Jelikož jsem ve výtvarném ateliéru ještě nebyla, bylo pro mě malinko komplikovanější ho najít. Edward mi jen naznačil, že se nachází v místě, kde je átrium. Bohužel mi neřekl, kde je samotné átrium, a tak jsem na hodinu přišla těsně před zvoněním.

Vešla jsem do třídy a překvapilo mě, že jsem v ní, až na jakéhosi mladého muže, sama.
Ten jistý mladý muž byl plešatý a obličej mu ''zdobila'' tmavá bradka, spletená do dvou neposedných copánků. S černým tunelem v uchu bych ho tipovala na osmadvacet.

,,Dobrý den,'' pozdravím ho zdvořile. ,,Vy jste-''

,,Váš učitel na umění,'' skočil mi do řeči dřív, než jsem se stačila zeptat. ,,Clifford, abychom si rozuměli.'' Podá mi ruku a já si s ním slušně potřesu. ,,A vy musíte být slečna Olivia Sparksová.'' Spíše mi oznámí holý fakt a já jen nesměle přikývnu. ,,Těší mě,'' zazubí se na mě a ruku stáhne. V duchu se zaleknu, když odhalí jeden stříbrný zub. Na učitele tedy moc nevypadá.

,,A kde-'' odkašlu si. ,,Kde jsou všichni?'' zeptám se krapet nervózně a rozhlédnu se po jinak prázdné třídě.

,,No, většinou chodí až pět minut po zvonění. To vy jste tu nějak brzo. Nejspíš budete dochvilná,'' usměje se. ,,To mě těší.'' Úsměv mu oplatím a usadím se do lavice nejblíže k oknu. Se zaujetím se zahledím ven a nechám se unést krásným výhledem na školní zahrady.
Neměla jsem ještě možnost se na ně jít podívat, ale jakmile budu mít příležitost, tak to uskutečním.

Moji spolužáci do třídy vejdou opravdu až po pěti minutách, ale já ani jednomu nevěnuji sebemenší pozornost. K mojí smůle se mnou totiž ani na tenhle předmět nechodí Em s Edwardem, což jsou zatím jediní mně sympatičtí lidé, které jsem měla šanci poznat.

,,Dovolíš? Tady kurva sedim já!'' vyruší mě z myšlenek nakřáplý hlas, který je skoro nachlup stejný hlasu mého jediného kamaráda.
Bohužel, tenhle je nevrlý a na můj vkus až přehnaně vulgární. Protočím nad tím očima a nedobrovolně se zahledím na vysokou postavu nad sebou. Proč musí být všichni o tolik větší?

,,Ne, nesedíš! Kdyby jsi přišel dřív a sedl si sem, tak teprve pak by jsi to mohl tvrdit. Jenomže ty jsi nepřišel, tak to holt tvrdit nemůžeš! Je mi líto,'' odpálkuji ho a znovu se zahledím na krajinu za oknem.

,,Do prdele! Sedím tu celej život a nehodlám to měnit, kvůli takový puťce, jako seš ty!'' Musím se málem usmát nad tím, že na mou osobu nepoužil sprosté slovo, nýbrž jen neškodné oslovení. Což na jeho povahu je vcelku slušné.

,,Tak za prvé,'' začnu klidně. ,,Celý život tu sedět opravdu nemůžeš, protože nejdéle pro tebe možné jsou dva roky. A za druhé,'' odmlčím se a jen se kochám nad jeho nasupeným výrazem ve tváři. Vždycky mě doma učili, že si mám stát za svým, ale přesto nikdy na sobě nechat znát, že jsem rozčílená. ,,Je tu spousty prázdných míst. Tady je s dovolením obsazeno.''

,,Já ale nebudu-'' začne přidávat na hlasitosti, ale dřív, než stačí svůj argument dokončit, vloží se do toho pan učitel Clifford.

