochopíte její pointu, protože do sebe jednotlivé kapitoly nezapadají.

Zalezla jsem si do svého pokoje, obličej zabořila do polštáře a brečela do té doby, než mě nerozbolela hlava. Pak jsem si šla opláchnout obličej a vrátila se dolů za mamkou. Seděla u kuchyňského stolu, skenovala pohledem jedno jediné místo a ukusovala housku.

Sedla jsem si k ní a chytla ji za ruku. Otočila se ke mně s překvapeným a smutným výrazem ve tváři a já si uvědomila, že být naštvaná na ni nemůžu, protože si myslela, že dělá dobrou věc...
I když nedělala, ale každý děláme chyby. Stejně jako obrovitánskou chybu udělal Harry. Chybu, kvůli které jsme se museli rozdělit...

,,Myslela jsem to dobře,'' zašeptala máma a já jí podala kapesník, aby se mohla vysmrkat. Vděčně se pousmála a já si povzdechla.

,,Já vím, mami. Stůj teď při mně a můžeme na to zapomenout,'' řekla jsem, protože mi nejspíš nic jiného nezbývalo.

*

   Odpoledne přijel Shawn. Vůbec jsem ho nečekala. Všechno už nejspíš věděl od Harryho, když si přijel sbalit věci do Doupěte.
Objímal mě a neustále mi opakoval, že ho to mrzí, že kdyby věděl pravdu, varoval by mě. Nechtěla jsem nad tím už přemýšlet, ale nešlo to. Vždycky, když zmínil Harryho jméno, píchlo mě v hrudi a všechna ta bolest začala nanovo.

,,Tohle mi pro tebe dal,'' zašeptal Shawn, když jsme se od sebe odtáhli. Do rukou mi vložil malý balíček a já se zatvářila nechápavě. ,,Nevím, co to je. Ale neměla bys to vyhazovat.'' Shawn mě pohladil po tváři a pak zase odešel.

Šla jsem nahoru do pokoje a chvíli se na balíček v mé ruce dívala. Nechtěla jsem zase brečet, protože už teď mě bolela hlava jako střep, ale nechtěla jsem ho nechat neotevřený, takže jsem rozvázala stužku a odhrnula hnědý balící papír. Leželo v něm cédéčko a několik Raffaello bonbonů. Žádný dopis ani krátký vzkaz. Jen na cédéčku bylo titěrným písmem napsáno, ať si ho přehraji.

Promnula jsem si už teď vlhké oči a rozbalila si jeden bonbón, abych se aspoň trochu vzpamatovala. Pak jsem zapnula notebook a dala do něj cd. Klikla jsem na jediný soubor v něm a chvíli čekala, než jsem spatřila Harryho sedícího na posteli v Doupěti. Nevypadal dobře. Byl na tom podobně jako já.

,,Liv, já neumím psát dopisy, v kterejch si člověk vylejvá svý srdce, ale zvládám mluvit. Relativně. Vyslechni si mě, než se rozhodneš na všechno zapomenout.'' Prohrábl si vlasy způsobem, jakým to uměl jen on. Díval se přímo na mě a připadalo mi tak, že stojí přede mnou.

,,Když sem tě poznal, považoval sem tě za tu největší blbku na škole. Přišlo mi, že víš naprosto všechno. Bylas tak neskutečně otravná, jak si do mě viděla. Sralo mě to.
Ale tuhle pohádku už znáš, tu už sem ti říkal. Jediný, co sem chtěl, bylo, abys trpěla. Aby ses cejtila mizerně a brzo vypadla, protože sem nechtěl, abys mě neustále poučovala a říkala mi, co všechno dělám blbě a jak ve mně vidíš mnohem víc.'' Otřel si rukávem nos a několikrát zamrkal, aby mu slané kapičky, které mu zůstaly na řasách, stekly.

,,Držel sem tě od sebe dál, vždyť to víš. Už jen proto, žes byla o tolik lepší než já. Mělas budoucnost, máš budoucnost, a já mám jen smlouvu na deset let v posraný armádě. Jenomže pak mi bylo mizerně, když si mi nebyla poblíž. Vadila mi představa, že si víc s Edwardem než se mnou. Hrozně mě to mátlo. Neměl sem nikdy takovej divnej pocit. A postupně sem viděl i na tobě, že ti na mně záleží.
Olivie, každá chvíle s tebou se mi vryla do hlavy. Nikdy, přísahám, že nikdy sem nikomu nedovolil to, co tobě. Tolik tě miluju,'' šeptal. ,,A možná právě proto musím bejt potrestanej. Hrozně sem ublížil několika lidem. Jenom díky tomu, žes přišla do mýho života, sem si to uvědomil.''

Nějakou dobu mlčel a přemáhal se, aby se opět nerozbrečel. Nepovedlo se mu to.

