Tae-Hyung

On na mě vyplázl jazyk? Tohle mně fakt pobavilo! Opravdu je jak přerostlé dítě! Ale neměl by si dělat legraci z takových věcí, jako jsou prášky. Vážně si asi neuvědomuje, jak mě včera vyděsil... Rychle jsem umyl nádobí. Bylo už skoro pět hodin a kluci se každou chvíli vrátí ze školy. Chtěl jsem, aby mi to dopověděl v klidu.

Kookie seděl na posteli a nepřítomně se díval před sebe. Ještě ani nezačal mluvit a už není v pohodě... Měl bych to asi zarazit... Jako by mi četl myšlenky... Vzhlédl a usmál se na mě. „Neboj...", řekl potichu. „Vážně se nebudu hroutit... myslím, že ne..."

„Hmmm... to jsi mě teda uklidnil..." „Neměl bys náhodou uklidňovat ty mě?", zeptal se trochu uličnicky. Taky jsem se usmál. „Asi měl...", přikývl jsem. Sedl jsem si vedle něho a přitáhl si ho k sobě, tak že se o mě musel opřít. Nebránil se. „Chci být pro tebe oporou!", řekl jsem mu potichu do ucha. „Dovolíš mi to?" „Myslím...", řekl trochu dojatě. „že lepší oporu bych si nemohl přát..." Chytl jsem ho kolem pasu a on si opřel hlavu o mé rameno. Zatím vypadal docela uvolněně, ale už vím, jak se jeho nálada dokáže v okamžiku změnit... Chvíli jsme mlčeli.

Nechtěl jsem se k tomu už vracet, ale nakonec mi to nedalo. „Kookie?!", řekl jsem opatrně. „Ty víš, kdo ti udělal tamto... víš co..." „Myslíš jako... jestli vím, kdo mě znásilnil?", zeptal se a trochu ztuhl. Pohladil jsem ho a jen jsem přikývl. „Ano... vím..." „A... potrestal ho za to někdo? Řekl jsi to někomu?" „Musíme mluvit zase o tomto?", zeptal se nervózně. „Asi nemusíme... ale... chtěl bych vědět, že mu to jen tak neprošlo..." Trochu se začal chvět. „Nechci o tom mluvit...", řekl a do očí mu vyhrkly slzy. „Promiň.", řekl jsem rychle. „Nemusíš mi to říkat, jen se uklidni, ano?" Přikývl, zhluboka se nadechl a schoulil se mi do náruče. V duchu jsem si nadával, že jsem o tom začal mluvit. Ale chtěl bych to vědět! „Nikomu jsem to neřekl...", zašeptal po chvíli. „Nikdo je nepotrestal..."

„Je?", zalapal jsem po dechu a podíval se Kookiemu do tváře. „Bylo jich víc?" „Byli čtyři..." Odvrátil pohled a celý zrudl. „Poprvé jsem o tom mluvil až v léčebně... Nic jim nedokázali! Nebyly žádné důkazy a oni si poskytli navzájem alibi..." „Čtyři?" Byl jsem v šoku! 

„Hmmm... dělali to celé tři roky... já jsem se hrozně styděl... nikomu jsem to neřekl... A pak jim stejně nic nedokázali... Nemusel to nikdo vědět... neměl jsem jim to říkat!" Znovu se schoulil. Já jsem mlčel a snažil se rozdýchat to, co mi právě řekl. Celou vyšší střední ho znásilňovali čtyři parchanti a nakonec se jim nic nestalo? Vážně bych je měl najít a zabít je! „Pamatuješ si jména?" „Proč to chceš vědět?" „Protože je chci zabít!", řekl jsem vážně. „Tohle jim nesmí projít!"