,,O co tu jde?'' zeptá se nás obou a já mu to s poklidem chci vysvětlit, když mě Harry předběhne.

,,Zasedla mi místo!'' vyprskne. Možná je to tvrďák školy, ale chová se jak malé dítě.

,,Opravdu, pane Stylesi?'' zeptá se s falešným úsměvem pan Clifford. ,,Já si myslím, že slečna Sparksová tu byla dřív než vy. Tak si laskavě sedněte sem a přestaňte zdržovat mou hodinu!'' Ukáže přísně za mě a já se vítězně ušklíbnu.
Alespoň první učitel, který mu vše netoleruje.
Harry ho nasupeně poslechne a ještě, než do své lavice usedne, zasyčí mým směrem:

,,Čeká tě peklo, Sparksová!'' Malinko se zarazím nad jeho tónem, ale pak nad tím jen mávnu rukou.
Prošla jsem si něčím podobným už mnohokrát. Kolik lidí mě už šikanovalo. Kolik lidí se mi posmívalo. Ale nikdo z nich nebyl chytřejší než já. Vždy to byli ti s špatným prospěchem. Ti, co ve škole byli samý malér. Klidně ať je Harry stejný. Já už do sebe kopat nenechám.

,,Tak, žáci,'' začne pan Clifford. ,,Váš první úkol bude jednoduchý a podle mého i zábavný. Na dnešní rok máme za úkol jít se podívat do Londýnské Národní galerie a já tuto prohlídku přesunul na příští pátek. Do té doby si každý připraví esej na libovolného malíře, jehož nějaký obraz právě visí v této galerii. A co po vás chci teď. Namalujete tu za ty dvě hodiny obraz, který nemusí být nijak velkolepý, avšak dost dobrý na to, abychom ho mohli všichni ohodnotit. Ten, kdo bude mít nejvyšší hodnocení, příští pátek jeho obraz pošleme do soutěže, kterou pořádá ''Londýnský umělecký spolek''. Tak se do toho pusťte!'' Až přehnaně radostně zatleskal a dal nám možnost vrhnout se do práce.

S úsměvem si dojdu pro čisté plátno a položím si ho na lavici. Dojdu si pro vodu a dám si dobrý pozor, abych se náhodou nepocákala.
Zvolím si na malbu tempery a olejové barvy, které působí na plátně přímo kouzelně.

,,Můžeme nakreslit tedy, co chceme?'' zeptám se pro jistotu pana učitele Clifforda, a ten jen přátelsky přikývne.

Nevýhodou mého malého vzrůstu je, že všechny stojany jsou o hodně výše. K mé smůle se s nimi nedá ani nijak manipulovat, a tak jediné, co mi zbývá, je si stoupnout na židli. Postavím si plátno rovně a nenápadně zkontroluji, jestli mi náhodou nekoukají kalhotky, kvůli sukni.
Když se ujistím, že je vše v nejlepším pořádku, začnu malovat výhled na školní zahrady. Hned, jak jsem usedla do téhle lavice, mě zaujaly, takže mi to přijde jako vhodný námět.

Periferně zahlédnu Stylese, jak se zamračeně kouká na bílou plochu před sebou. Nikomu nevěnuje pozornost a pouze hypnotizuje své prázdné plátno.
Na malou chvíli se na něj soustředěně zadívám a v jeho očích, jako bych spatřila slabý náznak smutku. Dříve než mě stihne zahlédnout, jak ho pozoruji, se otočím a pokračuji ve své práci.

*

Už domalovávám poslední detaily, když se pode mnou nebezpečně zakymácí židle. Vylekaně se podívám dolů a snažím se znovu chytnout rovnováhu.
Když se mi to podaří, úlevně si oddechnu, avšak moc dlouho mi ta balance nevydrží a já poslední, co před pádem vidím, je Stylesova noha. Všechny barvy, které jsem na paletě měla, se teď krásně vyjímají na mé smetanově bílé košili a kostkované sukni.
Podívám se na člověka, jenž tohle všechno způsobil, a zpražím ho nevraživým pohledem.

