Herectví pro mě bylo vždycky prioritní. Nic jsem nemilovala tolik, jako stát před lidmi a být někdo úplně jiný. Bavit je, nebo naopak uhranout svým uměním. První roky, kdy jsem našla lásku k divadlu, pro mě byly těžké, protože mě mamka ze začátku nepodporovala. Neviděla v tom smysl ani budoucnost. Ale pak, pak, když zjistila, že je to součást mě, podpořila mě. Platila mi kurzy hraní a pomohla mi s přijímacími zkouškami na nejlepší školu, kam jsem se mohla dostat.

A teď jsem měla předstoupit před spousty lidí s tím, že hraji jednu z hlavních rolí. Že tam někde v davu je chytač talentů a že mi může pomoct dostat se přesně tam, kam jsem si vždycky přála. 

A možná jsem znala text, možná už mě nebolelo mezi nohama, v davu měli sedět lidi, kteří jsou pro mě důležití, a možná jsem měla mít po celou dobu na blízku Harryho, ale i tak jsem se cítila nervóznější, než kdy jindy, protože teď jsem to nesměla zkazit.

Harry si držel od včerejšího dne odstup a mně tak byl ještě víc úzko. Potřebovala jsem podpořit, schovat se v jeho velkém objetí a uklidnit se, ale on se ke mně nepřibližoval a jen na mě dával zpovzdálí pozor.

,,Úsměv, princezno. Dneska je tvůj velkej den,'' vyrušil mě Shawn a já sebou trhla. Zrovna jsem se dívala na Harryho, který se opíral o skříňku a o něčem diskutoval s Niallem. Všiml si Shawna a celý se napnul. 

,,Shawne,'' oslovila jsem ho s překvapením. ,,Nemám moc důvody proto být usměvavá,'' přiznala jsem tiše a podívala se znovu na Harryho. Sledoval nás s přimhouřenýma očima a ruce na hrudi měl založené.

,,Myslím, že jo,'' vyvrátil mi to Shawn. ,,Páč tu mám pro tebe něco, co ti náladu zvedne.'' Podal mi malý balíček a já párkrát zamrkala.

,,Páni! Co to je?'' rozzářila jsem se a zvědavě si od něj 'dárek' převzala.

,,Uvidíš. To, abys to dneska zvládla,'' vysvětlil mi a ruce si zastrčil do zadních kapes svých úzkých kalhot. 

Rozbalila jsem to a po tváři se mi rozlil šťastný úsměv.

,,Shawne! To jsi nemusel!'' V ruce mi teď ležela má nejoblíbenější bonboniéra Raffaelo s povzbudivým citátem.

,,Ale jo, zdála ses mi poslední dobou skleslá,'' sdělí mi vážně a já uhnu pohledem. Cítím na sobě ten Harryho a zamrazí mě z toho, co si poté pomyslím. Co by si o mně myslel Shawn, kdyby zjistil, že jsme spolu já a Harry... 

,,Liv, nechtěl sem abys byla smutná znova,'' snažil se to Shawn zachránit a já proto nasadila falešný přesvědčivý úsměv.

,,Jsem v pohodě, Shawne. Vážně. Moc ti děkuji. Teď musím jít, ale určitě se dnes ještě uvidíme,'' rozloučím se s ním rychle a běžím na poslední hodinu. 

V krku mě pálí knedlík, který se nebezpečně dere nahoru a v hlavě mám zmatek. Myslím na Harryho, na to, že je Valentýn, že mám dneska hrát a myslím i na Shawna. Všechno je tak moc zmatené. Bojím se a zároveň těším. Z Harryho jsem zklamaná a na jednu stranu šťastná. Shawn je pro mě přítel, ale vadí mi představa, že by věděl o tom, co se stalo mezi mnou a Harrym. Sakra, další libra, Olivie! Co se to s tebou děje? Měla by ses pro jednou konečně vzpamatovat!

*

Rozhodla jsem se, že začnu racionálně uvažovat a trochu si protřídím své zmatené myšlenky. Připravím se tak na vystoupení a budu více v klidu. Chtělo to kafe a Raffaelo bonbóny. Jedno už jsem měla, a teď to chtělo nějaké hodně dobré Latté.

Došla jsem si do bufetu, který se nacházel v dolní hale školy, koupila jsem si to nejlepší, co tam měli, a pak jsem si došla do pokoje pustit film. Koncentrovala jsem se jen na to vystoupení a zapomněla na chvíli na problémy spojené s Harrym. Uklidnila jsem se a bylo mi mnohem lépe.