,,Já sem nechtěl ublížit tobě. Jo, sem sobec, sem srab, ale nejsem rozhodně ten, co by chtěl ubližovat tobě, Liv.
Chtěl sem si užít každou vteřinu, která mi s tebou ještě zbývá. Chtěl sem, i když nám to oběma uškodilo.
Ale já se budu bít, Liv. Nevzdám to. Jednou si mi řekla, že ve mě věříš. A jestli ve mně věříš ty, pak se nenechám zastrašit posranou armádou!
Beru si s sebou tvou fotku. Beru si všechno, co mi připomíná tebe, protože když něčím takovým budu obklopenej, mám sílu to zvládnout. Zítra odjíždím,'' řekl a hlas se mu zlomil. ,,Bojím se. Ale ne toho, co mě tam čeká. Ne válčení ani ničeho jinýho. Bojím se každýho dne bez tebe.
Já vím, že ty s tím nic dělat nemůžeš. Že nemůžeš čekat deset let na člověka, jako sem já. Už jen proto, že si to nezasloužím a že ty máš na víc.
To já sem si to posral. To já sem si zmrvil život. Já to kurva že vím. Možná, že kdybych tě poznal dřív, mohlo to bejt všechno jinak.'' Opřel si bradu o sepjaté ruce a malinko zaklonil hlavu, aby se slzy vrátily zpět do slzných kanálků.

,,Kdybys-Kdybys chtěla, tak... budu odlítat z Gatwicku. V osm. Nevím, co víc bych ti řekl. Možná jenom, že se omlouvám, že sem ti zkazil část tvýho života. Že sem ti vzal tvý první doteky, první vážnej vztah a že sem ti vzal i tvou první zkušenost, jak si mi říkala...
Do hajzlu, je mi líto, že sem se ti tak vesral do života! Že sem ti ho převrátil a že teď možná ani nevíš, co budeš dělat dál...
Já už takovej holt sem. Ničím životy těch, co sou okolo mě. Zničil sem mámu. Zničil sem i zkurvenýho Edwarda, Sophie, všechny ty holky, co mi prolezly postelí, zničil sem ho tobě!
Zasloužím si víc než deset let, Liv. Jedinou dobrou věc, kterou sem kdy udělal, bylo plnění tvejch přání. A ani ty sem nestihnul...
Mám je tady.''  Vytáhl pomačkaný papír a rozevřel ho.

,,Napsal sem si k tomu poznámky. A chtěl bych ti k pár bodům něco říct. Hned k tomu prvnímu.
Slibuju ti, že budeš herečkou, a pokud se uchytíš, tak tou nejlepší, kterou kdy svět spatřil. Neznám totiž talentovanější osobu, a to neříkám jen tak.'' Nemohla jsem se utišit. Brečela jsem a sledovala obrazovku před sebou.

,,K tomu bezstarostnýmu životu, Olivie, ti chci říct, že takovej život by byl pěkná nuda. Starosti tu budou vždycky, ale přeju ti, aby jich bylo co nejmíň,'' odmlčel se. ,,Chtěla bys pomoct všem, kteří tvou pomoc potřebují. Olivie, pomohla si tolika lidem, že si to ani neuvědomuješ. Jenom já už sem názornej příklad.
Pak taky... zestárnout po boku člověka, kterej tě bude milovat za jakýkoli situace. Chtěl sem to bejt já, dokonce sem si to tam i napsal, ale... dostal sem už hodně šancí. A všechny je promrhal.'' Konec věty řekl tak tiše, že jsem ho sotva slyšela. ,,Je toho tady spousta. Těch poznámek. Dám ti to. Celý. Aspoň jeden důvod, proč bys zejtra mohla přijít. Budu tě čekat. A když nepřijdeš, pochopím to. Už sem toho po tobě chtěl moc.'' Svěsil hlavu a po pár vteřinách se na mě zase zadíval. ,,Nezapomeň na mě, prosím. Nebo aspoň na to hezký, co bylo, protože... já nezapomenu,'' ujistil mě. ,,Miluju tě, Liv.''

Obrazovka ztmavla a zůstala jsem zase jen sama se svými myšlenkami. Netušila jsem, co budu dělat. Neměla jsem pojem o ničem. Chtěla jsem se pořádně rozloučit, když už jsem se měla smířit s Harryho odchodem, ale bála jsem se, že to bude bolet ještě mnohem víc.

Dala jsem si sprchu a pak jsem i s notebookem zalezla do postele, protože jsem si to cédéčko chtěla přehrát ještě jednou. Pak jsem měla jasno.

Musím se rozloučit.

*

   Ráno jsem vstala o dost dříve, abych stihla dojet na letiště včas. Mamce jsem zanechala krátký vzkaz a do auta si vzala jeden toast a láhev džusu. Vím, že by se člověk při řízení měl spíše soustředit, ale byla jsem zvyklá snídat, a tak jsem to zvládala, i když jsem do toho držela volant a šlapala na pedály.