,,Já ti říkal, že to teď nebudeš mít lehký,'' ušklíbne se a bez dalších řečí si začne dělat něco na mobilu.

,,Ty hulváte!'' osočím se na něj a uvědomím si, že jsem vypustila z úst, ne moc slušné slovo. ,,Jedna libra,'' zašeptám neslyšně.
U nás doma je ve zvyku, že když kdokoli vysloví něco hanlivého, musí dát do rodinné kasičky jednu libru. Jelikož ji teď momentálně nemám po ruce, budu si vše počítat, a pak to splatím.

,,A co je to tentokrát?'' povzdechne si pan učitel Clifford a poté se zájmem otočí k mému obrazu. ,,Zajímavé,'' zamumlá si pro sebe a odmění mě spokojeným úsměvem, pak se při pohledu na mé oblečení zamračí a jeho pozornost dostane mlčící Styles. ,,Pane Stylesi?'' osloví ho ne dvakrát moc příjemně, a Harry znuděně pozvedne hlavu.

,,Sim?'' odpoví otázkou. Já upřednostňuji ''prosím''.

,,Nemyslete si, že nevím, kdo tohle spáchal,'' poukáže na mou špinavou provizorní uniformu. ,,Okamžitě se seberte, a tady se slečnou Sparksovou dojděte alespoň trochu vyčistit, co jste si nadrobil. Při nejhorším ji doprovodíte na pokoj, aby se převlékla, počkáte PŘEDE dveřmi a pak se s ní opět vrátíte, jasné?'' přikáže mu a dá velký důraz na slovo přede. Oba dva s Harrym si vyměníme pohledy.

,,Mám já tohle kurva zapotřebí, vždyť-''

,,Ano, máte! A vyprošuji si tento tón hlasu, Stylesi!'' procedí skrz zuby pan Clifford ještě než odejde. Na mě se naposledy pousměje a s pouhým gestem ruky, přinutí Harryho si stoupnout.

,,Myslím, že to zvládnu sama, takže-'' začnu se ihned vykrucovat z toho, aby se mnou tenhle neurvalec šel.

,,Ne, nezvládneš! Radši drž hubu a pojď, kurva!'' zakleje opět a popadne mě bolestivě za loket.
Mám co dělat, abych stačila jeho dlouhým krokům.
Než se naději, strká mě do dveří dívčích toalet a něco si pro sebe naštvaně mrmlá.
Podívám se na svůj zjev do zrcadla a zděsím se, když spatřím, v jakém stavu má košile a sukně jsou. Harry si nevšímá mého zkroušeného výrazu a místo toho si zapálí. Opět ho zpražím pohledem a on nechápavě pozvedne obočí.

,,Co?!'' vyjede z něj po nějaké době a já protočím očima. Povzdechnu si a už se ani nesnažím to nadělení čistit. Nechám si to vyprat ve městě a místo toho se převléknu do něčeho jiného. Ještě bych to svými prádelními zkušenostmi zhoršila.

,,Kašlu na to!'' ulevím si ne moc způsobně, ale ani tomu pozornost nevěnuji.
Vyjdu ze záchodků a namířím si to do svého pokoje. Neunikne mi, že si to za mnou vykračuje Styles. ,,Kam si myslíš, že jdeš?'' obořím se na něj, když už stojíme před mými pokojovými dveřmi.

,,No já nevím, třeba abych dohlídnul na to, co si oblíkneš? Sám Clifford mi to řekl, tak se do prdele nečil!'' odplivne si a bez povolení do dveří vtrhne.

,,Harolde Stylesi, okamžitě opusť můj pokoj!'' začínám už rudnout, jelikož se vážně nepotřebuji převlékat před ním.

