Z pohledu Kazukiho

Letěl jsem, jak nejrychleji mi to vítr a psychycký stav dovoloval. Musel jsem Yuki co nejdřív dostat do Nervelli k bráně Živlů. Neměl jsem tušení, kde se legendární brána nachází. Ale musel jsem ji za každou cenu najít, i kdybych měl hned potom padnout. Ona musela přežít! Nebýt mě, nic by se nestalo... Je mi to líto, Yuki!

Nepřestával jsem se modlit, ani když jsem konečně spočinul na tvrdé zemi. Stále mě bodal pocit viny, oprávněně, u srdce. Musel jsem bránu rychle najít. Doběhl jsem s Yuki v náručí ke skleněnému chrámu. Mohla by být tam. Musí tam být! Pokud ne, nevím kde jinde ho hledat. Ale kde jinde by byl? Tohle je jediné vhodné místo! Skleněný chrám byl a stále je nejsvatějším místem na světě. Pokud je tedy ta legenda pravdivá, opravdu tam musí být... Vběhl jsem rychle do hlavní síně a rozhlédl se. Hned v předu byli schody, vedoucí někam dolu. Neváhal jsem a rozeběhl se k nim. Byla tam tma, ale ani ta mě nezastavila. Běžel jsem dolu, ale schody byli najednou pryč a já padal dolu do tmy.

Spadl jsem do hromady dřeva a cihel. Bolelo to, naštěstí jen mě. Sevřel jsem Yuki pevně v rukách a snažil se zvednout. Nešlo to. Všechno mě příšerně bolelo. Ve tmě se náhle objevilo světlo. Matné, ale i tak to stačilo k tomu, abych spatřil to, kvůli čemu jsem sem přišel. Kousek ode mě se zatřpytilo zrcadlo. Otočil jsem k němu hlavu. V každém rohu zářila jiná barva. V levo nahoře byla modrá, vlevo dole zas červrná. Vpravo nahoře zelená, vpravo dole bílá. Uprostřed těch čtyř byla fialová. Voda, oheň, země, vzduch a duch. Všechno kolem bylo najednou mnohem jasnější.

Vysoukal jsem se z hromady dřeva a sedl si na zem. Do klína jsem si položil zmrzlou Yuki. Vypadala čím dál tím hůř. Tohle jsem nechtěl! ,,Kazu-ki..?" řekla tiše. Nemohl jsem uvěřit tomu, že opravdu pootevřela oči! ,,Neboj, jsem s tebou. Za chvíli budeš v pořádku," pousmál jsem se. Ona mi úsměv oplatila, ale pak opět oči zavřela a svěsila hlavu. Věděl jsem, že už nemám čas. S bolestí, která mi projela celím tělem, jsem se nakonec zvedl a přešel k zrcadlu. Fialová barva začala pulzovat, ty ostatní záře se začali míchat do sebe. Během vteřiny zrcadlo vypadalo jako hladina vody před bouří. Se znepokojením jsem vešel do zrcadla.

Nidke nic. Všude byla jen fialová mlha. Nad hlavou se míchali čtyři barvy živlů. Nebyla tma, ale i tak jsem měl pocit, že nic nevidím. Ale mýlil jsem se. Viděl jsem všechno. Pak se za mnou objevila žena. To je ona. Ta, o které vypráví legenda živlů. Duch prvního smrtelného anděla. Lucy. ,,Co tě sem přivádí, anděli," zeptala se. Její hlas se rozléhal po celém okolí. ,,Já..." nevěděl jsem, jak to říct. Koukl jsem se na dívku v mé náruči. Po tváři mi steklo pár slz, které jsem nedokázal zadržet. ,,Chápu, tolik toho pro tebe znamená," usmála se a její zlaté oči se rozzářily. Přešla ke mě a pohladila Yuki po vlasech. ,,Pomůžu jí, ale neslibuju, že se rozhodne pro život. Má toho moc za sebou."