Když už byl čas jít se připravit, vzala jsem si potřebné věci a zamířila za ostatními do kostymérny. Zatímco jsem se s ostatními holkami převlékala, dívala jsem se ven z okna do školních zahrad, které se z tiché zeleně proměnily na řvoucí plac plný stánků, balónku a lidí. Neviděla jsem žádnou známou tvář, ale ani jsem to neočekávala, protože to bylo moc daleko, abych někomu viděla do obličeje.

Přeříkala jsem si části ve scénáři, ve kterých jsem si nebyla moc jistá, a pak se zařadila mezi připravené 'herce'. Měli jsme vystupovat za hodinu. Na sobě už jsem měla šaty, ale chtěla jsem si ještě předtím promluvit s mamkou, která přijela, a s Emmou. V Edwarda jsem nedoufala, ani jsem vlastně nechtěla, aby tu byl. Nevím, co bych mu totiž řekla.

Jako na zavolanou se u dveří šatny zjevila pohledná žena středních let v bílém kostýmku a perfektně střiženým mikádem. S úsměvem jsem k ní došla a objala ji. Dívala se na mě pyšně a v rukou třímala malý pugét. To, že se kytky nosí až po představení, jsem jí raději neřekla.

,,Zlatíčko moje, držím ti palce,'' popřála mi ihned a políbila mě několikrát na červené tváře. ,,Jsi nervózní?'' zeptala se starostlivě a já kývla. ,,Nebuď. Budeš nejlepší. Jako vždycky,'' ujistila mě, ale já si tím nebyla tak jistá. Vlastně jsem pochybovala o tom, že jsem někdy byla opravdu nejlepší. Do háje! Začínám o sobě pochybovat! To není dobré...

,,Mami?'' oslovila jsem ji ještě než stačila odejít. Otočila se ke mně a v očích se jí třpytily jiskřičky hrdosti. Byla hrdá na mě. Nemohla jsem to zkazit. ,,Mám tě moc ráda,'' řekla jsem nakonec, abych zakryla svůj strach, který každou minutou narůstal do obrovských rozměrů. 

,,Já tebe mnohem víc.'' Naposledy mě líbla na líc a pak odklapala na vysokých podpatcích pryč.

Potřebovala jsem nutně obejmout a věděla jsem, že Harry mi v tomhle nevyhoví. Promnula jsem si paže a rozhlédla se, jestli nezahlédnu jinou známou tvář. Pohled se mi ale zastavil právě na něm. 

Strašně mu to slušelo. V tom kabátci, košili a vysokých botách. Vlasy měl rozházené do stran, rukávy vyhrnuté, takže mu vykukovala tetování a naběhlé žíly. Soustředil se na něco v mobilu, ale pak zvedl hlavu a zadíval se přímo na mě. Prohlédl si mě se zaujetím. V těch korzetových šatech, se spletenými vlasy a rudými tvářemi jsem vypadala jinak. 

Harry si zastrčil mobil do zadní kapsy a pak ke mně pomalu došel. Většina lidí už o nás věděla, takže jsme se nemuseli skrývat. Harry byl zamračený a kousal se usilovně do spodního rtu.

,,Dobrý?'' zeptal se a já polkla. 

,,Jo, jde to,'' odvětila jsem a snažila se dívat jinam, než na jeho ústa. 

,,Bolí tě ještě-,''

,,Ne,'' utnu ho a dám mu tak najevo, že jsem naprosto v pořádku. ,,Už můžeš být zase můj... normální přítel,'' naznačím, co tím myslím, ale on zavrtí hlavou.

,,Už ne. Už to neudělám. Byl bych schopnej ti ublížit ještě víc. A to nechci,'' řekne s vážným výrazem a oči mu potemní. Já si povzdechnu a pohladím ho po silné paži.

,,Nepřesvědčím tě?'' zeptám se sklesle.

,,Ne,'' hlesne. Chci ještě něco dodat, ale Watkinson nás svolá k sobě. Všechny přepočítá a začne nám vysvětlovat potřebné informace. Nejde mi se soustředit, protože mi srdce zběsile buší při představě, že už za chvíli budu muset předstoupit před všechny ty lidi, co čekají na nejlepší herecké výkony.

Nevím, co se to děje. Nikdy jsem se nebála. Naopak. Těšila jsem se, že všem ukážu, co ve mně je. Ale tohle bylo jiné. Teď jsem měla před sebou životní příležitost, kterou jsem nemohla promeškat. 

Venku hrála hlasitá hudba, která se ztišila, jakmile na pódium vystoupil můj otec. Jako ředitel školy pronesl menší proslov a pak oznámil, že nastává hřeb celých slavnostní, a to divadelní hra Romeo a Julie. 

Ozval se potlesk a já ztuhla. Je to tu. Nesmím to zkazit.