„Už jim to prošlo, Tae, vykašli se na to!" „To myslíš vážně?", zeptal jsem se chvějícím se hlasem. „Tys jim to snad odpustil? Jestli ty jo, já jim teda nikdy neodpustím! Zabiju je!" Podíval se na mě vyplašeně. „To přece nemůžeš!", řekl a rozrušením se mu chvěl hlas. „Chtěl by sis kvůli nim zničit život? Šel bys do vězení, Tae... to bys chtěl?" Poznal, že to myslím vážně a já jsem to tak v tuto chvíli opravdu myslel! Chtěl bych je za živa stáhnout z kůže bez ohledu na následky. „Co by pak bylo semnou, kdybys šel do vězení? Byl bych tady zase sám!", řekl a po tváři mu tekly slzy. „Nebyl bys tu sám...", řekl jsem něžně a utřel mu je rukávem. „Měl bys mé spolubydlící..." „Ale já se chci vídat s tebou! Neodpustil jsem jim, ale nedovolím ti, aby sis kvůli mně zničil život, takže zapomeň na to, že ti řeknu ta jména! Nikdy se je nedovíš!"

Povzdechl jsem si. „To není fér!", řekl jsem zklamaně. „Budu si to muset zjistit jinak, ale já se dozvím kdo..." „Ne!", řekl prudce. „Už toho nech! Máš svůj život, svou školu... máš svou rodinu...?!", trochu znejistěl. „Máš rodinu, ne? To bys nemohl udělat! Neříkej takové blbosti! Ty přece nejsi žádný mstitel, Tae! Chci, abys byl můj kamarád, to mi úplně stačí! Nechci, abys po nich pátral... Nechci, abys někomu ubližoval... stejně bys nejvíc ublížil jen mně a taky sobě!" Celý se chvěl a já jsem taky musel dýchat dost zhluboka, abych se uklidnil. Má pravdu... Jak bych to asi udělal? A co potom? Ale zmlátit bych je mohl... Uvidím... Musím to promyslet.

Konejšivě jsem ho pohladil po zádech. „Nechal jsem se unést...", řekl jsem a omluvně se na něj usmál. „Neboj, neopustím tě! Nepojedu je zabít!" Přitulil jsem si ho víc k sobě a pohladil ho po tváři. Zase jsem ho rozrušil, jsem příšerný a zasloužil bych nakopat zadek... Kookie se trochu uklidnil. „Slibuješ?" „Slibuju!" „Malíček na to?" „Ale no tak...", pousmál jsem se. „Jako vážně... malíček?" „Jako vážně..." „Ok..." Chytl jsem ho malíčkem levé ruky za jeho malíček. „Slibuji", řekl jsem. „že je nepojedu zabít! Jen je pořádně zmlátím!" „Tae...", zamračil se. „Co?", ohradil jsem se. „Nezabiju je... Ale něco udělat musím!" Maličko se pousmál. „Dobře...", přikývl nakonec. Utřel si slzy a podíval se mi do očí. „Zmlať je teda i za mě, ano?", řekl potichu. Díval jsem se mu do očí a viděl tam všechnu tu bolest. Měl jsem v tu chvíli chuť ho líbat tak dlouho, až by bolest z těch jeho krásných očí zmizela, ale věděl jsem, že to nemůžu udělat... zatím rozhodně ne... Jen jsem ho něžně pohladil po tváři.

„Tak mi řekneš ta jména?", zjišťoval jsem. „Až někdy jindy..." „Připomenu ti to!"„Dobře..." Chvíli jsme mlčeli. „Co bylo dál?", zeptal jsem se nervózně. „Potom ses pokusil zabít?" „No...", pokrčil rameny Kookie. „Hned ne... Později, když už toho na mě bylo vážně moc..." 

