Probudila jsem se opět v posteli na ošetřovně. Pomalu jsem si sedla a všimla si Kazukiho na vedlejší posteli. ,,Yuki! Probrala ses," usmála se Luna. ,,Co se stalo?" ,,Omdlela si." Koukla jsem se z okna. Byla tma, jediné světlo tvořil měsíc a světlo v pokoji. Byl příjemný klid, uklidňující ticho. ,,Už by se to nemělo opakovat, neboj," sedla si na kraj postele. ,,Proč se mi to děje?" ,,To neví ani sama Ame," zatvářila se sklesle. Jen jsem zavrtěla hlavou a vstala z postele. ,,Počkej, pomalu," řekla zoufale a podepřela mě. ,,Díky," usmála jsem se. ,,Erik, Ennie a Amaya za tebou zítra chtějí přijít. Mám se tě zeptat, jestli ti to nebude vadit." ,,Jasně že mi to nebude vadit!" usmála jsem se. Aspoň oni na mě myslí.

Když už jsem tak u toho, co asi dělají doma? Sestra je zase určitě s jejím klukem a mamka uklízí. U nich je den... Doufám, že nemají problém s otcem. ,,Na co myslíš?" zeptala se po chvilce Luna. ,,Co asi dělaj doma. Ne že bych se tam chtěla vrátit!" S úsměvem mě sledovala dál. ,,Co je? Proč se na mě tak koukáš?" Usmála jsem se na ni. ,,To nic," úsměv mi opět oplatila, ,,už budu muset jít. Mám ještě nějakou práci. Zvládneš to tu sama?" ,,Jasně že jo. A nebudu tu sama," koukla jsem směrem ke spícímu Kazukimu. Jen se na mě usmála a odešla z pokoje. Měla sice nějaké připomínky, abych byla opatrná a tak, ale stejně jako já jí mi věří. Sedla jsem si na kraj Kazukiho postele a chvíli ho pozorovala. Dala jsem mu pusu na tvář a vstala. Nebo jsem to aspoň měla v plánu. Chytl mě za ruku a stáhl k němu. Pevně mě sevřel v objetí. ,,Kazuki?" Nic neříkal, jen si mě přitáhl blíže. Dala jsem mu ruku kolem pasu a za chvíli usnula.

Ráno jsem se vzbudila ne tak doslova dobrovolně. Spadla jsem z postele. ,,Sakra!" křikla jsem. ,,Jsi v pořádku Yuki?" přiběhl ke mě Kazuki. ,,Jo jsem," usmála jsem se a přijala jeho pomocnou ruku. Hned jak jsem byla na nohách mě objal. ,,Ahoj vy dva," usmála se Luna, stojící u dveří do pokoje. ,,Ahoj," pozdravili jsme oba stejně. ,,Yuki, Ame s tebou chce mluvit. Mohla bys na chvilku?" ,,Jasně. A nevíš o čem?" ,,To nevím, ale neboj," pokynula rukou, abych ji následovala. Udělala jsem jeden krok a cestu mi zastoupil Kazuki. ,,Co se dě-," nedokončila jsem ani větu a měla jsem jeho rty na svých.

Přišly jsme k pokoji Ame. Bála jsem se, co mi chce. Ale na druhou stranu je to moje mentorka, takže to bude asi něco ohledně toho. Vešla jsem do pokoje už bez Luny. ,,Ahoj Yuki," usmála se na mě Ame, stojící u okna. ,,Ahoj, co se děje?" úsměv jsem ji oplatila. ,,Neboj se, nic si neudělala," zasmála se, ,,chci tě o něco poprosit. Ne jako kněžka, ale jako tvoje mentorka." ,,Dobře, tak o co jde?" ,,Yuki, chtěla bych, aby si šla s Erikem a jeho skupinou Terciánů do vesnice Nervelli. Jsou tam vyhnaní andělé od nás," řekla trochu sklesle a prosebně se na mě koukla. ,,Klid Ame, půjdu," usmála jsem se. ,,Vážně? Děkuju Yuki! Pojď, jdeme to říct Erikovi, zítra jdete hned ráno."

Vážně mi to nevadilo, jen jsem si nebyla jistá svým stavem...