Dojela jsem na letiště tři minuty po půl osmé, což bylo obdivuhodné, protože jsem jela dost pomalu. Nikdo se nemohl divit, stále jsem se třásla, když jsem seděla za volantem.

Vběhla jsem do letištní haly a vůbec nevěděla, kam zamířit, protože jsem ani netušila, kam to Harry letí. Nevím, jestli mi to během naší hádky řekl, ale rozhodně jsem si to nezapamatovala. Obíhala jsem proto jednotlivá místa na sezení, ale Harryho jsem mezi lidmi nezahlédla. Zbývalo mi už jen dvacet minut a já začínala být čím dál nervóznější, že ho nestihnu.

,,Olivie?'' ozvalo se za mnou, když už jsem myslela, že půjdu k rozhlasu a zavolám si Harryho sama. Otočila jsem se a ocitla se v pozici, ve které jsem byla už mnohokrát.
Harry stojící přede mnou s hlavou sklopenou směrem ke mně a já civící na něj, s hlavou nasměrovanou nahoru.

,,Harry,'' opětovala jsem mu jako už mnohokrát. ,,Přišla jsem ti říct, že - že -,'' víc jsem ze sebe nedostala, protože mě můj hlas zradil. Harry to chápal, a tak jen mlčky přikyvoval.

,,Nemusíš říkat nic. Já - sem moc rád, žes přišla.'' Stáli jsme naproti sobě a vlastně nevěděli, co si říct, protože už všechno bylo nejspíš řečeno.

,,Nezničil si mi život, Harry,'' promluvila jsem konečně a vrátila se tak k cédéčku, které mi nahrál. ,,Ani své mamce,'' ujistila jsem ho.
,,Nedělal si možná vždy správné věci, ale život si mi nezničil.'' Harry se na mě díval s vděkem.
,,Pořád si kladu otázku, proč si mi to udělal, ale vlastně už to vím, Harry,'' řekla jsem a dodala: ,,Nenaučil ses zacházet s láskou, Harry. Zamiloval jsi se do mě způsobem, který sis vymyslel ty sám. Na jednu stranu je to ten nejhezčí způsob ze všech, ale má jednu velkou chybu. A to tu, že jsi schopný i ubližovat, abys o mě nepřišel. Lhát, podvádět. A tohle, tohle, co se stalo, to je trest.''

Pak jsem ho opatrně objala a naposledy nasávala jeho vůni. Ta stejná kolínská, kterou tenkrát v mém kampusovém pokoji zanechal na mém polštáři.
Zdál se mi být slabý. Moc slabý na to být vojákem. Moc slabý na bojování.

,,Promiň,'' omluvil se už nejméně pomilionté a já na chvíli přivřela oči, abych si užila poslední moment s ním.

,,To nevadí,'' šeptla jsem, i když to vadilo. I když to bylo to nejhorší, co mohl provést. Teď jsem to říct musela.

,,Ozvu se ti,'' hlesl naposled, než se hlásil odlet jeho letadla. Přehodil si příruční tašku přes rameno a já se smutně uchechtla.

,,Ozvu se ti,'' zopakovala jsem s povzdechem a stiskla mu naposledy ruku. Asi to bylo od teď naše heslo, protože to bylo lepší než říkat sbohem.

Dívala jsem se za ním, jak odchází, protože teď jsem měla tu možnost. Nikdy jsem neměla ráda loučení. A odteď jsem kór nenáviděla loučení s Harrym.

Otočil se a zamával mi, jako by odjížděl jen na pár dnů pryč. Třeba do Skotska nebo do Irska. Na pár dnů, ne na deset let.

A pak zmizel mezi davy lidí, kteří cestovali do zahraničí, nebo se vraceli domů ke svým blízkým.
A já si přála být o deset let starší, abych tu mohla stát a čekat na Harryho, až přijede.
Měla bych na sobě třeba ten béžový svetr s mývalem, který jsem měla tehdy na Stylesově chatě a Harry si mě kvůli němu dobíral.
Nebo bych tu stála s Livroldem, který by už byl trochu prošedivělý, protože by to byl pejsek v letech, ale věrně by se mnou čekal na člověka, který ho kdysi přinesl přímo mně.

Jenomže mývalí svetr byl doma i s Livroldem a Harry právě nasedal do letadla bůh ví kam.

Nemohla jsem se teď vrátit domů, nemohla jsem jít nikam, protože by mi to připomínalo Harryho a mohla bych se taky zhroutit na zem a usedavě brečet několik hodin.

A tak jsem si tam sedla na jednu z těch laviček, jako bych sama někam odlétala. Seděla jsem a dívala se na velkou tabuli, na které blikaly názvy měst.

A najednou mi došlo, že mi Harry nedal ten seznam přání.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

♦ Panebože... My... my už jsme skoro na konci. Lidi... Ani nevíte, jak mi je z toho úzko...

♦ Nechci to moc okecávat, protože zbytek řeknu v dovětku ♥