Zamyslel se. „Seběhlo se to dost rychle...", řekl smutně. „Víš, jak jsem to měl doma..." „Vím..." „Nesnášel jsem je! Nesnášel jsem svou mámu i otce a taky Jung-Hyuna...", odmlčel se. „To se dá pochopit...", řekl jsem konejšivě. „Nesnášel jsem je tak moc...", pokračoval trochu rozhořčeně Kookie. „že by mi nevadilo, kdyby umřeli! To jsem si vážně myslel... Chtěl jsem, Tae, aby umřeli!" Nic jsem mu na to neřekl. Takové věci si myslí spousta lidí, ale nemyslí to nutně vážně... Nevěřil jsem, že by si Kookie přál doopravdy jejich smrt... Když jsem mlčel, prostě pokračoval ve vyprávění. „Byl skoro konec školního roku... Rodiče a bratr jeli...", zarazil se. „... už si nepamatuju kam, ale vím, že jsem měl jet s nimi. Nakonec jsem ale musel jít do školy a oni jeli sami... Ten den krásně svítilo slunce... Bylo mi fajn, protože jsem zatím nepotkal žádného z mých tyranů... Byl to opravdu pěkný den, až do chvíle kdy si mě zavolala ředitelka..." Znovu se odmlčel a popotáhl. „Co se stalo?", zeptal jsem se. „Proč tě k sobě volala?" „Řekla mi, že má rodina měla autonehodu a že nikdo nepřežil...", vydechl. „Zabil jsem je... To já jsem si přál jejich smrt a oni opravdu umřeli!"

„Oni opravdu umřeli?", řekl jsem nevěřícně. „Opravdu!" „To je mi moc líto, Kookie!", řekl jsem smutně. „Tak proto nemáš rodiče..." Přikývl. „Zabil jsem je..." „To nemyslíš vážně?!", vydechl jsem šokovaně. „Proč říkáš takové věci? Copak ty jsi řídil to auto?" „Ne..." „Byl jsi tam s nimi?" „Ne... ale..." „Máš nějaké nadpřirozené schopnosti?" „Nemám... ale..." „Vážně věříš tomu, že za to můžeš? Jak bys to udělal? Splní se ti všechno, co chceš?" „Ne!" „Tak jak si můžeš myslet, že zrovna tohle se ti splnilo?! Navíc vím, že sis to nepřál doopravdy!"

„Nevím, čemu věřím...", řekl ztrápeně Jung-Kook. „Ale měl jsem hrozné výčitky! Mrzelo mě, že jsem je nesnášel a mrzelo mě moc, že umřeli! A taky jsem měl strach, co se mnou bude... Ještě jsem nebyl plnoletý, nemohl jsem žít sám, ale babička, jediná příbuzná, která mi zbyla, mi oznámila, že k ní domů rozhodně nepůjdu... Jak jsem byl smutný a nervózní, zašel jsem někam, kam jsem neměl a narazil jsem tam na něho..."

Odmlčel se a schoval si tvář do dlaní. „Na koho?", zjišťoval jsem napjatě. „Na jednoho nejhoršího z těch mých tyranů...", povzdechl si. „Byl o hlavu vyšší než já a myslel si, že mu patřím... Že si se mnou může dělat všechno, co chce... Udělal si ze mě svou hračku a fackovacího panáka. Tenkrát... tenkrát mě shodil na zem a začal do mě kopat. Nemohl jsem se bránit, nešlo to... Kopal do mě jako blázen a já jsem si v tu chvíli přál umřít! Moc jsem si přál umřít..." Znovu se odmlčel a zhluboka se nadechl. Stiskl jsem ho pevněji, ale mlčel jsem. „Pak do mě přestal kopat a já jsem viděl, jak si rozepíná kalhoty... Sklonil se nade mnou a chtěl mě svléknout..." Zaťal jsem ruce v pěst. Snad se mi teď Kookie nechystá popisovat, jak ho ten hajzl znásilnil?! Něco jiného je o tom vědět a něco jiného pak slyšet detaily! To snad nemyslí vážně?! „Už mi rozepnul opasek a chystal se rozepnout knoflík... Nevím, co se stalo... Ten moment znám jenom z vyprávění..."

Opět se zhluboka nadechl a vydechl. „Ztratil jsi vědomí?", staral jsem se. Proč se mu sakra musely dít tak hrozné věci??? „Co ti udělal? Znásilnil tě, když jsi byl mimo sebe?" Bolely mě klouby, jak jsem držel ruce v pěst. 

