Kazuki se prudce otočil a máchl mi mečem před obličejem. Vzápětí se ohnal druhým a do tváře mě sekl. Ze země jsem vzala meč a střetla se s tím jeho. Tohle trvá už moc dlouho... ,,Máš dost andílku?" zle se usmál. ,,Proč to děláš Kazuki!?" ,,No, za zradu se platí, no ne?" ,,Přestaň se pořád smát!" křikla jsem a prudce s mečem máchla. Kazuki odskočil dále ode mě. Nechtěla jsem mu nijak ublížit, ale jemu bylo úplně jedno, jestli mě zabije nebo ne. To mě štvalo nejvíce. Jak ho mám dostat zpět, Ame? Vyslala jsem, ale nečekala odpověď. Dalších pár střetnutí s Kazukiho mečem. K čemu? Byla jsem vyčerpaná. Tak moc...
   
Klekla jsem si na zem. Přišla jsem o oba meče. Nikde jsem nevidě Lunu, Erika ani Antonia. Kde jen byli? ,,Tak co? I na dobrého anděla si až moc slabá. Přidej se k nám, Červenko." usmál se a podal mi ruku. Přidat se k vyhnancům? Tak počkat! ,,Tak tohle se ti stalo." řekla jsem spíše sobě a vzala Kazukiho ruku. Pomohl mi vstát, což jsem se divila. ,,Byl jsem slabý a podlehl Eleanor. Yuki, přidej se k nám." prosebně se na mě usmál. Co to s ním sakra je!? Řekl mi Červenko... Po takové době. To mě opravdu chce tak moc přimět abych podlehla vyhnancům? Ne! To co řekla ta Eleanor, nemůžu zradit Ame! ,,Promiň, ale odmítám! Kazuki, ani ty k nim nepatříš!" ,,Mýlíš se," sykl přes zatnuté zuby. ,,Ne, mám pravdu! Nepatříš k nim!" ,,Dost Yuki!" křikl a udělal dva kroky blíže ke mě. Stál těsně u mě a probodával mě pohledem. ,,Nechtěl jsem to dělat, ale..." povzdechl si. Najednou zvedl ruku a strhl si pásku z oka. ,,Tohle mi udělala Ame, když jsem jim podlehl. Stále slyším Lunu a její zoufalí křik. Vidím Erika, jak mi běží na pomoc. Antonia, jak se mě snaží uklidnit. Byl jsem hlupák."

Nasucho jsem polkla a dala Kazukimu ruku pod jizvu na oku. Nemohla jsem mu to mít za zlé. ,,Promiň..."  špitla jsem a odtáhla ruku, ,,nechci zradit Ame. Já jí věřím." ,,Dobře. V tom případě, teď jsme nepřátelé, Yuki." Odstoupil o pár kroků dozadu a vzal si meč. Zvedla jsem ze země oba své stříbrné meče a postavila se zády ke Kazukimu. ,,Jak chceš!" Rozeběhla jsem se proti němu ve stejnou chvíli jako on ke mě. ,,Yuki ne!" Zaslechla jsem za sebou. Viděla jsem jen modrou zář.

,,Promiň, nechtěl jsem ublížit i tobě," pomohl mi vstát Erik. ,,V pohodě. Co to bylo?" Otočila jsem se na ležícího Kazukiho. ,,Uspalo ho to. Stáhli se, z ničeho nic odešli. Nechápu to, proto musíme rychle pryč. Ame snad bude vědět co s tím," řekl sklesle. ,,Všichni Terciáni jsou pryč. Musíme jít, než se brána uzavře," přiběhl k nám Antonio. Oba jsme souhlasili, i když jsem moc nesouhlasila s tím, že tam Kazukiho necháme. Přeci se dalo něco dělat, ne? Ale Erik rozhodl, byl to velitel jednotky, takže jsem ho musela poslechnout i já. ,,Nech ji, ať se rozhodne sama, Eriku," sykl Kazuki a s námahou se zvedl ze země. ,,Uspal,jo?" ,,Byla to jen malá dávka..." bránil se. Začal se přibližovat k nám, ale kluci si stoupli přede mě a namířili k němu kopí. ,,Kluci ne! Neubližte mu!" ,,Yuki? Vždyť víš, že-," ,,Ne! Prostě ho nechte a pojďte!" Křikla jsem na ně. Nechtěla jsem ho tam nechat, opravdu ne, ale víc jsem nechtěla, aby mu ublížili. Kdyby jsme odešli, nic by se mu nestalo, jen by zůstal u vyhnanců, což se mi ale také nelíbilo. Co jsem měla dělat?