Milý deníčku, jsem tvoje nová majitelka Yuki. Je mi 13. Jsem docela citlivá. Mám hroznou rodinu. Otec, který ani není můj praví, ale tváří se jako že je, mi pořád jen nadává. Matka si mě nevšímá a dělá, jako bych ani neexistovala. Moje starší sestra si ze mě dělá srandu, shazuje mě před ostatními. Dokonce i moje teta, strýc a všichni ostatní mě nenávidí, jen k vůli mému vzhledu. Mám černé vlasy a červené oči... zvláštní, nikdo jiný tak nevypadá. Všichni ostatní jsou "dokonalí". Proto jsem ráda, že mám tebe a můžu utéct z téhle hrozné "reality".

Zavřela jsem deník a zamyslela jsem se nad tím, co jsem před třemi lety napsala. Moc se toho nezměnilo. Vlastně vůbec nic. Před rokem jsme se s "rodinou" odstěhovali. Jediná věc, co byla na stěhování dobrá pro mě-vlastní pokoj. Udělala jsem si vchod do podkroví přímo z pokoje. Nikomu to nevadí, pokud nebudu na očích. Vždy jsem tam chodila, když měl někdo přijít. Takže to bylo často. Když si ze mě nedělali služku, trávila jsem tady celé dny i noci. Jediná věc co mě tady někdy děsí je obrovské zrcadlo hned u schodů, vedoucích do podkroví. Hned před ním mám postel, spíš jen matraci danou na zemi. Ale tak komu to vadí? Jsem přeci zvyklá... Po obvodu stropu mám barevná světýlka, která tomu dodávají, pro mě, kouzelnou atmosféru.

,,Yuki! Okamžitě pojď sem!" Křikla na mě sestra z pokoje. Povzdychla jsem si a neochotně se za ní vydala. Otevřela jsem dveře a tam na mě čekala moje dokonalá růžovovlasá,ano opravdu má růžové vlasy, sestra Leiko (v překladu Arogantní...). ,,Co potřebuješ, sestřičko?" Zeptala jsem se s milým, předstíraným úsměvem. ,,Jen že dneska přijde na večeři můj přítel, takže ať tě nevidím se tady motat," řekla a přitom žvýkala žvýkačku. Jako vždy. Opravdu ji nemohli pojmenovat výstižněji. ,,Neboj se, ani jsem to neměla v plánu," ani jsem se na ni nepodívala a zavřela dveře. Jak já tohle nesnáším. Koukla jsem se z okna, konečně už svítilo slunce. Otevřela jsem ho a vykoukla ven. Stál tam otec a s někým mluvil přes telefon. Počkala jsem, až odejde z dohledu a po malém žebříčku slezla z okna ven. Tohle jsem dělala často.

Běžela jsem městem do lesa. Moje druhé nejoblíbenější místo. Doběhla jsem do středu, kde bylo malé jezírko plné rybiček. Kolem nebyli jen stromy, ale i ovocné keře a spousta květin. Nikoho kromě mě jsem tu ještě neviděla a jsem za to i ráda. Kdyby sem chodil někdo jiný, než jen já asi bych umřela. Sedla jsem si na kraj jezírka a dala do něj nohy. Ani nevíte, jak to bylo příjemné po deseti minutách běhu. Z malé tašky přes rameno jsem si vytáhla knížku a začala si číst. Po dvou hodinách jsem se rozhodla vrátit se domu. Zase jen na chvíli, nehodlám tam strávit déle jak hodinu. Šla jsem pomalým tempem přes les.

Zaslechla jsem za sebou kroky. Aniž bych se otočila, přidala jsem do kroku. Vyděsilo mě to, ale po chvilce jsem už nic neslyšela. Otočila jsem se, nikdo tam nebyl. Ale něco mě jenom přeci zaujalo. Na cestě po které jsem šla, se něco blýskalo. Šla jsem k tomu něčemu, co leželo na zemi. Byl to prsten, stříbrný s modrým kamínkem a kolem něho byly zlaté kličky. Vzala jsem ho do ruky a mnou projel mráz. Čí by asi mohl být? Řekla jsem si v duchu a rozhlédla se. Sundala jsem si řetízek z krku a nasadila na něj prsten. Ještě jednou jsem se ohlédla a pak se vydala dále lesem domu. 

Ták a jsem tu s novým příběhem :D <3 ano jsem blázen :D ale tohle mě žralo už dlouho :) snad se vám bude líbít :3 budu ráda za každý názor :) předem se omlouvám za chyby :D