Potom, co se Kazuki vypařil, jsem zůstala chvíli na chodbě a rozdýchávala to, co mi řekl. Spíše na mě křikl. ,,Věřil jsem ti! Miloval jsem tě! Nechtěl jsem ti ublížit!"" Proběhlo mi hlavou. Vešla jsem do pokoje, Zavrtala jsem hlavu do polštáře a snažila se na to nemyslet. Ale zaslechla jsem na chodbě několik hlasů a kroků. Zvedla jsem hlavu, když jsem zaslechla Kazukiho jméno. Zvedla jsem se z postele a otevřela dveře. ,,Promiň, vzbudili jsme tě?" zatvářil se provinile Erik. ,,Nespala jsem, klid. Co se děje?" ,,Jde o Kazukiho..." odmlčela se Ennie. ,,Pojď se mnou, Ame tě chce vidět," řekl Antonio. Kývla jsem a šla s ním. Erik, Luna, Ennie a dva další andělé šli druhým směrem. ,,Co se stalo Kazukimu?" zeptala jsem se po chvilce. Antonio mě úplně ignoroval.

Nakonec jsme došli ke korunní síni a Ame mě hned láskyplně objala. ,,Jsem ráda, že si přišla tak rychle. Antonio, běžte se připravit na útok," rozkázala mu a Antonio hned tak udělal. ,,Co se stalo Ame?" Zeptala jsem se starostlivě. ,,Jde o Kazukiho, ale zároveň o Nervelli. Nevím, jestli ti někdo řekl o tom, co se stalo?" ,,Babička mi řekla, že se Kazuki zranil, když tě chránil. Ale víc už prý neví," pokrčila jsem rameny. ,,To není tak docela pravda Yuki." otočila jsem se k ní čelem, vypadala nesvá a to u Ame nebylo obvyklé. ,,Co se teda stalo!?" ,,Yuki, on nás v bitvě o Nervelli zradil a..." zlomil se jí hlas. Zradil? ,,Ame klid. Všechno bude v pořádku," pousmála jsem se. ,,Vy dva jste si hrozně podobní. Musíš ho dostat zpět, Yuki." ,,Ame?" Nevím, co měl její poslední úsměv znamenat, ale nechci tam, někde, Kazukiho nechat. Takže jsem souhlasila, že vyrazíme do Nervelli za pár minut.

Luna si mě vzala pod svá křídla a šla mi půjčit nějaké oblečení. Úplně jsem zapomněla na křídla. Nechápala jsem, jak jsem na sebe tílko dostala. Na pásek u kalhot jsem si dala pochvu s mečem a vyšla z Lunina pokoje. ,,Chytej!" Křikla na mě Ennie mezi dveřmi. Hodila mi druhý meč. ,,Budu potřebovat dva?" ,,Nikdy nevíš," usmála se. Zavrtěla jsem hlavou a nasadila si druhý meč k pasu.

S Lunou jsme vyšly před zámek, kde na nás už čekala Erikova skupina Terciánů. ,,Yuki, otevřela bys prosím bránu?" ,,Co!?" vyhrkla jsem. Luna se široce usmála a vzala mě za ruku. ,,Něco ti řeknu, ty si jediná, kdo nás může dostat do Nervelli, aniž by jsme museli letět. A pro tebe to bude lepší." Zasmála jsem se, protože jsem věděla, na co tím navazuje. Výška. Udělat ze mě anděla, který se bojí výšek... Proč ne?

Společně a Antoniem, Lunou, Erikem a ostatními Terciány jsme se vydali do podzemních chodeb. Už jsem tam před tím otevírala bránu, ale s pomocí kněžky. Vyjde mi to i teď? Stoupla jsem si těsně před zrcadlo a dotkla se ho levou rukou. Vzápětí se můj přívěsek od Kazukiho rozzářil, stejně jako doma prstýnek. Chladné sklo zrcadla se proměnilo v bouřlivé temné moře. Všichni jsme bez problémů prošli skrz zrcadlo k nějaké menší vesnici. Nervelli. Kromě křiku se po celé krajině rozléhalo i boření zdí, domů a všeho co šlo zničit. Všude byl oheň a několik andělů s černými křídly. Jediný, kdo mě teď zajímal, byl Kazuki. Ale nikde jsem ho nemohla najít. ,,Jdeme!" Zavelel Erik rozhodně a všichni ho poslechli.