„Ne...", řekl a jemně mě donutil, abych uvolnil pěsti a chytl ho za ruce. „Tentokrát ne..." Sevřel jsem tedy jeho dlaně do svých a trochu jsem se uvolnil. „Co se teda stalo?" „Probral jsem se na policii...", řekl nervózně. „Řekli mi, že jsem toho kluka prý napadl a že jsem ho málem zabil..." Nechápavě kroutil hlavou. Já jsem taky zíral. „Co je to za blbost? Jak jsi ho jako napadl? Jak jsi ho málem zabil?" „Nevím... já sám si nic nepamatuju... Tvrdili mi ale, že jsem ho od sebe odkopl a pak jsem ho prý začal mlátit a podle jakéhosi svědka jsem ho prý mlátil pořád, i když už byl v bezvědomí... Že prý mě museli od něho odtrhnout! Jeho pak prý odvezli do nemocnice s poraněnou hlavou..."

„Tys ho zmlátil?", radoval jsem se. „Opravdu jsi mu rozbil hubu?"„Nevím... Nepamatuju si to! To oni tvrdí, že to tak bylo..." Kookie byl hrozně nervózní. „Vážně si to nepamatuješ? To je divné!" „Je to divné!", souhlasil. Nějak jsem to nechápal. To byl tak moc mimo sebe? Jak může někoho zmlátit a nevědět o tom? „Nepamatuju si ani, jak mě zatýkali... Když přijeli policajti, prý mě povalili na zem, dali mi pouta a pak mě odvezli... Nic z toho si nepamatuju..." Nervózně si hryzal spodní ret. „Jak to, že si to nepamatuješ?" „Nevím... Když mě vyšetřoval psychiatr...", zaváhal a sklonil zrak. „Řekl... řekl, že jsem byl nepříčetný... že... Už nevím, jak to přesně řekl...", vydechl a vypadal ještě nervózněji. „Není tam ještě to kakao?", zeptal se. Podal jsem mu hrnek a on se pomaličku napil. K mému zklamání si sám hned utřel knír. Chvíli přemýšlel se skloněnou hlavou.

„Prostě jsem prý nebyl při smyslech, tak mě propustili z vazby. Ale proto, že jsem nemohl být sám doma, dali mě do dětského domova... To byla poslední kapka... Snažil jsem si vzpomenout na to, co jsem podle nich udělal, ale nešlo to! Byl jsem z toho opravdu moc vyděšený! Děsilo mě taky, že jsem tomu klukovi tak ublížil... Nikdy jsem nikomu nic špatného neudělal! Taky jsem byl vyděšený z toho, že jsem se celé ty roky vůbec nebránil a najednou tohle...!? Proč až teď? Trápilo mě, že jsem to neudělal už dřív... dřív než mě poprvé..." Utřel si slzy. „Než mi to udělali poprvé... Tak moc jsem se nenáviděl za to, jak jsem byl neschopný! Tak moc jsem se nenáviděl... Vyčítal jsem si taky smrt mé rodiny... Chtěl jsem to skončit, Tae... Rozhodl jsem se, že se zabiju! A tak jsem si vzal žiletku a prostě jsem se pořezal... Neřešil jsem, jestli mě někdo najde nebo ne... Chtěl jsem už, aby to skončilo, nic víc... Našli mě, bohužel... Ale já jsem už nechtěl žít! Proč mě nenechali na pokoji? Proč mě chtěli zachránit?"

Tentokrát už mu netekly jen slzy, ale doopravdy se rozplakal. Bylo mi ho tak moc líto! Držel jsem ho v náručí, ale mlčel jsem. Chvíli ale trvalo, než se uklidnil. „Jsem rád, že tě zachránili!", řekl jsem vážně a podíval se mu do uslzených očí. „Vá... vážně?", vzlykl. „Vážně!", přikývl jsem. „Moc rád! Kookie, svět by byl smutnější bez tebe!", šťouchl jsem ho. „Přestaň říkat nesmysly!", trochu nuceně se usmál. „Proč si tak vymýšlíš?" „Myslím to vážně!", řekl jsem. Znovu se trochu usmál a v jeho očích jsem zahlédl malé jiskřičky. Jen na chvíli, ale byly tam!