Nejdříve vystoupil Chorus. Já měla být až ve třetí scéně, ale i tak to pro mě bylo utrpení, když jsem musela čekat. Ostatní se zdáli být také docela nervózní, jen Harry byl v úplně pohotové náladě. Buď to dobře skrýval, nebo měl v něčem takovém už praxi.

A pak, když nastala má chvíle a já měla spočinout před všemi těmi lidmi, veškerý ten stres odpadl. Najednou jsem byla Julie Kapuletová, ne Olivia Sparksová. A i když jsem měla ze začátku méně textu, zcela jsem se do těch slov ponořila. Odešlo to během jediné vteřiny, kdy mě ozářily reflektory a mé nohy dopadly na dřevěná prkna.

Milovala jsem ten pocit, že všichni ty lidé, sedící v hledišti, teď koukají na mě. Milovala jsem ho tolik, že jsem samu sebe nepoznávala. Vždycky, když jsem byla někým jiným, až moc mě ta role pohltila. 

Takže... když byl konec a všichni začali tleskat, pořád jsem ještě byla Julie. I tehdy, kdy mi přicházeli diváci říct své gratulace, pořád jsem jí byla. Snažila jsem se před všemi těmi lidmi ukrýt, protože jsem najednou nechápala, co tu dělám. Přesvědčovala jsem se o tom, že jsem přeci Olivia, studentka Akademie. Ale najednou jsem si nebyla zcela jistá tím, jestli je to pravda, protože ty gratulace patřily právě Julii. To ona si tím prošla, ne já.

,,Liv!'' zakřičel na mě někdo z dáli. ,,Liv!'' zopakoval to ještě hlasitěji a já se konečně probrala, protože mě něčí ruce stáhly ke straně. Musela jsem vypadat vyděšeně, protože jsem se neustále rozhlížela okolo. ,,Liv, to jsem já,'' řekl ženský hlas a já se na tu osobu konečně podívala. Byla to Em a moc jí to slušelo. Vlasy měla ostříhané, břicho kulaté a usmívala se od ucha k uchu. ,,Byla si neskutečná.'' Stiskla mi ruku a ještě víc se usmála. ,,Ani nevíš, jak moc jsem na tebe hrdá,'' řekla pyšně a pak mě objala. ,,Ty to dokážeš, jasný? Ty uděláš díru do světa, kotě,'' zašeptala mi do ucha. Ani jsem jí nestačila nic říct, protože tu byla zničehonic mamka, která brečela, táta se slzami v očích, pyšný pan Watkinson, který mi gratuloval, a byla tu i Maya, Shawn, Niall...

Potřebovala jsem na chvíli odejít a vzpamatovat se z té velké události, že jsem odehrála bezchybně roli, na které mi tolik záleželo. Potřebovala jsem Harryho. Aby mě objal, políbil a tiskl k sobě. 

Pak to ale všechno zase rychlo skončilo a já si mohla oddechnout. Byla jsem vděčná za všechna ta blahopřání a smekání přede mnou. Užívala jsem si ten pocit, že se to těm lidem tak líbilo, ale začínalo mi být nevolno a nemohla jsem dýchat.

Ztratila jsem se všem z dohledu a šla ze sebe strhnout ty těsné šaty. Opláchla jsem si obličej, rozpustila vlasy a pak se na sebe v zrcadle usmála. Možná nikdy nebudu slavná herečka, ale tohle jsem zvládla. Tohle se mi opravdu povedlo a viděli to všichni.

Vyšla jsem z šatny a chtěla se vrátit na školní zahrady, když jsem si všimla vysokého muže v klobouku a kabátě. Postával opodál a měřil si mě pohledem. Zamračila jsem se a chtěla ho obejít, ale on mi poklepal na rameno a sundal si černou buřinku z hlavy.

,,Slečna Sparksová?'' zeptal se a já nejistě kývla. Poodstoupil a vytáhl z náprsní kapsy nějakou složku. ,,Jmenuji se Stephan Langerford. Jsem režisér, scénárista, ale všichni mě nazývají jako chytač talentů. V září budu natáčet film o dívce s psychickými problémy. Doufám, že přijmete mou nabídku účinkovat v mém filmu, jako hlavní role.'' Podá mi do rukou onu složku a já automaticky otevřu ústa dokořán. ,,Omlouvám se, že Vám to říkám tak neprofesionálně, ale opravdu bych o Vaši spolupráci stál. Jste výborná,'' skloní mi poklonu a já si z toho překvapení musím sednout, protože se mi podlomí kolena. 

Když sedím a nohy mám pod kontrolou, zvednu k tomu staršímu muži pohled.

,,To-To myslíte vážně?'' dostanu ze sebe koktavě a nemám ani čas se napomínat za své vyjadřování.