,,Ježiši, ty naděláš! Prostě se převlíkni! Takovejch, jako seš ty, jsem už viděl,'' mávne nad tím rukou. Zatvářím se mírně dotčeně, ale dám si dobrý pozor na to, aby si toho nevšiml.
On se usadí na MÉ posteli a znuděně se rozhlédne kolem sebe. Založím si ruce na prsou a začnu nakvašeně podupávat pravou nohou. Chvíli na mě jen s přimhouřenýma očima zírá, než dá oči v sloup a vstane.

,,Fajn! Fajn! Už jdu! Spokojená?'' zeptá se ve dveřích.

,,Naprosto,'' našpulím falešně rty a dveře mu před nosem zabouchnu. Pro všechny případy si zamknu a v co v nejrychlejším čase si obléknu bílé džíny a béžovou košili. Boty si také vyměním, protože se mi polobotky k tomuto outfitu nehodí, a zvolím tmavě hnědé kotníkové conversky. Špinavé oblečení strčím do plátěné tašky a tu strčím do skříně. Naposledy si upravím své francouzské copy a ladně vypluji ze svého pokoje.

,,Konečně!'' uleví si Harry a přidá se ke mně.

,,Nestěžuj si, Harry. Kdyby si dokázal alespoň chvíli být v klidu, nemusela jsem se skácet na zem a na sobě nemít všelijaké olejové či temperové barvy. Učitel by ti nenařídil se mnou jít až sem, a logicky bys na nic nečekal.
Jenomže ty jsi holt nevychovaný člověk, o kterém vůbec nevím, co se mu honí hlavou, a tak je tvá chyba, že si tu musel čekat přesně sedm minut a dvacet devět sekund,'' ujasním mu holé fakty. Pootevře ústa, aby něco namítl, ale já ho předběhnu: ,,Radši to už nekomentuj, děkuji!''

*

Konečně mi skončí perný den a mám možnost se tak konečně podívat na školní zahrady. Lidé kupodivu volili můj obraz, a tak bude za týden poslán do soutěže. Jsem za to ráda, i když dnes mi už jistý člověk zkazil náladu, takže nemám ani pomalu důvod k tomu se usmívat.

Vejdu na upravenou písčitou cestičku a unesená tím výhledem se kolem sebe rozhlédnu. Škola je sama o sobě dokonalá, jen bohužel s nějakými určitými lidmi si prostě rozumět nebudu. Mrzí mě, že to všechno není tak, jak jsem si malovala, ale vše nemůže být tak perfektní.

,,Liv?'' ozve se za mnou povědomý hlas. S koutky nahoře se za ním ohlédnu a ruce si dám do zadních kapes.

,,Ahoj, Edwarde,'' pozdravím ho. ,,Co ty tu děláš?'' zeptám se ho mile a společně pospolu vyrazíme do středu zahrad.

,,Chtěl jsem si s tebou popovídat. Prý ti můj bratr ušpinil oblečení. Mám si to s ním vyřídit?'' zeptá se starostlivě a přinutí mě tak k úsměvu.

,,Ne, to je v pořádku, Edwarde, děkuji. A nechci tě nijak urazit, ale vážně nechci, aby se ti něco stalo. Přeci jen si Harry už nějakou rvačkou prošel, na rozdíl od tebe.'' Omluvně pokrčím rameny a on se uchechtne.

,,Jo, to máš pravdu,'' zasměje se. ,,Víš, napadlo mě,'' začne nejistě. ,,Nechtěla- Nechtěla by jsi si mě poslechnout a říct mi svůj názor?'' zeptá se krapet rozpačitě.

,,Ráda,'' rozzářím se. ,,Jdeme hned?''

,,No, tak... jo,'' podiví se z mé reakce a popadne mě za ruku. Jeho gesto mě mírně překvapí, ale nevyvlíknu se mu.

