Běžela jsem jen malí okamžik a zelená tráva se proměnila v rudé jezero. Černá, bíla, rudá. Všechno se mi najednou zdálo tak nesmyslné. Ještě před chvílí jsem myslela na návrat domu, kde jsem trpěla, a teď se soustřeďuji na to, aby tady nikdo už netrpěl. Už jsem si nebyla jistá tím, co mám udělat, i když mi to kněžky prozradily. Všechno bylo tak vzdálené, neskutečně vzdálené. Jako bych nebyla tím, kým jsem byla. Jako by tohle celé byl jen sen, noční můra. Pak ale vysvitlo slunce a já se rozhodla, co udělám. ,,Tak dost!" Křikla jsem do větru a slunečních paprsků. 

Všichni se jako mávnutím kouzelného proutku zastavili, i v polovině útoku. Všechny pohledy směřovali mým směrem. ,,Tak moment, nezabil tě?" Zeptal se jeden anděl zezadu, prodral se blíž ke mě a ukázal na Erika za mnou, ,,co je tohle za čáry?" Křikl naštvaně. ,,Žádný čáry," zasmál se Erik. Umlčela jsem ho mávnutím ruky. Pátrala jsem pohledem po známých tváří. Uviděla jsem je, ale ne všechny... Bože, ať jsou v pořádku! ,,Proč to děláte!?" Křiknu do náhlého ticha. Všichni mlčí, žádná odpověď nepřichází. ,,Tak proč?" Ptám se znovu zoufale. Zase nic. Všichni na mě jen hledí.

Ticho začínalo být trapné. Všichni andělé si vyměňovali pohledy a pár tichých slov. Luna s Ennie přišly ke mě. Vypadaly překvapeně a jejich pohledy padly na Erika. ,,Nikdo, opakuji NIKDO, už dnes umírat nebude!" křikla jsem znovu, ,,copak jste se nepoučili? Tohle už se jednou stalo, to byla ještě Ameterasu s Eleanor malé a anděle vedla jejich matka. Copak jste se nepoučili z jejích chyb?" Obě dívky si stouply za mě k Erikovi. To ostatní teď byli překvapeni, mlčeli dál a já pokračovala. Využila jsem toho, co jsem našla v paměti kněžek. Řekly, abych to udělala. Jinak bych prý mohla selhat jako ony. Ale ony byly silnější než jsem já. 

,,Nebylo už dost toho krve prolití? Chcete snad zabíjet, dokud nezbude poslední? Co vás vede k tomu, aby jste stále válčili? Nejste rozdílní!" Sevřelo se mi srdce. Nikdo nejsme odlišní. Jsme všichni stejní, svým způsobem. Strážní i Vyhnaní. Jsou stejní. Jsou to andělé a anděli budou i nadále. ,,Proč se nemůžete spojit? Nebo spíš, proč se nechcete spojit, vytvořit novou říši andělů? Takovou, kde nebude panovat nenávist a zlost?" Andělé přede mnou si začali opět šeptat. Pak mi došla, pro mě, důležitá věc. ,,Luno, kde je babička a Amaya?" Zeptala jsem se se strachem. ,,Neboj se," řekla Ennie mírně, ,,jsou v bezpečí. Nemohli jsme je nechat, aby řešili náš boj." Kývla jsem úlevou a otočila se zpět k andělům. ,,Proč si najednou opět u strážných?" Zeptal se nějaký z vyhnaných. ,,Víte vy co, nejsem ani na jedné straně." 

Řekla jsem to, aniž bych si to rozmyslela. Ale cítila jsem to tak. Ani nevím, kde se ve mě ta odvaha tak náhle vzala. ,,Proč se teda staráš o to, jak bude vypadat naše říše? Je to náš svět, ne tvůj!" Křikne jiný z vyhnaných. ,,Kde se v tobě bere ta kuráž?" Prohlásil jemný, klidný, ale přitom rozlobený ženský hlas. Když jsme zdvihli hlavy, uviděli jsme toho nejkrásnějšího anděla. Tedy Ducha Živlů, Lucy. ,,To je přeci ta z legendy!" Zaslechla jsem od někoho z andělů. Lucy lehce přistála vedle mě a hned po ní i Kazuki. Dokázal to! ,,Tak co? Kde se v tobě bere ta kuráž takto mluvit s novou Velekněžkou?" Zeptala se opět a nepřestávala sedívat na onoho vyhnaného. ,,Co!?" Vyhrkla jsem. ,,Jak to myslíš, Lucy?" Naléhala jsem na odpověď. Rozhlédla jsem se kolem, byla jsem snad jediná, kdo to nechápal.