,,Ano, to myslím,'' zasměje se pobaveně. ,,Lidi, jako jste vy, patří na červený koberec a na filmová plátna. Věřím, že ztvárněním Jessicy, hlavní hrdinka mého filmu, si odstartujete životní kariéru.'' Nemohla jsem mluvit, hýbat se, nic, protože jsem právě stála před člověkem, který zrežíroval už desítky filmů. Ten člověk si ze všech těch lidí vybral mě. 

,,Já-Já nevím, co na to říct. Zaskočil jste mě. V pozitivním slova smyslu, samozřejmě,'' zareaguji s chvějícím se hlasem. ,,Říkáte září?'' ujistím se a on kývne.

,,Všechny informace už držíte v ruce. Je tam i mé telefonní číslo. Odpověď potřebuji vědět do srpna. Budu doufat v tu kladnou.'' Pak už se jen rozloučil, smekl klobouk a odkráčel.

Měla jsem před sebou životní šanci. Životní příležitost stát se přesně tím, kým jsem chtěla. Stalo se to během několika minut a já to teď držela v dlaních. I tak jsem nedokázala myslet na nic jiného, než na Harryho. Co mi na to řekne, jak zareaguje, jestli bude rád nebo bude naštvaný, kolovalo mi hlavou.

,,Zlatíčko? Co tu děláš tak-,'' 

Máma se zjevila ve vstupních dveřích, a když si všimla papírů v mé ruce, muselo jí to dojít. Nebyla hloupá. Naopak, byla až moc bystrá a všímavá. Znovu se rozbrečela, došla ke mně a poklekla.

,,Tys-,''

,,Jo, mami. Já pojedu do Ameriky,'' vzlykla jsem už také a ukázala na začátek dopisu. Film se měl natáčet ve Vancouveru, což je devět a půl hodiny od Londýna. Najednou mi to přišlo hrozně daleko. Amerika. Má vysněná Amerika.

,,Hlavní role,'' vydechla máma a kmitala hnědými duhovkami po papíře. ,,Už v září.'' Kousla se do rtu a pak polkla. ,,Už budeš plnoletá, můžu tě pustit,'' zašeptá si spíše sama pro sebe a já ji obejmu, protože i přesto všechno dokáže myslet jen na to, jestli mi může dát svolení, nebo ne.

,,Myslíš, že to zvládnu, mami?'' zeptám se jí, protože mi vždycky na všechno odpověděla a poradila mi.

,,Nemyslím,'' zavrtí rezolutně hlavou a já ztuhnu. ,,Vím to na sto procent, miláčku.'' Políbí mě do vlasů a po tváří jí steče další slza. ,,Jsem nejhrdější maminka na světě, víš to?'' Podrží si mě na délku paží a utře mi mokré tváře. Usmívám se, ale kmitám řasami, abych zabránila většímu návalu slz.

,,Bojím se, že to nebude takové, jak jsem si to malovala,'' zachraptím a promnu si zarudlé oči.

,,To není nikdy,'' souhlasí máma. ,,Ale to přeci neznamená, že to musí být hned špatné. Možná to bude ještě lepší,'' ujistí mě a znovu obejme. Přitulím se k ní a na chvíli zavřu oči. Dosáhla jsem přesně toho, čeho jsem chtěla.

*

Ležela jsem v posteli po tom náročném dni. Složka od pana Langerforda ležela v mém šuplíku a čekala na to, až ji znovu otevřu a celou pročtu. Když jsem to řekla Em, začala nahlas pištět a stiskla mě tak silně, že jsem myslela, že se udusím. Byla jediná z mých přátel, kdo to zatím věděl. Ani Harrymu jsem to ještě neřekla. Možná jsem měla prostě strach z jeho reakce.

Em o mně a Harrym už věděla. Něco vytušila z dřívějška a zbytek jsem jí dopověděla. O noci s ním jsem se jí už ale nesvěřila. To bylo pouze mezi námi dvěma.

Musela jsem se připravit na to, že až tu roli přijmu, sem na školu už se nevrátím. Předtím jsem po tom přímo toužila, protože hrát ve filmu byl můj jediný cíl. Ale teď jsem na druhou stranu nechtěla odjet. Milovala jsem tohle místo a vlastně i lidi tady.

 Všechno to nějak moc rychle utíká.

Čeká mě rozhodování.

I tak vím, že každá volba bude ta správná...

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

♦ Je fakt hrozný chtít psát, ale nemoct. Přesně to teď mám. Chci psát, fakt moc, ale vždycky, když si k tomu sednu, všechna inspirace vymizí... Mám to teď těžký, omlouvám se :(.

♦ I tak už se to všechno začíná propojovat. No... dobře, ještě nic nevíte, ale brzo budete :DD. Těšte se na příští kapitolu... Bude to velký! <3