Dojdeme do nejvyššího patra školní budovy a projdeme kolem výtvarného ateliéru. Zamračím se při myšlence, kdy mě Harry zvrhl ze židle, ale hned to vyženu z hlavy, když mě Edward zatáhne do hudebny. Dojdu k oddělení s kytarami a jemně přejedu po červeném dřevě.

,,Ehm, hraješ?'' odkašle si Edward a poukáže na kytaru, které se právě dotýkám.

,,Jo, od šesti,'' zvednu jeden koutek nahoru. ,,Pomohlo mi to k tomu dostat se na tuhle školu,'' vysvětlím a on letmo kývne. Přejde ke klavíru s krásným bílým křídlem a zahraje pár tónů.

,,Mám-Mám začít?'' optá se mě a já mu s přikývnutím povolím. Jeho prsty se hbitě rozběhnou po jednotlivých klávesách a po místnosti se rozlijí nádherné ladné tóny. Zaposlouchám se a rozpoznám známou melodii písně ''Here Comes The Sun'' od Beatles.

(V médiích máte píseň v pianové verzi a zde přikládám originál se zpěvem😊)

https://youtu.be/bgiQD56eWDk

Překvapí mě Edwardův něžný a krásný hlas:

Here comes the sun do do do do
Here comes the sun and I say
It' s all right

Přichází slunce
Přichází slunce
Říkám, je to v pohodě

Little darling
It' s been a long cold lonely winter
Little darling
It feels like years since it's been here

Miláčku,
byla to dlouhá, studená, osamělá zima
Miláčku,
zdá se, jako by to byly roky od doby co přišla

Here comes the sun do do do do
Here comes the sun and I say
It' s all right

Přichází slunce,
Přichází slunce
Říkám, je to v pohodě

Little darling
The smiles returing to the faces
Little darling
It seems like years since it's been here

Miláčku,
úsměvy se vrací do tváří
Miláčku,
zdá se, jako by tu roky nebyly

Here comes the sun do do do do
Here comes the sun and I say
It' s all right

Přichází slunce,
Přichází slunce a říkám,
je to v pohodě

Sun sun sun here it comes
Sun sun sun here it comes
Sun sun sun here it comes
Sun sun sun here it comes

Slunce, slunce, slunce, přichází
Slunce, slunce, slunce, přichází
Slunce, slunce, slunce, přichází
Slunce, slunce, slunce, přichází

Little darling
I feel that ice is slowly melting
Little darling
it seems like years since it's been clear

Miláčku,
cítím, že led pomalu taje
Miláčku,
zdá se, jako by uplynuly roky, od té doby, co byl čistý

Here comes the sun do do do do
here comes the sun and I say
it's all right

Přichází slunce,
Přichází slunce a říkám,
je to v pohodě

Here comes the sun do do do do
here comes the sun
/:It's all right:/

Přichází slunce, už přichází slunce
Říkám, je to v pohodě

Edward dozpívá a já dojatě zatleskám. Tahle písnička mě vždy dostane do kolen.

,,Pá-áni,'' zadrhne se mi hlas. ,,Jsi vážně úžasný,'' složím mu kompliment a on se zaculí. Na tváři se mu opět objeví malé ďolíčky a sladký úsměv.

,,Ale ne.'' Je příliš skromný. ,,Moc děkuju, že jsi si mě poslechla.''

,,Bylo mi ctí, Edwarde.'' Úsměv mu oplatím a poté se s ním rozloučím. Zítra máme naštěstí jen oddechové hodiny, čili moc mě toho nečeká. Důležité je se teď zaměřit na pátek. Jestli ho vůbec přežiji.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

♦️ Dnes nuda díl, ale těšte se na příští, to už se vydáme na večííírek!

♦️ Co si asi naše usedlá Olivia vezme na sebe? Šaty? Sukni? Myslíte si, že to bude sexy?😄 No, uvidíme😁

♦️ Zdar, vy moji kulíšci🦄