„Už to nebudeš zkoušet znovu, že ne?", ujišťoval jsem se. „Asi... asi ne...", pokrčil rameny. „Slíbíš mi to, ano?" „Já... tak dobře...", vydechl. „Slibuju!" „Malíček na to?" „Malíček?", podíval se na mě udiveně. „Přesně tak!" Nejistě mi podal malíček a já ho propletl s tím mým. „Dobře...", řekl jsem potichu. „Věřím ti, že se už nepokusíš znovu si ublížit!" „Hmmm...", sklonil hlavu. „Vážně, Kookie! Slíbils to!", připomínal jsem mu. „Já vím...", pousmál se smutně. Usmál jsem se taky.

„Ale...", řekl jsem vážně. „jsem rád, že ten hajzl dostal do tlamy, jen mě mrzí, že mi nemůžeš popsat detaily..." „To tě tak těší, že jsem ho málem zabil?" „Těší, ani nevíš jak!", přiznal jsem. „Ale..." Chtěl jsem říct, že ho stejně zmlátím ještě jednou, ale už jsem to nedopověděl, protože se znovu rozplakal. „Ach jo...", povzdechl jsem si. Taky mě bolelo u srdce, ale k čemu by bylo, kdybychom tady brečeli oba dva... Počkal jsem, až se sám uklidní. „Už to bude za chvíli všechno...", řekl rozechvěle a utřel si slzy. „Dopovím to..." Povzbudivě jsem se na něho usmál.

„Takže... Zachránili mě... Potom mě z nemocnice odvezli na psychiatrii a tam jsem už zůstal. Proběhl soud a tam mi nařídili léčbu a terapie... Proto... proto jsem neskončil ve vězení..." „Promiň, že ti skáču do řeči", řekl jsem. „Ale... tebe málem zavřeli a co on? Jak potrestali jeho za to, že tě mlátil a... to všechno...?" „Nevím... měl jsem... měl jsem co dělat sám se sebou...", pokrčil rameny. „Chápu..." Přikývl jsem. Cítil jsem, jak se chvěje a, nevěděl jsem, jak ho mám uklidnit. Podal jsem mu hrnek s kakaem a on se vděčně usmál. Napil se a hrnek mi vrátil. Rychle jsem mu prstem setřel kakaový knír z horního rtu a on se jen maličko pousmál. Přitulil se ke mně a já jsem ho pohladil po vlasech. Pevně jsem si ho k sobě přitáhl.

Jeden by myslel, že jsme pár a ne jenom kamarádi, ale bylo mi to jedno, protože jsem cítil, že on tuhle blízkost moc potřebuje! Vlastně to ani nějak nešlo ho nedlachmat... Konečně se tase trochu zklidnil. „V léčebně jsem si pak dodělal maturitu...", pokračoval potichu. „Začal jsem znovu malovat a jedna hodná paní doktorka mi poradila tuhle školu... Udělal jsem přijímačky a pak... když mě propustili, jsem nastoupil sem. Babička mě nechtěla vidět, ale koupila mi tady byt z peněz po rodičích, na které jsem prý měl nárok... O všechno se postarala... Každý měsíc mi posílá peníze, abych mohl studovat... No a to je asi všechno..."

Všechno... To ale bylo vyčerpávající vyprávění! Nikdy by mě nenapadlo, že uslyším něco takového! Tak mladý kluk a tolik si toho už musel prožít... Opravdu hrůza! „Tvých rodičů a bratra je mi líto!", řekl jsem. „Všechno co se ti stalo, mě moc mrzí! I to s tou babičkou..." Pohladil jsem ho soucitně po rameni. „Díky!", zašeptal Kookie smutně. „Je to už minulost... nemusíš mě litovat..." „Trápí tě to pořád, tak jaká minulost...?!", nesouhlasil jsem. „Ale jsem rád, že tě osud přivedl sem!" „Já taky...", zašeptal.